Červen 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 13)

Ján Mlynárik

14. Slovenské povstání 1944 – vyvrcholení tragédie Židů

Poslední půlrok existence slovenského státu znamenal pro slovenské Židy vyvrcholení jejich tragédie. Blížící se fronta, vření ve vojenských posádkách a zejména partyzánské akce, které nerespektovaly koordinaci příprav povstání (povraždění Ottovy mise), vedly k předčasnému vypuknutí povstání. Hans Ludin na Ribbentropův příkaz oznámil 28. září 1944 prezidentu Tisovi, že je nevyhnutelné ihned přemístit německé oddíly na Slovensko a nasadit je proti partyzánům. Předložil mu i návrh na demobilizaci nespolehlivých slovenských jednotek. Tiso souhlasil. 29. srpna 1944 překročila německá divize Tatra západní hranice Slovenska. Po vojenských posádkách přeletělo Golianovo heslo „Začněte s vystěhováním!“, což znamenalo započít s ozbrojenými akcemi proti postupujícímu wehrmachtu. Za ním vstoupily na Slovensko orgány a útvary Pohotovostní skupiny Sipo (Sicherheitspolizei) a SD (Sicherheitsdienst). Její jádro tvořila Einsatzkommanda 13 a 14 zřízená v Brně koncem srpna 1944 v čele s SS-Obersturmbanführerem dr. Josephem Witiskem. Úlohou vojenských oddílů a policie bylo nejen potlačit povstání, ale jak vyplynulo z porady Pohotovostní skupiny H bezpečnostní služby a policie z 2. září 1944, především „definitivní vyřešení“ židovské otázky, a to deportacemi do vyhlazovacích táborů anebo jejich likvidací na místě. Ačkoli se nacisté ocitli v beznadějném stadiu války, do poslední chvíle je neopustila chuť na vyhubení co největšího počtu evropských Židů.

Protižidovské záměry nacistů se shodovaly se záměry slovenských fašistů. Ľuďáci se totiž před povstáním dostali do hluboké politické krize a izolace; židovská otázka jim přišla vhod, aby opět vstoupili do centra politického dění. Povstání označili za dílo „ruských parašutistů“, Čechů a především „Židů, kteří se za pomoci bolševických band“ chtějí zmocnit Slovenska a pomstít se všem poctivým Slovákům a křesťanům.

To byla hlavní myšlenka ľuďácké ideologické ofenzivy, kterou 2. září 1944 vyjádřil v rozhlase šéf propagandy Tido J. Gašpar. Hysterická propaganda v Slovákovi, Gardistovi, Ľudových novinách a dalším ľuďáckém tisku předstihla svými protižidovskými výkřiky i propagandu z doby transportů v roce 1942. Články obviňovaly Židy z vyvolávání bratrovražedné války, ze znásilňování, loupení, sadismu a vraždění slovenských křesťanských obyvatel. Výplody této propagandy zahlcovaly stránky tisku zejména v září 1944, ale ještě i v říjnu 1944 se v něm, jako například ve Slovákovi, udržely konstantní tóny: „(…) bolševik Žid žádal smrt slovenských občanů (…), bestiální vraždy, Čech soudil, Žid propuštěný z pracovního tábora v Novákách střílel. Židé se při puči ozbrojili a stříleli do nevinných Slováků. (…) Židovské bandy ničí, vraždí, zabíjejí…“

Ľuďácká propaganda využila k protižidovskému tažení i legislativu SNR, která hned ve svých prvních nařízeních z 5. a 29. září 1944 zrušila všechna protižidovská opatření ľuďácké vlády a anulovala arizační převody. Měl to být důkaz, že povstání, jež deklarovalo obnovení ČSR, sleduje vlastně zájmy Židů. Když povstalecký tisk odsoudil zločin deportací z roku 1942, Slovák 1. října 1944 napsal: „Litují ty Židy. Všechno je nám jasné, kde Židé diktují, tam je zájem především o Židy.“ O to tedy šlo – povstání bylo vyvoláno v zájmu Židů…

Takovéto hodnocení povstání si osvojila i nová vláda a velení HG, jakož i nejvyšší představitelé HSĽS. Reorganizovaná vláda v čele s premiérem Štefanem Tisem, z níž „vypadli“ ministři, kteří se snažili o mírnější postup proti Židům (Sivák, Stano, Fritz a Čatloš), charakterizovala povstání ústy premiéra jako dílo „židobolševiků“. Štefan Tiso toto své hodnocení několikrát opakoval i před oficiálními německými hodnostáři H. Ludinem a J. Witiskem, jež žádal, aby se „z iniciativy německých služebních míst uskutečnily větší akce proti Čechům a Židům“. V tomto smyslu jednal v Berlíně i nový slovenský vyslanec B. Galvánek, podle něhož se vzhledem k povstaleckým událostem „židovská otázka na Slovensku musí řešit radikálně“, protože „na Slovensku bude klid až tehdy, kdy všichni Židé budou bez jakékoli humanitní pomatenosti posbíráni a vyvezeni“. Na tato oficiální prohlášení se německé úřady soustavně odvolávaly, když odůvodňovaly své protižidovské brutální akce na Slovensku a odmítaly jakékoli intervence.

Německá bezpečnostní policie se ovšem na stanovisko slovenských vládních či jiných míst neohlížela a začala své ničivé dílo ihned. V noci na 29. srpna 1944 pochytala na dva tisíce Židů, přičemž nešetřila ani kláštery. Byli pochytáni i Židé, kteří byli občany Spojených států, a byli odvlečeni do Marianky u Bratislavy, odkud byli později deportováni. Sipo a SD pokračovaly v této akci na celém území obsazeném německou armádou. Pochytaní Židé byli soustřeďováni do bývalého pracovního tábora v Seredi, který byl hned po obsazení německými jednotkami přeměněn na německý koncentrační tábor. Nacistické bezpečnostní a policejní orgány již neuznávaly žádné výjimky či ochranné legitimace. Každého, kdo byl chycen jako „rasový“ Žid, ať už byl pokřtěný, či měl za manžela „árijce“, ihned předisponovaly do nového koncentračního tábora.

Původní dohoda mezi slovenským ministerstvem obrany a velitelem okupačních jednotek SS-Obergruppenführerem a generálem zbraní SS G. Bergerem vycházela z toho, že koncentrovaní Židé budou zařazeni na práce jen na území Slovenska. 4. září 1944 se ministerstvo zahraničních věcí obrátilo na německé vyslanectví v Bratislavě s opatrnou otázkou, jaké je jeho stanovisko k plánu slovenských úřadů obnovit činnost v židovských pracovních táborech. Němci na tuto otázku nikdy neodpověděli; svou brutální protižidovskou praxí však jasně naznačili, že jejich cílem je dovést dílo zkázy až do konce – vyvézt Židy do vyhlazovacích táborů.

