Červen 2006

Věda v zemi černých děr

Martin Uhlíř

Badatelé mají klid, peníze a svobodu. Tak proč jim to nejde? Tak skvělé podmínky jako teď česká věda nikdy v moderních dobách neměla. Badatelé mohou cestovat, publikovat v zahraničí, dostávají od státu relativně dost peněz, obvykle si sami určují, co budou zkoumat. Pracují v zemi, kterou neohrožuje žádný nepřítel a jejíž ekonomika roste. Zdálo by se, že budou chrlit mimořádné objevy – jenže většinou nedosáhnou ani na světový průměr. Čím to je? Vydá se Česko cestou hi-tech států, nebo se stane zásobárnou nekvalifikovaných námezdních sil?

V lahvi připomínající sklenici od okurek, kterou chemik Vladimír Šubr právě vytáhl z ledničky, je zvláštní červená hmota. Vypadá jako nějaký ztuhlý mimozemský organismus. Ačkoli hmota nádobu téměř z poloviny vyplňuje, váží pouze asi dva gramy, jako by to byl jen vzduch. Jen málokdo by uhodl, že tahle divná houba se může stát revolučním lékem proti rakovině.

Látka, kterou vyvinuli vědci z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na pražských Petřinách ve spolupráci s pražskými mikrobiology, je převratná v tom, že dokáže doručit lék pouze k buňkám nádoru. Pacient tedy netrpí jako při normální chemoterapii, která poškozuje jeho imunitní systém a mění krevní obraz.

Není to divný pocit držet v rukou něco, co by mohlo pomoci tisícům lidí? Vladimír Šubr krčí rameny a tichým hlasem vysvětluje, že preparát zatím neprošel testy na lidech, žádný lékař jej tedy nepředepíše. Přípravek je „vyladěn“ na hledání a ničení nádorů u myší a nikdo zatím neví, jak se zachová v lidském organismu.

U hlodavců ovšem lék funguje skvěle. „Lze jím vyléčit všechny nemocné myši, stačí k tomu jedna či dvě dávky,“ říká Karel Ulbrich, ředitel ústavu. Vyslání řízené střely z dílny pražských chemiků zároveň z dosud neznámých příčin povzbudí imunitní systém, takže pokud vědci vyléčenému hlodavci rakovinu znovu naočkují, zvíře zpravidla neonemocní. Výzkum těchto polymerních léčiv u nás probíhá už déle než 20 let. Proč už tedy nové léky dávno nejsou k dispozici? Na odpověď přijde čas později.

Michael jde na východ

Dobré chemiky lze najít i v jiných českých ústavech. V ospalém tichu říčního údolí na sever od Prahy, mezi strmými skalními stěnami omývanými Vltavou, pracuje od roku 2002 mladý britský vědec Michael Londesborough. Je to člověk, který se vydal „proti proudu“ – zamířil opačným směrem než mnozí jeho čeští kolegové, kteří zůstávají v zahraničí. Michael přišel do Česka, aby tu uskutečnil své nápady. Přivedla jej sem možnost bádat na kvalitním pracovišti.

V laboratořích Ústavu anorganické chemie AV ČR v Řeži u Prahy Michael zkoumá borohydridy, látky mimořádných vlastností, jež lze jen velmi obtížně syntetizovat. Čeští vědci z řežského ústavu to jako jedni z mála na světě dovedou. Východní blok tehdy začal rozvíjet výzkum těchto sloučenin právě v Řeži.

Michaelovi se zatím v Česku líbí. Získal tu grant, z nějž může svůj výzkum financovat. Vyhovuje mu i to, že u nás vědci, podobně jako v Británii, obvykle musejí o finance soutěžit, nedostávají je paušálně přiděleny. Český badatel, který chce získat na svůj výzkum peníze, podává většinou žádost na některou z četných grantových agentur. Sám si v ní určí, na čem bude pracovat. Jeho návrh ovšem soupeří s jinými projekty a úspěch nemá zaručen.

Země, kde se rodí zcela nový způsob léčení rakoviny a do níž jezdí bádat Britové, by měla logicky patřit k vědeckým velmocem. Jenže nepatří. Přesvědčivě to ukazuje pohled do vládních statistik, které vycházejí z toho, nakolik jsou práce českých vědců citovány jejich kolegy po celém světě. Prakticky ve všech oborech Češi „citačně“ zaostávají za světovým průměrem, nejvíc v právních vědách a v ekonomii. Průměru dosahujeme pouze v klinické medicíně (díky kvalitním lékařům publikujícím výsledky své odborné práce) a v inženýrství. A jsme vůbec v něčem nadprůměrní? Dlouhodobě pouze v jediném oboru: matematice.

