Červen 2006

Naživu, ale bez důkazů

Jáchym Topol

Věra Sosnarová má za sebou život, který by vystačil na deset románů. A ještě nedávno se měla stát milionářkou. Nikdo by s ní neměnil – měla dostat odškodnění za dvacet let strávených v sovětských koncentračních táborech. Jenže najednou je všechno jinak.

Na louce za domkem, kde paní Sosnarová se synem bydlí, leží mohutný strom. Na polínka velikána rozsekala právě tahle pětasedmdesátiletá paní. „Tohle mi jde líp než papírování,“ ušklíbne se. Naráží na spoustu lejster a kolků, které už kvůli odškodnění poslala. Se sekerou a pilou se naučila pracovat jako trestankyně na Sibiři. Z dvaceti let v lágrech dělala v lesích asi osm roků, přesně si to už nepamatuje. „Tam, když člověk nesplnil plán, tak ho zabili,“ říká. „Tady sekám, abych si zatopila. To je přece nádhera, ne?“

Přestože má výbornou paměť, ten příběh den po dni, rok po roce neodvypráví. Není to v lidských silách. A žádná razítka na roky v lágrech nemá. Ani svědky. A to je velká škoda, neboť důkazy ke svému odškodnění potřebuje.

Do koncentráku se dostala jako malá holka. V roce 1945 ji s matkou i mladší sestrou Sověti zatkli a poslali na Sibiř. Maminku si před mnoha lety přivedl z Ruska legionář, který se pak někam vytratil. Nikoho nezajímalo, že Věřina matka má už dávno československé občanství – byla přece „jejich“ i s dětmi a svým odchodem z Ruska spáchala zradu. V transportu, který tehdy Sověti z Brna a okolí vypravili, bylo asi 150 Čechů. Většina lágry nepřežila.

První roky na Sibiři má Věra „v mlze“. Jejich matka spáchala sebevraždu hned první zimu. Sestry zůstaly samy, pracovaly v lese, byly bity, znásilňovány. Obě prodělaly tyfus. Byly svědkyněmi násilí a vražd. Věra nosila mrtvoly do masových hrobů. Pracovaly v uranových dolech, v konzervárně, ve slévárně. Nemají o tom ale žádné dokumenty. Ty se v sovětských vězeních samozřejmě nevydávaly. Dívky putovaly z tábora do tábora. Mnohdy ani nevěděly, kde jsou. Po Stalinově smrti nastal snesitelnější režim. „Mohly jsme si prát šaty a kupovat chleba,“ vzpomíná Věra. Pak přišel rok 1961 – významné datum. Tehdy Věra totiž potkala Rusa, zaměstnance kolchozu, který měl „družbu“, tedy úředně schválený kontakt, s jedním zemědělským družstvem od Znojma. A družstvo si dívky ze Svazu vyžádalo. Procedura trvala čtyři roky. „V Rusku nám vzali doklady. Nařídili nám, že o tom, co jsme zažily, musíme mlčet. Slíbily jsme to. Bylo nám to jedno. Chtěly jsme domů.“ Obě ženy se do roka po návratu vdaly. Mladší Naďa dnes žije v Itálii. Věra má dva syny. Ve vsi u Brna pracovala mnoho let v zemědělství, má tu kamarádky a známé, skvěle vaří, ráda si popovídá a moc ráda je se svými vnoučaty. A kdyby nepromluvila, nikoho by ani nenapadlo, že tahle usměvavá paní v sobě tají prožitky z lágrů za polárním kruhem.

Portrétovat na známku!

O odškodňování muklů z gulagu se dozvěděla od souseda, který o něm četl v novinách. „Sehnala jsem ty noviny, sedla si a dlouho na ně koukala. Váhala jsem. Nakonec jsem se přihlásila.“ O věznění Věra mlčela od chvíle, kdy se dostala do Čech. Každý měsíc musela jezdit do Brna a hlásit se na StB. „Mnohokrát mi řekli, že jak ceknu, jdu na Sibiř znovu.“ O násilí a ponížení v táborech také dlouho nechtěla mluvit před svou rodinou. Věřin manžel zemřel, aniž se dověděl, co vytrpěla. Synové se o jejím osudu dozvěděli až z televize. „Jednou máma řekla, ať se koukneme na televizi. A tam byla ona a vykládala, jak žila jako holka v Rusku. Mluvila o hladu a zabíjení lidí. Spadla mi čelist,“ říká Václav Sosnar.

Okolí si na proměnu z poklidné sousedky ve slavnou trestankyni už zvyklo. Do domku Sosnarových teď občas zamíří návštěvníci. O Věře se bude natáčet dokument. Historik Karel Richter o jejím životě chystá knihu. „Ta paní je neuvěřitelný zdroj historické paměti. Mimo jiné je i svědkem osudů desítek Čechů, kteří v gulagu zmizeli,“ říká. „Měla by dostat vyznamenání a být jako vzor na známce!“ doplňuje ho zapáleně studentka Míša, která o Věře píše seminární práci. A sousedka, která zrovna jde okolo, plácne Věru po rameni. „Jo, to je naše hrdinka!“ řekne s úsměvem.

