Červen 2006

Jak jsem se nenaučil anglicky

Ivan Špaček

Jsem adikt, neboli po česku závislák. Tahle věta zrcadlí jeden z mnoha dějinných kotrmelců země, která vlivem neschopnosti svých obyvatel domyslet věci do důsledku zázračně odcestovala ze středu kontinentu na Východ, aby se - poněkud neochotně - posunula (poněkud) na Západ. Tedy ona věta obsahuje rusismus a anglicismus. Což je v podstatě "the story of my life".

Že jsem závislák, je zcela bezesporu. Pokud kdy existovala doba, ve které jsem netrpěl adikcí k tištěnému slovu, tak se na ni nepamatuji. Když nemám v dosahu knihu, tak čtu u stolu při snídani nálepky na lahvích s okurkami, případně luštím slova, která údajně popisují obsah krabice plné technologií znetvořených obilovin.

Kniha, která způsobila nákazu nebyla Odvážná školačka ani Čuk a Gek, které jsme museli znát, abychom mohli úspěšně absolvovat první třídu obecně školy. Byla to kniha od přírodovědce a cestovatele Grzimzka zvaná Taková jsme my, zvířata. Titul je důkazem důležitosti umístění čárky.

Ještě jako dítko školou ještě nepovinné, seděl jsem u stolu v kuchyni spolu s rodiči a bratrem a třímal jsem knihu, neboť už tenkrát jsem trpěl snahou k nim náležet. Všichni četli - táta předrevoluční detektivky či kovbojky, máma četla většinou francouzské prozaiky. Díky tomu jsem se dostal ke knize, kterou jsem pokládal za pornografii. Jednalo se o Maupassantova Miláčka. Hrdina románu měl být zřejmě spíš anti-hero, ovšem já to bral jinak. Velice jsem mu fandil a záviděl jsem mu jeho schopnost svádět ženské. Pevně jsem si umiňoval, že až vyrostu, tak budu jako on. Další důkaz marnosti pevných předsevzetí. Rovněž důkaz o nepravdě iluzí o sexuální nevinnosti děti - mohlo mi být v té době tak deset let. Tvrdí se, že "předčasný" (co to je?) zájem děti o věci sexuální je stvořen společností, ve které se nelze vyhnout sensuálním obrazům ani u řezníka, soudě podle fotografie velice nahé ženy ukazující do detailů, co k ní patří hned vedle vepřové hlavy s jablkem v rypáku (Liberec, 1991). Problémem asi jsou potlačené vzpomínky a rodičovské lži typu "já měl ve škole vždycky samé jedničky."

My, jako děti, jsme se museli uspokojit obrázkem krasobruslařky Jany Mrázkové v kraťounkých sukýnkách na titulní stránce jinak neobyčejně nudného časopisu Vlasta. Obrázek tento vandroval že zapocené ruky do zapocené ruky mužských spolužáků páté D. Pornografie byla většinou stvořená jako všechno, co nebylo dodáno systémem domácími kutily. Ve školách kolovaly přefotografované rozmazané kopie obrázků prsatých a prdelatých divoženek ve šněrovačkách snad ještě z Rakouska-Uherska. Jeden obzvláště podnikavý hoch vyfotil své vlastní přirození. Že špatně zaostřeného a podomácku vyvolaného obrázku nebylo dost dobře vidět, o co se vlastně jedná, na rozdíl od amatérských super ostrých PhotoShopem vylepšených nestvůr vyskytujících se v českém webu.

