Červen 2006

Génius, jenž neztratil dar hrát si

Čestmír Lang

Uplynulo třicet let od smrti surrealistického mistra Maxe Ernsta. A Německo se konečně může pochlubit jeho muzeem. (Max Ernst Museum, Comesstrasse 42, Brühl u Kolína nad Rýnem. Úvodní výstava i projekt Max Ernst - Loplop končí v září 2006. Vstupné na obě výstavy 12 eur, kapesní katalog sbírky stojí 7 EUR. Více na www.maxernstmuseum.de.)

Když v noci z prvního na druhého dubna 1976 zemřel v Paříži Max Ernst, jen málo současníků si uvědomovalo, že odešla jedna z nejinspirativnějších osobností malby a plastiky 20. století. Následující období ukázalo, že jeho tvorba odolala času a efemérním módám lépe než díla jeho surrealistických kolegů Jeana Arpa, Salvadora Dalího či Yvese Tanguyho. Ernst byl rezervoárem nekonvenčních výtvarných idejí, které realizoval se samozřejmou hravostí. Nadto od loňského září funguje instituce, jejíž vznik nejen německá kulturní scéna nadšeně uvítala: Ernst má muzeum.

DadaMax a jeho rodiště

Vztah Maxe Ernsta a jeho rodiště, Brühlu u Kolína nad Rýnem, stojí za zvláštní zmínku. Nejen malířova rodina, ale celé město, jedna z mála ryze katolických enkláv v protestantském severu Německa, reagovaly nerudně na Maxovy netypické výtvarné záliby. Už před první světovou válkou mu byl těsný nejen nedaleký Bonn, kde studoval na univerzitě a poprvé vystavoval, ale po roce 1918 i milionová, katolicky bigotní metropole Kolín nad Rýnem. Dodatečným vyrovnáním s porýnským prostředím bylo plátno Svatá panna peskuje Ježíše, na němž Maria se svatozáří a s takřka erotickým uspokojením vyplácí Jezulátko na nahý zadek, přičemž akci z vedlejší místnosti přihlížejí surrealističtí voyeuři v čele s André Bretonem.

Konečně Paříž!

V roce 1922 se Ernst vydal do Paříže. Byl již očekáván budoucími surrealisty Bretonem, Eluardem a Aragonem. Předcházela jej totiž nejen pověst spoluzakladatele kolínské skupiny Dada, nýbrž i dárek, jejž před řadou měsíců zaslal budoucímu papeži surrealismu - konvolut originálních koláží. Breton byl jimi natolik nadšen, že mu v Paříži zprostředkoval výstavu ještě před příjezdem. Vzhledem k tomu, že neměl peníze na hotýlek, našel Ernst azyl u básníka Paula Eluarda, který v té době žil s Galou, pozdější celoživotní múzou Salvadora Dalího. Ta neodolala pokušení a dva roky eroticky oscilovala mezi oběma budoucími surrealisty.

Na počátku pařížského pobytu se z Ernstových prací vytratila dadaistická absurdita kolínského období. Začal se nořit do atmosféry snu. Roku 1925 objevil a rozvinul techniku frontážních otisků, jež novátorsky použil v listech Histoire naturelle. O pár let později využil ilustračních předloh triviálních románů ke krutě erotickým kolážím Stohlavé ženy.

Třicátá léta byla obdobím Ernstova zaujetí sochou-objektem. Vytvářel bytosti inspirované totemy i rostlinami. Až při přímé konfrontaci s řadou soch tohoto období si uvědomujeme, že vedle Giacomettiho to byl právě Ernst, kdo vyslal rozhodující impulzy pro surrealistické objekty -ať už jimi byl Habakuk (1934), Oiseautete, Ptakohlav nebo dvojice Měsíční chřesty (obě 1935). V těchto „bytostech“ se mísí něžnost s rafinovanou krutostí, těžkopádnost s poetickou zasněností. „Když se v malbě dostanu do slepé uličky, což se mi občas stává, zbývá mi jako východisko socha, protože je v ní ještě více hravosti než v malířství,“ přiznal se jejich tvůrce na konci svého života.

Americké desetiletí

V červenci 1941 Ernst opustil spolu se svou nastávající, v pořadí třetí manželkou, Peggy Gugennheimovou, obsazenou Francii. Usadili se v New Yorku. Na americké půdě se sešla téměř celá Bretonova surrealistická skupina. Duchamp jí za mořem připravil výstavu First Paper of Surrealismus, kde vystavená díla spojil pavoučími sítěmi šňůr.

