Červen 2006

Ohrožení České republiky

Emanuel Mandler

Jsou na světě věci, které jsou dokonale univerzální. Ohrožení patří mezi ně. Ohrožen je každý živočich(mimo jiné svým dravcem), ohrožen je odjakživa lidský svět a jeho organizace. Podíváme-li se z tohoto hlediska na mapu světa, nestačíme se divit její proměnlivosti: jak se malé státní útvary, životem kypící národy, ale i velké a mocné říše musely přizpůsobit nejrůznějším ohrožením nebo zanikly. Je v lidské povaze, a tedy i v povaze států a národů, že o ohrožení začnou vážně uvažovat tehdy, ocitne-li se v jejich bezprostřední blízkosti. Je to možná zvláštní, chci- li věnovat následující text k tomu, abych upozornil na různá ohrožení, která takto nechápeme. Tedy chápeme některá z nich jednotlivě, ale ne jejich celek. Nechci sýčkovat, chci jen upozornit, čeho bychom si měli pořádně všímat, a vyvolat diskusi.

Má přednáška sestává z několika dílčích témat, týkajících se ohrožení. Témata tu lze přirozeně probrat jen v největší stručnosti:

I. Příklady ohrožení českého národa a státu v minulosti

II. Ohrožení Česka jako součásti globálního světa

IV. Ohrožení Česka jako součásti Evropy, posun Evropy doleva

V. Ohrožení a nebezpečí v předvolebním Česku

I. Ohrožení českého národa a státu v minulosti– příklady

Když se na rozhraní 18. a 19. století sdružila skupina intelektuálů s programem oživit skomírající český národ, ocitl se brzy tento vlastně vznikající národ v několikanásobném ohrožení. Byl tak slabý, tak málo sociálně rozvrstvený, že by k jeho likvidaci stačila součinnost několika tlaků ze strany Němců, proti nimž se český národ od počátku vymezoval. A Němci byli mnohem silnější. Hankovy rukopisné podvrhy z počátku 19. století vzbuzovaly v našich předcích představy, že Češi mají velkou minulost a že jsou jako národ mnohem silnější, než jak tomu bylo. Podvrhy byly s nadšením přijaty a dodnes jsou dokladem tak mocného ohrožení na samém počátku vývoje novodobého českého národa, že pro udržení jeho existence bylo české společnosti dobré takřka všechno.

Druhý příklad: Vznik prvního českého státu o více než sto let později byl výsledkem obrany proti několikerým ohrožením. Po porážce Německa vytvořily západní vítězné mocnosti několik malých států na místě Rakouska–Uherska, a to jako obranu proti ohrožení ze strany Německa a bolševiků. Po dvaceti letech se ukázalo, že toto ohrožení Západu bylo dokonale skutečné i pro nově vzniklou Československou republiku a ČSR to tak chápala; v 30. letech se z ohrožení stalo akutní nebezpečí pro československý stát. To však nebylo nebezpečí jediné: neslovanská etnika uvnitř československých hranic mohla představovat rovněž ohrožení nového státu. Toto ohrožení by bylo vážné pouze za předpokladu silně nacionalistické politiky pražské vlády – a přesně to se stalo. Vnější i vnitřní ohrožení se spojila a vedla k rozbití Československa a k okupaci Čech a Moravy.

Za druhé světové války – a nebylo to úplně nepřirozené – předpokládala česká politická reprezentace, že po osvobození země je nutné obnovený stát zabezpečit hlavně proti ohrožení ze strany Němců a velkých vlastníků jakékoli národnosti, přičemž prostředkem proti těmto ohrožením byly majetkové konfiskace, etnická čistka republiky od Němců a přimknutí státu k Sovětskému svazu. Že spolupráce se Sovětským svazem a vůbec s komunisty jen posilovalo nebezpečí, viděla pouze nepatrná část společnosti.