Je to dost překvapující. O českých matematicích není obvykle na veřejnosti příliš slyšet. Vypátrat nejuznávanějšího z nich proto chvíli trvá, nakonec se to ale daří. Musíme za ním do Matematického ústavu AV ČR v pražské Žitné ulici. Jaroslav Kurzweil (80) těžce stoupá po strmých schodech do třetího patra a cestou se označuje na neschopného člověka: když byl v první polovině 90. let ředitelem ústavu, neprojevil natolik praktického ducha, aby si vybojoval přijatelněji položenou kancelář.

V tom, proč je na tom právě matematika nejlépe z české vědy, má profesor Kurzweil jasno: „Jsme takoví exoti,“ říká spolutvůrce Henstock-Kurzweilova integrálu, výpočetního postupu, který se stal pevnou součástí matematické analýzy. K matematice musí mít člověk talent podobně jako k hudbě, vysvětluje profesor a zdůrazňuje, že tento obor obvykle nestudují lidé, kteří o něj nemají hluboký zájem.

Když je někdo kamarád

Matematici ke své práci obvykle nepotřebují drahé přístroje, a spokojí se tedy s minimem peněz, což se o jiných oborech říci nedá. Pokud by ale byly hlavní překážkou rozvoje české vědy peníze, mělo by se už začít blýskat na lepší časy; zatímco v roce 1996 dostali čeští výzkumníci od státu šest miliard korun, letos je to osmnáct miliard. Po započtení prostředků, jež na výzkum dává soukromý sektor, proudí do vědy zhruba jeden a půl procenta HDP. Průměr starých zemí Evropské unie se pohybuje kolem dvou procent, v Japonsku jsou to tři a v malém Izraeli dokonce pět procent, což představuje astronomických zhruba šest miliard dolarů.

Za Izraelem či Japonskem tedy hodně zaostáváme, nicméně 18 miliard korun není málo. Proč tedy jsou vládní statistiky tak chmurné? A že nejde o chybu, dosvědčuje bohužel i materiál připravený k tisku v časopise Vesmír. Je to srovnání kvality českých přírodovědců s těmi zahraničními, rovněž založené na citacích. Tak například fyzici: Najdeme mezi nimi skutečné giganty, tedy badatele, jejichž publikace jsou tak důležité, že v citovanosti snesou porovnání s pracemi laureátů Nobelových cen? Takoví existují jen dva, Václav Vítek a Jan Tauc – a oba působí dlouhodobě v zahraničí, jsou to vlastně Američané.

Nobelisté samozřejmě představují výjimečný případ, ale ani při nižších nárocích nemůžeme být příliš spokojeni: z analýzy vyplývá, že počet přírodovědců, kteří pracují v Česku a kteří by přitom zároveň byli ozdobou nejlepších světových laboratoří, lze vyčíslit na prstech ruky. I kdyby autoři analýzy na někoho zapomněli, což je možné, stále ten elitní klub nebude obsahovat ani desítky členů. Pouze jednotlivci totiž mají v Česku tzv. Hirschův index, který se určitým novým způsobem spočítá z množství citací, větší než 40, díky čemuž je lze řadit k těm nejlepším na světě.

Jedním z těchto elitních vědců je brněnský biofyzik Emil Paleček (76). V moravské metropoli jej ovšem nezastihnete – telefon zvedá v prestižním The Biodesign Institute v Arizoně, kde krátkodobě působí. „Podmínky jsou tu vynikající, máte, na co si vzpomete. Je tu obrovská koncentrace mozků, pracuje se tu opravdu výborně,“ říká. Neuvažuje tedy o tom, že do Spojených států odejde natrvalo? „Když se po revoluci ta možnost otevřela, už jsem na to neměl věk,“ vysvětluje profesor. „Ale u nás také nejsou podmínky tak špatné. S množstvím peněz, které teď na výzkum dostáváme, by se dala dělat velmi dobrá věda.“

Proč se tedy nedělá? Paleček vidí hlavní problém v rozdělování peněz. Systém založený na soutěžích, s nímž je Michael spokojen, se i podle Palečka osvědčil, přesto v malém Česku, kde každý každého zná, nefunguje bez problémů. Členové komisí, které rozhodují o přidělování státních financí, nejsou obvykle vybíráni podle jasných kritérií. Proto se do těchto komisí mohou dostat velmi slabí lidé. „Občas se pak stává, že výtečný vědec peníze nedostane, zatímco nějaký kamarád členů komise se slabším projektem uspěje,“ říká brněnský badatel.