Nová slovenská vláda mezitím uskutečňovala protižidovská opatření. Na svých zasedáních 11. a 15. září 1944 se rozhodla koncentrovat všechny židovské obyvatele až na několik lékařů, veterinářů a lékárníků či jiných odborníků a „neárijských“ partnerů ze smíšených manželství do tábora v Seredi. V polovině září 1944 bylo v objektech sereďského tábora kolem 1 500 osob. Zpráva z ledna 1945 uvádí, že táborem dosud prošlo asi deset tisíc vězňů. Řešení židovské otázky v tomto období přešlo ze 14. oddělení ministerstva vnitra na ministerstvo národní obrany, a to na jeho bezpečnostní odbor; jeho šéfem se stal vysoký gardistický činitel a jeden z nejfanatičtějších přívrženců slovenského nacismu Otomar Kubala. Na několikrát opakované výzvy Kubalova odboru MNO vydaly župní, okresní a notářské úřady vyhlášky o povinné registraci a koncentraci židovských občanů. Akci uskutečňovaly četnické stanice a policejní úřady, ale opět tu hrála prim Hlinkova garda; nejiniciativněji se angažovali příslušníci nově vytvořených pohotovostních oddílů gardy (POHG), kteří zatkli nejvíce židovských osob. Koordinace práce slovenských a německých policejních orgánů při perzekuci židovského obyvatelstva se formálně uskutečňovala tím, že ministr národní obrany Haššík informoval o zásazích bezpečnostního odboru MNO velitele Sicherheitsdienstu na Slovensku Witisku.

„Konečné řešení“ židovské otázky na Slovensku bylo v rukou německých bezpečnostních orgánů, jež nebraly ohled na slovenské vládní orgány a dělaly si, co chtěly; své protižidovské tažení by však nemohly provádět v takovém rozsahu, kdyby neměly pomoc ze slovenské strany. A právě zde jim nejvíce pomohli slovenští fašisté v POHG a Domobraně. V Domobraně, jež byla založena po ozbrojení a faktickém rozpuštění slovenské armády, se soustřeďovali zvlášť spolehliví přívrženci režimu – byla nasazována v bojových akcích proti partyzánům, ozbrojené jednotky POHG se účastnily masového střílení Židů. Hlavní velitelství HG označilo nově vytvořené jednotky za „politické vojsko slovenského národa“, jež nahrazovalo četníky, kteří „zradili“, a stálo „na místě policajtů a bezpečnostních orgánů, kde tyto nekonaly svou povinnost“. Pokud šlo o Židy, v rozkazu hlavního velitele HG stálo: „Zajišťujte je, vyvážejte je…“ Řádění gardistů, rekrutujících se převážně z lumpenproletariátu a deklasovaných živlů, dosáhlo takových rozměrů, že se proti němu postavily nejen státní orgány, ale i vedení mnoha organizací HSĽS. Bezpečnostní tajemník MNO v oběžníku z 3. října 1944 adresovaném okresním náčelníkům musel konstatovat, že „při zajišťování Židů a jiných státu nepřátelských živlů se Hlinkova garda, která tato opatření provádí, setkává s nedůvěrou a neporozuměním jednotlivých četnických stanic, resp. jejich velitelů“. Odsuzování gardistů za jejich chování vůči Židům nabylo ve společnosti na váze, když vycházely najevo zločiny, jichž se POHG dopustila spolu s německými policejními jednotkami.

Slovenská vláda neměla v úmyslu pokračovat v deportacích Židů ze Slovenska. Blížila se východní fronta, na hřebenech Karpat duněly salvy děl a málokdo již věřil, že Hitler zvrátí průběh války ve svůj prospěch – porážka se rychle blížila. A s ní politická zodpovědnost za deportace Židů z roku 1942; bylo již jasné, že desítky tisíc slovenských občanů židovského původu byly povražděny. Na koho za to padala odpovědnost či spoluodpovědnost, bylo zjevné. Proto se slovenská vláda zdráhala na konci prohrané války tento zločin ještě znásobit. Plán ľuďáků počítal se soustředěním židovských obyvatel do pracovních táborů na Slovensku, kde je chtěli úplně izolovat, střežit a využívat jako pracovní síly pro hospodářské potřeby státu. Vláda se snažila svými protižidovskými opatřeními předstírat, že řešení židovské otázky je v jejích rukou a že o osudu slovenských Židů rozhoduje jen ona. K tomu patřila i její formální protižidovská nařízení, týkající se bývalého židovského majetku. Když nacisté neodpovídali na otázku, co si myslí o pokračování a existenci pracovních táborů, slovenská vláda se počátkem října 1944 obrátila na německé ministerstvo zahraničních věcí s žádostí, aby okupační úřady na Slovensku nedeportovaly soustředěné Židy mimo území státu, ale aby je ponechaly v židovských pracovních táborech na Slovensku. Německé úřady neodpověděly ani na tuto nótu.

Odpověděl však na ni sám „druhý muž“ Třetí říše Heinrich Himmler, který počátkem října 1944 navštívil Bratislavu a v jednáních s prezidentem a předsedou vlády se bez okolků vyslovil pro obnovení deportací. Odůvodnil je tím, že Židé byli tajemnými původci povstání a tento krok je uchrání před pomstou obyvatelstva. Prezidentův požadavek, aby deportací byli ušetřeni pokřtění Židé a Židé žijící ve smíšených manželstvích, Himmler neakceptoval. Důrazně vyčítal slovenské vládě její nedůslednost z roku 1942, kdy přerušila deportace a ponechala v zemi více než dvacet tisíc židovských občanů, kteří připravili povstání, a právě proto musí být definitivně a neodvolatelně vystěhováni do Říše anebo do Generálního gouvernementu, kde budou pracovat „s ostatními svými evropskými souvěrci“. Na verbální nótu slovenské vlády Himmler reagoval podrážděně a Štefanovi Tisovi výhrůžně poradil, aby se na ni v zájmu další úspěšné spolupráce raději zapomnělo. Opakoval starou německou lež, že deportovaní Židé budou jen pracovat a konvertitům bude v nových domovech zabezpečeno vykonávání náboženských povinností.