Z této doby máme poučení, jak je důležité rozpoznávat skutečné ohrožení (tehdy komunismus a Sovětský svaz) a nezaměňovat je za nebezpečí fiktivní (tehdy Němci). Konec konců o to jde i dnes, o to, v čem a jak vidíme ohrožení, nakolik je skutečné nebo fiktivní. Někdy tak získáme téma na nezávazné povídání, jindy odhalíme skutečnou hrozbu.

II. Ohrožení Česka jako součásti globálního světa

Téma je přehledné a mnozí z nás si je uvědomují. Často ale bohužel nechápeme jeho význam. Víme, že vážné globální ohrožení vzniklo přinejmenším už za druhé světové války, která postihla skutečně skoro „celý svět“. Nedávné výročí černobylského neštěstí potom jako by symbolizovalo blízkou a snadnou možnost celosvětových tragédií. Jistěže existují další ohrožení méně tragická a v jiných oblastech. Přitom i hospodářská ohrožení mohou být závažná, jak můžeme pozorovat na přílivu levného čínského zboží do Evropy a Ameriky. Nicméně jsou také ohrožení přímo tragická.

Především jsou ve světě dvě ložiska, v nichž mohou vzniknout války a ty by mohly postihnout i vzdálenější nebo dokonce vzdálené oblasti. Zatímco u nás se vedou diskuse, jak je to s lidskými právy v Číně, nejsme příliš informováni o čínských přípravách mohutné invaze na Tchaj-wan, která by se měla uskutečnit během brzké doby a měla by vést k obsazení vzpurného ostrova během týdne. Nemusí se to stát, ale velmi snadno se to stát může. Jak daleko až sahá ohrožení Tchaj-wanu, koho všeho se dotýká?

Více se hovoří o ohrožení Izraele. Celkem právem. Za nesouhlasného pobrukování mocností vyvíjí Írán rychle jadernou zbraň a jeho prezident neustále opakuje, že Izrael je třeba vymazat z povrchu zemského. Mezinárodní společenství by mělo rychle zasáhnout mocensky; to je však v nynější situaci utopie. V důsledku toho si to, zdá se, i Spojené státy nechají líbit (jsou mimo jiné vázány v Iráku). Jenomže pro Izrael to není otázka ani v nejmenším. Nezasáhnou-li Spojené státy, musí se Izrael pokusit vojensky obhájit svou existenci sám. A to se zřejmě stane. Obě strany, Írán i Izrael se na to připravují.

Do situace na Blízkém východě zasahuje radikální islamismus a to novým ohrožením – terorismem. A snad aby bylo ohrožení složitější a nepřehlednější, násobí ho Evropská unie neochotou být Spojeným státům v boji proti islamistickému extremismu seriózním spojencem.

Nesmíme ovšem zapomenout na Rusko. Možná, že v souvislosti s tím, jak Rusko postupuje k samovládí, roste jeho podpora palestinskému teroristickému hnutí Hamás. Současný postup k samovládí je ohrožením ruské demokracie a může přivodit, že se Rusko v budoucnu rovněž stane součástí globálního ohrožení.

Globálním ohrožením rozumím ohrožení celého světa – i oblastí hodně vzdálených od ložisek ohrožení, Českou republiku nevyjímaje. Většinou se takových ohrožení všímáme jen ledabyle, nebo si myslíme, že je třeba postavit se proti nim na základě celosvětového systému lidských práv. Avšak lidská práva jako taková jsou dvojznačná.

Právo svobodného pohybu, svoboda projevu a další politická práva jsou pro demokratickou společnost jistě zcela nepostradatelná. Ale už jejich celoplanetární rozšíření přineslo dvojznačnost výkladu a závažné konflikty – viz přímo protikladné pojetí práva na svobodu projevu západního a muslimského světa, jak se nedávno projevilo v konfliktu o karikaturách. Nicméně o tato politická práva lze vést spor, a to spor o jejich výklad. Jinak je tomu s celkovým systémem práv hospodářských, politických a sociálních, jak je zachycen v paktech OSN o lidských právech. V tomto případě nejde o výklad. O tomto celkovém systému lze hovořit přímo jako o prostředku přispívajícímu k mocnému ohrožení, které se nás často dotýká, aniž jsme si toho vědomi.

