Červen 2006

Bruselská story Vladimíra Špidly

Kateřina Šafaříková

Nejvýše postavený Čech v Evropě čte Baudelaira v originále a popíjí ležák Delirium Tremens. A jak se mu daří na postu eurokomisaře? Jakými lidmi se obklopil? Jakou má v Bruselu pověst? Je to stále ten introvert, který kvůli neochotě komunikovat kdysi přišel o křeslo premiéra? Je po sedmé ráno a Brusel ukazuje svoji nevlídnou tvář. Fouká studený vítr, obloha nabízí všechny škály šedi a od promáčené půdy zebe. Psa by nevyhnal. Uprostřed liduprázdného parku běží v mírném předklonu šedovlasý muž v obyčejné teplákové soupravě. „Dobré ráno, dámy. Ještě jedno kolo,“ zdraví a bez zastavení pokračuje dál. Bývalý český premiér a nyní nejvýše postavený Čech v Evropě vstal v pět ráno, umyl nádobí a vyrazil za svými deseti kilometry do parku poblíž jeho bytu v jedné z rezidenčních čtvrtí Bruselu.

Špidlu běhajícího známe. Ale známe ho jako eurokomisaře? Jak se tichému introvertovi daří na evropském kolbišti? Jakými lidmi se vlastně obklopil? Byl by český odraz v Bruselu jiný, kdyby na komisařské židli neseděl právě on? A změnil Brusel nějak Vladimíra Špidlu?

Kdyby si Vladimír Špidla založil v Bruselu fanklub, jako první by se zapsala Ann Mettlerová, ředitelka bruselského ekonomického institutu Lisbon Council. Je jím nadšená. „Odvádí skvělou práci. Jako první evropský komisař pro sociální věci řekl, nenuťme podniky, aby drželi zaměstnance, které nepotřebují, ale pomožme těm lidem, aby si našli jinou práci‘. Bylo to tady dosud nevídané prohlášení. Špidla mění debatu o sociální politice v Evropě,“ říká německo-švédská ekonomka.

Měnit debatu o sociální politice ten den znamená běžně úřadovat. Vladimír Špidla je zavřený ve své kanceláři v devátém patře skleněného sídla komise a co půldruhé hodiny někoho přijímá: zástupce odborářů z oceláren, delegaci bavorské vlády včetně Edmunda Stoibera, francouzského reportéra, dva české europoslance a tak dále. Mezitím pročítá materiály, které bude na svém pravidelném týdenním zasedání schvalovat celý tým pětadvaceti eurokomisařů, a chystá si poznámky za svůj resort.

Práce komise připomíná činnost vlády, takže Špidla je vlastně něco jako evropský ministr sociálních věcí. S tím rozdílem, že má menší výkonnou moc než národní ministři, protože hlavní slovo v sociální oblasti si drží jednotlivé státy; může hlavně navrhovat a doporučovat. Jeho pozice tím je ale jen částečně oslabena, protože o všem, co z komise vzejde, rozhoduje kolektivně celý tým. Pustí-li se proto Brusel například do boje s impériem Microsoft kvůli nedovoleným obchodním praktikám, také pod tímto rozhodnutím musí být Špidlův souhlas, ačkoli se to netýká jeho resortu.

On sám říká, že ho kvůli jeho předchozím zkušenostem na práci komise „nic nepřekvapilo“. Zmíní jen to, že ještě nezažil konflikt, kde by proti sobě stáli na jedné straně komisaři ze starých členských států a na druhé z nových, jak se předpokládalo. Při téhle debatě ukazuje český komisař tvář známou z českého prostředí. Sedí v černé kožené sedačce v tichu svojí kanceláře a čeká na další návštěvu. Na otázky v mezičase odpovídá více méně jednou větou, a ačkoli se pokouší o úsměv, je vidět, že realitu okolo sebe teď právě moc nevnímá. Pak najednou předvede svou typickou mimickou sestavu: pokrčí bradu, povytáhne obočí a lehce zakroutí hlavou. „Ti odboráři mi říkali, že se za posledních deset let v ocelářství změnilo sedmdesát procent výrobků. Sedmdesát procent! To je přece neuvěřitelné číslo. Ty změny někdy přesahují lidský rozměr,“ řekne fascinovaně a očekává, že vás ta informace ohromí stejně tak. Tento svůj nový poznatek pak během dne ještě několikrát připomene a sdělí ho i v rozhovoru s reportérem z francouzského deníku Les Echos, který se mezitím dostavil.