Jediná nahotinka volně přístupná liberecké veřejnosti v době socialistického puritanismu byla socha macaté ženy triumfálně třímající nemluvně způsobem, kterým Socha svobody drží pochodeň. Tato dobře vyvinutá žena zdobila parčík před nádražím. Nejvíce na mne zapůsobilo toto umělecké dílo tím, že jí byly vidět bradavky. Hodlal jsem ji nostalgicky navštívit po té nové, lepší revoluci, ovšem socha zmizela, spolu se sochou žulového partyzána, který hlídal slony a ptáky emu ze zoologické zahrady. Moment, jaksi se mi plete časová šňůra, onoho partyzána ulomili z podstavce traktorem vlastenci v době jiné revoluce, té která začala a skončila příchodem. A odchodem, tedy mým. Do země, kde socha realisticky tělnaté královny Victorie se stále ještě tyčí v parku, který nese její jméno. I když i tady skončila busta císaře Viléma v jezírku, kam ji hodili rozjaření rekruti před odchodem do války, té první světové, aby dokázali, že jsou loajální koruně přesto, že pocházejí z města zvaného Berlin.

Tedy až do roku 1916, kdy bylo pojmenováno po i na britské poměry neobvykle neschopném generálovi na Kitchener. Vedle zářivé blbosti tento generál vynikal mrožím knírem a velice přísným pohledem, kterým se díval z náborových plakátů. "Potřebujeme tebe!" tvrdil blbý generál z plakátů a ukazoval prstem na kolemjdoucí kanadské farmářské synky, kteří jej naneštěstí brali vážně a šli do války, která měla ukončit všechny války. Neukončila a synové těch kanadských farmářských synku, kteří nezískali permanentní místo pobytu v Evropě šest stop pod zemí, se vrátili, aby pokračovali v druhém poločasu a přispěli kostním fosforem k úrodnosti francouzských polí. Frantíci se nám odvděčují tím, že nám říkají "severoameričtí necivilizovaní barbaři".

Ovšem to všechno jsem ještě nevěděl, držel jsem knížku a díval se na písmenka ve snaze být jako zbytek rodiny. Jak jsem se naučil dešifrovat písmenka, si vůbec nepamatuji. První známkou budoucího posednutí psaným jazykem je fotografie z mateřské školky. Stojím na ní se sveřepým výrazem, nohu na rekvizitě, tedy fotbalovém míči ušitém z černých a bílých čtverečků, vlasy přistřižené podle kastrolu. V pozadí je vidět vila, která kdysi náležela německému průmyslníkovi žijícím v Reichenbergu, tedy v Liberci. Vila v poněkud zuboženém stavu se proměnila v útulek dětí předškolního věku zanechaných v péči učitelek, aby rodiče mohli budovat socialismus bez obav. Moji rodiče budovali socialismus tím, že asistovali divadlu v produkci klenotů světového dramatu jako je třeba Majakovského deklamovánka Studená sprcha, která se mi moc líbila, neboť v ní byli návštěvníci z budoucnosti. Poznali se podle toho, že měli na hlavách kožené kukly jako piloti z první světové války, což jsem pochopitelně nevěděl. Věděl jsem, že ty kukly vypadají bezvadně futuristicky. Pak jsem zjistil, že se tatáž hra od revolučního poety-sebevraha jmenuje i Horká lázeň, což mě vyvedlo z rovnováhy.

Na rubu fotografie se nachází kostrbaté napsané jméno Ivo zřejmě stvořené tím sveřepě se tvářícím jakofotbalistou, tedy mnou. Ivo bylo jméno, kterým mě volala máma přesto, že můj křestní list tvrdí, že se jmenují Ivan. Další deformace z dob kultu osobnosti: kněz mě odmítl pokřtít jménem Ivo, neboť to byl zřejmě kněz pokrokový, který věděl, že v Jugoslávii vládne krvavý pes Tito. "Ivo je jméno jugoslávské (krvavé psovsky titovské), proč ne pokrokové, nezávadné jméno Ivan?".

Následkem této neprozřetelně akce jsem v Severní Americe pokládán za Jihoameričana, kde je zřejmě toto jméno velice populární. Asi tam žije značně množství pokrokových knězů. Rovněž tam žil Pablo Neruda a jiní marxisté, což vysvětluje fakt, že kontinent osídlený podstatně déle než ten severní se vyznačuje všeobecnou zaostalosti přes značně nerostné bohatství. Taky tam žije jakýsi Ivan Špaček, brazilský malíř a pravděpodobně marxista.

