Červen 2006

Výhra, jež Hitlerovi prohrála válku

Jiří Štefek

Bleskovou válkou Němci před 65 lety smetli Řecko a Jugoslávii. Avšak triumf je zdržel od útoku na Sovětský svaz. Kdyby nebojovali na Balkáně, mohli být u Moskvy dřív, než udeřila tuhá zima. A válka mohla skončit jinak.

Na jaře 1941 se schylovalo k rozhodujícímu souboji titánů. Německý wehrmacht, který v předchozích dvou letech dobyl v bleskových taženích prakticky celou západní a severní Evropu, se chystal udeřit na Sovětský svaz. Stalinova Rudá armáda byla sice počtem mužů silnější, ale měla nezkušené vedení a nebyla na invazi připravena. Německý vůdce Adolf Hitler věřil v další triumf. Jenže tažení na východ, pod krycím názvem Barbarossa, zdržely zdánlivě nenápadné události na Balkáně, kam se Němci museli právě před 65 lety neplánovaně vrhnout. Hitler tam snadno zvítězil, ale ta výhra ho nejspíš přišla draho. Před pádem třetí říše sám v jednom ze svých „monologů u stolu“ přiznal, že právě odklad operace Barbarossa ho stál celou válku.

Křižácké tažení proti bolševismu

„Německé ozbrojené síly musí být připraveny zničit sovětské Rusko rychlým tažením ještě před skončením války s Anglií.“ Tak začínala Hitlerova směrnice číslo 21, jejíž vykonání mělo definitivně určit průběh druhé světové války, a významně tak ovlivnit životy stamilionů lidí v následujících desetiletích.

Nacistický vůdce ji podepsal 18. prosince 1940 s tím, že přípravy na operaci Barbarossa měly být dokončeny do poloviny května 1941. Pak měl hned následovat útok, který by srazil východní veleříši na kolena dřív, než na jejím území udeří krutá zima. Vítězství se zdálo nezvratitelné, vždyť Rudá armáda měla za sebou pouze obrovskými ztrátami vykoupené vítězství v zimní válce s Finskem a anexi Besarábie, severní Bukoviny a Pobaltí. Po Stalinových čistkách na konci 30. let navíc veleli mužům až na pár výjimek nezkušení důstojníci, kteří se nemohli rovnat pruským polním maršálům velícím Hitlerovým armádám. Proč se tedy dějiny se vydaly jiným směrem? Mohou za to z velké části temperamentní (a nespolehliví) Italové a především neukojené ambice italského „duceho“ Benita Mussoliniho.

Co nadrobil Mussolini

Mezinárodní situace se začala postupně dramatizovat už na konci roku 1940. Führer chtěl mít na Balkáně klid. Už tehdy se snažil soustředit svoji hlavní pozornost k přípravě útoku na východ. Ale fašistická Itálie, žárlivě pošilhávající po německých vojenských triumfech na jaře a v létě 1940, nedbala Hitlerova varování a napadla Řecko. Stalo se tak za úsvitu 28. října, kdy se italské jednotky vylodily u řeckých břehů. Druhá část jich nastoupila z území Albánie, které bylo pod italskou správou.

Po počátečních úspěších se však útok zastavil. Řecké jednotky přešly do protiofenzivy, zatlačily Italy zpět na albánské území a způsobily italské armádě těžké ztráty. Mussolinimu, který kromě toho utrpěl porážku i od Britů v Libyi, nezbylo nic jiného než se s prosíkem obrátit na Hitlera. Nemusel zase tolik škemrat, protože bylo zřejmé, že by další porážka Itálie způsobila vážné problémy také Německu. Zvlášť v případě, pokud by se Řecko spojilo s Velkou Británií. Proto vydal Hitler 13. prosince rozkaz k přípravě operace Marita, jejímž cílem mělo být zpacifikování Řecka a hlavně ochrana severoegejského pobřeží. Hitler stále doufal, že se řeckému tažení vyhne zprostředkováním italsko-řecké dohody, jejíž podmínkou měl být řecký rozchod s Brity. Řecká vláda však tyto návrhy odmítla, a proto přípravy na Maritu pokračovaly.

