Červen 2006

Modrá diktatura proti fialové?

Emanuel Mandler

Něco času chybí do voleb a stranické rozepře získaly takovou intenzitu, že člověk aby čekal, kdy si ČSSD a ODS začnou vyřizovat účty ručně. Doufejme, že se toho nedočkáme. Ale podle svorného varování obou stran bychom se měli dočkat diktatury. Buď levicové (polokomunistické, jak na to dlouho upozorňují někteří stoupenci pravice), anebo nejnověji modré diktatury, o které začal mluvit Jiří Paroubek 22. dubna t. r. Které z těchto nebezpečí je reálné? Zdálo by se, že je to akademická otázka, protože reálnost jakékoli budoucí diktatury nelze prokázat.

Ale to je pouhé zdání, které platí pouze pro ODS. I kdyby v jejím vedení existovaly proudy, které by usilovaly o nastolení diktatury (vyloučit se to nedá), stačil by pohled na stranické preference, aby pochopily, že žádná strana, ani ODS, nedokáže dosáhnout nadpoloviční většiny ve Sněmovně a nemůže sama pomýšlet na diktaturu. S parlamentní levicí je tomu jinak. Za nechtěné, ale účinné podpory KDU-ČSL začal se Jiří Paroubek už před delší dobou opírat o vládní koalici jen tehdy, když se mu to hodilo, většinou však prosazoval zákony a nařízení s pomocí komunistů. Než se kdo nadál, vznikl blok sociálních demokratů a komunistů. Dnes má tento blok ve Sněmovně dosti pohodlnou většinu a po volbách, kdo ví?

Nejnovější levicová legislativa je právě z hlediska našeho vnitropolitického vývoje zajímavá. Zákony a nařízení (a dotace) totiž nepochybně ve své většině mají sloužit společensky pozitivním účelům. Pokud bychom je posuzovali jednotlivě, mohli bychom s ledasčím v jejich obsahu souhlasit (více peněz samostatným matkám, zajištění nemocnic proti bankrotům pomocí jejich připojení na stát, omezení vydávaných léků, větší odpovědnost odborů atd.) Vcelku však tyto nové zákony mají jeden společný rys vzbuzující obavy: půjde-li to tak dál, to znamená získají-li v nové Sněmovně KSČM a ČSSD většinu a dosavadní normy budou doplněny dalšími, stanou se občané i právnické osoby tohoto státu v dobrém i zlém na tomto státu závislými. Například: firmy budou muset platit svým zaměstnancům čtrnáct dní nemocenské, ale budou mít nižší odvody sociálního pojištění, nebo osamělé matce neplatí otec výživné a stát místo aby otce donutil platit alimenty, zaplatí je matce sám. A taková závislost by při levicové převaze v parlamentu a ve státní správě mohla znamenat poměrně výraznou podporu autoritativního systému, přesněji řečeno stala by se jeho součástí.

Byl by to systém nesvobodný dost a ani by nepotřeboval diktátora. Alespoň do neděle 23. dubna jsem si to myslel. Pak jsem ale v Sedmičce na Nově sledoval Jiřího Paroubka, jak všechno místo své strany nebo vlády zařídí on jediný, jak kohokoli přijme nebo, je-li podezřelý, vyhodí. Poněkud ve mně hrklo v debatě o korupci, korunované Paroubkovou odpovědí na otázku, zda a kdy nastane změna: „změna, to jsem já!“. Silný muž, kterému nikdo nemá co do čehokoli mluvit, ale on může mluvit do všeho. Podobné tvrzení, „stát jsem já“, je okřídleným symbolem absolutismu, takže, jak to je? Obávám se, že úplně o náhodnou podobnost nejde. Přiznejme, že před volbami může tato autoritativnost splnit jeden ze svých účelů – potlačit rozháranost v řadách sociální demokracie. Prostý občan to právem může vidět jinak: nemusíme se bát diktatury, hrozbou je absolutismus.

Návrat před listopad 1989 nám, chválabohu, nehrozí. Paroubkovský absolutismus, hájený sociální demokracií spolu s komunisty, by znamenal značné omezení svobody a velký krok zpět. Brachiální útoky na komunistické činitele tomuto vývoji jen napomohou. Jediné řešení je komunisticko-sociálně demokratický blok nevolit.