Pokrokář v kantýně

V jednu hodinu po poledni to v kantýně v přízemí komise bzučí jako v úlu a na místo u stolu musí mít člověk štěstí. Zatímco většina eurokomisařů volí soukromější prostředí okolních restaurací, ten český chodí jíst sem mezi tisíce řadových úředníků. „Je to praktické, protože je to tady v domě, a jídlo je tu kvalitní,“ krčí rameny Špidla a s plastikovým tácem, na němž před chvílí přistála pečená ryba, mandarinka a jablko, si jde stoupnout do fronty k pokladně.

Nad stolem je pak řeč o aktuálním tématu: uvolnění přeshraničního poskytování služeb v unii. Evropští odboráři proti tomu hlasitě protestovali a zejména Francouzi mezi nimi Špidlovi na stránkách novin spílali za to, že ho podporuje. Tvrdili, že jako správce sociálních věcí by měl víc hájit jejich výdobytky. Nebylo to poprvé, kdy se Vladimír Špidla při sporu sociální jistoty versus ekonomická svoboda postavil spíš za to druhé. Rozhodl se jít na ruku novému šéfovi, anebo se z něho v Bruselu stal větší liberál, vzdálený českému premiérovi zamilovanému do sociálního státu? „To je nesmysl. Já jsem byl vždycky pokrokář a je mi jedno, jak to vypadalo nebo vypadá. Mě zajímá život, to, co se právě děje s lidmi, nestojím o kostry v muzeu,“ říká Špidla. „Systém založený na rovnováze mezi ekonomickým růstem, sociální soudržností a ochranou životního prostředí je prostě dobrý. Je to jediná odpověď na globalizaci.“

Na chvíli se odmlčí a pak výpověď dokončí. „Musíme dodělat vnitřní trh, a proto potřebujeme liberalizovat služby, a proto potřebujeme mít svobodný pohyb pracovníků. Nedělám si iluze, že to nějak zásadně pomůže evropské ekonomice, stejně jako se nebojím, že třeba kvalitní francouzští instalatéři kvůli tomu přijdou o práci. Klíčová je tu jiná věc: udržet ten koncept překonávání nacionalismů v Evropě prostřednictvím ekonomické integrace. To, co už Evropa touhle metodou dokázala, je mimořádné; v tom je její síla.“

Vladimír Špidla kousne do jablka a sotva polkne, sám se vrátí k otázkám z dopoledne, které vypadaly dávno pohřbeny. „Samozřejmě že mě ta práce tady baví. Jsem součástí prostoru, který ten nenávistný nacionalismus překonal, a můžu ovlivňovat sociální agendu v Evropě. Je skvělé sledovat třeba kampaň proti bariérovým vstupům v Estonsku nebo obhájit zprávu, která se stane relevantní součástí celoevropské debaty. A politický tlak? Není tu tak přímý.“

Plusy a minusy

Vladimír Špidla je zhruba ve třetině své komisařské etapy: má za sebou rok a půl z pěti let. Za tu dobu stačil prosadit například svůj nápad, aby komise upozorňovala vlády na riziko vymírání Evropanů, protože dosud stálo stárnutí Evropy mimo její zájem.

Připravil také analýzu, za kterou sklidil potlesk. Věnovala se tomu, jak se v praxi projevilo omezení práce lidem z nových států na západě unie. Drtivou část zprávy sepsali, jak je obvyklé, úředníci ze Špidlova resortu, on sám do ní ale hodně zasahoval a v diskusi se svými kolegy, z nichž někteří - třeba rakouská komisařka - tlačili na mírnější formulace, obhájil jasný vzkaz, že by se všechny země unie měly nováčkům otevřít. Mezi jeho úspěchy patří i to, že získal na svoji stranu hlavní odborovou centrálu v unii a nestal se červeným hadrem pro lidi z firem.

Mezi minusové položky patří paradoxně vlastní sociální agenda. Špidlou loni představená strategie, čemu se v této oblasti bude Barrosova komise věnovat, byla přijata vlažně. Šlo o jeho první výraznější úkol v nové funkci a komentátoři z řad odborů nebo ekonomů většinou konstatovali, že je slabá, bez nápadu a ve výčtu povinných rituálů se ztrácí nějaké politické sdělení.