Osvobozenecký boj vedený nápisy na zdech českých měst často užíval moje oficiální jméno. Jaromír Vomáčka mě vyzýval v pra-rapu, abych šel domů, neboť na mne čeká Nataša.

Výběr knih přístupných dětem v padesátých letech minulého století v zemích, kde zítra znamená předevčírem, či tak nějak, byl silné omezený. Tedy legální výběr ve veřejných knihovnách. Poměrně brzo jsem zjistil, že existují i jiné knihy, tak říkaje libri prohibiti. Vyskytovaly se na výstavách, které se pravidelně pořádaly v budovách, ve kterých se každé léto nacházela potěmkinova vesnice zvaná Liberecké výstavní trhy, kde se hladová veřejnost kochala pohledem na ručně vyrobené výrobky světové třídy, které se údajně měly objevit v obchodech v blízké budoucnosti. Skutečnost připomínalo rčení z Olivera Twista, tedy "it's always jam tomorrow, never jam today".

Pavilóny výstavních trhy byly většinu roku prázdné, takže byly ideální pro exhibice popisující záškodnickou činnost západních imperialistů. V paměti mi utkvěla výstava, ve které byly vystavovány cary balónů, které údajně v akci Svobodné Evropy donášely podvratné letáky a nějakým způsobem sestřelovaly dopravní letadla. Snažil jsem se, spolu s obvyklým davem lidí, který se dostavil na každý podnik režimu - o zábavu byla nouze - číst příklady letáku ve vitrínce. Říkalo to cosi o všeobecném krachu JZD v Československu, což jsem pokládal za pitomou propagandu. Vrtalo mi hlavou, proč tam dávají nesmysly, o kterých se může každý lehko přesvědčit, že nejsou pravdivé.

Kromě podvratných materiálů přinášených balóny ze Západu byla součástí exhibice i ukázka rozvratné činnosti chuligánů. Zřejmě se jednalo o trampy, kteří ukrývali kdesi v chajdě drahocenné rodokapsy a jiné neschválené tiskoviny. Pamatuji si, jak jsem si velice přál nějakým způsobem se těch tiskovin zmocnit a přesvědčit se na vlastní oči, o jaký že se to jedna škvár. "Škvár" byl oficiální výraz zahrnující v sobě kovbojky, Červenou knihovnu, Čachtickou paní a detektivky. Tedy ty nesocialistické, na rozdíl od díla zvaného Jupiter s pávem, ve kterém se vyskytuje překladatelka z angličtiny, která vlivem toho, že zvládla anglicky jazyk příliš dobře, se stala americkou špiónkou. Důvodem její zrady bylo, že začala myslet v angličtině. Detektiv pronesl při zatýkání špiónky v kavárně nesmrtelnou větu "Ve vězení budete pít meltu, ta je zdravější", načež dáma zbledla, položila na stolek vídeňskou kávu plnou šlehačky a přemožena touto duchaplností se ke všemu přiznala.

V anglickém jazyce zřejmě nejde myslet správné socialisticky, což vysvětluje zrádnost emigrantů. Něco na tom bude, četl jsem jak se Virginia Heinlein naučila perfektně rusky, protože cítila potřebu přečíst si ruské novelisty v originále, neboť nemohla pochopit, proč jsou tak vysoce ceněni. Domnívala se, že vinou je nedokonalý překlad. Po četbě ruských autorů v originále se vyjádřila, že jí není jasný účel ruské novely. Rozhodně jím není zábava. Rovněž se vyjádřila, že ruština je ideální jazyk pro paranoidní myšlení. Asi myslím příliš anglicky, neboť s ní souhlasím.

