Červen 2006

Papež, který píše a píše a píše

Jan Jandourek

Jakých bylo prvních 365 dnů Benedikta XVI.? Většinu prvního roku pontifikátu Benedikta XVI. se toho mnoho nedělo, což vcelku odpovídalo očekávání. Stručně: vykonal jednu zahraniční cestu, napsal jednu encykliku, je jasné, že nemá rád velké obřady a nechává se při nich pokud možno zastupovat, mluví, jako když přednáší, navštívil synagogu, nemíchá se do italské politiky, nevěří v konflikt civilizací, přátelsky se setkal se svým letitým rivalem, progresivním teologem Hansem Küngem. Pomalu si získává i mnohé z těch, které jeho zvolení vyděsilo.

Janovský kardinál Bertone, který Benedikta XVI. dobře osobně zná, o něm řekl: „Církev v něm našla svého Beckenbauera. Svými nahrávkami nás žene kupředu. Umí své spoluhráče nasadit podle jejich schopností. Je to zdrženlivý režisér a spolehlivý hráč ve středu pole. Ratzingermi ostatně vyprávěl o svých setkáních s Trapattonim.“ (Pro ty, kdo rozumějí spíše církvi než fotbalu: Giovanni Trapattoni je italský fotbalový trenér.)

A jeho někdejší kolega Hans Küng, který loni označil jeho volbu za obrovské zklamání, dnes říká: „Je to nejvyšší pastýř, který postupuje pomalými, malými kroky. Dává si načas a dává přednost prosazování malých změn, které spustí jiné a větší.“

Zatím se zdá, že reforma podle Ratzingera spočívá v odbourání přebytečností. To se týká jak počtu všelijakých úřadů v římské kurii, tak papežských obřadů. Jan Pavel měl rád pestrost a folklor, což rozhodně není Benediktův styl. Dokáže se však i přizpůsobit, třeba jako vloni na návštěvě Německa při setkání s mládeží, ale osobně je spíše střízlivý a komorní typ člověka.

Alexander Smoltczyk o papeži říká: „Ratzinger píše a píše a píše. Dopisy, kázání, promluvy, poselství, knihy. Proto je dnes také nejpřekládanějším papežem církevní historie. Tento nejvyšší pastýř je schopen i při přijímání nového andorrského velvyslance pronést nějaké myšlenky z fundamentální teologie. Pravdu nachází na psacím stole.“

Jak se však německý profesor stal biskupem Říma, města, kde se na lidi z krajin severně od Alp dívají s nedůvěrou?

Chci být kardinálem

Třetí dítě manželů Ratzingerových se narodilo 16. dubna v obci Marktl am Inn jako nejmladší po dvou sourozencích, sestře Marii a bratru Georgovi. Rodiče Joseph a Maria žili životem spořádané středostavovské rodiny, byli to tradiční lidé pocházející z tradičního katolického prostředí.

Cesta Josepha Ratzingera do Vatikánu začala možná už na jaře roku 1932, když spatřil černý vůz mnichovského kardinála Michaela Faulhabera. Majestátní postava církevního knížete na něj udělala velký dojem. Večer toho dne prý Joseph řekl otci: „Chci být kardinálem.“

Do poklidného života rodiny zasáhl nacistický režim. Na mládí vzorného katolického chlapce padá jeden stín, který mu o tři čtvrtě století později mnohá média neodpustí: vstoupil do Hitlerjugend. „Bylo to těžké,“ řekl o tomto kroku později Ratzinger. „Sleva na školné, kterou jsem skutečně nutně potřeboval, byla spojena s průkazem Hitlerjugend.“ Dělat z dnešního papeže nacistu je skutečně dost nepřiměřené. Jako katolíci byli ostatně Ratzingerovi proticírkevně zaměřenému nacistickému režimu spíše trnem v oku.

Válce se nakonec bratři Ratzingerové ani jako seminaristé nevyhnuli. V roce 1943 byl Joseph odveden jako pomocník k protiletecké obraně a těsně před koncem války, v dubnu 1945, byl jako čerstvě plnoletý ještě odveden k wehrmachtu. Starší bratr Georg už v armádě sloužil. Když se říše definitivně zhroutila, Joseph dezertoval a nakonec se doma celá rodina sešla, zřejmě jako jedna z mála v Německu.

Po válce byl v roce 1951 Joseph Ratzinger vysvěcen na kněze, ale jeho dráha byla zjevně zacílena na akademickou půdu. V roce 1959 se stal profesorem na univerzitě v Bonnu. Během reformního druhého vatikánského koncilu byl teologickým poradcem kolínského kardinála. V té době byl považován za progresivního církevního myslitele. Po koncilu začal na přímluvu svého přítele teologa Hanse Künga přednášet na univerzitě v Tübingenu. Max Seckler, který byl v době Ratzingerova příchodu děkanem fakulty, o něm říká: „Byl velmi mladý, ale mohli jste tušit, že bude jednou hvězdou.“ Zlom pro Ratzingerovo myšlení však zřejmě znamenalo období studentských bouří v roce 1968.

