Červen 2006

Orientace ve světě a co nás tam pudí

Ota Ulč

Po úniku z klece či až po jejím konečném rozpadu, mnozí absolventi někdejší totality se začali rozbíhat po světě ve snaze dohánět dřív jim nedovolené slasti a zkušenosti. Někoho spíš přitahuje neznámý druh přírody, žene se k pouštím, džunglím, mořským útesům, kdežto jiný si spíš potrpí na památky minulosti a kdosi pak třetí spěchá k současným pozemšťanům v odlišných civilizacích. Nebudeme hledat renesanční paláce v Austrálii či divukrásné pralesy v Holandsku. Jsou ale místa jako Srí Lanka, někdejší Ceylon, kde je od všeho.

O některých končinách jsme měli aspoň obrázkovou představu, a přitažlivost Rio de Janeira neztrácela překladem v pouhou „Řeku měsíce ledna.“ Peking (či Beijing) je „Severní hlavní město“ a Kuala Lumpur, hlavní město Malajsie, je „Bahnité ústí“ – Ústí nad Bahnem. Téměř magicky znějící Ouagadougou v Horní Voltě, kde jsem ale nebyl, není nic než „Kozí pole,“ plac s kozami. Příliš jazykové zdatnosti by věru mohlo podemlít iluze.

Šedivé by byly naše představy světa, kdybychom měli k dispozici jen mapy s čísly, kódy, bez slovního pojmenování. Jakkoliv třeba praktická, ale rozhodně ochuzující je identifikace amerických ulic: od První až po Devětadevadesátou Street, od A do Z Avenue. Při projíždění osadami a menšími městy, všude tam mají Main Street – Hlavní ulici. Tolik tedy imaginace. Občas se dostane pojmenování po stromech – Oak Street, Elm Street, ulice dubová, buková, javorová. Porovnejme s Windhoekem, metropolí, hlavním městem Namibie. Tam mají čtvrť, jejíž ulice zvěčnili po muzikantech, od Bacha po Verdiho a Wagnera. Poněvadž to bývala německá kolonie, kromě německého jazyka a kuchyně, postřehnutelný byl a třeba dodnes, v době nezávislosti, ještě je jiný teutonský punc: hlavní vládní úřad, působiště přemnoha byrokratů, znám je jako Tinten Palast – Palác inkoustů, a hlavní pošta, sídlící na rohu Kaiser Straße a Goering Straße, k poctě někdejšího guvernéra a též otce otylého feldmaršála Heřmana v dobách Třetí říše.

V USA, podstatnější výjimkou z pravidla oné číselné a abecední anonymity je snad jen San Francisco, jemuž se podařilo prosadit pojmenování dvanácti ulic po slavných literátech, takže se například zrodila Kerouac Alley a Dashiell Hammett Street.

V každém konci Ameriky je nějaký ten Joneston, Jonestown, Jonesville, Jonesborough, ale ne vždy jména měst, městysů, osad, dopadají tak chudozubě. V New Yorku, státě, který je mým domovem, máme řadu pojmenování jednak indiánských, vesměs začínajících písmenem O (Oneida, Owego, Oswego, Otsego), jednak řecko-římských. Tak se v prvopočátcích kolonizace přičinil britský důstojník se zájmem o antiku, pověřený pojmenováním vznikajících usedlostí v tehdejší divočině. Teď tedy máme Syracuse, Rome, Albany a Troy.

Při několikerém vandrování přes americký kontinent jsem si vymýšlel trasy, inspirován místy na mapě, o nichž jsem nic nevěděl, ale přitahovalo mě jejich jméno. Zvědavost, co za tím vězí, pokud vůbec něco vězí. Tedy hurá k bažinám Okefenokee ve státě Georgia na hranici Floridy a v jejím pak vnitrozemí do Immokalee, z čehož se vyklubala stoprocentně nezajímavá výspa.

V Novém Mexiku jsem udělal notnou zajížďku podívat se, zda skutečně existuje městys jménem Truth and Consequences – „Pravda a následky.“ Ano, je to tak, a před časem o něm referovala národní média v souvislosti s odhalením mimořádně krutého sexuálního maniaka a jeho paní manželky. Pak se dočkali příslušných následků.

Někdy má putovatel předpokládanou zajímavost na cestě – jinudy se jet nedá. Například na cestě z Kalifornie při stoupání do pohoří Sierra Nevada se nám představuje vesnice s jen několik tucty obyvatel, ale s jménem Rough and Ready - doslova „Hrubé a připravené“, ale třeba ve smyslu „Drsňák připravený dát někomu přes hubu.“

V Latinské Americe náměstím zpravidla dominuje socha někoho na koni. Osvoboditelé, generálové, diktátoři, jejichž jména zdobí přemnohé avenidy. Nejedno jméno či pojmenování vyvolává lechtivé asociace: od jezera Titicaca po archeologický poklad Machu Picchu (Čechy ovšem příslušně vyslovovaný) v těchže Andách, až po hodně vzdálenou Novou Guineu, s městysem se snadno zapamatovatelným jménem Kundiawa, hlavním centrem lidu Chimbu, jehož mužská část si údajně při představování nepotřásá vzájemně pravicí, ale penisy.

V souostroví Fidži na jediné asfaltované silnici hlavního ostrova Viti Levu jsem byl obdařen pohledem na vesnice RUKURUKULEVU a VOLIVOLI. V africkém království Swaziland jsem podnikl objížďku jen proto, aby mohl spatřit místo jménem HELEHELE, naprostou nepozoruhodnost až na překocený a důkladně vyrabovaný autobus a na billboard, inzerující plzeňské pivo, produkt mého rodného města.

Ano, svět je kulatý, jen se rozběhnout.