Komise ovšem neposuzují žádosti o peníze jen tak podle nálady. Musí vyjít z hodnotících posudků vypracovaných nezávislými vědci oponenty. Na první pohled se proto zdá, že Paleček nemůže mít pravdu. Brněnský profesor ale vysvětluje, jak to chodí: podstata je prý v přidělování oponentů. Formálně je vše v pořádku, projekt posuzují třeba tři oponenti, dva čeští, jeden zpravidla bývá ze zahraničí. Oponenty ale vybírají členové komise, a právě v tom je podle Palečka kámen úrazu. „Když je někdo kamarád, vyberou mu oponenty tak, aby uspěl,“ konstatuje profesor.

Prosím, chtěl bych na Slovensko

Za někým, kdo mohl být právě vylíčenými praktikami postižen, se vydáváme na katedru kybernetiky Elektrotechnické fakulty ČVUT na Karlově náměstí v Praze. V jedné z místností nás nehybně očekává skupinka robotů. Nejsou to žádní humanoidi jako z povídky Arthura Clarka, jen poněkud neforemné pojízdné plošiny o rozměrech televizoru. Spočívají na nich nejrůznější přístroje. Jako by někdo rozebral počítač a jeho vnitřnosti umístil do soustavy přihrádek vybavené kolečky.

I když na to nevypadají, jsou tito roboti inteligentní. Dovedou se sami se rozhodovat, a jejich chování proto není zcela předvídatelné, nelze jej přesně odhadnout na základě předem napsaného programu. Ne že by se takový robot mohl vzbouřit; pokud se ale třeba pohybuje v neznámém prostředí, není předem jasné, kudy se rozhodne jet.

Roboty sestrojili pražští kybernetici proto, aby na nich mohli zkoušet programy, které vyvíjejí. Například programy pro robotické záchranáře. Skupina záchranných robotů se může vydat třeba na průzkum napůl zříceného domu, který by mohl být pro člověka nebezpečný. Mechaničtí průzkumníci si sami rozdělí úkoly, naplánují rádiové spojení, zmapují terén, zjistí, zda se v domě nacházejí zranění a najdou k nim cestu. Skuteční záchranáři, ti z masa a kostí, pak mohou jít najisto.

Tým kybernetiků pod vedením Vladimíra Maříka má programy pro záchranné roboty připraveny k použití a ve výzkumu pokračuje. Vyvíjí i další technologie, přičemž k jeho zákazníkům patří třeba US Air Force, Hitachi nebo Toyota. Katedra dostala řadu mezinárodních cen.

V soutěži o přidělení peněz na výzkum, kterou koncem roku 2004 organizovalo ministerstvo školství přesto tým kybernetiků neuspěl. „Zatímco svým známým to nechali oponovat kamarády na Slovensku, kteří jim napsali skvělé posudky, nás poslali na Cambridgeskou univerzitu,“ vysvětluje neúspěch lapidárně Mařík. Projekt jeho týmu dostal i tak dobré hodnocení, jenže slavná britská univerzita si tu nejlepší „známku“ rezervuje pouze pro pracoviště typu Massachusettského technologického institutu (MIT), tedy pro světovou extratřídu. Naopak ti, kdo byli posuzováni na Slovensku, nejlepší hodnocení často bez problémů získali.

Ovšem při bližším zkoumání má tato kauza několik dalších poloh. Maříkův tým si profesory z Cambridge jako oponenty navrhl sám v dobré víře, že kvalitní práci mohou hodnotit špičkoví odborníci (pozoruhodné je, že se vědecký tým vůbec mohl sám vyjadřovat k tomu, kdo jej má posoudit). Prostor pro zvýhodňování kamarádů se dle Maříka otevíral kvůli tomu, že příslušné komise návrhy na oponenty respektovaly tam, kde se to známým jejich členů hodilo. Chcete na Slovensko? Víme, že tam dopadnete lépe, a jestliže jste s námi zadobře, vyhovíme vám – tak nějak to prý fungovalo. „Komise měly každému dát jednoho posuzovatele ze špičkového zahraničního pracoviště, jednoho ze Slovenska a jednoho z Česka, rozdělit oponenty podle přísnosti,“ říká Mařík.

