Červen 2006

Migréna migrace

Pavel Jacko

Poslední dobou „odborníci“ naříkají nad tím, že stárneme a že není a nebude dost mladých pracujících, kteří by nás mohli živit, což je v podstatě pravda. Je migrace řešení? Čeho? Pomůže komu?

N

evím, zdali bych toužil po přistěhování do země, kde mě nechtějí. V mých časech to bylo jednoduché, Čech s technickým vzděláním neměl problémy. Jak by to bylo, kdyby o mě nestáli nikde a já ve své zemi žít nechtěl, nevím. Naštěstí je to otázka jen hypotetická. Je asi životním faktem, že vládnoucí třída se neptá lidu, co si o vpouštění cizinců do země myslí. Pochybuji, že se král Václav I. ptal svých poddaných, jestli jim nebude proti mysli otevření hranic Němcům. Když si australský historik G. Blainey dovolil navrhnout, aby se ptalo národa, jestli chceme přistěhovalce, zejména z Asie, dodnes se z těch kbelíků rasistického hnoje na něj nakydaných, nevzpamatoval.

Když bylo v roce 1851 v Austrálii objeveno zlato, netrvalo dlouho a kromě nadějeplných zlatokopů z Evropy a Ameriky začali připlouvat také Číňané. Z počátku nikdo nic nenamítal. Domorodci asi vůbec ne. Číňané byli chutnější, prý proto, že byli z nutnosti vegetariány, zatímco bílí jedli solené hovězí a pili whisky. Později se začaly objevovat problémy. Stát měl potíže z vybíráním důlních poplatků a kontrolou vývozu zlata (prý všichni Číňané, když umřeli, chtěli být pochováni v Číně a odvezeni tam v olověných rakvích), neasijským zlatokopům vadila příliš pilně pracující konkurence a údajně nehygienické zvyky a církvím opiová doupata, hazardní hry a prostituce, vše údajně účinně organizováno šikmookými žlutými ďábly. Pochopitelně, spadla klec a během několika let všechny postižené australské kolonie Číňany zákonně vypověděly. To byl začátek tzv. White Australia Policy (politiky bílé Austrálie). Levicoví komentátoři se povětšinou výhýbají faktu, že to byla politika vynucená tzv. pracujícím lidem, odborovými svazy a Australian Labor Party. Rozhodně nemohlo být v zájmu kapitalistů omezit příliv laciné pracovní síly, zrovna tak, jak to není v jejich zájmu dnes.

Politika bílé Austrálie nebyla nikdy oficiálně zrušena, ale spíše zapomenuta. Některé skupinky v Australian Labor Party se pokusily o její zrušení na konferencích v roce 1961 a v roce 1963, ale povedlo se to až 1965. V té době a pak ještě dlouho ovšem nebyli u moci a vládnoucí koalice stran konservativních již předtím politiku bílé Austrálie pragmaticky ignorovala. V padesátých letech byla Austrálie v životní úrovni na třetím, čtvrtém místě na světě. Nyní je druhá na světě za Norskem v množství přistěhovalců na počet obyvatel. Přesto všechno nám naše levicové elity říkají, že jsme, my Australani, rasisté a že život zde je pro uprchlíka diskriminačním peklem. Zájem o přistěhování zatím neochabuje. Buď nečtou The Australian anebo to není tak hrozné.

Rozhodně nechci tvrdit, že odpověď na otázku přistěhovalectví je jednoznačná. Problémem je, že „debatu“ zmonopolizovala garnitura těch politicky správných. Dobrým špatným příkladem je Philip Adams, politický komentátor a guru všech australských pseudointelektuálů, který okamžitě obviní z rasismu každého, kdo se opováží s ním nesouhlasit. Pro ty, kteří jeho jméno neznají - soudruh Adams se po výnosné kariéře v reklamní kanceláři rozhodl, že místo propagování dámských vložek může pohodlněji propagovat socialismus (nevím přesně, kdy vystoupil z komunistické strany) a je ostudou australské žurnalistiky a ukázkou nízké úrovně všeobecného vzdělání v Austrálii, že to dělá dodnes.

U většiny důležitějších témat, jako jsou australští domorodci, školství, vztah k USA apod., vyvolává “nesprávná” zmínka o migraci z jeskyň šéfredaktorů, politiků a univerzit stohlavou saň politické správnosti. Tato témata musí být vyhrazena pouze vyvoleným, všichni ostatní jsou xenofobní rasisté. Odlišné názory, bohužel povětšinou nízké úrovně, se objevují jen v rozhlasových pořadech, tzv. talkback shows. To umožňuje levici tvrdit, že s ní nesouhlasí pouze lidé primitivní a v případě nějakých nepokojů, jako nedávno v Sydney, dávat vinu právě talkback shows (a mobilním telefonům a pěti neonacistům).