Mimochodem, nemohu se ubránit dojmu, že americká politická a pop-kulturní scéna je plná lidí kteří se naučili výborně rusky. V legální literatuře se bojovalo s kontrarevoluci, s Němci, případně s kalením oceli. Timur a jeho parta malovali po plotech štětcem, spreje ještě neexistovaly, a tajně pomáhali vdovám skládat uhlí. Komandýr geroj, geroj Čapajev rubal bělogvardějce, plukovník Rybalkov ničil tigry a panthery, zatímco Ivan Kožedub plácal messerschmity a to i ty proudové jako mouchy. Barikáda byla Němá a v Tenkrát v máji se Jana Brejchová zamilovala do umírajícího tankisty.

Nesmírně rád jsem se šťoural v půdách starých domů. Jiné domy vlastně neexistovaly s výjimkou panelákového sídliště zvaného Králův háj známého tím, že intenzivní česání se budilo sousedy. Staré půdy byly plně pokladů. Fotografie z války - němečtí vojáci, soudě podle dezolátní krajiny zřejmě na východní frontě, kousky německých uniforem, ke zděšení matky jsem dotáhl domů parádní brigadýrku se smrtihlavem, která šla přes mé uplakané protesty ihned do koše, odznaky a vyznamenání, prastarý německý atlas. Taky jsem tam našel hromadu zežloutlých časopisů zvaných Vpřed, které měly na zadní stránce kreslený seriál. Tak jsem poznal Rychlé šípy. Posléze jsem objevil knihy od autora Rychlých šípů, o kterém jsem se dověděl, že sedí, neboť organizoval skauty, když se to už nesmělo. Tak jsem zjistil, že existovalo cosi, čemu se říkalo Československý Junák. Ke svému překvapení jsem zjistil, že se mi tyto relikvie z dob dávno zašlých velice líbí. Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří. Začal jsem všude shánět tyto poklady. Žebral jsem u lidí, abych se mohl prohrabávat krámy, které skladovali obvykle na půdě, někdy ve sklepě.

Znovu jsem se setkal s časopisem Vpřed, našel jsem přetlustou knihu, svázané ročníky 1949 až 1953. Ovšem, ze Vpředu se stal Vpřed pionýři, kde se psalo o jakési válce v Koreji, ve které zlí Yankees napadli korejský lid budující socialismus. Tedy jednalo se o korejský lid žijící na severu země, na jihu socialismus budovat chtěli, ale nemohli, protože byli zotročení americkými kapitalisty. Americký kapitalista se pozná podle toho že je tlustý, nosí kabát s kožešinovým límcem, na nohou boty s kamašemi a na hlavě lesklý klobouk, co vypadá jako část roury od kamen včetně placaté obroučky, kterou je roura připevněna ke zdi.

Dozvěděl jsem se taky, že je třeba pracovat na brigádách za účelem koupení korejskému lidu nových buldozerů, aby mohl znovu vybudovat, to co zničili lokajové imperialistů za pomoci letadel, které byly špatně okopírovanými MIGy. Ty špatně kopie MIGů hromadně padaly, protože američtí dělníci nechtěli přispívat svou prací k válce, kterou rozpoutali štváči, pochopitelně váleční.

Hrdinní severokorejští vojáci sestřelovali tyto nepovedenosti puškami, které ukořistili od jiných lokajů imperialistů. Tyto pušky zřejmě byly kvalitnější než ta letadla.

Ovšem po Rychlých šípech ani stopy a tak jsem tu knihu vyměnil za zapůjčení knížek o Vlaštovkách a Amazonkách. Svázané Vpředy utvořily knihu tlustou jako oxfordský anglický slovník, takže mi to přišlo poněkud neférové. Musel jsem číst Vlaštovky a Amazonky způsobem, kterým se četl samizdat, tedy jedním tahem, někdy až do rána, takže jsem pak usínal ve škole. Díky tomu mi utěšeně vzrůstala sbírka kulí, takže jsem ke všemu ještě dostal nařezáno. Co by člověk neudělal pro kulturu!

