Červen 2006

Boj o to, kdo měl pravdu

Pavel Kosatík

Publikace Jiřího Kovtuna Republika v nebezpečném světě je od vydání Boje o Hrad historika Antonína Klimka nejlepší knihou o československé první republice. A zároveň je dokonale jiná.

Klimkova práce byla příkladem psaní podle ústřední ideje: vyložila meziválečné období z hlediska zápasu o to, kdo se stane Masarykovým nástupcem a zda bude zachována kontinuita masarykovské politiky. Žádná idea přirozeně nepostihuje celou skutečnost dané doby. Je-li však zformulována pregnantně (což Klimek udělal), umožňuje zobrazit sledované období mimořádně plasticky: ukáže, jak se aktéři dané doby vůči ní vymezovali.

Jiří Kovtun, který osobnosti T. G. Masaryka věnoval několik knih, se rozhodl zpracovat nyní uceleně jako vůbec první český spisovatel éru Masaryka prezidenta (1918-1935). Nepoužil k tomu žádný specifický klíč ve výše uvedeném smyslu. Jeho práce, v opozici vůči kritickým knihám o první republice (včetně té Klimkovy), se nese v duchu obhajoby TGM, hradní politiky a demokratického étosu první republiky. Kovtun prostě říká: Kritiky už bylo dost; ten stát, tolikrát napadaný, byl lepší než všechno, co mu předcházelo i následovalo; před Masarykem zde vládli Habsburkové, po něm (a po Benešovi) Hitler. Přes všechny chyby, které ten stát udělal, byl ve své době nejlepší z možných alternativ a kdo ví, co lepšího a reálného v tomto čase přicházelo v úvahu, ať vstane a řekne to nahlas.

Podobný postup je v dnešní době důležitý. Masaryk si u české veřejnosti nestojí právě nejlépe; z povinně zachovávané úcty k němu čiší chlad. Mluví-li se o něm v médiích, jde skoro vždy o marginální příležitosti: buď se rozebírá jeho milostná korespondence se spisovatelkou Oldrou Sedlmayerovou, nebo se (jako nad nedávnou monografií Alaina Soubigoua) spekuluje, zda Masaryk zaplatil neúspěšný atentát na Lenina. O tom, jak si prezident počínal při každodenním „budování státu“, však stále mnoho nevíme. A není ani zcela jasné, kolik z tohoto Masaryka bychom dnes měli mít v sobě.

Bez fabulování

Kovtun, přesvědčený, že téma Masaryk žádá důstojnost, se tedy rozhodl napsat knihu zbavenou emocí i spekulací, střízlivější než střízlivou. Kdo čekal, že se spisovatel vydá například cestou Peroutkovou a bude líčit charaktery, činy nebo jejich motivy, mohl by se cítit až zklamán. Chtěl-li Peroutka přiblížit skutečnost, nepoužíval k tomu „faktů“, čísel a citátů, ale často si pomohl básnickou hyperbolou: čtenář se od něho dozvěděl, jak hybatelé dějin přijímali důležitá rozhodnutí a co při tom cítili - a dostal šanci sdílet jejich rozhodnutí s nimi, zažít cizí situace, jako by je prožíval on sám.

Kovtun se o „románovost“ nepokouší. Asi těžko mu někdo vytkne, že něco v jeho knize „není pravda“, všechno je v ní doloženo v pramenech. A přesto, právě z tohoto důvodu nemusí být autorův obraz historie úplný. „Jeho“ Masaryka poznáváme prostřednictvím hotových činů; mnohem méně ho zažíváme v situacích nejistoty, která významným rozhodnutím předcházela. Zpravidla se pak od autora dozvíme, že to, co Masaryk udělal, bylo tím nejlepším z možných řešení. Kdyby však kniha byla napsaná tak, že by čtenář mohl Masarykovy nejistoty konfrontovat se svými vlastními, autor by k hotovým činům žádný komentář připojovat nemusel - každý by se dovtípil sám.

Čím je Kovtunova kniha nová: především tím, že zachycuje celou éru prezidenta Masaryka nikoli pouze domácí optikou, nýbrž v mezinárodním kontextu. Československo bylo dítětem diplomacie; na jedné mezinárodní konferenci vzniklo, jiná rozhodla o jeho zániku. V tom snad byla jediná větší slabina někdejší knihy Klimkovy: čtenář z ní mohl získat dojem, že veškerá relevantní politika vznikala v pracovnách ministerských podsekretářů - v Černínském paláci stačilo zašeptat do telefonu, a druhý den měly noviny o čem psát.