„Řekl bych, že vazby na kamarády se v soutěži projevovat nemohly,“ oponuje mu poněkud vlažně ředitel příslušného odboru na ministerstvu školství Václav Hanke. Jestliže se soutěž podle něj v něčem nepovedla, pak jen v tom, že čeští a slovenští oponenti skutečně posuzovali projekty s malou přísností.

Slovem „debakl“ soutěž organizovanou ministerstvem naopak hodnotí sociolog Petr Matějů. „Komisaři přidělující oponenty měli absolutní moc, nikdo je nekontroloval,“ říká. Co by se mělo změnit, aby se to příště neopakovalo? Matějů dává za vzor Grantovou agenturu ČR, instituci, od níž dostal peníze Michael. Tu nyní řídí nové předsednictvo složené z ekonomů, právníků a dalších odborníků. Členové komise jsou tu prý pod pečlivým dozorem a prostor pro nahrávání kamarádům se podle Matějů velmi zúžil.

Jsme lepší než Řecko, ale...

Jaké poučení si vybrat z propletence protichůdných, komplikovaných, těžko ověřitelných tvrzení? Není to jednoduché. Přitom pod všemi nastíněnými okruhy problémů se rýsuje další, hlubší a poněkud děsivá rovina, o níž se mimo vědecké kruhy zpravidla příliš nediskutuje.

Člověk zajímající se o to, kudy vlastně tečou ke zdejším vědcům finanční prostředky, narazí na zarážející věc. Nejvíce peněz rozděluje ministerstvo školství, následuje Akademie věd ČR, pak přichází na řadu ministerstvo průmyslu a obchodu, Grantová agentura ČR, několik další ministerstev, Národní bezpečnostní úřad... Stručně řečeno – institucí, které u nás financují vědu a výzkum, je celkem dvacet dva. Přitom ve Spojených státech rozděluje zhruba 140 miliard dolarů, které vynakládá Amerika ročně na vědu, jen deset „poskytovatelů“.

V systému, kde peníze protékají tolika kanály, pravděpodobně dochází ke značnému plýtvání. Zvlášť když všech 22 hráčů nerozděluje finance podle stejných pravidel. Ale ještě než odpovíme, zda tu „vědecké“ peníze opravdu mizejí v černých dírách, zkusme se podívat na českou vědu ještě pod jedním úhlem. Veškeré hodnocení její kvality, o němž jsme hovořili, zatím vycházelo z citovanosti. Možná je to ale zkreslený pohled, citovanost nemusí nutně být tím nejlepším ukazatelem kvality vědce. Třeba se můžeme pyšnit vynálezci, kteří publikují méně, ale zato hodně patentují. Znamenalo by to, že česká věda chce nejen nezištně přispívat do světové pokladnice poznání, ale že také může být zdrojem peněz pro ekonomiku.

Opětný pohled do týchž vládních statistik (lze je nalézt na internetové adrese www.vyzkum.cz) však svědčí o tom, že národem Edisonů rozhodně nejsme. Evropský patentový úřad předloni udělil Čechům pouze 2,2 patentu na milion obyvatel, díky čemuž jsme sice předstihli Poláky, Slováky a Řeky, za většinou zemí evropské patnáctky ovšem beznadějně zaostáváme. Například Němci získali 74 patentů na milion obyvatel a Finové dokonce 122.

Jednou z příčin je skutečnost, že náklady na patenty dosahují značných výšek. V USA přijde patentová ochrana řádově na sto tisíc korun, v Evropě zhruba sedmkrát víc. Každý rok je pak nutné platit udržovací poplatky. Přesto by bylo příliš jednoduché svalovat všechno jenom na peníze.

Podivnou laxnost objasňuje Karel Ulbrich, ředitel ústavu, kde vznikly polymerní léky proti rakovině: Vědci jsou obvykle hodnoceni podle toho, kolik publikací mají a v jak kvalitních časopisech. Mnozí proto raději píší články a jsou slavní, patent se v té slávě tolik nepromítne, není tak důležitý třeba pro získání profesury. Navíc je s ním spojena spousta práce a starostí, o kterých nikdo předem neví, zda se promění ve finanční zisk. Ani Ulbrichův ústav, který co do počtu patentů v Česku vede, na tom nijak nevydělává: příjmy z licenčních poplatků pouze pokrývají náklady na podávání dalších patentů.