Knížky o Vlaštovkách a Amazonkách, které dodnes miluji, mě dovedly k touze přečíst si je v originále, tedy anglicky. Jedná se o cyklus dětských knih báječně napsaných pánem jménem Arthur Ransome. Byl to anglický žurnalista známý tím, že psal, a to velice sympaticky o Rusku v době bolševické revoluce. Měl by tedy být přijatelný pro režim v době, ve které jsem vyrůstal, ovšem nebyl, protože se dopustil politické chyby tím, že se zamiloval do Rusky, což by ani tak nevadilo, ovšem jednalo se o sekretářku později nevhodného politika. Jmenoval se Lev Davidovič Bronštejn, lépe známý jako Trockij.

Takže, když jsem chtěl číst o dalších dobrodružstvích Vlaštovek a Amazonek tak jsem se musel rozloučit s pokladem české literatury. Docela mě to mrzelo, protože se tam vyskytovaly, kromě socialisticko-realistických agitek, i povídky od Kiplinga a jiných, později na kratší či delší dobu zavržených autorů. Kipling je dnes v Čechách rehabilitovaný, ovšem v Kanadě nevychází, protože byl imperialista, takže místní intelektuálové souhlasí se sovětskými literárními kritiky, což mě z nějakého důvodů vůbec nepřekvapuje.

První ransomovku jsem objevil v divadelní knihovně. Jednalo se o knihovnu sloužící členům revolučního odborového hnutí v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Členové ROH tuto knihovnu většinou ignorovali, neboť byla plná pokrokové literatury, která je zřejmě příliš nebavila. Kromě pokrokové literatury se tam dalo najít ledacos, neboť místo profesionálních knihovnic tam sedával jeden z herců, pokaždé jiný, který to měl zřejmě přiděleno jako stranický, případně odborářský úkol. Směrnice nařizovaly vyhodit tu či onu knížku, podle neustále se měnícího politického klimatu. Divadelní knihovna měla velice nedbale udržovaný katalog, což činilo nalézání čehokoliv prakticky nemožným. Kladem bylo, že při dostatku času šly vyhrabat poklady. Podle dávné zkušenosti, která třeba už neplatí (je tu nějaký herec?), jsou herci neobyčejně líní, asi proto se živí pitvořením se místo poctivou prací u lopaty. Takže mě vpouštěli dovnitř a kamsi odcházeli, prý na pět minut, což byla lež, ale mně to nevadilo, hrabal jsem se šťastně v zaprášených regálech a to celý den místo, abych se učil a stal se platným občanem své lidově demokratické vlasti, jak jsem slíbil. Za to mi pěkná pionýrka uvázala na krk červený rozložitý kapesník.

Kromě skutečných detektivek, těch s ponurými domy kdesi u rašelinišť severní Anglie, jsem objevil knížku jménem "Zamrzlá loď kapitána Flinta". Ilustroval ji autor Ferdy Mravence a to velice špatně, zřejmě neměl zdání, o čem ta knížka, je ale to nevadilo, od první stránky bylo jasné, že tohle je Dílo.

Knížku jsem pozřel na posezení a chtěl jsem víc, uvnitř byl seznam dalších knih o dobrodružstvích Vlašťovek, Amazonek a Dicka a Dorotky, ale přes horečné hledání trvající dny a týdny jsem nic jiného od stejného autora nenašel. Když mé pátrání skončilo, tak bych mohl napsat platný katalog knihovny, ale nenapsal, zřejmě proto, že jsem ještě byl moc malej na stranické či odborářské úkoly.

Při návštěvě spolužáka jménem Škalda, což je skoro jako Šalda, ale ne F. X., jsem málem omdlel vzrušením. Měli v knihovně celou řadu knih s magickým jménem Arthur Ransome na hřbetě. Škalda bez sebemenšího studu odmítl mé škemrání, tvrdě, že ty knížky náleží jeho staršímu bratrovi, který by reagoval na zmizení knih, byť i dočasné chadnokrevnou vraždou. A tak jsem přišel o svázané Vpředy.