Kovtun proti tomu plasticky ukazuje, jak velký vliv měla v dějinách ČSR třeba činnost západních diplomatů působících v Praze. Hlavní pozornost věnuje dvěma z nich: britskému vyslanci Georgi Clerkovi a německému tituláři Walteru Kochovi. Jistě by stálo za to, kdyby někdo knižně zachytil činnost těchto klíčových, chladnokrevných diplomatů (v úvahu by připadali ještě zástupce francouzský, respektive sovětský) se všemi podrobnostmi. Byly by to jiné „dějiny“ ČSR, než jak je většinou známe: možná by nás zaskočily mírou věcnosti, určitě však ne nedostatkem invence.

S oběma očima přivřenýma

Dosud neznámé informace však nebyly tím hlavním, o co Kovtunovi šlo. Hlavní předností knihy je její panoramatický záběr. Ve snaze nevynechat žádnou podstatnou souvislost proměnil Kovtun politickou historii první republiky v jeden vyprávěcí veletok. Kontext je zde vším! Znamená to však, že kniha nemá sevřený tvar, sjednocený jediným autorským úhlem pohledu; sympatie k hlavnímu hrdinovi a vůle vyzdvihnout první republiku chybějící koncept jen těžko mohla nahradit. V mnoha pasážích je tedy Republika v nebezpečném světě pouze kronikou: vyprávěné události nespojuje autorův záměr, nýbrž to, že následovaly v čase. Spisovatel, jehož styl jindy mohl posloužit za vzor, jak se dá vyprávět historie, místy sklouzává do žánru referátu: cituje, tlumočí a jen nepatrně komentuje prameny, jež shromáždil, aniž by je proměnil v nové, osobnostní sdělení. Nejvíc to platí pro dlouhé odbočky líčící vnitropolitický vývoj v Německu.

Sympatie k Masarykovi také občas Kovtuna, prezidentova dobrého advokáta, vedou k tomu, že nad ním přivírá obě oči. Problematické, jak už je v české historické literatuře skoro zvykem, je třeba líčení státní politiky vůči sudetským Němcům. Z Kovtunovy knihy se zdá, že sudetští Němci byli po roce 1918 vlastně povinni loajalitou k novému státnímu útvaru: ke státu, který pro ně vznikl jako blesk z čistého nebe a jehož existenci si nikdy předtím nedovedli představit. Podobně zjednodušeně je popsán také vstup německých ministrů do vlády v roce 1926: jejich krok je vylíčen jako přitakání Masarykově mravní autoritě. Jako by Kovtun nevěděl, že politika je soupeřením zájmů: být v pražské vládě se prostě části Němců vyplácelo. Vztah k TGM jim jejich krok možná usnadnil, jistě však nebyl jeho příčinou.

Podobně Kovtun zavírá oči i nad některými českými skandály. O případech Jiřího Stříbrného a Radoly Gajdy píše jako o „ošklivých aférách“. Takový eufemismus však nevystihuje podstatu věci: oba muži, protivníci Hradu, sice nevynikali mravními kvalitami, v zápase s nimi však Hrad užil velmi nečistých prostředků (Stříbrný byl třeba veřejně skandalizován vymyšleným obviněním z pohlavní choroby). V takových likvidačních aktech se Kovtun zastává Masaryka slovy: „Jeho počínání bylo vedeno úmyslem demokracii posílit proti těm, jejichž úmyslem bylo demokracii škodit.“ Heslo „účel světí prostředky“ se však pokládalo za nepříliš šťastné dávno před Masarykem.

Pravda a význam

Přes kritické připomínky je však Kovtunově knize třeba přiznat podstatný význam pro naši dobu. Naznačuje nám totiž, že snad už přišel čas, kdy po éře kritického obracení se zpět je nutné také něco jiného: hledání toho, co nás spojuje mezi sebou navzájem, ale také co nás pojí s našimi předky. Všechno to kritizování národní minulosti bude mít smysl jen tehdy, pokud odhalí to podstatné, co se dá i dnes použít. Záleží samozřejmě na tom, jsme-li schopni základy, na které lze navazovat, vůbec rozpoznat.

Anebo se ta Kovtunova kniha měla napsat přece jenom jinak? Nejen jako obhajoba úctyhodného muže s předem známým výsledkem, nejen jako přitakání těm, kdo měli v minulosti pravdu, i se závěrečným verdiktem? V dějinách lze samozřejmě jedněm dávat za pravdu proti druhým, jako to udělal Kovtun. Ale lze také toto mocenské hledisko pominout a pojednat všechny lidi jako obyvatele jednoho slzavého údolí, kde nakonec není vítězů ani poražených - protože všichni jsou tam oběťmi vlastní ambivalence, lidskosti, smrtelnosti.

Jiří Kovtun: REPUBLIKA V NEBEZPEČNÉM SVĚTĚ. Éra prezidenta Masaryka 1918-1935

Torst, Praha 2005. 904 stran, náklad neuveden, doporučená cena 688 korun.

(MFDNES)