Červen 2006

Projev Pavla Kuči na oslavách osvobození dne 5. 5. 2006 u pomníku Obětem válek a násilí před gymnáziem v Krnově

Vážení spoluobčané,

Chtěl bych vzpomenout na osudy jednotlivců, kteří na tomto místě dostatečně připomínáni nejsou. Budu mluvit o krnovských Židech, sudetoněmeckých antinacistech a ženách znásilněných sovětskými vojáky.

Roku 1937 žilo v Krnově na 350 členů židovské obce a mnoho dalších spoluobčanů, které později za Židy označily rasové zákony. Dohledat jejich osudy je obtížné. Prozatím víme o dvou stovkách krnovských židovských občanů, kteří byli zavražděni. Místy jejich násilných úmrtí jsou Raasika, Baranoviči, Piaski, Treblinka, Varšava, Łodž, Osvětim, Dachau, Bergen-Belsen, Budapešť, Žilina, Terezín, Praha, Krnov a další. Chtěl bych na tomto místě vzpomenout dva příběhy těch, co přežili.

Krejčí Hugo Müller žil ve smíšeném manželství s Němkou. Oba se rozhodli zůstat v Krnově a oba byli perzekuováni – on pro svůj židovský původ, ona pro manželství s Židem. Když si pro pana Müllera mělo přijít gestapo, zavčas ho varovali zaměstnanci krnovské radnice a pomohli mu se ukrýt.

Berthold Löwy byl synem krnovského výrobce pletárenského zboží. Za války se skrýval u své známé v českém vnitrozemí, avšak její sousedka na ně napsala udání. Poštovní obálku naštěstí otevřel policista, který ji nikdy nepředal svým nadřízeným. Po válce si pan Löwy změnil jméno na Bartoň a odstěhoval se do Austrálie.

Dále zmíním krnovské židovské občany, kteří bojovali v naší západní armádě. Jmenovitě Freiberger, Jokl, Langshur, Levin, Pollak, Reik, Spiegler a další. Po válce jim nebyly vráceny jejich majetky v Krnově. Mnohým krnovským Židům nebylo pro jejich německojazyčnost obnoveno ani československé občanství. To, že zůstali v zahraničí, je však zachránilo od uranových dolů, kam komunisté posílali západní odbojáře a údajné sionisty. Tito lidé riskovali své životy pro naši svobodu. Přesto se jim od nás dodnes nedostalo ani poděkování. Žádal jsem o takové poděkování městský úřad, pan starosta souhlasil, ale rada to zamítla.

Zatímco v Německu stojí památníky židovským obětem v centrech měst, u nás tomu tak není. Na nádražích v Brně či Olomouci najdete desky s připomínkou nuceně nasazených, ale o Židech, kteří ze stejných míst odjížděli na smrt, tam není ani zmínka. Dokonce i židovské hřbitovy byly před rokem 1989 likvidovány, jako např. právě ten krnovský. Na jmenný památník obětem holocaustu, který budujeme v lavicích krnovské synagogy, dosud nepřispěl žádný z krnovských politiků.

Většina Krnovanů v době 1. republiky sympatizovala se sociální demokracií. Část sudetoněmeckých sociálně-demokratických aktivistů na podzim 1938 utekla do zahraničí, kde později také vstupovali do armády a bojovali na straně Spojenců proti nacismu. Druhá část zůstala doma a trpěla. I zde bych chtěl vzpomenout alespoň dva příběhy.

Ernst Richter byl v letech 1933 – 1938 krnovským starostou. V říjnu 1938 byl zatčen gestapem a uvězněn, znovu v letech 1940 a 1944.

Školník Ferdinand Köhlichhaus byl pro veřejně projevovanou loajalitu k Československu hned po připojení k Německu odvezen do koncentračního tábora Britztal, kde zůstal až do března 1945.

Po válce zažádali Richter i Köhlichhaus o navrácení československého občanství, ale nebylo jim vyhověno. Ze svého domova byli vyhnáni. Rozhodující slovo měl v těchto záležitostech krnovský Okresní národní výbor, jehož více než polovina členů byla straníky KSČ. Zatímco k žádostem většiny sociálně-demokratických antinacistů se nevyjádřil, což pro žadatele znamenalo zařazení do odsunu, většině žádostí německých komunistů vyhověl.

Nejméně se hovoří o osudu žen znásilněných sovětskými vojáky. Rudá armáda měla tak špatnou pověst, že se před jejími vojáky skrývaly i židovské ženy osvobozené z koncentračních táborů. V největší míře však byly poníženy Němky. Uvedu příklad paní, která do Krnova často jezdí. Jistě pochopíte, když ji nebudu jmenovat. Bydlela v Petrovicích ve Slezsku a ruský voják ji nakazil pohlavní chorobou, která způsobila, že tato paní nikdy neměla děti. Její budoucí manžel zase viděl, jak tzv. čeští partyzáni utýrali ve sběrném táboře na Cvilíně několik lidí. Jeho sestra se ztratila při odsunu, neznámo kam.

Vražda člověka, fyzické a psychické násilí na člověku a krádež zůstanou vždy vraždou, násilím a krádeží jednotlivce na jednotlivci. Ať se to stalo před válkou, během ní či po ní, ať je viníkem a obětí Čech, Žid, Rus či Němec, viníkem i obětí zůstane vždy konkrétní člověk.

Pavel Kuča,

občan města Krnova, student historie a francouzštiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a člen občanského sdružení Krnovská synagoga