Tento systém – obrazně řečeno – přesunuje všemohoucnost z nebes na sekulární stát, který se nemusí nazývat socialistickým, ale ve skutečnosti, v realitě socialistickým být musí. Takový stát je povinen vytvořit dokonalou společnost, v níž je občanovi zaručeno vše: práce, svobodné odbory, dostatečné prostředky pro výživu vlastní i celé rodiny, bezplatné vzdělání a zdravotnickou péči – a tak bychom mohli pokračovat. Většina světa je chudá a tyto přísliby vítá. Za pomoci nátlaku OSN pak usiluje o to, aby bohaté státy zabezpečily tuto tak krásnou pozemskou utopii, a to v přesvědčení, že něco takového je možné. Tato většina světa tedy tlačí svět neustále doleva do polohy nevyslovené, ale zřetelné socialistické utopie.

V systému lidských práv – nikoli tedy v jednotlivých lidských právech a svobodách, to je nutno zdůraznit – spočívá jedno z největších ohrožení, jimž jsme vystaveni.

III. Ohrožení Česka jako součásti Evropy

Česká republika si půjčila deset gripenů na obranu našeho vzdušného prostoru. Ať už to bereme vážně nebo s humorem, ilustruje tento fakt skutečnost, že desetimilionový státeček uprostřed Evropy není schopen sám o sobě odolávat vnějším ohrožením, a to jak vojenským, tak hospodářským, prostě ohrožením nejrůznějšího druhu. To zřejmě posiluje na jednu stranu naši příslovečnou namyšlenost, kterou si teď už čím dál tím více uvědomujeme, ale také pocity svým způsobem opačné a oprávněné: že tento stát se neobejde bez záštity mocných spojenců. A tak zatímco náš prezident vymýšlí množství odborných odkazů a cizích slov, jimiž chce dokázat, že evropanství je neblahá vlastnost, obyvatelstvo jej v těchto protievropských akcích příliš nenásleduje. Přirozeně, že nejsme příliš velkou výjimkou, protože lidé v celé Evropě pociťují potřebu spojení, aby bylo možno čelit mimo jiné různým ohrožením.

Jenomže Česko vstoupilo do Evropské unie v době, kdy se Evropa stala kolbištěm nacionalistických sporů a pokusů prosadit dílčí, mnohdy protichůdné zájmy. Evropský sociální stát, výsledek vývoje za studené války se sice hroutí, ale významná část obyvatelstva vyžaduje státní paternalismus, a to dokonce ve vysoké míře. Výsledkem je v Evropě celkový posun doleva; groteskní na tom je, že levice má zajistit životní jistoty podobně, jako je tomu u nás. Přitom mnohé reformy, které prosazuje, společnost rozmělňují, místo aby ji posilovaly.

Evropa za tohoto stavu věcí není chápána jako spolek států, který má především zabránit ohrožení, nýbrž jako nedokonaný celek, do něhož a z něhož tečou finance a dotace. Taková Evropa není schopna jednotně a důsledně čelit vnějším nebezpečím a bohužel se stává ohrožením sebe sama. Dovoluji si ocitovat z článku Dana Drápala Západní civilizace: sami proti sobě:

„V posledních desetiletích jsme… svědky zvláštního stavu… Vládu jako by kritizovala většina ne-li obyvatelstva, pak tedy lidí, zajímajících se o politiku a přemýšlejících o světě. U nás se slovo ,vlastenectví´ postupně stává majetkem extrémní pravice. Panuje totální nedůvěra vůči autoritám a vládám – a čím mocnější země, tím větší nedůvěra k její vládě. Když dnes mluvím s Američany, jsem až zaražen, s jakou zavilostí se vyjadřují o George Bushovi. Kladu si otázku: kdo ho vlastně volil?“

Je smutné, že Američané hovoří s takovou zavilostí o svém prezidentovi. Bohužel však s touž zavilostí hovoří o americkém prezidentovi i značný a rostoucí počet Evropanů; a kdyby jen to. Hovoří tak i o Američanech jako takových. Antiamerikanismus koná své destruktivní dílo; euroamerická civilizace jako by se rozdělila na dvě části; kdežto ta jedna, americká, bude mít bez spojenců s ohroženími značné potíže, druhá část, evropská si s nimi sama poradit nedokáže.