O tom, že patentování není jednoduché, svědčí ostatně i příběh protinádorových léků z Petřin. První patent na řízené střely proti rakovině podali pražští chemici spolu s britskými biology už v roce 1985. Původní, dnes již překonané verzi polymerních léčiv se tím dostalo ochrany ve Spojených státech i v řadě dalších zemí světa. Patent ale není všechno. Kdo zaplatí testování preparátu, které může přijít na desítky i stovky milionů dolarů a projde jím pouze jedna účinná látka z několika set? Firmu, jež by byla ochotna nést tak obrovské riziko, se často nepodaří nalézt.

Tenkrát byl ale nápad příliš atraktivní na to, aby zůstal ležet ladem. Objevil se silný zahraniční partner ochotný testy platit. Chemici z Prahy pomohli zavést výrobu preparátu v Británii, pak jim však lék zmizel z dosahu a o jeho dalších osudech se dozvídali jen málo. Jisté je, že si zatím neproklestil cestu houštinami různých fúzí farmaceutických firem, jejich obchodních strategií a také komplikovaných schvalovacích procesů. Platnost patentu přitom po dvaceti letech skončila.

Dnes mají chemici z Petřin v rukou nové, pokročilejší verze řízených střel. Existují nové patenty. Bude se příběh opakovat? Zatím se našla česká firma, která bude léčivo potřebné pro pokusy vyrábět. Teprve se ukáže, zda projeví zájem někdo z farmaceutických gigantů schopných platit astronomické částky za klinické testy.

Vynálezy a patenty nevzniknou bez základního výzkumu, činnosti, při níž se vědec snaží proniknout do oblastí, kam nikdo před ním nevstoupil. „Když mi někdo řekne, abych mu rovnou udělal lék proti rakovině prostaty, těžko mu vyhovím,“ vysvětluje Karel Ulbrich. „Nejdřív musím pochopit, jak fungují rakovinné buňky, jak se vůči nim chovají různé struktury polymerů… Na to potřebuji čas a peníze. A v okamžiku, kdy to pochopím, mohu navrhnout nejen lék proti rakovině prostaty, ale také třeba také lék proti nádoru prsu.“ Nejdřív je tedy třeba nahlédnout přírodě do karet, zjistit věci, které dosud nikdo neprobádal; pokud se to podaří, může to přinést aplikace.

Chiméry ze samých nul

Na mnoha zdejších pracovištích se ovšem karty matky přírody odkrýt nedaří a ani aplikace tu nekvetou – ale peníze se čerpají bez potíží. Některé ze zmíněných 22 kanálů vedou směrem k různým černým dírám. Svědčí o tom údaje na internetových stránkách vládní Rady pro výzkum a vývoj. Jsou tu hodnoceni jak poskytovatelé, tak přímo jednotlivá výzkumná pracoviště, příjemci státních peněz.

Vládní rada, která hodnocení sestavila, vyšla z toho, že každý výzkum musí mít nějaký konkrétní výsledek. Nejcennější je patent, nová technologie nebo publikování výsledků v mezinárodním vědeckém časopise. Rada ale na české vědce tak přísná nebyla. Za konkrétní výsledek výzkumného projektu uznala i publikování výsledků v méně důležitém časopise vycházejícím třeba jen česky, ve sborníku nebo v knize. Přesto řada výzkumných pracovišť nedosáhla ani na některou z těchto met.

Údaje shromážděné ve formě tabulek ukazují, že v letech 2000–04 nedospělo k žádnému konkrétnímu výsledku téměř 200 z celkového počtu 952 institucí, které v Česku bádají za státní peníze. Ve všech kolonkách (patent, nová technologie, publikace v časopise, knize, sborníku) se u každého z dvou set rekordmanů skvějí samé nuly. Celkem dle tabulek takto vyletěla komínem rovná miliarda korun z kapes daňových poplatníků. Přitom desítky dalších institucí sice nějakého toho výsledku dosáhly, často to ale není nic víc než kapitola v knize nebo dávno zapomenutý článek v českém jazyce. Dohromady všechna tato pracoviště utratila přibližně 13,5 miliardy korun ze státního rozpočtu. Je to zhruba čtvrtina peněz, které se u nás ve zmíněném čtyřletém období na vědu vynaložily.

