Červen 2006

„Americký sen“ rodiny Petschků

Martin Krsek

Když v roce 1934 zemřel Ignaz Petschek, rychlík Berlín-Praha mimořádně stavěl také v Ústí nad Labem. Tolik cestujících jelo na jeho pohřeb. Jak vypadal osud mocné a bohaté rodiny, která ovládala těžbu i banky? Při vyslovení názvu Petschkův palác mnohým lidem dodnes přeběhne mráz po zádech. Dům nedaleko Václavského náměstí smutně proslul tím, že v něm sídlilo gestapo. V předválečné historii však palác patřil rodině Petschků a sloužil jako banka.

Kdyby se před válkou sestavovaly žebříčky nejbohatších podnikatelů republiky, na prvním místě by bylo jméno obchodníka s uhlím Ignaze Petschka. Jeho příběh se podobá americkému snu. Člověk, který začal coby obchodní cestující s uhlím, kontroloval na vrcholu své kariéry polovinu hnědouhelného průmyslu v Evropě. V Praze jeho obrovské bohatství dodnes připomíná mohutný Petschkův palác, v Ústí nad Labem pak honosné palácové vily a několik veřejných budov, jejichž výstavbu tento velký mecenáš a průmyslník financoval. Ignaz se narodil roku 1857 u Kolína v rodině židovského obchodníka Mojžíše Petschka. V sedmnácti nastoupil jako učedník do Pražské banky. V práci se osvědčil, a tak byl poslán na výpomoc do Ústí k velkopodnikateli Jákobu Weinmannovi, který pro banku spravoval velkoobchod s uhlím. Weinmann, také mimořádně talentovaný židovský obchodník, se brzy osamostatnil a zaměstnal mladého Petschka jako svého dealera.

Jenže z učedníka se roku 1880 stal konkurent. Petschek si totiž založil vlastní firmu nazvanou Petschek - Ústí. A ta rychle rostla. Spojil se kapitálově s Anglobankou a do konce 19. století už vlastnil polovinu hnědouhelných dolů na severu Čech. „I v roce 1900, kdy české uhlí prožívalo odbytovou krizi, se dokázal na trhu prosadit. Úspěch v exportu zaznamenal s novinkou - z méně hodnotného uhlí lisoval brikety,“ popsal ústeckých archivář Vladimír Kaiser příklad obchodního ducha Ignaze Petschka.

V období rozkvětu firmy si v Ústí nechal uhlobaron postavit rodinnou vilu v novorokokovém stylu. Dnes patří městu a magistrát ji užívá jako obřadní síně ke svatbám. Vila i dnes prozrazuje, jak honosným sídlem byla, dřevěné obložení s vyřezávanými motivy Polabí, mramorové obklady... A to ještě kdysi bývala naplněna uměleckými předměty a starožitnostmi. Ale Ignaz Petschek nemyslel jen na vlastní luxus. Za peníze uhlobarona Ústí postavilo v nemocnici dětský pavilon, pavilon v dělnické ozdravovně v Ryjicích a další stavby. „V tom mecenášství tak trochu soutěžil s konkurentem Weinmannem. Oni se neměli moc v lásce. Vypráví se, že když v ústecké synagoze dal Weinmann do církevní sbírky pětisetkorunu, dal Petschek tisíc,“ poznamenal archivář.

Petschek v. Petschek

Ignaz Petschek nebyl jediný z rodiny, kdo dosáhl tak významné pozice, i když byl bezesporu z Petschkova klanu nejúspěšnější. Jeho bratr Julius zbohatl pomocí obratných burzovních obchodů a pustil se do investování. Založil finanční skupinu Petschek - Praha, která koupila značné podíly v uhelném, papírenském, sklářském a chemickém průmyslu. Firma Petschek - Praha ovládla největší české těžařské podniky i dnešní Mosteckou uhelnou společnost. Julius dokonce bratrovi konkuroval. Ve dvacátých letech však své síly spojili a s dalšími zhruba padesáti firmami založili syndikát, který ovládal až polovinu evropské uhelné těžby, zejména doly v Německu.

