Červen 2006

Moussaoui: trest smrti vyšel z módy

Benjamin Kuras

Že americký soud teroristovi a hromadnému vrahovi Moussaouimu nakonec nedal trest smrti, nýbrž doživotí, možná svědčí o tom, že ani Američané už nepokládají popravu za větší odstrašující prostředek než trvalé vězení. Není vyloučeno, že trest smrti v dějinách Západu pomalu končí.

Moussaouiho jméno je - ironicky - arabská varianta Mojžíše. Ten si na tresty smrti potrpěl a jeho Pentateuch, jeden z pilířů západní civilizace, se jimi hemží za kdejakou maličkost, za niž by dnes v žádné demokratické zemi nikdo nedostal ani pokutu. Hodně z nich zato převzaly a vytříbily - a vskutku za kdejakou maličkost - země islámské. Ke konci doby proroků - a rozhodně nejpozději v době talmudických rabínů na počátku křesťanského letopočtu - se rozsudek smrti vynášel už jen za vraždu. Ne za kdejaké zabití, za vraždu specificky. Šesté přikázání totiž nezní Nezabiješ, jak se z chybných překladů domnívá většina křesťanů, nýbrž Nezavraždíš.

Navíc právo vynášet rozsudky smrti měl v rabínské době už jen nejvyšší rabínský soud, jehož členové bedlivě dbali, aby se nedopouštěli justičních omylů. Činili to podrobnými křížovými výslechy svědků, dokud vina obžalovaného nebyla prokázána nad všechnu pochybnost. Jsou známy výroky jeho členů, že soud, který vynese rozsudek smrti víc než jednou za sedm let, je krutý, nespravedlivý a neprofesionální. Rozlišení mezi vraždou a zabitím je v právních systémech dnešních demokracií zcela jasné a tam, kde se popravuje za vraždu, se nepopravuje za zabití. Vražda je úmyslné a předem promyšlené zabití člověka, který sám neohrožuje náš život. Jiná zabití jsou pak různě odstupňovaná, až po „oprávněné zabití“ - v sebeobraně, obraně rodiny nebo státu - které se netrestá vůbec.

Ale obhájci trestu smrti i jen za vraždu zapomínají brát v úvahu několik problémů praktického výkonu spravedlnosti. Jedním je, že stát, který má ve svém trestním repertoáru k dispozici trest smrti, může být občas v pokušení jej použít na vraždění jinak smýšlejících nebo třebas jen těch, po jejichž majetku zabažil. Vyloučením trestu smrti se tyranie sice ještě úplně neznemožní, ale přece jen trochu znesnadní.

Druhým je, že i v těch nejpečlivěji právních státech je občas za vraždu odsouzen někdo, komu se až po mnoha letech prokáže nevina. Výkonem trestu smrti se justiční omyl nedá napravit.

Třetím je, že v dokonalém právním státě spravedlivě cítících občanů trest smrti může paradoxně způsobit zproštění viny většího počtu vrahů než tresty dlouhého vězení. Totiž tím, že s pocitem nejistoty důkazů a s vědomím možných omylů jsou poroty a soudci méně ochotní vynášet rozsudek viny, jestliže vědí, že by jím obžalovaného poslali neodvratně na smrt. Všechny tři problémy jsou dostatečně dokumentované, aby člověku věřícímu v hodnoty biblické etiky mohly vnuknout přinejmenším pochybnosti o bohulibosti trestu smrti.

Čtvrtý problém je, že biblická etika - na níž se snažíme budovat západní právní systém - věří v cosi, čemu říká pokání, náprava a návrat k dobru. I těch má historie dokumentovanou hezkou řádku. To, že mnohem delší řádku tvoří ti nenapravení, samo o sobě nestačí ke zrušení naděje na možnost nápravy. Ze všech těchto důvodů trest smrti zrušila většina Evropy.

Pátý důvod je, že i vrah trestaný celoživotní izolací je společnosti užitečnější než mrtvý - pokud je ekonomicky aktivní. To by si však vyžadovalo transformaci celého vězeňského systému ze závislosti na státu na ekonomickou soběstačnost. Ať si vrazi na sebe vydělávají. Jenže v tom nám brání politická korektnost, která vrahům dává větší práva než jejich obětem.

(MFDNES)