Červen 2006

Nůžky

Vlastimil Marek

Jak se tak pomalu stávám pamětníkem a odborníkem (protože to, co dělám, dělám již téměř třicet let), začínám zvláště v poslední době na vlastní kůži zjišťovat, že ony pomyslné „nůžky“ mezi těmi, kteří na sobě léta pracují, a těmi, kteří netuší nic, a také mezi těmi, kteří podávají stále profesionálnější výkony, a těmi, kteří to stále více flinkají, se rozevírají, tak jako mezi těmi bohatými a těmi kteří mají velmi málo nebo nic, stále víc.

V jedné střední zdravotnické škole jsem s hrůzou zjistil, že tamní studentky netuší nic o zdravé výživě či meditaci nebo o (i v denním a ženském tisku tak probíraných) rozdílech mezi muži a ženami. A termín přirozený porod jim také nic neříkal. Zatímco mladé ženy, které si aktivně samy vyhledávají na internetu informace o možnostech přirozeně porodit (a vychovat dítě a nosit jej v šátku atd.), navštěvují další a další přednášky a akce, přispívající k jejich informovanosti, tyhle studentky nic netuší a jsou velmi snadnými oběťmi diluviálních konceptů a metod místního učitelského sboru. Nůžky mezi těmi, které vědí a dále hledají, a těmi, které si nechávají autoritativně nabulíkovat, že svět vypadá jako vypadal v době, kdy byly jejich učitelky mladé, se dále rozevírají.

S podobnou hrůzou používám služeb Českých drah a konstatuji, že propast mezi vlaky a nádražími v rozvinuté Evropě a těmi našimi je stále větší. Musel jsem v Kolíně čekat v dešti půl hodiny na již z Prahy zpožděný rychlík. Šel jsem si sednout do čekárny, ale vyhnal mě příšerný smrad: na jedné lavičce spal bezdomovec. Navštívil jsem tedy nádražní restauraci, ale vyhnal mne opilecký mumraj. Sedl jsem si tedy na lavičku v rušné hale, ale znovu jsem ucítil onen smrad: bezdomovce vyhnali z čekárny a on si ustlal přímo za mnou. Na zpáteční cestě jsem kvůli řidiči autobusu, který si prostě protáhl snídani (ještě si utíral pusu když otevíral svůj vůz) a vyjel o 15 minut později, ani pomocí taxíku nestihl svůj rychlík (ujel mi před nosem). Na ten další jsem celý zmrzlý čekal ve špinavé prázdné hale bez čekárny, abych se pak dověděl, že má 40 minut zpoždění. Ve vagónu 1. třídy se netopilo. Atd.

Vadí mi, že si zase, jako za socialismu, zvykáme. Nikdo neprotestuje, nikdo si nestěžuje, jako ovce bereme, co je. I nůžky mezi svobodným asertivním chováním a jednáním obyvatel demokratické západní Evropy a naším českým malým a stále ušmudlanějším pokusem o socialistickou demokracii konzumu se nadále otevírají.

Podobnými úvahami se dal inspirovat ke svému „poslednímu slovu“ v Lidovkách i Josef Klíma: „Ačkoli se to zdálo nemožné, vypadá to, že pomyslné nůžky mezi mizérií, v níž žije tento stát, a mezi jeho schopnostmi s tím něco dělat, se stále víc rozšiřují.“ Všiml si toho i komentátor příjemných internetových novin aktuálně.cz Karel Hvížďala, který v článku „Vzdalujeme se od Evropy“ musel také na základě několika anket a výzkumů renomovaných západních agentur konstatovat, že „ztrácíme atraktivitu pro podnikatele (také díky přebujelé administrativě a nepružnému trhu práce)“, nebo že zatímco na Západě si všimli a reagují na to, že „člověk konzumní (citizen consumer) a mediální (netizen) je daleko méně organizován, než býval, takže na svém původním významu ztrácejí strany a odbory. Náš daňový systém je neuvěřitelně zastaralý a stát pak nedokáže občanovi nabídnout odpovídající protislužbu, například řádné penze nebo fungující zdravotnictví.“ V důsledku neschopnosti státu a politických stran se tak u nás ona nutná a již probíhající proměna konzumní v investivní společnost (lidé se budou muset naučit investovat daleko více sami do sebe, do svého volného času, zdraví, života) prostě nekoná.

Představa (opakovaně vnucovaná předvolebními sliby politiků) že na nás „Západ počká“ je nesmyslná a je s podivem, že na ni běžná populace stále slyší. Už vidím Západ, jak si sedne na mez a pár let bude čekat, až je stále pomalejší a škobrtající Češi dojdou… Nůžky mezi (i díky rozvíjejícímu se školství a internetové vybavenosti) stále rychleji se rozvíjejícími západními demokraciemi, a českým krokem tam a dvěma zpátky, se tedy stále více a stále nezvratitelněji rozevírají. Ve všech výzkumech se propadáme do spodní části seznamů evropských nebo světových pořadníků. Jak Hvížďala shrnuje, nejen v evropském kontextu „jsme opět objekty politiky, nikoliv jejímu subjekty. Naši politici buď hudrají, nebo se vytahují, tedy se chovají jako slouhové. Pán nebrblá, pouze cíleně jedná.“ Copak nás historie již mnohokrát nepoučila, že jakmile se ony „nůžky“ rozevřou nad snesitelnou mez, ti barbaři dole, chudí a nevzdělaní, pak hrubou silou smetou ty bohatí informované nahoře?

I nůžky mezi potenciálními neopotřebovanými novými poslankyněmi, a těmi neopotřebovanými političkami, které by dokázaly reagovat na změny v Evropě a ve světě, a nebály se zavádět bolestivé, ale nanejvýš nutné reformy (viz skandinávské státy se svými prezidentkami), a mezi politiky, kteří se nesmyslně vyžívají v zákulisních bojích o pozice a kuloárové rozdělování koryt, se přitom také samozřejmě rozevírají stále víc. Pokud je znovu jako ovce stádně zvolíme, špatně nám tak. Jak poznamenává Josef Klíma, emigrovat se už dá i na přece jen na vývoj reagující Slovensko.

Takže znovu: jak vyplývá z výše uvedeného, já bych volil ty strany, které zatím nejsou v parlamentu (zelené nebo evropské demokraty), a to ještě tak, že bych preferenčně zaškrtnul dvě ženy. Ty to totiž umí od přírody i s nůžkami (ale především s nasloucháním a uměním se domluvit) daleko lépe než muži.

O den později napsal zástupce šéfredaktoru Lidových novin, že „dnešní vládní administrativa je ve vleku lobbistů pracujících pro soukromé firmy, které využívají stát jen jako dojnou krávu. A nejde jen o ČSSD. Stačí připomenout co znamenal rok 1997 pro ODS, a krajně podezřelý tendr na dodavatele systému pro výběr mýtného, který proběhl zcela v režii KDU-ČSL. Nejvyšší čas vyměnit garnitury.“