Neblaze proslulá „Pečkárna“

Centrálou tohoto mamutího podniku byl Bankovní dům Petschek postavený ve dvacátých letech v ulici Politických vězňů. Budova proslula za druhé světové války jako tzv. „Pečkárna“. Palác totiž hned v roce 1939 zabralo gestapo, které odtud řídilo teror proti českému národu. Zde byly vyslýchány a mučeny tisíce českých vlastenců, většinou sem přivážených z pankrácké věznice. Zde v místnosti zvané biograf čekali, až na ně přijde řada. Po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha byl přímo v budově zřízen stanný soud, který rozhodoval o osudu vlastenců, jež posílal do koncentračních táborů a na popraviště. Mnoho jich podlehlo fyzickým útrapám mučení. V části paláce v suterénu, kde bývala mučírna gestapa, je zřízen památník protifašistického odboje.

Ignaz Petschek zemřel roku 1934, péči o jeho podíl v syndikátu převzal syn Franz. Další rozvoj firmy přerušil nástup fašismu. Petschkovi patřili k úhlavním nepřátelům Hitlerova režimu. Byli to přece Židé, ale hlavně měli obrovský majetek, a to i na území Německa. Pražská část rodiny stačila podnik prodat Živnostenské bance, i když pod cenou. Ústečtí Petschkové to odmítali a majetek jim zabavili nacisté.

Rodina se však před gestapem zachránila, včas emigrovala. Opustila své vily, v nichž zůstalo veškeré vybavení. To nacisté okamžitě rozkradli a vydražili na speciální aukci v Berlíně. Mimo jiné několik starožitností ze sbírek velkopodnikatele koupilo i město Ústí pro muzeum.

„Objevili jsme historický katalog z této aukce, a tak jsme mohli identifikovat, o které předměty šlo. Jsou dodnes ve sbírkách, je to asi dvacet starých tisků. Současné vedení města rozhodlo vrátit je majitelům, protože je muzeum za války nenabylo čestně. Petschkovi na nabídku zatím konkrétně nereagovali,“ popsal kauzu vědecký tajemník muzea Václav Houfek.

Zachránili 600 milionů

Petschkové zachránili před Němci jen zlomek svého majetku, i tak to bylo více než 600 milionů tehdejších korun. V přepočtu na dnešní peníze by to byly miliardy. Traduje se, že při útěku byly některé součásti jejich kolony aut celé ze zlata.

„Můj otec žil v Berlíně a rodina jezdila pravidelně na dovolenou do Švýcarska. V roce 1938 se už nevrátili zpátky. Před dětmi to tajili, aby se akce neprozradila. Do Spojených států se i s dětmi dostali přes Kubu. Museli dát státu Haiti finanční dar, aby dostali haitské pasy, na které mohli vycestovat do USA. Jiné části rodiny skončily v Argentině i jinde,“ popsala Ignazova pravnučka Nancy Petschková válečnou odyseu rodiny. Ústecké Petschkovy vily podobně jako pražskou „Pečkárnu“ obsadila německá policie. Přilehlé zahrady pak v den výročí narození Hitlera nacistická správa města zpřístupnila veřejnosti jako park.

Už se nevrátili

Po válce už se nikdo z Petschků do Československa natrvalo nevrátil. Už před „Vítězným únorem“ rozhodla vláda o zestátnění těžby uhlí. Ústečtí Petschkové za zabrané majetky dostali alespoň částečnou finanční kompenzaci, i když neodpovídala skutečné hodnotě. Do palácové vily Ignaze Petschka se okamžitě po nacistech nastěhoval okresní výbor KSČ.

Ač byl Petschek úspěšný obchodník, který začal od nuly, jeho jméno se stalo opět symbolem nepřítele lidu. To platilo ještě v polovině osmdesátých let. Tehdy do komunistického Československa zavítal na poloilegální návštěvu vnuk Ignaze Karl, žijící v New Yorku. Přijel i do Ústí a tehdejší ředitelka Domu pionýrů a mládeže ho provedla po vile, kde vyrostl. Za svou ochotu však zaplatila důtkou od nadřízených, napsanou na popud stranických orgánů. „Poučte ředitelku, že tyto návštěvy nejsou žádoucí!“ zněla přísná výtka. Dnes žije bývalý klan Petschků roztroušen po americkém kontinentě. „Rodinné vazby už dávno nefungují tak jako před válkou,“ poznamenala Nancy Petschková. Na otázku, zda je ještě jméno Petschek spojováno s uhlím, se usmála. „Jen doma na starém nábytku jsem našla ozdoby v podobě hornických symbolů. Jinak se Petschkové věnují všemu možnému. Co se ale z tradice udržuje, je mecenášství, kterým je v New Yorku všeobecně známý otec a prastrýc,“ odpověděla.

(MFDNES)