Je to patrné hlavně ve vztahu k islamistickým radikálům. Oficiálně je v Evropě na 20 milionů muslimských imigrantů a jejich potomků, což spolu s dalšími vlivy vytváří předpoklady pro dezorientaci evropské politiky vůči arabským a muslimským státům a hnutím. Opravdu, jsou-li konfrontovány s islamistickým terorem, mají to státy západní Evropy těžké. Evropa má různé resentimenty a komplexy, jak je to patrné na příkladu Francie a Německa. Francie je bývalá koloniální mocnost, jíž z kolonií nezbylo prakticky nic kromě groteskních velmocenských ambic a pěti až sedmi milionů (kdo to ví přesně?) muslimů přímo v zemi, ve Francii. Snahy o integraci tohoto muslimského obyvatelstva jsou víceméně neúspěšné a francouzská politika si tento nezdar a komplex ztracené moci už dávno vynahrazuje neobyčejně měkkým přístupem k radikálně orientovaným muslimským státům. Takový přístup stěží může být jednostranný a také není.

Podobně, nebo správněji z druhé strany je tomu v případě Německa. Německo se po hrůze, kterou způsobil nacistický režim, samo vychovávalo k pacifismu a navíc západní svět na ně v tomto smyslu vyvíjel nátlak. Podařilo se, v Německu panuje silná pacifistická (a dodejme že také protiamerická) nálada a do boje s terorismem se mírumilovně naladěnému německému obyvatelstvu ani trochu nechce. Také německý antiamerický pacifismus těžko může být jednostranný.

Co myslím touto jednostranností? Co se týče Spojených států tlumí ji okolnost, že Evropa se neobejde bez Ameriky, a to mimo jiné proto, že jsme jedna civilizace. Jednotlivé státy této civilizace jsou založeny na demokracii a právu a hodnoty, které ctíme, pocházejí ponejvíc z vývoje křesťanské Evropy. Proti tomu, aspoň zdánlivě, se Evropa snadno obejde bez maličkého Izraele, který je také demokratickým státem a vznikl zejména v důsledku toho, že Evropa židovské obyvatelstvo dílem zlikvidovala (Hitler), dílem se nedokázala ani po porážce nacismu zbavit jistých reziduí protižidovské nenávisti. Podpora militantních protiizraelských hnutí, v níž se vyznamenala hlavně Francie, je pravým opakem toho, jak by se Evropa měla ve svém vlastním zájmu chovat. Extrémní islamisté nám to připomínají přímo terminologicky: podle svých slov bojují proti křižákům a sionistům. Pojímají západní státy a Izrael vcelku.

Z tohoto hlediska je tedy svět rozdělen na muslimy na jedné straně a na sionisty a křižáky na straně druhé. Avšak evropská společnost, to už dávno nejsou křižáci, je to společnost v podstatě sekularizovaná. Nicméně z křesťanství vzešla a křesťanství má na ni stále ještě značný vliv. Křesťanské církve zasahují i do konkrétní politiky. Zatímco však muslimští duchovní víceméně určují zaměření politiky muslimských států, křesťanské církve někdy jako by hovořily proti nám samým. V projevu o velikonoční neděli papež nabádal k mírovému řešení situace v Íránu a to způsobem, který směřuje proti západním státům. Muslimové samozřejmě mírové výzvy hlavy „křižácké“ církve neposlechnou (mohou navíc při válečných přípravách počítat s pravděpodobnou podporou Číny a Ruska) a poslechnou-li západní státy, připravovala by jedna strana válku a druhá ne. Pak by zřejmě vyvrcholil celý konflikt válkou mezi Izraelem a Íránem, možná že válkou jadernou. Je pozoruhodné, že hlava katolické církve se k situaci v Palestině staví obdobně jako ke krizi v Íránu: je třeba mírového řešení. Jak ale má Izrael postupovat mírově proti teroristické organizaci Hamás?