Lidé z vedení bruselské úřadovny, když jsou dotázáni na Špidlovu bilanci, zpravidla řeknou, že žádnou zásadní bitvu zatím neprohrál. Zmiňují ale jeho chabé komunikační schopnosti, známé už z českého prostředí, které ho táhnou dolů. „Při zasedání komise přečte svoje poznámky z papíru, a když se ho šéf nebo jiný komisař zeptá na nějaké upřesnění, často toho není schopen nebo jen zopakuje, co předtím řekl. Uvolňuje tím cestu ostatním komisařům, kteří si v kolegiu prosadí víc ze svého resortu a často na jeho úkor - někdy to skoro vypadá, jak kdyby měl sociální věci na starosti Verheugen,“ míní euroúředník blízký Barrosovi, který si nepřál být jmenován, v narážce na německého komisaře pro průmysl. „Špidla by přitom mohl být, a vlastně i měl být, jedním z komisařů s největší autoritou, protože celá ta debata o změně ekonomiky je debatou o sociální Evropě. Navíc má Barrosovu podporu a je to člověk se zajímavými zkušenostmi. Ale není jím,“ dodává zdroj.

Jsou na vině Špidlovy jazykové znalosti? Český komisař neovládá angličtinu, ale domluví se německy a francouzsky, což by v komisi mělo stačit, protože pracovním jazykem je tu hlavně angličtina a francouzština. „Je to zřejmě kombinace jeho introvertní povahy a toho, že ani německy, ani francouzsky neumí natolik dobře, aby v nich vedl debatu o komplikovanějších věcech,“ míní citovaný zdroj. Špidlovi nepomohl ani výběr jeho nejbližších spolupracovníků. Obklopil se hlavně přáteli a lidmi stejné krevní skupiny a nikoli dostatečným počtem zkušených euroúředníků. Platí přitom, že silný kabinet dělá silného komisaře, protože tři čtvrtiny práce komisaře musí odvést lidé z jeho kabinetu.

Tenhle názor se vrací při pohledu do hlavní zasedačky devátého patra toho dne odpoledne. Za oválným stolem sedí na jedné straně Edmund Stoiber a jeho doprovod, na druhé Špidla se svými lidmi. Skóre je dvanáct ku šesti ve prospěch Bavorů. Dvanáct většinou mužů v tmavých oblecích a s pevným výrazem ve tváři proti dvěma mužům a čtyřem drobným ženám. Jedné straně dominuje vzpřímená Stoiberova hlava, která kontroluje pohledem střídavě řady protivníka a vlastní mužstvo, druhé kostým šéfky Špidlova kabinetu v barvě růžového bonbonu. Po úvodním fotografování musí novináři pryč, zpoza zavírajících se dveří je nicméně možné zahlédnout českého komisaře, jak zaboří pohled do papírů a začne něco německy číst, zatímco jeho ženy nejistě těkají očima po Stoiberově svitě…

Vladimír Špidla všechny zmíněné výtky odmítá: v komisi se „dostatečně zapojuje“ do debat, „nikdy se nesetkal“ se situací, že by se nedomluvil, a každý člen jeho sedmičlenného kabinetu - tvoří ho čtyři cizinci z komise a tři Češi, mimo jiné bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab a někdejší zpravodaj České televize v Bruselu Pavel Bouda, - je „naprosto kompetentní odborník“. „Takové názory jsou pro mne názory lidí z páté řady, kteří to nemůžou posoudit,“ říká sebejistě český eurokomisař.

Kritiku sdílí i lidé, kteří Špidlu jinak oceňují. Ale ti vesměs tvrdí, že se zlepšil. Zatímco zpočátku působil ztraceně a jeho tiskové konference v Bruselu byly přehlídkou nesrozumitelných hesel jen v češtině, teď se uvolnil a na komunikaci se světem vně kanceláře se začal připravovat. „Zorientoval se, rozmluvil a snáz se s ním navazuje přímý kontakt, ačkoli to nikdy nebude žádný sugestivní rétor. Čím déle na evropské půdě je, tím je lepší,“ míní například Thomas Mann, německý konzervativec a druhý muž výboru Evropského parlamentu pro sociální politiku, kam Špidla chodí vysvětlovat svoje kroky v komisi. Je po sedmé večer a eurokomisař právě opouští centrálu unie. Běžně prý zůstává v práci do devíti a připravuje se na druhý den, tentokrát udělal výjimku: jede se do jeho oblíbeného baru v centru Bruselu.