Kapitál pochopitelně vítá přiliv pracovních sil, a i když je jasné, že moc přistěhovalců pracovat nebude, výhrůžka laciných pracovních sil a obvyklá manipulace statistik může postrašit ty dosud pracující natolik, že nebudou příliš protestovat proti zhoršeným pracovním podmínkám a nižším mzdám. Důvody hlasité levice jsou méně jasné. Obvykle se zastáncům opačného názoru přiznává dobrý, nebo alespoň ne špatný úmysl. Levice na něco takového nevěří a své oponenty nešetří, tudíž nevidím důvodu, proč bych je měl šetřit já. Oni to myslí dobře – pro koho? Lenin, Hitler a Stalin to prý také mysleli dobře.

Politicky správní pomatenci tvrdí, že jakékoliv přistěhovalectví, žluté, černé, grošované, je z humanitárních důvodů dobré. Bílé už tak moc ne. Uprchlíci z komunistického Vietnamu jim to trošku popletli, ale to už je pryč. Jejich skutečné motivy jsou jiné:

Závidí americkým liberálům jejich služky z Portorika a Mexika. V Austrálii si to zatím ještě univerzitní přednašeč nemůže dovolit.

Doufají, že nikdy nebudou muset soutěžit na pracovním trhu, že přistěhovalci budou pouze nevzdělaní ubožáci, budoucí služky, zahradníci, řidiči. Kupříkladu Australian Medical Association, odborová unie lékařů, vykvikne jako kastrovaný vepř, kdykoliv je řeč o doktorech ze zahraničí. Instalatéři z Filipín by jim nevadili.

Touží po kauzách (hlavně po tom Vietnamu) americké levice z šedesátých let a mermomocí se pokoušejí vymýšlet podobné.

Doufají, že v jejich předměstích přistěhovalecká ghetta nikdy nebudou.

Věří, že otázka migrace je dobrý bič na vládní strany, liberální a nacionální. Jeden čas se útok soustředil na tzv. povinné zadržení nelegálních přistěhovalců. Během celonárodní hysterie vysokého stupně, nikdo, alespoň pokud vím, nepřipomněl slzy ronícím lidumilům, že to byl jejich miláček a vzor, ministerský předseda Paul Keating a jeho Labor Party, kteří změnili zákon (Migration Amendment Act 1992) a učinili zadržení, včetně dětí povinné. Od roku 1958 do roku 1992 to byla jen možnost.

Podle mého názoru nejsou motivy kapitalistů ani socialistů příliš chvályhodné a mají-li něco společného s humanismem, tak jen náhodou. Pokusme se na tu bolest hlavy podívat s jiného úhlu. Přistěhovalectví je nepochybně přínosem pro velkokapitál. Částečně i pro krátkozraký malokapitál, jako mohou být stavitelé a majitele obydlí, maloobchodníci apod. ale to pouze za předpokladu, že přistěhovalec si na to vše může poctivě vydělat. Ztrácí to smysl, jestli to vše mají platit existující daňoví poplatníci. Velkokapitál takové věci nemusí zajímat a také nezajímají. Může peníze na čas přelít jinam. Možná zde nebude na škodu zmínka o průzkumu, založeném na údajích z roku 1996, sociologem Bobem Birrellem z Monash University, který zjistil, že “zavislost převážně muslimské libanonské společnosti na sociální podpoře je trojnásobkem celoaustralského průměru”.

Úvodník v časopise The Economist z 12. listopadu minulého roku se ušklebuje nad tím, že Francie nedokázala poskytnout ubohým arabským mladíkům práci a tudíž se nemůže divit, že pálí auta. To ovšem nebrání, aby v každém druhém čísle The Economist nenaříkal, jak evropská populace stárne a že migrace je to jediné řešení. Nu, jestli žhářství automobilů se má považovat za formu žádosti o práci, pak to možná muslimští výrostci ve Francii myslí se zaměstnáním vážně - jen za prvních 7 měsíců minulého roku spálili 21 900 vozů.

Lidu se usilovně tvrdí, že přistěhovalci jsou všeobecně prospěšní. Možná. Přínos stěhování národů je viditelný až po staletích, po většinou jen historiky - přistěhovalci. Je asi na místě se zmínit o kvákajícím multi kulti hejnu pro nějž v praxi celý ten slavný multikulturalismus znamená pouze větší výběr restaurací a lahůdek. Výše zmíněný Philip Adams se jednou rozepsal o svých nejlepších přátelích a ať jsem se snažil jak chtěl, neanglické jméno jsem mezi nimi nenašel (zaplať Pán Bůh za to, řekne si asi mnohý).