Takže opravdu házíme pětadvacet procent svých „vědeckých“ financí rovnou do kanálu? Pojďme se podívat na některé z dvou set hříšníků, které vládní rada ve své tabulce vyznačuje červenou barvou. Patří mezi ně například společnost UJP Praha, zabývající se vývojem technologií pro radioterapii a jadernou energetiku, která ve zmíněném čtyřletém období proměnila v sérii nul celkem 192 milionů korun. Lidé z UJP jsou ale z tabulky rozhořčeni: oni prý nové technologie vyvinuli a za jednu dokonce dostali prestižní cenu Česká hlava. K zádrhelu prý došlo tak, říká Jan Kubant z UJP, že firma nepochopila, jakým způsobem má vyplnit údaje v databázích, z nichž vládní rada čerpala podklady pro své hodnocení.

Podobně reaguje i společnost MEGA, která měla dle údajů rady proměnit téměř v nic 54 milionů korun. Nové technologie máme, údaje o nich jsme řádně předložili, sděluje firma ústy svého ředitele Luboše Nováka. Nevíme, proč se neobjevily v databázích, z nichž rada vychází.

V tuto chvíli má nezávislý pozorovatel právo na to, aby byl zmaten. Je tedy hodnocení vládní rady spolehlivé, nebo není? Skutečně čtvrtina státních peněz utíká, nebo je to jen zdání způsobené něčím lajdáctvím? Vládní rada své tabulky brání. „Jsou z 95% spolehlivé,“ říká sekretář rady Marek Blažka. Může se prý stát, že v nich něco chybí, pak to ovšem není vinou rady, ale vinou poskytovatelů; především některých ministerstev, jež nedokážou ohlídat, aby jejich ovečky řádně informovaly o tom, co za státní peníze vybádaly.

Jak společnost UJP, tak firma MEGA dostaly peníze z ministerstva průmyslu a obchodu. A spolu s nimi i další tři firmy z první desítky největších „hříšníků“, tedy pracovišť, která dle tabulek promarnila nejvíce peněz. Jenže úředníci ministerstva průmyslu tvrdí, že v období let 2000-2004 ještě povinnost dodávat údaje do databází neexistovala, alespoň ne u projektů, o nichž je řeč. „Ta databáze je nevypovídající, jsou to chiméry rady vlády,“ říká Milan Aschenbrener z ministerstva průmyslu. „Nesmysl, povinnost dodávat údaje existuje už od roku 2002, vyplývá ze zákona,“ kontruje Marek Blažka.

„Žádné zásadní chyby v těch tabulkách nejsou,“ přidává se na Blažkovu stranu sociolog Matějů. „Spousta institucí spustila povyk, protože dopadly bídně. Natekly do nich peníze, a nevypadl z nich jediný výsledek; musí se s tím proboha něco dělat! Takhle si nemůže malá země dovolit financovat vědu,“ rozčiluje se sociolog.

V budoucnu hodlá rada „nepořádné“ poskytovatele trestat tím, že jim odejme část finančních prostředků; ministerstva, která si nedovedou své ovečky ohlídat, tedy budou rozdělovat méně peněz. V konečném důsledku, v době, kdy bude rada ještě přísnější a články v okrajových českých časopisech vědcům neuzná, by to mohlo znamenat skutečný převrat: pracovištím, která výsledky nemají, stát už nedá nic.

Není to ale pořád málo? Neměla by se vládní rada snažit o změnu celého 22kanálového systému? „Jsme poradní orgán, nemáme žádnou rozhodovací moc. Snažíme se předkládat vládě návrhy, víc nám nepřísluší,“ krčí rameny Vladimír Viklický, biolog a lékař, který je místopředsedou rady. Jaké návrhy tedy rada vládě předložila? „Opakovaně žádáme, aby se počet poskytovatelů snížil. Nikdy to ale neprošlo,“ vysvětluje Viklický. Proč? Viklický se na tom shoduje se svým kolegou z rady fyzikem Vladimírem Nekvasilem: jednotliví ministři se odmítají vzdát části peněz, které rozdělují. „Každý ministr chce vyniknout a peníze jsou přirozeným nástrojem,“ říká Nekvasil.

