Červen 2006

Jak komunisté likvidovali sedláky

Vladimír Kučera

Letos na jaře si připomínáme pětapadesáté výročí začátku kolektivizace, kterou mnozí lidé zaplatili životem a vězením.

Líbivá slova volil komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš na začátku dubna 1947, když tvrdil, že majitelé půdy se nemají čeho bát. „Ministerstvo zemědělství trvá na tom, aby v právě připravované nové ústavě bylo zajištěno vlastnictví půdy do 50 hektarů. Tím skončí zneklidňování, že chceme dělat kolchozy a sovchozy,“ tvrdil komunista Ďuriš. „Bude to současně zajímavý doklad a důkaz, že nikdy nebylo soukromé vlastnictví našich rolníků rozmnoženo tak jako právě dnes,“ pokračoval v pokryteckých slibech. A podobně mluvili všichni bolševičtí pohlaváři včetně Klementa Gottwalda: Nic vám nevezmeme, jenom nás podporujte! Gottwald však zároveň v roce 1948 slíbil Stalinovi, že naši komunisté o kolchozech nebudou mluvit, ale budou je dělat.

Realita byla krutá, sliby komunistů byly podvod

Vše tedy začínalo obrovskou lží. Praktické kroky směřovaly k něčemu docela jinému - ke kolektivizaci, ve které šlo ve skutečnosti o likvidaci sedláků. Začínalo období, ve kterém přišla o život řada statečných lidí. A životy mnoha rodin se změnily v tragédii. Literární vědec Václav Černý vzpomíná ve svých Pamětech: „Ještě v září toho roku (1948) prohlašoval předseda Zemského národního výboru Smrkovský, že řeči o kolektivizaci půdy jsou lež státu nepřátelská. A pak to šlo ráz na ráz, i vyvlastňování obchodů a řemesel, i kolektivizace selské půdy.“

Boj komunistů proti sedlákům ovšem začínal nenápadně. „První JZD, která se ustavovala v roce 1949, zpočátku ještě připomínala předválečná svépomocná družstva, o jaká měli rolníci zájem,“ upozorňuje historik Karel Jech, který sepsal publikaci s názvem Soumrak selského stavu. Četba věru ne právě veselá. „Také v těch prvních socialistických družstvech se připouštěla, ba někde byla i vítána, účast všech zemědělců, bez ohledu na to, jakou výměru měla jejich pole,“ říká Jech.

Objevil se kulak - nenáviděný vesnický boháč

Vše se však změnilo v roce 1950. Od začátku tohoto roku se začalo hovořit o vykořisťovatelích, úhlavních nepřátelích a škůdcích socialismu na vesnici. Objevilo se slovo kulak. „Název kulak převzali naši kolektivizátoři bezduše z ruštiny. Tam to doslovně přeloženo znamená pěst, přeneseně pak vesnický vykořisťovatel, skrblík, vydřiduch a násilník,“ vysvětluje Karel Jech. „Také se používalo slovní spojení vesnický boháč. Jenom slovo sedlák bylo tabu, protože to byl výraz příliš kladný, vyjadřoval zkušeného hospodáře s přirozenou autoritou, spjatého s tradicí vesnice i dědičného gruntu. A to všechno mělo být vymazáno z paměti lidí. Proto kulak a dost...“

O masové rozšíření výrazu kulak se zasloužili zejména režimní novináři. Citujme například z článku z 23. srpna 1950: „Takových hnízd, jako je statek Šebkův, máme na našich vesnicích více. A buďte si jistí, vesničtí boháči, že odkryjeme a potrestáme i vás.“ Propaganda vskutku na nic nezapomínala: „A nezpívali jsme jenom postaru o Janíčkovi, který zabil milou, ale i nové písně, které jsme si v souboru sami vytvořili. Třeba o tom, že ,dobré je, dobré je, že už není pána‘, nebo píseň o Stalinovi, o rozoraných mezích, o družstevních časech,“ píše Milan Kundera v Žertu.

Únor 1951 - začíná likvidační tažení proti sedlákům

Samo likvidační tažení proti selskému stavu začalo únorem 1951, když jednal ústřední výbor Komunistické strany Československa. „Komunisté rozhodli, že se kolektivizační tempo zrychlí. Jak zakládáním JZD s důrazem na typy se společnou rostlinnou i živočišnou výrobu, tak také přílivem nových členů,“ říká historik Jech. Mezi těmito novými členy ovšem už nesměli být sedláci. I pokud by sami chtěli. A když některý už v družstvu byl, měl být nekompromisně vyloučen. Začala likvidace celého jednoho stavu...

V čem onen protiselský pogrom spočíval? „Samozřejmě nejprve v zubožení hmotném. Sedlákům byla zabírána půda, stroje i zvířectvo,“ vypráví Karel Jech. „Kromě toho na ně byly uvaleny odvody, které se prakticky nedaly splnit. A nesplnění znamenalo další šikanu včetně obvinění z trestného činu sabotování socialistického hospodářství.“

Agenti StB provokovali nejrůznější konflikty, jako například známý případ Babice z července 1951. Sedláci byli odsuzováni k dlouholetým vězením, řada z nich byla popravena. Takovýto dopis například napsal sedlák Jan Vepřík vězněný ve Valdicích: „Podařilo se mi ze dvojích roztrhaných ponožek udělati jedny. Sice se to podobá všemu možnému jenom ne ponožkám. Zde zebou nohy i v létě a nechce-li člověk stonati, musí si prostydlé nohy chrániti.“ Dopis byl cenzurou zadržen.