Četl jsem vášnivě, až zuřivě, čím víc těch knížek jsem dočetl, tím víc jsem toužil poznat zemi zaslíbenou, tedy Lake District v Anglii, kde se děj většinou odehrával. Stával jsem se anglofilem, aniž jsem tušil, co to slovo znamená a vůbec že existuje, což potvrzuje realitu existence ideologické diverze. Člověk, který miluje kapitalistickou zemí místo vlasti komunismu, nemůže být stoprocentně loajálním občanem lidově demokratické, později socialistické vlasti.

Arthura vzaly autority později na milost. Jeho knihy začaly vycházet v omyvatelných deskách výborně edice Albatros ilustrované Kamilem Lhotákem o něco lépe než mistrem Sekorou, ale podstatně hůře než v originálech ilustrovaných údajně samotným Kapitánem Nancy. Proč toto krásné jméno bylo originálně překládáno jako Vlasta, mi uniká, ale to zacházím do příliš technických detailů. I když možná ne, fakt, že jsem toužil ověřit si, zdali originální text je ještě lepší, zahájil sérii událostí, které změnily můj život. Mimochodem, originální text lepší je, české překlady sice stále ještě vlastním - emigrovaly se mnou - ale už je nemohu číst.

Regály českých knihkupectví se dnes prohýbají pod knihami, které dřív nesměly vycházet. K mému údivu se nejedná o přetisky edici '68 Publishers nebo Indexu, ale o tituly všech možných a nemožných spiritualisticko-astrologicko-mystických moudrostí, po ulicích bloudí harekrišnové vedle hrůzně bělostných andělů korejského proroka. Vlivem podivných okolností jsem byl, naštěstí dočasně, povýšen na mýtickou bytost (ale to je jiná opera), takže jsem byl pozván do užšího kroužku ne blouznivců našich hor, ale univerzitních docentů, kteří se věnovali a pokud vím stále ještě věnují záhadě pohybujícího se stolečku, za pomocí kteréhož diskutují stav světa s těmi, kterým na tom už nemůže záležet.

Tenhle sklon k iracionálnu se v politice projevuje volbou lidí, kteří slibují stvořit ekonomické perpetuum mobile - cosi, co bez patřičného příkonu energie pracujících nějakým způsobem doručí kuře do každého hrnce a auto do každé garáže, vlastně i garáž a domek, ve kterém se ta garáž nachází.

Lidový demokratismus, socialismus ani reálsocialismus přes sebedefinici tvrdící, že se jedná o vědecké systémy, nedokázaly zcela potlačit české, zřejmě geneticky zakódované duchovno, což se projevovalo objevem žiletky ostřící pyramidy a vírou v mimozemšťany na základě fantazií švýcarského hoteliéra.

Protože jsem věřil všemu, co jsem slyšel z oficiálních pramenů, tedy co je psáno, to je dáno, tak jsem v přesvědčení, že budu mít svaly, které mi umožní natřít se olejem a budit úžas u žen a dívek nestvůrnými bicepsy, tlačil do zdi v domnění, že neodolatelná síla aplikována proti nepohnutelnému objektu bude mít za výsledek fyzickou neodolatelnost. Jednalo se o systém údajně vyvinutý pro osádky ponorek, takže zřejmě ponorka rovná se kulturista.

