Červen 2006

Snad nejkrutější doba českých dějin

Vladimír Kučera

Byť se zdá, že příběhy kolektivizace vesnice jsou dávno zapomenuty, občas se setkáme s jejich připomínkou. Poslední román českobudějovického spisovatele Jiřího Hájíčka, nazvaný příznačně Selský baroko, se onou dobou a její odezvou do dnešních časů zabývá. „Náprava křivd z té doby je chiméra. Dnes už je hodně pozdě,“ říká muž, jehož kniha byla nominována na výroční knižní cenu Magnesia Litera v kategorii próza roku.

Proč jste napsal knížku připomínající kolektivizaci? Má smysl se o tom ještě bavit? Jste ročník 1967, nebyl jste na světě, když se objevilo to divné cizí slovo kulak.

Témata mých dosavadních románů se mě vždycky nějak osobně dotýkala, beru to jako jednu z důležitých podmínek svého autorského přístupu. Ať se jednalo o problém nelegálních hledačů vltavínů na jihu Čech v prvním románu nebo o téma toho posledního, Selskýho baroka. V něm je věnování mému otci, kterému bylo na začátku padesátých let patnáct a jako „syn kulaka“ měl tehdy cejch do dalšího života. Možná je to i obecnější záležitost, že po třicítce se synové začínají víc zajímat, v čem jejich otcové žili a jak to s nimi bylo. Můj tatínek o těchto věcech z padesátých let moc rád nemluví a já jsem nechtěl psát nějaký rodinný příběh. Takže jsem to téma dlouho nosil v hlavě, než jsem přišel na to, jak ho uchopit, jak ho zpracovat v románové formě.

Jak chápete slovo sedlák?

Sedlák podle mne vždycky byl sebevědomý, nezávislý člověk, který se uživí sám svou prací na půdě, která mu patří. Nenechá si od nikoho poroučet, vyjma počasí, a je svobodný.

Než jste svůj román napsal, hodně jste se zabýval kronikami i vzpomínkami pamětníků. Co jste při tom cítil?

Chodil jsem do archivů během zimy 2003 a 2004, vždycky když jsem měl jednou týdně volné odpoledne. Listoval jsem hlavně kronikami obcí, zajímalo mě, jak události v padesátých letech na venkově chápali a popisovali vesničtí kronikáři. Člověk cítí určitou pokoru nad těmi zažloutlými stránkami a taky jsou tam jakési pocity zmaru, soucítění, my už dnes víme, jak dějiny šly a jaký byl trend doby, ti lidé tehdy mi přišli jako hození napospas krutostem a neúprosnosti režimu padesátých let, ty roky se mi dnes z odstupu zdají jako snad nejkrutější doba českých dějin. Ale jako romanopisce mě hlavně zajímaly lidské osudy, příběhy, existenciální situace jednotlivých postav v těch událostech. V archivech jsou příběhů stovky.

Co se vlastně na vesnici v té historické řadě staré „selské“ poměry - kolektivizace - současnost přihodilo? Co se během těch padesáti pěti let od kolektivizace změnilo a jde něco vrátit?

To je otázka spíše pro historika. Když jsem psal román, hledal jsem v knihovnách odbornou literaturu, ale moc jsem toho nenašel, padesátými lety na vsi se moc lidí asi nezabývalo a nezabývá. Četl jsem knihy docenta Jecha, teoretické statě pana Vašků, který píše, že pro venkov a selský stav nikdy nebylo nic horšího než revoluční změny. Ta změna během deseti let po roce 1948 byla tak zásadní, že na venkově nezůstal kámen na kameni, přeneseně a snad i doslova. Podle mě nejde vrátit téměř nic, vyměnily se generace, charakter zemědělství a vztahů, je všeobecná nadprodukce, změnilo se postavení samotného zemědělství ve společnosti.

Jako „nepamětník“ starých časů a současně „hledač“ v nich, myslíte si, že jsme se dokázali s křivdou na selské komunitě vyrovnat?

Podle mne je nějaká náprava křivd chiméra, je to jistě dobrý úmysl společnosti po roce 1989, ale už je to hodně pozdě. Někdy už mi to slovní spojení přijde spíš jako takový slogan, fráze. Nejde jen o vrácení ukradených polí nebo budov. Spousta postižených lidí už nežije, všechno už je dávno jinak.

(MFDNES)