Červen 2006

České památky a ministr kultury

Emanuel Mandler

Existuje celá skupina intelektuálů, kteří jsou přesvědčeni, že jadrný a ryze lidový způsob projevu Vítězslava Jandáka jej devalvuje jako ministra a zejména jako ministra kultury. To na jedné straně. Na druhé straně je oprávněná otázka, proč by ministr kultury nemohl hovořit takto jadrně a lidově: "Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku“, „Čau, kluci, zvolte mě, jinak dostanete před držku a bude drahý žrádlo“ … Záleží přece hlavně na tom, jak se ministr stará o českou kulturu. Budeme snad zneuznávat obětavost, s níž Vítězslav Jandák po povodních objíždí význačné české památky a slibuje i věnuje z fondu ministerstva miliony na jejich rekonstrukci?

Ministr Jandák ví a nepochybuje, že kulturní památky jsou pro český národ cenné. Že jsou jeho majetkem. A zde začíná nesoulad mezi míněním lidu a ministra a skutečností. Většina nejcennějších národních památek, hrady, zámky, paláce, náležejí dnes státu. Ale nevystavěl a nevybudoval je stát, nýbrž zámožní vlastníci, jejichž potomci jsou dodnes mezi námi (nebo za našimi hranicemi). Bez rozpaků byly tyto památky po druhé světové válce konfiskovány. a když se po roce 1989 potomci původních vlastníků snaží o jejich navrácení, zjišťují soudy takřka bez výjimky, že to nejde, protože předkové těch, kteří dnes usilují o restituci, byli Němci. Takže tyto krásné památky byly konfiskovány („znárodněny“) legitimně, podle Benešových dekretů (č. 112 a 108). Mnohé památky chřadly, protože stát neměl na jejich údržbu a pak také – v minulosti to byl majetek cizácké šlechty. Ať již dnešní rozhodování soudů o tom, že zmíněné památky byly konfiskovány oprávněně, jsou opodstatněné nebo ne, naši lidé to berou jednoznačně: tyto památky jsou vystavěny na české zemi, jsou naše a nepřipadá v úvahu, že bychom je svěřili někomu, kdo není ryzí Čech. V tom se lidé s ministrem Jandákem ztotožňují a – ocitají se v podivném vztahu ke skutečnosti.

Když totiž jde o peníze a zaměstnanost, ani trochu nám nevadí, že stát svěřuje české podniky „cizákům“. Povedlo se to v Mladé Boleslavi (Škodovka dlouho držela nad vodou naše hospodářství), povedlo se to, zdá se, v Kolíně a teď se všichni třeseme, kdy cizácký Hyundai začne vyrábět na naší drahé české půdě, a kdy nám tedy její podnikání přinese zvýšení zaměstnanosti a peníze. Proč ale odmítá český stát restituenty památek, kteří je původně vlastnili a kteří by se nepochybně o svěřený majetek starali lépe než stát?

Měl by s tím ministr kultury něco dělat? Nepřišel by v takovém případě o ministerské křeslo, když je zřejmé, že památky v nynějším politickém klimatu restituovat nelze? Pravda, ocitl by se v složitější situaci, než když si prohlíží hrady a zámky. Ale něco by podniknout mohl - mohl by uvažovat o nějaké kompromisní dohodě s potomky původních vlastníků. Vždyť památky by například bylo možno za jistých podmínek a nízký peníz původním majitelům pronajímat. A to jistě není jediné možné řešení.

Vítězslav Jandák už dokázal objet mnoho hradů a zámků a naslibovat miliony na opravu jejich fasád. Že by se místo toho měl starat o vytváření příznivých podmínek pro naši kulturu, kterou přece ani zdaleka netvoří jen památky (natož krumlovská točna), to jej ani nenapadne. Proč? Vraťme se k výrokům ministra kultury uvedeným na počátku: "Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku“, „Čau, kluci, zvolte mě, jinak dostanete před držku a bude drahý žrádlo“. Nemohu se zbavit podezření, že mezi takovými výroky pana ministra a tím, co z české kultury má pro něj nejvyšší prioritu (zdivo na památkách), je přece jen jakási souvislost. A řekl bych, že velmi úzká.