Přečetl jsem si to v časopise, tedy to musela být pravda. Fakt, že to pro mne nefungovalo, jsem si vysvětloval svou vrozenou leností, netlačil jsem dostatečně neodolatelně. Když mě přestalo bavit snažit se zvednout za vlastní tkaničky bot, tak jsem objevil, že jsem šťastlivec žijící ve šťastné části světa, neboť krajský rozhlas Ústí nad Labem oznámil, že mi umožní naučit se bezbolestně anglicky vyvíjením činnosti, která mě odjakživa bavila, totiž spaním. Mělo to vědecký název "hypnogogie" či něco podobně vznešeně znějící. Spící člověk údajně vnímá, neboť podvědomí nikdy nespí. Hlasy v dráťáku předváděly, jak se mluví perfektní angličtinou díky výuce ve spánku. Zněly lépe než Jiří Štuchal vyprávějící vtipy o lordech a tak jsem jim uvěřil. Napsal jsem si o brožurku, která se takřka obratem ruky objevila v naší poštovní schránce. Nepamatuji se, jestli jsem za to musel něco platit, asi jo, protože vědecký výzkum se z něčeho musí financovat.

Brožurka velikosti časopisu, teda ne Zápisníku, ale Květů - byla plná cizích slov. Byl jsem fascinován objevem že sejf, tedy obrněná krabice, do které se uschovávají peníze, šperky a státní tajemství a kterou vykrádají kasaři, kteří jsou elitou kriminálníků, je vlastně anglické slovo které se píše "safe" a znamená to "bezpečí". Bylo tam mnoho jiných slov a celých vět a já byl šťastný, že už si brzo budu moci číst anglicky.

Díky tomuto experimentu vysílaném pouze v severních Čechách nebylo možné dostat hotelový pokoj nikde v okolí, protože se sem sjížděli lidé sdílející mou touhu z celé republiky.

Nedočkavě jsem čekal na ten magický den a chlubil jsem se před skeptickými kamarády. "Kdyby byli všichni lidi, jako jste vy, tak dodneška žijeme na stromech", tvrdil jsem s pevnou vírou v pokrok. Tony, který chodil na angličtinu od nejútlejšího věku tvrdil, že to je blbost. Rovněž tvrdil, že mu to připomíná cosi, čemu říkal norimberský trychtýř. Vysvětlil mi, že se jedna o trychtýř, který se vsune do díry v hlavě a lije se dovnitř moudrost.

Vrtěl jsem hlavou nad nechápavosti okolí a těšil se na slavný Den, kdy se naučím anglicky, a začal jsem si prohlížet anglicky tištěné knížky v antikvariátu, kde jsem objevil Bigglese, hrdinného pilota Sopwith Camelu za první světové války. Kdosi zřejmě prodal knihovnu po dědečkovi, neboť měli několik výtisků z edice "Boy's Books". Kromě Bigglese jsem tam našel i výtisk Hardy Boys a jiných pokladů, ovšem nikdy jsem neoplýval penězi, takže jsem musel čekat na kapesné. Čekat jsem musel několik týdnů, neboť jsem si koupil na dluh krásný výtisk Tajuplného ostrova. Máma fungovala podobným způsobem jako společnost vlastnící kreditní karty s tím rozdílem, že mi půjčila pouze na věci které schválila. Úroky byly rovněž rozumné, totiž nulové.

Konečně jsem se dočkal. Zalehl jsem do postele a poslouchal uklidňující hudbu, která mě měla uspat. Neuspala a tak jsem s rostoucím zoufalstvím poslouchal monotónní hlas předčítající anglická slova a jejich české ekvivalenty. Bylo mi jasné, že takto si nic nebudu pamatovat, moje podvědomí je potlačeno vědomím, že bych měl spát, ale nešlo to. Kolem třetí hodiny ráno jsem konečně usnul.

Když jsem se probudil, byla neděle ráno, takže jsem nemusel do školy a tak jsem zkoumal svou mysl a hledal jsem angličtinu, která tam byla v noci nalitá. Jediné slovo, které jsem tam našel, bylo "safe". Moje podvědomí zřejmě nekomunikovalo s mým vědomím. Doufal jsem, že se eventuálně domluvím a že budu schopen konverzovat anglicky i v bdělém stavu. Vzal jsem do ruky brožuru, zakryl jsem kusem papírů české překlady, čímž jsem si dokázal, že anglická slova zůstala pro mne záhadou.

