Červen 2006

Naše situace a lidská práva

Emanuel Mandler

Bezprostředně po listopadu 1989 jsme přijímali osobní i národní svobodu jako samozřejmost. Už nějakou dobu to tak není. Lidská práva se zproblematizovala. Mnoho z nás (neodvažuji se odhadovat jak velká část obyvatelstva) spatřuje za nejdůležitější naplnění svobody pasivní hospodářská práva. Ta znamenají povinnost státu například starat se o zaměstnání a výdělek jednotlivce i jeho rodiny, umožnit mu co nejlevnější zdravotní péči, bydlení a bezplatné vzdělání. Tyto důležité věci ovšem nemají se svobodou příliš společného. Svoboda předpokládá možnost volby: možnost hovořit a psát podle své vůle a právě tak cestovat, sdružovat se a shromažďovat. Politické svobody považujeme sice za samozřejmost, jsou však ve vědomí společnosti zastíněny.

Jako je tomu i v dalších případech, vrací se totiž z podvědomí do politického života to, co zasel autoritativní předlistopadový režim. Ten byl založen na nesvobodě, jinak to být nemůže. A tak se pokoušel – často úspěšně – obrátit lidská práva vzhůru nohama: pravé svobody, říkali nám, jsou hospodářská a sociální práva, proslulé životní jistoty. Ty ovšem jsou za panství buržoazie pouhým snem. Pokud jde o politickou svobodu, bude prý ji možno uskutečnit až po definitivní porážce třídního nepřítele. Je třeba přiznat, že se komunistický režim pokoušel životní jistoty občanů, pokud byli hodní, zajistit – všeobecné potíže „totality“ ovšem způsobovaly, že mnohdy byly zajištěny skromným způsobem.

Zdůraznění „životních jistot“ bylo pro předlistopadový režim neobyčejně důležité. Občan, kterému stát propůjčil pasivní hospodářská a politická práva, byl na státu zcela závislý. Pokud by se zpěčoval, přišel by o příslušné právo (například o zaměstnání) a jelikož jediný, kdo ho mohl zaměstnat, byl stát, dostal by se do prekérní situace – nehledě na to, že by byl perzekvován, v daném případě pro příživnictví. To naznačuje, že pasivní sociální práva mohou být nebezpečná.

Jedním z případů, souvisejících úzce s nesvobodou, je jednota odborů. Komunisté ji prosadili hned po válce (Revoluční odborové hnutí) a tato jednota trvala přes půl století. Měla zvýšit práva zaměstnanců, ale ve skutečnosti patřily jednotné odbory k proslulé politické „páce“, znemožňující „pracujícím“ jinou aktivitu než tu, kterou vyžadoval režim. Po listopadovém převratu ovšem byla povolena pluralita i v odborovém hnutí. Že šlo o formalitu, to je vidět v minulém i současném zákoníku práce.

A posledním případem je bydlení. Patnáct let váhala vláda s deregulací nájemného, obyvatelé třetiny nájemních bytů platí sice velmi nízké nájemné, ale jsou dosti závislí na státu.

Na celém světě – a také v Evropě – se prosazují socialisté a s nimi snaha státu o „životní jistoty“. U nás díky parlamentní levici (ČSSD a KSČM) přijala Sněmovna řadu zákonů, které vycházejí právě z těchto pasivních sociálních práv. Prosadí-li se naše levice ve volbách, zproblematizuje to naše svobody, protože blok obou levicových stran bude podporován ze zahraničí socialistickými institucemi.

A to je to, nač zapomínáme. Říkáme většinou (plným právem), že dnes je úplně jiná situace než po druhé světové válce i před listopadem 1989. Zmizel Stalin, zmizelo poručníkování z Kremlu, snaha komunistů o světovládu není vidět.

Jenomže česká parlamentní levice vychází ze současné situace v Evropě – a je také součástí jejího směřování doleva. A tak se můžeme dostat „před listopad“ mnohem víc, než si myslíme: mimo jiné prostřednictvím zákonů, které připoutají občana ke státu a omezí jeho svobodu. Není to pouhá fantazie.