H. Himmler dal ve věci deportace Židů pokyny veliteli okupačních vojsk H. Höflemu: nařídil mu, aby ignoroval všechny intervence slovenské vlády, církevních a hospodářských činitelů a aby všemožně pomáhal při koncentraci a deportaci všech židovských osob ze Slovenska. Generál Höfle tento příkaz důsledně plnil, sám si prohlédl i fungování sereďského koncentračního tábora. Později před soudem přiznal, že němečtí dozorci tamější vězně týrali, ponižovali a okrádali. V říjnu 1944 navštívil arcibiskupa Karola Kmeťka v Nitře, který jej žádal o mírný postup vůči Židům a zejména o to, aby německé jednotky nezatýkaly a neodvážely pokřtěné Židy a židovské partnery ze smíšených manželství. Höfle zůstal vůči těmto žádostem nepřístupný, prý není kompetentní splnit jeho žádost, a opět se uchýlil ke stejné lži jako Himmler, že zajišťovaným Židům se nic zlého nestane. Arcibiskup se na Höfleho jakožto na velícího generála obrátil s žádostí i 1. prosince 1944, kdy opakoval požadavek ve věci konvertitů a „neárijských“ manželů.

Himmler navštívil Bratislavu v době, kdy již deportace Židů ze Slovenska začaly. Jeho důrazné vystupování mělo zastrašit bratislavskou vládu, aby už ani nepomyslela na kladení jakýchkoli překážek deportacím jako v roce 1942. První transport do Osvětimi byl vypraven ze Seredi 30. září 1944 s 1 860 Židy, druhý tamtéž s 1 836 Židy. Další transport následoval 10. října 1944 s 1 890 Židy – celý šel do plynové komory. Z transportu, vypraveného 17. října 1944, dorazilo po selekci do tábora v Osvětimi jen 113 žen (v transportu bylo 920 lidí). 3. listopadu 1944 přijelo do Osvětimi v transportu RSAH ze Seredi 930 lidí. Všichni byli zapsáni do seznamů a dostali čísla; přímá selekce se již nekonala, protože od začátku listopadu 1944 byly plynové komory pravděpodobně vyřazeny z provozu. V pěti transportech ze Seredi od konce září do začátku listopadu 1944 bylo 7 436 osob. Dalších šest transportů ze Seredi bylo vypraveno 16. listopadu (782 osob), 3. prosince (722 osob), 19. prosince (772 osob), 16. ledna (681 osob), 9. března (549 osob) a 31. března 1945 (370 osob). Tyto transporty již směřovaly do Německa, Rakouska a Terezína.

Podle různých hlášení odjelo ze Slovenska v období od září 1944 do dubna 1945 formou transportů 11 406 židovských osob (Kladivová), resp. 11 691 osob (Stanislav, Mičev). Podle jiných údajů bylo v jedenácti transportech 12 306 osob, z nichž 7 936 odjelo do Osvětimi, 2 732 do Sachsenhausenu a 1 638 do Terezína (Lipscher). Nejvyšší údaje uvádějí třináct transportů s 13 500 osobami, z nichž asi deset tisíc zahynulo (Kamenec). V táboře v Seredi bylo internováno celkem 13 148 osob; ne všechny byly židovského původu, takže se dá usuzovat, že ze sereďského tábora bylo odtransportováno jedenáct až dvanáct tisíc Židů. Přímo v táboře byl zavražděn například piešťanský rabín Jozef Ungar.

Mašinérii smrti, která se přepadnutím Slovenska koncem srpna 1944 dala do chodu, nemohly slovenské síly již zastavit. Povstání bylo po dvou měsících poraženo a do jara 1945 se před slovenskými Židy otevírala brána smrti.

Hrůza nacistické mašinérie se tehdy vrhala na „árijce“ stejně jako na Židy; povstalci byli označováni za bandity a pokud byli dopadeni se zbraní v ruce, byli na místě likvidováni. Židé byli zajišťováni a pokud nebyli zastřeleni hned, byli odtransportováni do koncentračního tábora a odtud vyvezeni do vyhlazovacích táborů. Bilance to byla otřesná: podle zprávy velitele bezpečnostní policie a SD z 9. prosince 1944 bylo zajištěno 18 937 osob, z toho 9 653 Židů.

I když za rostoucí teror a nové deportace tehdy odpovídala nacistická okupační moc, neztratily se ze Slovenska domácí síly, které do konce své politické existence nepřestaly požadovat likvidaci všech slovenských Židů. Dne 20. září 1944 poslala „mladá ľuďácká generace“, snažící se o obrodu a očistu ľuďáckého hnutí, prezidentu a vůdci Tisovi memorandum, v němž žádala zavedení důsledného autoritativního režimu na principech národního socialismu. V pátém bodu memoranda je požadavek: „Otázku židovskou a českou vyřešit se vší důsledností.“ (Je pozoruhodné, že obě otázky v očích ľuďáckých extremistů souvisely stále tak, jak o nich hovořili roku 1938.) Zmíněná „důslednost“ znamenala jen jedno: buď fyzickou likvidaci na území Slovenska, anebo vyvezení za hranice státu. Tehdy se již vědělo, že deportace mimo Slovensko je jistou smrtí.

Podobné extremistické protižidovské stanovisko zaujal i piešťanský sjezd mladé ľuďácké generace v lednu 1945, na němž se angažoval po léta odstavený Ferdinand Ďurčanský. Tyto poslední výkřiky jako by měly přesahovat prostor Slovenska a jeho historický čas: jejich nositelé v nich pokračovali i v zahraničí po roce 1945, pouze s tím, že vše svalovali na německou moc, zbaběle zakrývajíce svůj podíl na genocidě.

Řádění německých bezpečnostních a policejních jednotek za aktivní pomoci POHG nemělo konce. Příslušníci jednotek Sonderkommanda 7a v den svého odchodu z regionu Oravy vyvlekli z přeplněné námestovské věznice šestnáct Židů (čtyřčlennou rodinu Scheinovu, tříčlenné rodiny Steinovu a Grossfeldovu, M. a P. Neumannovy, M. Rendlovou-Vankovou s šestiletým synem, H. Grünwaldovou a H. Kleina) do údolí Hôrka nad Tvrdošínem, kde je povraždil sám velitel opěrného bodu SS-Sturmscharführer E. Kremnitz se svými podřízenými. Zvlášť otřesně zapůsobil na občany blízké obce Štefanov, kteří po týdnu oběti pochovali, pohled na mrtvou Rendlovou-Vankovou svírající v náručí zastřeleného syna. Toto komando během trestné expedice 27. prosince 1944 zastřelilo Žida L. Ruhiga a další osoby deportovalo do koncentračních táborů. Následujícího dne přepadli osadu Bully a Polianku, kde zavraždili čtyři osoby. Dalších sedm Židů zaživa upálili v domě K. Bullové spolu s majitelkou, kterou tak potrestali za jejich přechovávání. Lavina vražd se zde obnovila ještě 16. ledna 1945, kdy toto komando zavraždilo a upálilo devatenáct Židů v osadě Bully.