Heydrich proti Hitlerovi?

Situaci na Balkáně nepříjemně komplikovala i vzájemná řevnivost nacistických prominentů. Železná garda s podporou Sicherheitsdienstu - bezpečnostní služby SS vedené Reinhardem Heydrichem a Heinrichem Himmlerem - organizovala pokus o puč v Rumunsku. Ten byl namířen proti vládci Ionu Antonescovi, kterého pro změnu podporoval Hitler a ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop.

Zároveň bylo potřeba vyjasnit vztah třetí říše k Turecku. Hitler nakonec ujistil turecké představitele, že bude respektovat neutralitu země. Německý vyslanec Papen prohlásil: „Tento krok zcela jistě brzy přivede Turecko do tábora zemí Osy.“

Nyní mohl Hitler zahájit operaci Marita. Situaci na Balkáně měl pod kontrolou. Také poslední země, Jugoslávie, totiž přistoupila na těsné hospodářské svazky s Německem, byť se zatím odmítla podřídit politicky a fakticky se připojit k fašistickému souručenství. Jenže trable s Jugoslávií nekončily. Její vztah s Německem prošel několika zvraty.

Hitler ji původně ani nechtěl zahrnout do plánu Marita. Na Řecko mohl přece zaútočit z Rumunska. Ribbentrop se však snažil několik měsíců přimět jugoslávské představitele ke spojenectví s Itálií a Německem. Nakonec navrhl kompromis, podle nějž se Jugoslávie měla přidat k zemím Osy. Smlouva však měla mít tajnou doložku deklarující, že se země zbavuje veškerých vojenských závazků vůči Berlínu a Římu.

Jugoslávský premiér i ministr zahraničních věcí tedy tajně odjeli do Vídně, kde 25. března 1941 podepsali trojstranný pakt. Tato zpráva se však velice rychle rozšířila po zemi a po jugoslávských ministrech se po jejich návratu plivalo. Následující noci skupina důstojníků vedená generálem Mirkovičem a podporovaná britskou tajnou službou provedla státní převrat a chopila se moci, což Londýn tuze potěšilo.

Zničte Bělehrad!

27. března svolal Hitler své generály a další nacistické špičky do říšského kancléřství, kde dal průchod jednomu ze svých pověstných záchvatů zlosti. Probritská akce v Jugoslávii podle něj ohrozila nejen Maritu, ale i Barbarossu, a proto musí být Jugoslávie nemilosrdně vojensky sražena bleskovou operací. Měli k ní být přizváni i němečtí spojenci v regionu - Maďaři a Bulhaři - s příslibem části jugoslávského území jako válečné kořisti. Hitler šikovně využil i tradiční národní nesnášenlivosti v zemi a navrhl přislíbit nezávislost Chorvatům. Se Srby, kteří už předtím odmítali spolupráci s Německem, však neměl žádné slitování a nařídil jejich hlavní město Bělehrad rozbombardovat. V operačním rozkaze uvedl, že akce proti Jugoslávii má probíhat souběžně s tažením proti Řecku.

Bleskové válce nemohly obě země déle vzdorovat. Jugoslávie kapitulovala 17. dubna, Řecko o šest dní později. Po dobytí Balkánu byl termín konečného útoku na Sovětský svaz kvůli přeskupování sil naplánován na 22. června, tedy o pět týdnů později, než Hitler původně plánoval.

Ačkoliv v prvních měsících tažení na východ postupovaly tři skupiny německých armád rychle do ruského vnitrozemí a vymazávaly statisíce sovětských vojáků z válečné mapy, svého cíle nakonec nedosáhly. Postavilo se jim do cesty listopadové bahno, poté mráz a nakonec zarytý sovětský odpor, který je zahnal zpět. Sám Hitler přiznal, že odklad útoku na Sovětský svaz ho stál celou válku.

(MFDNES)