Literární historik a spisovatel Bedřich Fučík upozorňuje, že sedláci se chovali nejdůstojněji ze všech vězňů. „S vězniteli nemluvili. Jeden, kterého jsem tam poznal, se jmenoval Dub, byl od Vlašimi. A choval se tam jako dub, nikdy necukl a snášel klidně nadávky. V sedlácích byla prostě jistá důstojnost. Osvětluji si to tím, že sedlák byl jedním z nezávislých členů národa,“ vzpomínal na své selské spoluvězně literární historik Fučík.

Komunisté se přesto všechno snažili sedlácké rody zcela vykořenit. Co říká ve svých vzpomínkách Václav Černý? „Bohatší sedláci, kulaci, byli ze svých statků prostě vyháněni, vysídleni, posláni buď do vězení, na nucené práce, nebo do měst a fabrik. Zůstal po nich ve vsi jen nápis ,nepřítel lidu‘, kterým byla přes noc zabělena vrata jejich statku.“

Celé rodiny musely ze svých domů i ze svého kraje

Často se diskutuje o odsunu či vyhnání sudetských Němců po skončení války. Ovšem pozapomnělo se na to, že brzo po něm, v čase míru, následovalo jakési vnitrostátní vyhánění mnoha lidí z jejich rodných domů, vesnic, ba okresů a krajů. Byl to odsun nikoliv na principu národnostním, ale třídním. „Nejčastěji to bylo u rodin, jejichž živitel byl kvůli svému kulackému třídnímu zařazení ve vězení. Ženy a děti prostě naložili na vozy a s pár kousky nábytku vystěhovali kamsi daleko, zpravidla do zcela nesnesitelných podmínek,“ říká Karel Jech.

Když stěhovali rodinu sedláka z Poděbradska do vysídlené německé vesnice na severní Moravě, zoufalá žena si lehla na domovní práh. Odtrhli ji násilím a řidič a závozník dostali příkaz, že nesmějí cestou nikde zastavit, protože by je ti kulaci mohli zavraždit. Není divu, že se selka po takové kalvárii zhroutila a po příjezdu do místa určení nakonec sháněli lékaře. Řidič ČSAD po návratu prohlásil: „Už mě nikdo nedostane ke stěhování kulaka!“

V únoru 1951 začala jiná operace, namířená proti selskému dorostu s cílem znemožnit jeho vzdělávání. „Proběhly čistky na čtyřletých výběrových rolnických školách,“ říká Jech. „Ti, kdo právě složili maturitu, nedostali odpovídající uplatnění v zemědělství a byli umístěni na převýchovu do průmyslu. Od roku 1952 byli vylučováni studenti, kteří neměli správný třídní původ, ze všech zemědělských středních škol.“

V roce 1952 také proběhla za spoluúčasti ministra školství, věd a umění Zdeňka Nejedlého utajovaná akce „očisty vysokých škol zemědělských a veterinárních od dětí vesnických boháčů a městské buržoasie...“ Ukradli jim pole, nářadí, stroje, dobytek. Vzali jim střechy nad hlavou. Vyhnali je z rodného kraje. Sebrali jim vzdělání. Zbavovali je svobody i životů.

I přes čistky se po roce 1990 sedláci opět objevili

Důsledkem tažení proti sedlákům, vrcholícího v letech 1951 - 1953 akcí Kulak, jak ji pěkně bojovně označil bezpečnostní a stranicko aparátnický slang, byly nejen rozorané meze, ale i zorané životy a duše. Nemluvě o ekonomickém debaklu, který kolektivizace v padesátých letech přinášela, o nezvratných škodách na krajině, zničené tváři venkova, o zpřetrhaných rodových i obecních vazbách.

„Symbolicky řečeno,“ podotýká Karel Jech, „to všechno nám mělo vzít hrdý a svobodný pojem sedlák. Vnutit lidem nenávistné slovo kulak. Zůstalo jen zvláštní oslovení jézeďák. Pozoruhodné podle Jecha je, že ona dlouholetá čistka, spojená s mnoha dramatickými událostmi a pošlapáváním spravedlnosti, sedláctví z českého venkova nevytloukla. Jech poukazuje na to, jak přes ne právě příznivé podmínky kolem restitucí po roce 1990 se objevili noví hospodáři, kteří navázali na tradici starých rodů a zakládají nové. „Jenom mě trochu mrzí, že se pro ně dnes používá název farmář, byť samozřejmě nic proti němu nemám, ale jako by nám minulý režim doopravdy vyoral ze života ono krásné slovo sedlák. To pojmenování přece vždycky znělo,“ lituje historik.

(MFDNES)