V autě se nachlazený Špidla rozklepe zimou a jeho mluvčí Katharina von Schnurbeinová si svlékne svůj kabát, komisaře jím přikryje a pak si sundá i šálu, kterou si Špidla jektající zuby vděčně omotá okolo krku. Toho dne už zasahovala dvakrát: byla to ona, kdo se postaral o výměnu komisařovy kravaty, a byla to ona, kdo během oběda v tichosti podal Vladimíru Špidlovi ubrousek, a decentně tak dosáhla toho, že si otřel ústa. Scénka, která je třeba v případě britského eurokomisaře Petera Mandelsona těžko představitelná. Z Mandelsona vyzařuje téměř nedotknutelná autorita, už jen když hrdým krokem vejde do místnosti, nemluvě o jeho schopnosti ovládnout během několika minut za mluvícím pultem osazenstvo sálu. Vladimír Špidla v porovnání s ním působí jako plachý chlapík od vedle, který se na postu eurokomisaře ocitl omylem. Jsou ale lidé, kteří na něm právě tohle oceňují. „Je to obyčejný, vstřícný člověk, kterému jde o podstatu věci. A tu velmi dobře zná. V době mediální politiky to považuji za vítanou změnu,“ říká Thomas Mann.

V baru Delirium Café s dvěma tisícovkami různých piv je přítmí a z reprobeden zní rock. Špidla si kupuje ležák podniku, pivo Delirium Tremens, a jde si sednout k jednomu z obřích sudů, které tady fungují jako stoly. „Jednou mi Guy Verhofstadt (belgický premiér) dal krabici se spoustou druhů belgických piv a chutnalo mi. Tak jsem se sem pak zašel podívat,“ vysvětluje, jak objevil bar v zapadlé ulici daleko od míst, kde bydlí a pracuje.

Nikdo si neumí představit...

Tady se Vladimír Špidla víc rozhovoří. Říká, že se mu Brusel líbí a že mu otevřel svět francouzské kultury. „Je tady mnohem dostupnější než u nás. Kupuji si klasické filmy, třeba Goddarda nebo Viscontiho, a také jsem začal číst poezii ve francouzštině. Teď zrovna čtu Baudelairovy Květy zla. Baví mě na tom ten jazyk a na román bych už neměl,“ vypráví Špidla. Každý druhý týden jezdí za rodinou do Prahy. „Vídám je stejně často, jako když jsem byl ve vládě.“ A když zůstane v Bruselu, obchází zdejší stavby. „Gotické katedrály, těmi je Belgie pověstná, nebo art deco budovy. V jednom knihkupectví tu mají skvělé věci o architektuře. Vedou to dva příjemní Arabové a já tam rád chodím; ale zařekl jsem se, že si koupím jen jednu knihu za návštěvu, protože jinak by to byt nemusel unést.“

K české politice se Vladimír Špidla vyjadřovat nechce („nepřísluší mi to jako komisaři“), svolí jen s hodnocením Čechů na základě každodenního kontaktu s cizinci. Tvrdí, že Češi už žádnou civilizační lekci nepotřebují. „Není rozdíl mezi průměrným německým a průměrným českým politikem. Ale kdo mě naprosto ohromil, byli Turci. Turecká elita je mimořádně vzdělaná a kvalitní. Stejně jako turečtí novináři. Byli zatím jednoznačně nejlepší ze všech, které jsem kdy potkal, měli nejprofesionálnější otázky. Jestli jsem se tu tedy zbavil nějakých předsudků, tak právě vůči Turkům.“

Pak se odmlčí a výraz v jeho tváři dává tušit, že o něčem přemýšlí: „Nikdo si neumí představit ten tlak, pod kterým jsem žil tři čtvrtě roku po povodních u nás v roce 2002. Musel se předělat kompletně celý státní rozpočet, přesměrovat evropské peníze, rozhodoval jsem o osudech individuálních lidí,“ vrátí se Vladimír Špidla myšlenkami o čtyři roky zpátky. Mimoděk tím přizná, že Brusel pro něj není jen práce, která ho baví, a město, kde se mu líbí, ale také místo, kde si může po několika letech odpočinout.

Sedí, upřeně se dívá kamsi do prázdna a krčí bradu. Je jasné, že všechny další otázky by se dočkaly maximálně jednověté odpovědi.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)