Divide et impera. Když zde začali blbnout s multikulturalismem myslel jsem si, že se jedná o obvyklé opičení levičáků po severoamerických trendech, v tomto případě po Kanadě, a také o snahu uplatit si Řeky a Italy, kteří byli, tedy alespoň podle expertů Australia Labor Party, z nižších společenských tříd a tudíž snadněji oblbnutelní k volení laboristů. Teprve později mně došlo, že navíc a hlavně se jedná o pokus rozkladu společnosti, možná, že ze stejné myšlenkové dílny, z níž přišly formuláře prosící o upravení vztahů. Multikulturalismus nevede k toleranci jiných kultur, vede k toleranci netolerantnich kultur. Jinými slovy - nedělej si, ubohý pronásledovaný uprchlíče, žádné starosti s angličtinou, soudním systémem, právy tvých nových spoluobčanů. Pokud tvá vysoká kultura vyžaduje řezání poštěváčku, naříkej hlasitě o diskriminaci a zdravotní pojišťovna to zaplatí. Určitě také najdeš dost vysoce vzdělaných australských feministek, které budou za tvá práva demonstrovat. Mimochodem, od roku 1996 počet přistěhovalců ze Súdánu roste ročně průměrně o 28 procent.

Dá se vcelku předpokládat, že utečou ti podnikavější, lepší. Jestli tomu tak skutečně je, nebylo by lépe, aby zůstali ve své zemi a pomohli jí? Jestli ti lepší odcházejí, zůstávají tam ti méně schopní, což znamená další zhoršení životních podmínek a větší důvod žádat materiální pomoc od jiných zemí. A jestli sem přicházejí ti horší, nezaměstnatelní, jak pomohou Austrálii? A jak dlouho bude potom moci Austrálie poskytovat pomoc zemím jejich původu?

Rezivějící železná opona je zatím stále v Číně, na Kubě, v severní Koreji, ve Vietnamu. Špatné politické a náboženské podmínky jsou také v zemích jiných. Většina uprchlíků je ovšem ekonomických a ekonomická situace země se nezlepší tím, že podnikavější lidé odejdou. Jestli jsou někde tak špatné politické podmínky, že lidé musí utíkat, Organizace spojených národů by měla podporovat i násilnou změnu režimu. Precedenty pro to již existují.

Nevím, jak to bylo kdysi, ale mám dojem, že za našich časů solidní železné opony byli přistěhovalci trošku lepší kvality. Ti nynější prý utečou před nesvobodou, ale okamžitě ji chtějí zavést zde. Údajně 60 procent (podle jiných zdrojů 40) muslimských občanů ve Velké Británii by si přálo žít pod zákonem šaríji. Nebylo by asi správné tvrdit, že všichni přistěhovalci z musulmanských zemí se sem, jako naši upravenci, dostali podvodem. Přesto je vytváření ghett a odmítání kultury, morálky a právního systému hostitelské země povinností danou každému věřícímu muslimovi koránem. Problém je asi jen částečně rasový, hlavní zádrhel je nábožensko kulturní - islám je a vždy byl netolerantní.

Když ne přistěhovalci, kdo nebo co nás zachrání? Těžko říci. Jak se vyhnout téměř všemi ekonomy předpovídané hospodářské katastrofě, které buď nezabrání nic nebo totální globalizace? Jestli pomůže celosvětová laissez-faire monstrkapitálu, si asi odpovíte sami. Třicetiletí odborníci mluví o prodloužení pracovního věku, což je všechno krásné, ale starci jsou povětšinou nepružní jak na těle, tak na duchu. Nic světaborného mě nenapadá, ale i mírné omezení spotřeby by pomohlo. Auto s manuální převodovkou spotřebuje o 5 procent paliva méně a dalších 5 procent ušetří jízdou bez klimatizace. Málokdo v Austrálii by umřel hlady, kdyby jedl o 5 procent méně, a jistě by netrpěl klaustrofobií, kdyby se mu obytná plocha o 5 procent zmenšila. Přestat vzývat modlu ekonomického růstu, mít přiměřený počet dětí a ...

Literatura:

Australian Journal of Social Issues Volume 38 Number 2

Karel Čapek - Hovory s T.G.Masarykem

Hector Holthouse - River of Gold

The Australian, 30-03-2006

The Economist - 12-11-2005

News Weekly 04-03-2006