Velitel Einsatzkommanda 13 v Žilině W. Schönemann prostřednictvím příslušníků Sipo a SD, četnictva a POHG provedl ve dnech 13. až 15. září 1944 „zátah“ na žilinské Židy. V síti uvázlo 446 osob, které byly deportovány do Ilavy a odtud do vyhlazovacích táborů v Říši. Dalších 450 Židů bylo zajištěno od 18. září 1944 do 16. ledna 1945, byli odvlečeni do Seredi a odtud do táborů smrti. Z 896 zajištěných a deportovaných Židů jich více než sedm set zahynulo v plynových komorách. Osobní majetek deportovaných Einsatzkommando soustředilo v židovské synagoze v Žilině a odtud byl odvezen do Říše.

Einsatzkommando 14, jež operovalo po porážce povstání na středním Slovensku spolu s příslušníky POHG od 5. listopadu 1944 do 5. března 1945, povraždilo v Kremničce 747 osob, z toho 211 žen a 58 dětí. Dílem tohoto teroristického komanda, jemuž velel SS-Obersturmführer Deffner, za spoluúčinkování stopadesátičlenné jednotky POHG z Považské Bystrice pod velením nadzbrojníka Hory bylo povraždění a upálení devíti set obětí ve vápence v Nemecké ve dnech 4. až 11. ledna 1945. Kromě francouzských a sovětských partyzánů a části americké vojenské mise zde zahynuli především Židé. U Nemecké se vraždilo již 3. prosince 1944; tehdy tu na samotě Halgaš nacisté zadrželi židovskou rodinu Schwarzovu (manželku a pětiměsíčního syna), H. Jokelovou, A. Gelbovou a další tři neznámé osoby, které po krátkém věznění postříleli a zahrabali do kráteru po bombardování. Zmíněné komando za pomoci příslušníků POHG Zvolen povraždilo u Kováčové 105 osob, které zahrabali do osmi masových hrobů. Mnohé oběti nesly stopy nejkrutějšího mučení – měly vypíchané oči, vyražené zuby, usekané prsty, rozřezaná záda, rozbité lebky, zlámané ruce a nohy, vyřezané otvory do hrudníku a vytrhané pohlavní orgány.

Vyvražďování židovského obyvatelstva na území západního Slovenska se vedle bezpečnostních složek zúčastňovaly i speciální protipartyzánské jednotky, zejména známá jednotka Edelweiss, která završila vraždění nacistických komand v okolí Kšinné. Příslušníci Edelweissu zde v lese Kameň našli bunkry, kde se ukrývalo osmnáct Židů. Na rozkaz velitele slovenské části jednotky Ladislava Nižňanského je na místě postříleli a bunkry zapálili. Mezi zavražděnými ze 7. února 1945 byly i dvě malé děti.

Statistika tohoto vraždění je hrozná: ve 186 masových hrobech bylo nalezeno 3 956 obětí, z toho více než 700 žen a přes 200 dětí. Připočítají--li se k tomu oběti na okupovaném území Slovenska, kde vraždily ozbrojené oddíly Strany šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt) spolu s německými jednotkami, počet masových hrobů stoupl na 211 s 5 304 oběťmi. Počet židovských obětí nelze identifikovat; víme-li, že teror dopadal především na Židy, můžeme předpokládat, že jich bylo více než dva tisíce.

Proti valící se vojenské síle wehrmachtu a policejních jednotek byly minimální šance na obranu. Ústředna Židů se hned v září 1944 rozpadla. Německé úřady odmítly uznat všechny ochranné legitimace, čímž byl vedoucím židovským funkcionářům znemožněn volný pohyb. Skončili buďto ve vězení, nebo se museli skrývat. Již počátkem září 1944 přišel na Slovensko další německý expert na řešení židovské otázky A. Brunner. Vystupoval v dané situaci okupace Slovenska bezohledněji a méně diplomaticky než Wisliczeny. Brunner se stal velitelem koncentračního tábora v Seredi, nařídil rovněž s okamžitou platností likvidaci Ústředny Židů. Osobně zatkl pracovnici ilegální skupiny Ústředny Židů G. Fleischmannovou; ta odmítla jeho návrhy na spolupráci a byla zařazena do transportu se zvláštním příkazem zlikvidovat ji na místě určení. Po příjezdu do Osvětimi byla okamžitě zastřelena. Jeden z internovaných členů „vedlejší vlády“ rabín Weissmandel se pokoušel u Brunnera dosáhnout zastavení deportací, avšak neúspěšně. I navzdory tomu se reprezentantům slovenských Židů podařilo ihned informovat světové pomocné a humanistické organizace o tom, co se na Slovensku od konce srpna 1944 děje; zprávy šly do Budapešti a do Švýcarska. Tam židovské instituce již delší dobu jednaly s vysokými činiteli SS o zastavení deportací vůbec a o poskytnutí úlev Židům v koncentračních táborech. Zástupce židovského výboru pro poskytování pomoci v Budapešti Kastner a zástupce JOINTu ve Švýcarsku S. Mayer o tom jednali s SS-Standartenführerem K. Becherem; o těchto jednáních věděl i H. Himmler. Dr. Kastner přijel v doprovodu Becherova pobočníka Grüsona do Bratislavy, aby navázal kontakty s tamními vedoucími činiteli německé Sipo. K dohodě nedošlo, a tak se v deportacích Židů z Maďarska i ze Slovenska pokračovalo.

S výrazným protestem se na slovenskou vládu 24. října 1944 obrátila švýcarská spolková rada. Upozornila, že obnovení deportací by ve švýcarské společnosti „vzbudilo katastrofální dojem“ a přineslo by „vážné ztížení vzájemných vztahů obou zemí“. Švýcarský protest upozornil slovenskou vládu, že probíhající deportace postihují i Židy – cizí státní příslušníky, což je v rozporu s mezinárodním právem.

Intervenoval i Mezinárodní červený kříž, který hledal prostředky, jak pomoci ukrývajícím se slovenským Židům a jak zabránit deportacím. Slovenský stát této organizaci nebyl nakloněn, její první delegát G. Dunand přišel na Slovensko až v říjnu 1944; brzy zjistil, že se může obracet jen na německé úřady. Asi v polovině listopadu 1944 se obrátil na německého vyslance Ludina s žádostí, aby Židé již nebyli zajišťováni a aby ti, kteří byli uvězněni, nebyli deportováni, přičemž z deportací je třeba rozhodně vyloučit ženy, děti, nemocné a práce neschopné. Německý vyslanec Dunanda odkázal na Hlavní úřad říšské bezpečnosti. 2. ledna 1945 se na prezidenta Tisa obrátil prezident Mezinárodního červeného kříže a písemně jej vyzval, aby zastavil deportace a těm Židům, kteří se skrývali, poskytl pomoc. Tiso v odpovědi z 10. ledna 1945 oznámil, že nemá ani možnost, ani přiměřené prostředky, aby splnil prosbu, která mu byla předložena. Sám Dunand se nedal těmito neúspěchy odradit. V lednu 1945 požádal slovenské ministerstvo zahraničních věcí a znovu německého vyslance, aby povolili zřízení azylu pro židovské děti, starce a nemocné pod ochranou Mezinárodního červeného kříže. Německý vyslanec mu dal na vědomí, že „vyhlídky na zřízení azylu pro Židy jsou pramalé, protože Židé se prokazatelně bez rozdílu věku a pohlaví v rozhodující míře zúčastnili povstání“. Dne 20. ledna 1945 H. Ludin oznámil Zahraničnímu úřadu v Berlíně: „Dunand byl z našeho úřadu uvědoměn, že (…) Židovstvo (Judentum) se bez rozdílu věku a pohlaví prokazatelně rozhodující měrou zúčastnilo povstání na Slovensku a existuje bezprostřední nebezpečí, že azyl by se stal novým židovským centrem odporu. Dunand přesto žádal postoupení jeho prosby o zřízení židovského azylu příslušným říšským místům.“ Von Thadden postoupil tuto zprávu 24. ledna 1945 Eichmannovi.