Na den, kdy Věru doprovázela do Prahy, vzpomíná její snacha Růžena nerada. „Na úřadu nám blahopřáli. A Věře řekli, ať už si zařídí konto. Tři miliony! Pak ale dostala papír, že se všechno protáhne. A teď, po dvou letech, přišlo zamítnutí!“

A v zamítnutí stojí, že Věra nepředložila žádné důkazy svého odvlečení a prokázat nemůže ani těch dvacet let v lágrech. Ty dvě stránky úředního dopisu nosí v kapse květované zástěry. Odvolá se? „Nevím, už mám úřadů plné zuby,“ řekne a ťukne na složený papír. „Občas to vytáhnu a zas přečtu,“ říká. „A nemohu tomu věřit. Oni škrtají dvacet let mého života. To je to nejhorší.“

Odškodnění na Východě, odškodnění na Západě

Mluvčí České správy sociálního zabezpečení Štěpánka Mikešová si na Věřin případ pamatuje. Proč ji odmítli odškodnit? Mluvčí trpělivě vysvětluje, že o represích proti paní Sosnarové a její matce nebyly nalezeny žádné důkazy ani v tuzemských, ani v ruských archivech. Říká, že utrpení vězňů gulagu se úředníků lidsky samozřejmě dotýká, musí ale postupovat striktně podle zákona. A proč bylo odškodnění nejprve přislíbeno, a pak zamítnuto? Podle zákona na ochranu dat mi takovou informaci úřad nemůže poskytnout.

O odškodnění žádají i oběti nacistické totality. A s velkou dávkou cynismu lze říci, že díky nacistické pořádkumilovnosti jsou na tom dnes s důkazy o svém utrpení lépe vězni německých koncentráků než zekové věznění na Východě. Svou roli určitě hraje psychologie. Češi přece žili ve stínu východního bratra a povídat si o lágrech na Sibiři, ale i těch v Jáchymově tu bylo tabu. Ta nevědomost přetrvává. Každý úředník jistě zná jména Mauthausen nebo třeba Dachau, s povědomím o místech, jako byla Kolyma či Magadan, je to už horší.

V těchto týdnech dobíhá odškodňování nuceně nasazených v Německu za války. Jsou na tom s dokumenty neskonale lépe než oběti komunistického násilí, i jim ale důkazní materiály mnohdy chybějí. Odškodnění však dostávají. „Pokud bychom se pídili jen po ,papírových důkazech‘ a nedbali na historický kontext a také nasazeným s dokládáním aktivně nepomáhali, z celkového počtu 80 000 bychom jich odškodnili sotva polovinu,“ říká Tomáš Kafka, který má odškodňování na starosti. „Lidé za války v lágrech a věznicích přece neschraňovali žádné důkazy, které by pak měli desítky let v šuplíku. Šlo jim o přežití. Z toho je nutné vycházet. Proto se kauze Sosnarová velice podivuji. A navíc – bývalých vězňů ze sovětských táborů je jen pár a jsou to staří lidé. Přimlouval bych se za ohleduplnější zacházení,“ říká úředník Česko-německého fondu budoucnosti.

Rozhodne sbor moudrých

„Zákon o odškodnění určitě není dokonalý,“ říká dnes jeho tvůrce poslanec Josef Janeček. „Chápu, že pro úředníky je důkazní vzduchoprázdno v případu paní Sosnarové i v jiných velikým problémem. A rozhodování o milionech je nutí k obezřelosti. Je tedy nezbytné zavést ještě jedno opatření. Ve sporných kauzách bude ministr oprávněn odstranit tvrdost zákona. To znamená, že prostě a jednoduše rozhodne dle osobního uvážení.“ A nebudou na tohle opatření paní Sosnarová a její kolegové z lágrů čekat další dekádu? „To tedy ne. Budu na tom pracovat,“ říká poslanec Janeček razantně. A co možnost zneužití? „Možnost podvodu bude minimální. Vytvoříme tým zkušených poradců s nezpochybnitelnou morální autoritou. A ti budou pomáhat vězňům i úředníkům.“

Šance pořád je

Podle zákona má bývalý trestanec ze sovětských táborů dostat 12 000 korun za odsezený měsíc. Za dvacet Věřiných let by to tedy dělalo tři miliony. O krvavé peníze za lágry se žádné davy podvodníků nehlásí. Od roku 2002, kdy zákon o odškodnění vešel v platnost, se o odškodnění ucházelo pouze 254 lidí. Vyhověno bylo pětině z nich. „Zákon je příliš tvrdý,“ říká spisovatel Vladimír Bystrov, jehož otec strávil v gulagu řadu let. „Lidé, kteří své věznění prokázali, měli rodiny, přátele. Ti posílali dopisy třeba Stalinovi, prezidentům, vězňům psali, posílali balíčky, třeba do neznáma. Tahle aktivita tehdy vypadala nebezpečně, možná i bláznivě. V archivech ale zůstaly stopy. A ty jsou dnes jasnými důkazy o věznění.“ A jakou šanci sehnat důkazy mají sestry Sosnarovy? „Bohužel téměř žádnou,“ říká Bystrov. „Byly to malé děti. Přežily své spoluvězně. A byly úplně samy. Nikdo jim nikdy nenapsal. Nikdo se o ně nezajímal.“ Podle Vladimíra Bystrova má ale Věra Sosnarová stále šanci uspět u soudu. „Soud může přihlédnout k hlasům odborníků. Historici, bývalí vězňové a třeba i psychologové mohou v téhle obrovské důkazní nouzi pomoci.“ A jak? „Úplně jednoduše. Posoudí, zda je svědectví paní Sosnarové hodnověrné.“ A počet odsezených let? „Nemusela by dokazovat, zda byla vězněna osm či třeba osmnáct let. Bylo by to nemožné a také nedůstojné. Soud by ji mohl odškodnit symbolickou částkou.“

(Respekt, www.respekt.cz)