Evropa je dnes rozdělená, degenerovaná po studené válce, v níž se válčilo mimo náš kontinent a v Evropě se soutěžilo, který z obou bloků dosáhne vyšší úrovně. Pod ochranou Spojených států západní Evropa vyhrála. Jenomže si zvykla na to, že obranu proti nebezpečí obstarají Spojené státy a to vedlo k všeobecnému zlenivění obyvatel a politiky států, které jsou dnes sdruženy v Evropské unii. Evropa má proti ohrožením účinnou zbraň a tou je další integrace. Při rozkouskovanosti našeho kontinentu je to velmi obtížné. A celý proces evropské integrace ještě ztěžují ideologie národních zájmů a suverenity, a tak je obrana Evropská unie proti ohrožením zvenku velmi křehká.

V současné době je však obrana v rámci Evropské unie (a NATO) stále ještě možná. Je ovšem zapotřebí, aby byla možná a pevná i v budoucnosti a k tomu má současná podoba Evropské unie dosti daleko.

IV. Ohrožení a nebezpečí v předvolebním Česku

Zatímco dosud jsem hovořil o budoucích nebezpečích a ohroženích, musím, pokud jde o Českou republiku, nejprve připomenout minulost. Tak jako ve všech postkomunistických zemích se i u nás rezidua minulosti mocně uplatňuji ve všech oblastech života společnosti a už svou pouhou existencí hrozí podpořit nejrůznější nebezpečí, která vyvstanou z vnitropolitického i zahraničního vývoje.

Důležitá ze zmíněných reziduí minulosti souvisejí s okupací Čech a Moravy nacistickou Třetí říší. V národně socialistické revoluci, která nastala po osvobození země v roce 1945, se prohloubil – dá-li se tak říci – v praxi používaný pojem národ, a to v tom smyslu, že národ, přirozeně český národ, je základním vlastníkem veškerého majetku v hranicích Čech, Moravy a Slezska. Tento národní majetek spravují obce a kraje; přirozeně že také přímo stát. Na tomto základě rychle vznikl současný český nacionalismus, který směřuje k izolaci České republiky od sousedů a světa a je jakousi nedokonalou obdobou západoevropského paternalismu v sociálním státu. Ve vší hrozivosti nynější český nacionalismus artikuloval své zásady a požadavky až v druhé polovině 90. let, ale v neartikulované podobě tu byl od samého počátku. V paměti obyvatelstva se jako červená čára vine pocit, že stát je povinen starat se o zaměstnání občana, vzdělání i zdraví.

A v hranicích tohoto nacionalismu „proklouzla“ v listopadu 1989 do politického vývoje státu komunistická strana, odmítala se distancovat od své totalitní minulosti a byla ve své snaze o zrovnoprávnění s ostatními politickými směry porůznu podporována ze všech stran (i politických). Vrcholu tento vývoj dosáhl, když byl jmenován předsedou vlády Jiří Paroubek. Sociální demokraté vytvořili v Poslanecké sněmovně blok (111 poslanců) a prosadili zákony, o kterých se nám ještě před několika lety ani nezdálo (zcela nedávno nový zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích).

Pokud tedy jde o ohrožení, působí už u nás, mezi námi dávno. Všechny parlamentní politické strany se dávno shodly na jednotě spočívající v tom, že nepřipustí odstranění „výsledků druhé světové války“, jinými slovy výsledků poválečné národně socialistické revoluce a ještě jinak řečeno výsledků vyhnání Němců a konfiskace německých majetků i velkých a větších podniků bez rozdílu národnosti vlastníků. Tato jednota je v přirozeném sousedství s úsilím uchovat vysoký stupeň státem garantovaných „životních a sociálních jistot“, jak je to tak dobře patrné na našem zdravotnictví. To je, jak víme, „bezplatné“, což požadovala už Všeobecná deklarace lidských práv, jenomže kdyby někdo dokázal spočítat, kolik stát jen za poslední dva roky načerpal financí do resortu zdravotnictví, asi by nám ztuhl úsměv na rtech. Jsou to přece naše peníze, ten tanec miliard ve zdravotnictví je tanec našich miliard v našem zdravotnictví.