O rok později se Ernst seznámil s Dorotheou Tanningovou, která se v roce 1946 stala jeho poslední životní partnerkou. Usadili se v krajině kolem Sedonu ve státě Arizona, kde si vlastnoručně postavili kamenný dům. Tamější fascinující skalní útvary a umění indiánů Ernstovu tvorbu radikálně ovlivnily. Harmonické manželství se ženou o čtvrt století mladší inspirovalo Ernsta k takzvaným D-Paintings: každý rok věnoval Dorothee jednu ze svých prací opatřenou skrytým monogramem písmena D. Jde o emotivně laděné kresby nebo plátna poskytující divákovi radost z objevování překvapivých souvislostí.

Zpátky do Evropy

V roce 1953 se Max Ernst a Dorothea Tanningová usadili ve Francii, nejprve v Paříži a později na jihu země. Dostavilo se rovněž mezinárodní uznání - na benátském bienále v roce 1954 Ernst obdržel Grand Prix za malbu. Rozjela se řada výstav a retrospektiv. Do centra Ernstovy tvorby se dostala grafika - výtvarně doprovázel mimo jiné i texty „krutého“ divadelníka Antonina Artauda a Hölderlinovu poezii.

V roce 1947 daroval svému rodišti Zrození komedie, jednu ze svých nejsugestivnějších prací. Městečko ji promptně prodalo; není divu, že ještě v roce 1967 Ernst odmítl jmenování čestným občanem Brühlu. Avšak nyní se toto město pyšní muzeem zasvěceným „svému“ umělci. Otevřeno bylo loni v září, byť rozhodnutí o jeho vzniku padlo už počátkem devadesátých let. Jenže sjednocené Německo začalo razantně seškrtávat položky státních subvencí na kulturu. Za sídlo muzea byl vybrán pavilon v zahradě zámku Augustusburg, který od Ernstových školních let sloužil jako taneční lokál; později se stal ubytovnou pro azylanty. Rozhodující obnos z nutných dvanácti milionů eur na přestavbu nakonec neposkytl stát, nýbrž spořitelna Kreissparkasse v Kolíně nad Rýnem.

Důstojné řešení

Úpravy, které architekti Thomas van den Valentyn a Seyed Mohammad Orezi provedli na památkově chráněné budově, architektonicky parafrázují téma Ernst a Brühl. Zachovali prusky přísný charakter stavby se sněhobílou fasádou, ale ke vchodu přistavili nízký skleněný pavilon, na jehož rozsáhlém dvoře ze žulových desek umístili tři umělcovy bronzové plastiky nazvané Kolegium učitelů školy pro zabijáky (1967). Ty na návštěvníky působí jako poeticko-groteskní „vítací výbor“. Max Ernst a školní docházka je téma prvního sálu expozice. Mezi řadou dokumentů darovaných dědici Ernstovy poslední manželky Dorothey Tanningové je jedno gymnaziální vysvědčení, v němž v rubrice Kreslení stojí lapidární zápis: Nezúčastnil se. Max chodil v době nudné výuky za školu - buďto maloval v přírodě, nebo se oddával erotickým hrátkám v nedalekém lesíku. Není divu, že les se svými tajemstvími se stal jedním z leitmotivů jeho tvorby.

Muzeu dominuje prezentace Ernstova celoživotního díla. Obohacuje ji řada významných zahraničních výpůjček. Stávající expozici připravil bývalý šéf sbírky moderní malby v pařížském Centre Pompidou Werner Spies. Kromě toho v suterénu běží projekt německého filmaře Petera Schamoniho, autora celovečerního dokumentu o Ernstově tvorbě. Show nazvaná Max Ernst - Loplop spočívá v tom, že ve více než třiceti nekonečných smyčkách běží dokumenty zachycující umělce při práci na kolážích a grafice, ale i ukázky z jeho filmových rolí, například výstup ve skandály opředeném Zlatém věku (1930) Luise Buňuela a v experimentálním snímku Hanse Richtera Dreams the money can buy (1944).

„V retrospektivním pohledu na klasickou avantgardu minulého století vystupují do popředí její dva nejmohutnější sloupy - Picasso a Max Ernst. Oba spojuje věčná nespokojenost s dosaženým a neustálé hledání nových cest,“ prohlásil Werner Spies při otevření muzea. „Na rozdíl od Picassa v sobě Ernst měl něco z hravosti dítěte - měl schopnost poetizovat nejen výtvarnou tvorbu, ale i vlastní existenci.“

(MFDNES)