O všech pokusech zachránit slovenské Židy byl přesně a neprodleně informován Berlín. Slovenský prezident ani ministři si nedovolili v žádném případě samostatný postup.

15. Poslední varování Vatikánu

Proti obnovení deportací zněl nejzřetelněji hlas vatikánské diplomacie. Giovanni Burzio již koncem května 1944 nevylučoval možnost nových protižidovských represí „následkem cizího zásahu“. Jeho předpověď se bohužel splnila. 15. září 1944 poslal Státnímu sekretariátu ve Vatikánu telegram, v němž oznámil: „Po příchodu okupačních oddílů začalo gestapo uskutečňovat masové zatýkání Židů jmenovitě v lokalitách, které byly odebrány partyzánům. V Bratislavě se razie ještě nekonaly, ale jsou obavy, že se tak může stát v následujících dnech. Na základě mých informací se domnívám, že by bylo užitečné (…) a účinné, kdyby Svatý stolec zasáhl u zdejší vlády na záchranu Židů před nynějším vážným nebezpečím.“

Burziův telegram byl předložen 17. září 1944 Piovi XII., který nařídil zákrok. Dne 19. září poslal Tardini Burziovi odpověď, že Státní sekretariát „zasáhl u zdejšího vyslance zvláštní nótou“. Burzio se měl rozhodnout, jak intervenovat jménem Svatého stolce u bratislavské vlády, případně u prezidenta s upozorněním, že „Svatý stolec očekává od slovenských orgánů postoj, který se shoduje s katolickými principy a názory slovenského lidu“. Tardini považoval za stejně užitečnou i „kolektivní akci episkopátu“.

Verbální nóta, kterou Vatikán odevzdal Sidorovi 20. září 1944, se odvolávala na zprávy, že na Slovensku se proti Židům činí „tvrdá opatření“, při nichž „mnozí již byli zatčeni“. Nóta zdůraznila, že Svatý stolec se vždy ve své činnosti řídil prospěchem těch, kteří trpí, „bez ohledu na jejich stranický, národní nebo rasový původ“. Nóta dále zdůrazňovala: „Svatý stolec se obrací s naléhavou prosbou na slovenskou vládu s vírou, že zaujme v této věci postoj shodný s katolickými principy a přesvědčením slovenského lidu.“ Vatikán požádal Sidora, aby „připojil svou naléhavou přímluvu v předmětné věci“.

Karol Sidor odpověděl již 21. září 1944 s tím, že Bratislava nereagovala. Až 7. října 1944 předložil text dvou telegramů, které z Bratislavy dostal. Oznamovalo se v nich, že proti úmyslu německých vojenských oddílů deportovat Židy ze Slovenska vláda zasáhla na německém vyslanectví verbální nótou a předseda vlády Štefan Tiso osobně. Požadovali, aby byl respektován ústavní zákon č. 68/1942 a dohoda uzavřená mezi ministrem národní obrany Haššíkem a velitelem okupačních vojsk s tím, že Židé budou soustředěni v pracovních táborech a nebudou deportováni. Pokud šlo o Židy-americké občany, ti byli pod ochranou slovenských četníků soustředěni v zámku Marianka.

A právě osud těchto Židů byl pro bratislavskou vládu choulostivou věcí. Washingtonský nuncius poslal do Vatikánu telegram, že jej vláda USA požádala, aby „upozornil prezidenta Tisa, že si všímá a nezapomene, jak se podílí on a jeho spolupracovníci na deportacích nebo perzekucích židovské rasy“. Tardini to oznámil Burziovi 6. října 1944. Burzio tentýž den poslal Státnímu sekretariátu ve Vatikánu telegram, kde jej upozornil, že bratislavská vláda ještě nedostala zprávu o vatikánské nótě z 20. září 1944. Dne 22. září 1944 intervenoval u bratislavské vlády a 24. září přímo u prezidenta ve věci záchrany slovenských Židů, jak to požadoval Vatikán. Uvedl též, že nitranský biskup Kmeťko intervenoval jménem slovenského episkopátu, zásah celého episkopátu byl tehdy nemožný, protože střední Slovensko bylo obsazeno „partyzány“ a s východoslovenskými biskupy (Vojtaššák, Gojdič) zase nebylo spojení. V další zprávě oznámil, že v Bratislavě došlo v noci na 29. září 1944 „k obávanému zatýkání“, při kterém „bylo ztýráno kolem 2000 Židů“, přičemž agenti gestapa vnikli i do klášterů a hledali Židy; řeckokatolický klášter prohledali během noci třikrát.

Dne 29. září 1944 navštívil Burzio znovu prezidenta Tisa a snažil se s ním dohodnout, aby intervenoval alespoň za pokřtěné Židy. Dramatický rozhovor mezi čtyřma očima, který ve svých vzpomínkách připomíná i Tisův tajemník Karol Murín, vyzněl podle Burziovy zprávy Vatikánu takto: „Nenalezl jsem u něj žádné pochopení a ani jediné slovo soucitu s pronásledovanými: v Židech vidí příčinu všeho zla a brání opatření Němců proti Židům diktovaná nejvyššími válečnými zájmy.“

Burzio připomněl verbální nótu slovenského ministerstva zahraničních věcí Ludinovi, v níž se zdůrazňovalo, že Židé jsou pod ochranou slovenské ústavy a zákonů a že vláda nemůže souhlasit s jejich deportacemi. Ponechání Židů na Slovensku považoval za „snesitelné“, připomněl však přípravy Němců na obnovení deportací, jež de facto mezitím již začaly.