Revoluční zlom

Revoluční prostředí bylo na plachého profesora příliš. Odešel dobrovolně na klidnější univerzitu do Regensburgu, kde působil až do doby, kdy byl v roce 1977 náhle jmenován mnichovským arcibiskupem a kardinálem. V roce 1982 ho Jan Pavel II. jmenoval prefektem vatikánské kongregace pro otázky víry. To je funkce, kterou mnozí považují za nástupce někdejší inkvizice.

V této roli proslul jako pevný obhájce církevní nauky, veřejnost si především všimla jeho podílu na potlačení takzvané teologie osvobození v Latinské Americe. Tamní teologové si v jeho očích přitížili přílišným koketováním s marxismem. Po celou dobu své činnosti v kongregaci na něj lidé nahlíželi jako na jakousi hlásnou troubu polského papeže. Pokud měl nějaké lidské stránky, nemluvilo se o nich. K těm anekdotickým patří například Ratzingerova záliba v kočkách. Kardinál Bertone o Ratzingerovi řekl, že pokaždé, když potkal nějakou kočku, pozdravil ji a mluvil s ní, někdy i velmi dlouho. Kočky to někdy tak zaskočilo, že kardinála následovaly. Jednou šla za Ratzingerem celá desítka koček, kterým prý ve vstupu zabránila až Švýcarská garda. „Eminence, podívejte se, kočky berou Vatikán útokem!“ volal prý gardista.

Je pravděpodobné, že jak Janu Pavlu II. ubývalo sil, význam a vliv kardinála Ratzingera stoupal. Také po smrti Jana Pavla II. byl během smutečních obřadů ve své funkci děkana kardinálského kolegia velmi viditelný. Jeho volba 19. dubna 2005 pak přišla velmi rychle, kardinálové dlouho neváhali.

Papežské otazníky a móda

Hned od začátku nového pontifikátu se vynořily otázky. Proč třeba jméno Benedikt XVI.? Poslední papež tohoto jména byl nepříliš výrazný pontifik v době první světové války. Nově zvolený papež se volbou jména chtěl přihlásit jednak k mírovému úsilí svého předchůdce, jednak zřejmě naznačil, že tuší, že ani jeho vláda nebude dlouhá.

Hned při své intronizaci si nechal Benedikt na ramena vložit pallium, pruh vlněné látky značící hodnost biskupa metropolity. Benediktovo pallium se od předchozích lišilo velikostí i tvarem, připomíná liturgický oděv starokřesťanských biskupů z doby nerozdělené církve. Benedikt tím naznačil svou snahu o sjednocení církve a zároveň se tak přihlásil k tradici.

Benedikt XVI. také vyměnil „papežského krejčího“. Přešel od firmy Gammarelli, která údajně oblékala papeže od roku 1793, k firmě Euroclero. Tam prý znají jeho velikost. Zlí jazykové v tom vidí důsledek toho, že pro Ratzingera nebyla po jeho volbě připravena bílá klerika patřičné velikosti. U firmy Gammarelli však nemohli vědět, kdo bude zvolen, takže připravili obvyklé tři kleriky ve velikostech small, medium a large. Jenomže klerika se při papežově prvním vystoupení ukázala být poněkud krátká.

Tím ještě rozruch kolem oblečení neskončil. Před Vánocemi se Benedikt XVI. objevil s neobvyklou pokrývkou hlavy, která ze všeho nejvíce připomínala současníkům čepici Santa Clause. V tomto případě to však bylo takzvané camauro, červená čepice s lemováním z hermelínu, kterou papežové nosili už v dobách renesance. Letošní zima byla nepříjemná. Německý publicista Alexander Smoltczyk však tvrdí, že důvodem nebylo jen to, že si starý pán nemůže dovolit nastydnout, ale že jde o narážku na reformního papeže Jana XXIII., který tuto čepici do Vatikánu vrátil a vzal si ji dokonce do hrobu.

Ať se stane cokoli, bude to pomalu

Co můžeme do budoucna od papeže čekat? Jeho oficiální program je jasný. Koncem letošního května přijede do Polska a v červenci do Španělska. V září znovu navštíví své rodné Německo. V listopadu by chtěl zavítat i do Turecka, což může být v současné situaci konfliktu mezi muslimy a Západem náročná cesta. Možná, že důležitější budou změny, které Benedikt chystá někde ve skrytu a nic se o nich zatím neví. Jisté je jen to, že pokud se tak stane, nebude to rychle. Spěch by nebyl v Ratzingerově stylu.

16. dubna 1927 - narodil se v Marktl am Inn v Bavorsku

1943 - byl povolán do služby v protiletecké obraně duben

1945 - byl odveden do armády

1951 - byl vysvěcen na kněze

1959 - stal se profesorem na univerzitě v Bonnu

1962-65 - působil jako poradce na II. vatikánském koncilu

1966-68 - vyučoval na univerzitě v Tübingenu

1969-77 - přednášel na univerzitě v Regensburgu

1977 - stal se arcibiskupem a kardinálem

1982 - byl jmenován prefektem vatikánské kongregace

19. dubna 2006 - byl zvolen papežem

(MFDNES)