Viklický a někteří další vědci vidí hlavní důvod, proč k žádné reformě nedochází, v tom, že česká věda má na vládní úrovni pramalé zastání. Místopředseda vlády, který má výzkum na starosti, odpovídá ještě za takovou „maličkost“, jakou je celá ekonomika. Chybí tedy člověk v pozici ministra, jehož pozornost by nerozptylovala jiná agenda a kterého by kolegové ve vládě tak snadno nepřeválcovali.

Jít cestou tygrů

Takže shrnuto a sečteno: odhrneme-li stranou statistiky, tabulky a grafy a protiřečící si výtky, jak to s českou vědou vlastně na počátku třetího tisíciletí vypadá? Je na správné cestě k výkonné soutěži mozků, nebo bez ohledu na skvělé vnější podmínky zapadá hloub do bažiny kamarádíčkování a podprůměru? Co říkají sami badatelé?

„Jistý pokrok tu je, zároveň ale člověk cítí určitou beznaděj,“ shrnuje většinový pohled pražský chemik Pavel Jungwirth. Vědců, nad jejichž kvalitou by vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, už v Česku moc nebádá. Věda postoupila z „okresní úrovně“ na úroveň krajskou či celostátní. „Beznaděj cítím z toho, že se s tím možná spokojíme,“ dodává Jungwirth.

Kam taková spokojenost vede, doplňuje prorektor Jihočeské univerzity Jan Zrzavý: „Člověk se rozhlédne a vidí to všeobecné nadšení, že se někde postaví montovna pro nějakou firmu. Vznikne hangár a do něj se nažene spousta nezaměstnaných. Schází tu snaha, abychom prorazili v globálním měřítku nějakou technologickou, inovační strategií.“

Před českou vědou se tedy rýsují dvě cesty: současná cesta přežívání v kalných vodách podprůměru, nebo cesta malých vědeckých „tygrů“ – Finska či Izraele. Podle Jungwirtha bychom se „cestou tygrů“ mohli vydat, kdybychom dali víc svobody mladým vědcům, umožnili jim vybudovat si vlastní týmy a nenutili je bádat pod starými profesory. Zároveň bychom se měli zbavit té nejhorší čtvrtiny vědců a místo nich podpořit 10 procent nejlepších. „Nemuselo by to být ani moc drahé,“ říká Jungwirth. „Stačilo by použít na to peníze, o něž se státní příspěvek vědcům rok od roku zvyšuje – ti nejslabší by postupně odešli sami.“

Nová šance pro odmítnuté

Počátkem roku 2005 plnila česká věda nebývalým způsobem stránky novin. O co šlo? Badatelé z českých vysokých škol zpracovali takzvané výzkumné záměry a poslali je ministerstvu školství. Měli v nich srozumitelně napsat, na čem chtějí v příštích zhruba sedmi letech pracovat. Falešné kolegiality už bylo dost, mizerné badatele nebudeme napříště podporovat... To byla myšlenka, kterou se soutěž o peníze měla řídit.

Kritici tvrdí, že ministerstvo a jeho poradní komise vůbec nevzaly v potaz výsledky, jichž vysokoškolské týmy dosáhly v minulosti. Rozhodovalo se především na základě předložené "slohové práce" o plánech do budoucna. Soutěž proto poněkud připomínala loterii. Dokázala sice eliminovat řadu špatných týmů, zároveň ale poškodila i některé z těch nejkvalitnějších: peníze nedostali kybernetici z Elektrotechnické fakulty ČVUT, chemici a biologové z Přírodovědecké fakulty UK nebo částicoví a teoretičtí fyzici z MFF UK. Ministerstvo si ale stálo na svém a mnozí vědci jej podporovali - soutěž podle nich byla možná nedokonalým, nicméně zajímavým pokusem přidělovat badatelům peníze podle kvality.

Uběhl více než rok a obavy z masového propouštění kvalitních vědců se nenaplnily. Všechna zmíněná pracoviště si dokázala nějak poradit, i když například kybernetici ztratili možnost provádět základní výzkum. Ovšem šance na nápravu existuje. Pod tlakem kritiky vypsalo ministerstvo nové kolo soutěže, které proběhne letos. Budou tentokrát kritéria objektivnější? Prý ano.

(Respekt, www.respekt.cz)