Dne 26. října poslal do Vatikánu opět znepokojující zprávu: „Kroky na záchranu Židů před deportací zůstaly bez účinku; deportace je v běhu a hon na ukryté Židy pokračuje. Následkem okupace zmizely i zbytky slovenské nezávislosti. Vláda a prezident republiky servilně provádějí příkazy okupačních úřadů. Dobří katolíci jsou znechuceni postojem prezidenta republiky a kladou si otázku, na co ještě čeká, proč již nepodá demisi.“

Tardini si o dva dny později k Burziově zprávě udělal poznámky, že navrhne Piovi XII., aby Burzio jménem papeže vyzval Tisa, „aby své city a úmysly sladil se svou kněžskou důstojností a svědomím. Křivdy a násilí, páchané za jeho prezidentování, zatěžují jeho duši kněze, zneucťují jeho vlast, diskreditují klérus a poškozují církev i v zahraničí.“ Tardini si potom poznamenal, že papež toto znění schválil.

Msgre. Tardini odeslal papežskému nunciovi v Bernu Bernardinimu 28. října 1944 příkaz, aby zprostředkoval Apoštolské nunciatuře na Slovensku stanovisko, že její zprávy v telegramu z 26. října 1944 „Svatého otce velmi zarmoutily“. Nuncius v Bratislavě se měl ihned odebrat k prezidentovi Tisovi a uvědomit jej „o hlubokém žalu Svatého otce nad utrpením tolika osob, jemuž jsou proti principům proti lidskosti a spravedlnosti vystaveny pro svou národnost nebo rasu“. Burzio měl jménem papeže vyzvat Tisa, „aby své city a úmysly sladil se svou kněžskou důstojností a svědomím“. Zároveň měl prezidenta upozornit, „že křivdy spáchané za jeho vlády škodí prestiži jeho vlasti a že protivníci jich využívají k diskreditaci kléru a církve na celém světě“.

„Nejpokornější syn Dr. Jozef Tiso, kněz“ odpověděl na papežské napomenutí poměrně brzy – 8. listopadu 1944. Zprávy o krutých opatřeních vůči osobám pro jejich národnost a rasu označil za dílo „nepřátelské propagandy“. Za pět let nezávislosti Slovenské republiky prý nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti, politické změny od 6. října 1938 do současnosti se obešly bez jediné kapky krve. „To, že vláda poslala domů Čechy, kteří byli na Slovensku zbyteční, a že Židy uvolnila na práce do Německa, (…) jí nelze připsat k tíži,“ pokračoval. Jestliže to vláda učinila, tak nikoli proti národnosti a rase, „ale z povinnosti bránit svůj národ proti nepřátelům, kteří po staletí zhoubně působili v jejím lůně.“ Tiso pokračoval: „(…) Češi a Židé, kteří se měli během pěti let existence Slovenské republiky dobře, se koncem srpna tohoto roku otevřeně spojili s nepřátelskými parašutisty různých národností (…) a začali otevřenou vzpouru proti Slovenské republice. Malé (…) napadené Slovensko, neschopné ubránit se samo, požádalo o pomoc svého ochránce, vládu Německé říše.“ Proto se podle Tisa ve válečných událostech vše odehrává mimo slovenskou vládu a „mimo její zodpovědnost“.

Je zajímavé, jak Tiso hodnotil spojení osudů Slovenska s nacistickým Německem včetně řešení české a židovské otázky: „Naše vina tkví v naší vděčnosti a věrnosti vůči Němcům, kteří nejen že uznávali a schvalovali existenci našeho národa (…), ale pomáhali mu i proti Čechům a Židům, nepřátelům našeho národa. Jsme si však zcela jisti, že tato ,vina‘ je v očích katolíků naší nejvyšší ctí.“

Pokud jde o kněžskou důstojnost a svědomí, Tiso poukázal na to, že nejen on, ale i ostatní slovenští kněží „v politické službě vidíme zvláštní způsob pastorální starostlivosti, jejíž užitečnost nejlépe dokazuje stav církve na Slovensku“. Tiso vyvracel obvinění ze znevažování cti kléru a církve před světem službou církve malému národu. „Kněz ochránce a dělník svého lidu jistě překáží těm, kteří by chtěli malé národy pohltit a vykořisťovat.“ Na závěr zdůraznil: „Zůstaneme věrni našemu heslu – Za Boha, za národ…“

Tardini si poznamenal, že papež viděl Tisův dopis 24. prosince 1944, téměř sedm týdnů poté, co jej slovenský prezident napsal. Do Vatikánu dorazil 11. listopadu 1944. Tisova lživá odpověď nebyla natolik naléhavá, aby ji Pius XII. musel vidět ihned.

I když se Vatikán o české otázce ve své korespondenci nezmiňoval, překvapuje opět, jak Tiso i jiní slovenští pohlaváři soustavně spojovali otázku českou a židovskou. Tiso již věděl o vyhlazení Židů v táborech smrti, strkal však jako pštros hlavu do písku před zodpovědností. Otevřeným přihlášením se k Třetí říši a její ochraně slovenského národa, který tehdy vraždila, jen potvrdil své spojenectví se zločinnou mocí. Na východním Slovensku již operovaly jednotky Rudé armády a postupně zatlačovaly Němce na západ: považovat ještě v té chvíli spojenectví s nacistickou velmocí za „největší ctnost“ svědčí o fanatismu a zaslepenosti, z níž vyvřela láva nenávisti a vytryskly gejzíry genocidy.

Tiso měl možnost ještě jednou upřesnit své stanovisko k židovské otázce, když se na něj 27. listopadu 1944 obrátil protestantský arcibiskup z Uppsaly Eidem „v jedné obtížné a bolestivé záležitosti“: „Protože se na Slovensku nachází značný počet Židů, zdržujících se v rezervacích, rád bych se na Vás obrátil s vroucí prosbou, abyste se těchto ohrožených lidí laskavě ujal.“ Arcibiskup ponechal Tisovi k úvaze, „zda by nebylo vhodné přepravit Židy ve Vaší zemi na neutrální území, aby jim byla umožněna záchrana“. Příznačné je, v jaké perspektivě viděl arcibiskup z Uppsaly osud slovenských Židů: „Naši židovští bratři si zde v Evropě za poslední desetiletí vytrpěli strašně mnoho. V některých zemích našeho kontinentu byli téměř vyhlazeni.“

Slovenský generální konzul ve Stockholmu B. Pissko v průvodním dopise napsal, že transport Židů na neutrální území by se konal za „finanční součinnosti amerických orgánů“, jež by „na sebe ochotně vzaly peněžní stránku akce“. Připsal, že z rozhovorů získal dojem, „že americké kruhy přisuzují věci nejvyšší důležitost“.