Uklidňoval jsem se teorií, že zrníčka zaseta dráťákem do mého podvědomí eventuelně vzklíčí a šel za kluky na hřiště, kde jsem se věnovali vrhání železných koulí ukradených z mlýna. Vrhal jsem méně daleko než obvykle, neboť jsem byl unavený. Tony přišel o něco později a tak se ptal, kdo hází první. Řekl jsem "Ferst!" čímž jsem mínil Fandu Součka. Tony ztuhnul, podíval se na mne a řekl překvapeně: "Týýý vole, vono to funguje!". Na můj nechápavý pohled odpověděl, že "první" se anglicky řekne "first". Vyslovil to "ferst". Zajásal jsem, neboť mi v té chvíli bylo jasné, že to je jen otázka času. "Víš, že slovo 'safe' znamená 'bezpečí'?" zeptal jsem se Tonyho nedbale. Kývl hlavou, zcela a úplně pokořen ve svém skepticismu.

Bohužel, další průlomy nenásledovaly. Někdy mě napadá, že na tom přece jenom něco je, na což si odpovídám "Noooooou!".

Za několik let poté jsem se přihlásil na hodiny angličtiny. Na rozdíl od ruštiny nebyla angličtina povinná a tak se odehrávala odpoledne po škole. Po roce, ve kterém jsem se věnoval převážně politice, psaní, ženskejm a pivu, v tom pořadí, jsem se naučil slovo "important" díky tomu, že dvě z těch ženskejch, které jsem studoval, se mě s chichotáním ptaly, jestli jsem impotent, což mě nemile překvapilo. Vysvětlily mi pak, že tak se vyslovuje slovo "important", což jsem nevěděl, přestože jsem chodil do stejně jazykové třídy jako ony dívky. Ovšem, na rozdíl od těch pilňásek jsem učitelku neposlouchal a psal jsem si své věci pod deskou lavice. Je těžké se zbavit celoživotních návyků. Měl jsem si uvědomit, že angličtina bude pro mne v životě užitečná na rozdíl rovnovážného grafu železo-uhlík, který jsem zvládl, protože profesor Bernard byl kruťas a tím pádem jediným učitelem, kterého jsem kdy bral vážně.

Dospěl jsem k názoru, že jsem na jazyky tvrdej, i když jsem se naučil mluvit plynule konverzační ruštinou díky bulharské dívčině, kterou jsem se pokoušel svést.

Během let jsem se naučil čtvrtému anglickému slovu díky sovětskému válečnému filmu. Opilý americký voják se vykutálel z kabiny náklaďáku s lahví šampaňského v ruce a sváděl střízlivého vojáka Rudé armády ke konzumaci alkoholu, což tento s rozhořčením odmítl, neboť byl ve službě. "Američan" neustále opakoval větu, která obsahovala slovo "rašn" s krásné drčivým "r". Eventuálně jsem zjistil, že se jedno o slovo "russian". Tohle krásné "r" mi uvázlo v paměti, což mi poněkud usnadnilo život po mém linguisticky hazardním rozhodnutí emigrovat do země, kde se mluví jazykem připomínajícím angličtinu. Ale to je, abych se opakoval, jiná opera.

Mimochodem, díky oné dívčině z Burgasu jsem se v Kanadě skvěle domluvil v úřadech a v práci. Úřednice byla z Litvy a mistr byl zajat u Stalingradu, takže strávil deset let na Sibiři. Kolébal se po dílně na krátkých tlustých nožičkách jako kačer a basovým hlasem zpíval ruské dumky, neboť se díky mě, respektive díky Naděždě, rozpomenul na mládí strávené rubáním stromů v tajze. Ale to už je v pořadí třetí opera, takže toho radši nechám.