Červen 2006

Šneci dobyli středověké hrady

Proč se na zříceninách hradů daří měkkýšům, vysvětluje zooložka Lucie Juřičková z Přírodovědecké fakulty UK. Posledních osm let jsem prázdniny trávila na hradech a zříceninách. Studovala jsem je z pohledu přírodovědeckého. Zkoumala jsem, kdo je obývá dnes, když je už jejich původní majitelé dávno opustili. Jako modelovou skupinu živočichů, kteří zde žijí, jsem zvolila měkkýše. Celkem jsem prozkoumala 123 hradů a zřícenin.

Kamenné ostrovy

Středověké hrady se často stávaly jizvami v poměrně panenských částech naší krajiny. Lidé obvykle vykáceli les na výrazných návrších či kopcích, na místo dovezli stavební materiál nebo použili místní zdroje a vytvořili jakýsi ostrov v krajině. Těmito ostrovy zůstaly hrady dodnes, přestože se vyvíjely různě -buď se později dočkaly oprav a úprav a stojí dodnes, nebo naopak chátraly. Proto se i fauna a flóra, která zříceniny i stojící hrady osídlila, značně liší od okolní krajiny.

Pro měkkýše, tedy šneky, se staly hrady skutečným rájem. Je to díky maltě mezi kamennými kvádry. Schránku šneků tvoří uhličitan vápenatý, takže jejich vývoj a fyziologie přímo závisí na přísunu vápníku. Tento prvek není běžně v přírodě k dispozici v takovém nadbytku jako právě na chátrajících hradech.

Kromě zdroje vápníku nabízejí zříceniny i zajímavé prostředí. Když se původní hrad začal rozpadat, v krajině se vytvářely struktury a stanoviště, které by přirozenou cestou na daných místech nikdy nevznikly: druhotné sutě, umělé skály, sklepy, které mohou nahrazovat jeskyně a podobně. Záleží také na tom, zda se hrady nacházejí v nížinách, nebo naopak na vysokých útesech či zalesněných kopcích. V České republice žije celkem 240 druhů měkkýšů, z nichž každý má specifické nároky na prostředí. Hradní zříceniny jsou mozaikami takových prostředí a samozřejmě se liší svým geologickým podkladem, nadmořskou výškou či vegetací.

Například v Polabí stojí dnes už nepatrná zřícenina hradu Mydlovar. V okolí nenajdete žádné kopce, takže je tento hrad pravým ostrovem v jednotvárné polabské nivě. Na druhou stranu v českých pohraničních horách jsou vrcholy kopců převážně zalesněné. Proto i zde představuje hrad vrcholový fenomén, umělé holé skalisko na temeni kopce, které pak může společenstvo šneků osidlovat.

Důležitou roli hraje také to, zda hrad dodnes stojí a je opravován, nebo zda z něj zbyly jen ruiny, které pohlcuje okolní příroda. Najdeme pochopitelně celou škálu přechodů mezi těmito extrémy, ale ukazuje se, že z hlediska šneků existuje určitý optimální „rozpad zříceniny“.

Na Karlštejně či na jiných udržovaných a turisticky využívaných hradech pochopitelně žije méně druhů šneků už proto, že se tam často uklízí, odstraňují se zetlelé rostliny a podobně. Naopak na polorozpadlé zřícenině, kde se ještě zachovaly osluněné stojící zdi, které představují zmíněné umělé skály, a na jejichž horních hranách roste krátká travička, je mozaika stanovišť největší. Díky tomu se tam vyskytují i překvapivě různorodá společenstva měkkýšů na poměrně malém území. Takové hrady jsou skutečným šnečím rájem.

Vezmeme-li v úvahu jen suchozemské měkkýše (protože u nás žijí rovněž vodní šneci), pak 70 procent z nich osidluje hradní zříceniny v Česku. To je opravdu vysoké číslo, které dokládá skutečný význam hradů jako útočišť v krajině pro řadu vzácných a často reliktně se vyskytujících druhů.

(jj)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)