Tiso odpověděl Eidemovi 4. ledna 1945. „Zájem ze severu, před časem projevený slovenskému národu“, přijal s pochopením. Pokud však jde o Židy, vyslovil lítost, že se tak nestalo před 28. srpnem 1944, kdy Židé byli v pracovních táborech anebo žili na základě výjimek ve svých domovech. Oběma kategoriím se prý vedlo dobře, i americké židovské sdružení chtělo na Slovensku umístit Židy z Maďarska. Avšak po uvedeném datu se Židé připojili k „odboji nejpestřejší mezinárodní společnosti“ proti slovenskému státu. „Opustili dosavadní tábory, zanechali svá působiště, šli do hor a se zbraní v ruce a ještě častěji velkými finančními prostředky podporovali odboj proti státu. Když na požádání slovenské vlády německá branná moc zakročila (…), zajistila Židy, právě tak jako Slováky anebo příslušníky jiných národností, kteří se účastnili partyzánského odboje, v koncentračních táborech stojících výlučně pod její pravomocí.“

Jak vyplývá z korespondence, arcibiskupovi z Uppsaly šlo zejména o Židy – americké občany, soustředěné zvlášť („v rezervacích“), o čemž svědčí i americká zainteresovanost a ochota hradit finanční náklady. Arcibiskup to však rozvedl na neurčené množství „ohrožených lidí“. (O jeho intervenci byli ihned informováni jednak německý vyslanec H. E. Ludin a také Eichmann na Ústředním úřadu říšské bezpečnosti. Tiso si nedovolil postupovat samostatně.)

Vatikán měl v otázce slovenských Židů již od roku 1941, od doby přijetí Židovského kodexu, k slovenské vládě velmi kritický vztah, který se vyostřil v kritice kněze-prezidenta Tisa. Potvrdilo se to i v odpovědi na otázku Burzia z 11. prosince 1944, zda v případě evakuace vlády a zastupitelských orgánů do Německa má odejít i zástupce Vatikánu; Burzio naznačil i svou vůli „se proti takovým výzvám legitimně vzepřít a učinit vše, abych mohl zůstat v Bratislavě i v případě okupace“. Vatikán 16. září 1944 Burziovi nařídil „podniknout vše“, aby mohl v Bratislavě zůstat; jestliže vláda odejde, nebude moci učinit nic pro svůj lid, když však Burzio zůstane, může to být užitečné „episkopátu a věřícím“. Burzio měl slovenské vládě dát najevo, že „nevidí důvod“, proč by měl „následovat vládu, která nechtěla uznat papežského představitele a ve více případech neposlouchala rady Svatého stolce“. Nakonec se Burziovi připomnělo, že „klérus duchovní správy nemá opustit své věřící“.

Ve věci záchrany slovenských Židů po okupaci Slovenska se angažovala řada papežských nunciatur, osobnosti katolického i izraelitského duchovenstva, diplomaté spojeneckých zemí antifašistické koalice a vlády. Dne 15. září 1944 postoupil bernský nuncius Státnímu sekretariátu telegram Roncalliho, žádající papežovu intervenci v zájmu slovenských Židů, jimž hrozila smrt. Vatikán odpověděl 19. září 1944, že Svatý stolec již zakročil a „učiní tak znovu“. Z téhož dne pocházejí i Tardiniho směrnice Burziovi o zákroku u bratislavské vlády. Na Státní sekretariát se 23. září 1944 obrátil i osobní vyslanec prezidenta USA ve Vatikánu M. Taylor s žádostí o zásah ve prospěch slovenských Židů, mezi nimiž byli i Židé s americkou státní příslušností. Tardini odpověděl, že Vatikán zasáhl, „aby obávaná opatření nebyla uplatněna. Kromě toho doufá, že slovenský episkopát, který se v minulosti naléhavě zasazoval ve prospěch Židů, zintenzivnil svou činnost u kompetentních orgánů“. Tardini ujistil Taylora, že Vatikán „nepromešká žádnou příležitost, když jde o to, vyjít v ústrety těm, kteří trpí“.

Státní department USA se obrátil 21. září 1944 na Cicognaniho s žádostí o intervenci Svatého stolce proti deportacím na Slovensku. Cicognani odpověděl departementu již 23. září 1944; poté poslal Státnímu sekretariátu dopis, na který dostal 29. září 1944 odpověď, že Vatikán znovu zakročil u slovenské vlády „a vyzval zároveň slovenský episkopát, aby zintenzivnil své aktivity ve prospěch těch, které postihly rasové zákony“.

V případě záchrany slovenských Židů došlo i k pokusům o sblížení mezi představiteli Židovstva a Vatikánem. Dne 30. září 1944 hlásil chargé d’affaires v Káhiře Hughes Státnímu sekretariátu, že jednal s velkým rabínem Palestiny dr. Izákem Herzogem, který se osobně snažil navštívit Vatikán. Cestu mu sice nedoporučil, ale vysvětlil mu, že Vatikán zasahuje na ochranu Židů, „ať už jsou vystaveni perzekuci kdekoli“. Hughes též oznámil, že 25. září dostal další telegram „ve věci ochrany Židů v Československu“. Psalo se v něm o kolujících zprávách „o strašné situaci Židů na Slovensku“ s výzvou: „(…) zachraňte v dvanácté hodině poslední zbytky významných a ušlechtilých komunit před vyhubením, nebuďte nečinní vůči bezpříkladné tragédii.“ Tardini odpověděl Hughesovi 7. října 1944 s tím, že jej již předtím informoval (telegramem z 30. září) o zásazích, které podnikl Svatý stolec, „aby zlepšil postavení neárijců žijících na území Slovenské republiky“. Tardini dodal, že Vatikán se bude i nadále zajímat „o osud zmíněných neárijců s použitím všech prostředků, jimiž disponuje“.

Tardini informoval 10. října 1944 apoštolského delegáta Cicognaniho ve Washingtonu o osudu Židů – amerických občanů; ocitoval Sidorovu zprávu, že tito Židé požádali o ochranu slovenskou vládu, jež je dala shromáždit „na zámku v Mariánce (Mariathal) pod ochranou slovenského četnictva“.

Podnikaly se akce i na záchranu významnějších jednotlivců slovenského Židovstva. Když vatikánský nuncius v Londýně tlumočil žádost vrchního rabína o intervenci ve prospěch vedoucího slovenské židovské obce, Tardini 25. října 1944 přikázal Burziovi, aby intervenoval a „podnikl nějaké kroky v této věci“ a podal zprávu. Burzio oznámil 11. listopadu 1944, že vrchního rabína Ungara nemohou najít, ale slyšel, že se mu podařilo dostat do bezpečí.