Ohrožení ze strany pseudosocialistických zákonů a pseudosocialistické činnosti v rámci vládních opatření jsou možná hlavně pro nedeklarovaný, ale pevný blok obou velkých levicových stran. Je to věrný a navíc zvětšený obraz posunu doleva, jak jej můžeme zjistit v celé Evropě. Obě české levicové strany proklamují životní jistoty a sociální požadavky. Až dosud se u nás většina lidí domnívá, že ve srovnání s těmito požadavky stojí nacionalismus na opačné straně politického spektra. Ale pokud jde o českou praktickou politiku, jdou oba tyto směry ruku v ruce. Když těsně před tím, než byl zvolen prezidentem, v prosinci 1989 prohlásil Václav Havel, že bychom se měli Němcům omluvit za odsun, vznikla vřava a v ní vynikali komunisté svým protiněmeckým šovinismem. Obyvatelstvo bralo komunistické protiněmectví jako cosi samozřejmého, nebo – aspoň někteří – jako doklad, že komunisté sice mají ošklivou minulost, ale že jsou vlastenci. Tak tedy (i když jistě bylo mnoho dalších příčin) proplula komunistická strana na vzedmutých vlnách nacionalismu vítězně do demokratického vývoje České republiky a stala se dokonce demokratickou stranou.

Nesouhlasíte se mnou, že KSČM je demokratickou stranou? V takovém případě se mýlíte. Nemůže být přece podle našich zákonů registrována jako politická strana jinak, než když má demokratický program a stanovy. Ti, kdo umožňovali, aby se komunistická strana stala navíc významnou parlamentní silou, mají smutnou zásluhu o vznik bloku dvou socialisticko-komunistických stran, o to aby Paroubkovi lidé ovládli resort kultury a zdravotnictví i o to, aby před volbami toto vnitřní ohrožení zesílilo. Bude-li naznačený vývoj pokračovat, stane se náš režim typickým autoritativně demokratickým. To znamená, že Česká republika bude mít formální znaky demokracie (množství rozhlasových stanic, časopisů a podobně), ale levicoví političtí činitelé si budou dělat hlavně to, co oni chtějí a co je v prospěchu těchto stran, kdežto na voliče se budou ohlížet jen v tom smyslu, aby se jim mohli zalíbit.

Přestože mnohá ohrožení jsem vynechal, uvedl jsem dost k tomu, abychom z nich mohli vyvozovat dosti pesimistické závěry. Myslím, že by to bylo předčasné. Často se stává, že vážná ohrožení se nenaplní, takže vcelku to, co s nimi je třeba „dělat“, je vzít je na vědomí a počkat si. Také proto, že na většinu těchto nebezpečí „nedosáhneme“, nemůžeme je ovlivnit. Na druhé straně se od nás právě v této době vyžaduje, abychom se ve volbách vyslovili pro to, co považujeme za prospěšné pro tento stát a jeho obyvatelstvo. Z toho, co jsem říkal, vyplývá, že považuji za ohrožení, které můžeme posílit nebo zeslabit, mocenskou spolupráci sociální demokracie a komunistů. Je tedy snadné – pokud to někomu nečiní nepřekonatelné obtíže – prostě dát svůj hlas ve volbách jiné straně než některé z těchto dvou. Je to zřejmě dosti důležité.

A ještě jednu radu mám: věnujte pozornost naší minulosti aspoň v druhé polovině 20. století, růstu českého nacionalismu, vyhnání Němců, majetkovým konfiskacím. Jsou to záležitosti, které mají s naší současností hodně do činění.

A prosím vás: nedomnívejte se jako naše televizní stanice, že to, co se děje za našimi hranicemi a někdy i daleko od nás, není pro Českou republiku důležité.