Diplomatická aktivita se zaměřovala na znemožnění deportací a v tomto smyslu se soustředila na tábor v Seredi. Jeruzalémská Jewish Agency oznámila 14. října 1944 delegátovi v Istanbulu zprávu, že „více než 5 000 Židů je soustředěno v táboře v Seredi a asi dvěma tisícům z nich hrozí deportace, což znamená jistou smrt. Dovolujeme si požádat Vás, abyste tlumočil naši žádost sekretáři Svatého stolce, aby zakročil ve prospěch těchto 2 000 Židů a aby je zachránil před deportací a smrtí.“ Nuncius v Istanbulu o tom poslal zprávu nunciovi v Bernu: „Je žádoucí urychlený zájem Sv. stolce o Židy v táboře Sereď na Slovensku, jimž hrozí deportace a smrt.“ Bernardini postoupil tento telegram 18. října do Vatikánu. Tardini telegramem z 23. října 1944 požádal Bernardiniho, aby nařídil Burziovi, ať se angažuje „ve prospěch Židů internovaných v koncentračním táboře“, jimž hrozí „deportace a smrt“. Burzio měl v tom směru podniknout kroky a podat o nich zprávu. Tardini kromě toho poslal Bernardinimu 23. října 1944 zvláštní zprávu, v níž uvádí, že požádal „bratislavskou Apoštolskou nunciaturu, aby se urychleně angažovala ve prospěch Židů v sereďském táboře“. Stěžoval si na narůstající těžkosti „i v komunikačních možnostech“; ujistil však, že Vatikán „i nadále sleduje se zvláštní pozorností osud Židů na Slovensku a v Maďarsku“ a učiní vše, aby byly dosaženy „pro tyto osoby úlevy“. Apoštolský delegát v Londýně W. Godfrey v této souvislosti 11. října 1944 napsal vrchnímu rabínovi Hertzovi:

„Zpráva o těžké situaci Vašeho národa v té zemi se již dostala do Vatikánu a Svatý stolec opět obnovil intervence u tamější vlády a zároveň vyzval slovenské biskupy, aby všemožně zvýšili své úsilí a pomoc těm, jichž se týkají nové rasové zákony. Vatikánský Státní sekretariát mne pověřil, (abych sdělil,) že se učiní vše, co jen je v silách Svatého stolce, aby se pomohlo Vašemu národu.“

Na konci října 1944 se roztočilo kolo diplomatických zásahů ve prospěch Židů – občanů USA a těch, kdo měli pasy z některých jihoamerických států. Washingtonský nuncius Cicognani poslal 25. října 1944 Státnímu sekretariátu telegram, v němž uvedl prosbu ředitele Vládního úřadu pro utečence Pehleho o získání informací o čtyřech stovkách Židů, kteří měli občanství nebo cestovní pasy latinskoamerických států (Salvador, Paraguay) a byli zatčeni v Bratislavě a internováni „v Mariathalu blízko zmíněného města a kolem 8. tohoto měsíce někam vyvezeni, snad do Německa“. Pehle žádal, aby informace byly postoupeny i představitelům USA v Bernu a Madridu. Dne 30. října 1944 telegrafoval Státní sekretariát prostřednictvím Bernu Burziovi; ten odpověděl, že předmětní Židé byli odvezeni do Německa, ale přesné místo určení neznal. Jak vyplývá z archivních materiálů ministerstva zahraničních věcí v Bratislavě, v té době se na Slovensku nacházelo několik desítek Židů se státním občanstvím USA a některých jihoamerických zemí. Jejich pasy je chránily před prvními nejbrutálnějšími útoky. Jejich soustředění u Bratislavy ani jejich doklady německé okupační úřady nerespektovaly a Židé z Mariánky, kde je v září 1944 internovala slovenská vláda, byli začátkem října 1944 deportováni do koncentračních táborů v Německu.

Americký vyslanec ve Vatikánu Taylor memorandem z 15. listopadu 1944 naléhal na Svatý stolec ve věci záchrany amerických občanů. Tardini 16. listopadu 1944 žádal další informace od Burzia. Téhož dne Cicognani žádal Svatý stolec o intervenci, aby Červený kříž mohl poslat balíky 250 „neárijcům“, kteří měli jihoamerické pasy a nacházeli se v Bergen Belsenu. Tardini žádal 21. listopadu 1944 berlínského nuncia Orseniga, aby vymohl souhlas německé vlády. 29. listopadu 1944 oznámil Cicognanemu, že slovenská vláda podle jejího tvrzení nezná místo určení Židů deportovaných do Německa. Burzio telegrafoval 5. prosince 1944, že se koná soupis deportovaných a že jen třináct bylo uznáno za občany Spojených států a tito se možná nacházejí v Bergen-Belsenu u Hannoveru. V téže době Orsenigo poslal Státnímu sekretariátu odpověď německé vlády, že Židé, kteří mají pasy jihoamerických republik, jsou občany těchto republik a jako takoví mají své ochránce, čímž byla intervence Vatikánu charakterizována jako nepříslušná. Burzio 16. prosince 1944 zaslal seznam osob, jež byly deportovány i navzdory tomu, že měly americké občanství nebo pas některého jihoamerického státu, a tvrdil, že nacisté ve většině případů na tyto doklady neberou žádný ohled. Třináct amerických občanů tehdy ještě žilo v táboře Bergen Belsen.

Zásahy Vatikánu ve prospěch slovenských Židů od začátku jejich perzekuce, ale hlavně v nejdramatičtějším období byly enormní. Výstižně je zhodnotil státní department USA, který Cicognanimu napsal: „Ustavičné zákroky Sv. stolce a apoštolských nunciů v Berlíně a Bratislavě ve prospěch pronásledovaných Židů vysoce oceňují zdejší vládní činitelé, zabývající se tímto vážným problémem.“

Státní departement USA vyjádřil Svatému stolci a washingtonskému nunciovi uznání za „neúnavnou humanitární činnost“. V podobném smyslu vyznívá i ocenění vrchního rabína Hertze Godfreyovi v dopise z 5. ledna 1945:

„Hluboce si vážíme sympatií, jež projevovali Jeho Svatost papež a všichni představitelé Vatikánu vůči osudu našich spolubratří odsouzených k záhubě. Celý izraelský národ nikdy nezapomene na mnohé akce, jež představitelé římskokatolické církve vytrvale podnikali na záchranu Židů, jimž hrozila krutá smrt. Byl bych Vám velmi vděčný, kdybyste mohl Jeho Svatosti vyjádřit naši upřímnou a trvalou vděčnost.“

A nakonec vyjádření podsekretáře státního departmentu USA J. Grepa v dopise Cicognanimu z 15. ledna 1945:

„Neustálé zákroky Svatého stolce a Apoštolské nunciatury na Slovensku v zájmu pronásledovaných Židů jsou velmi užitečné a oceňované; i já chci vyjádřit Svatému stolci a Vaší Excelenci vděčnost ministerstva zahraničních věcí za tuto humanitární činnost.“

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha