Červen 2006

Pomníky: ano či ne?

Eduard Vacek

I když se diskuse kolem vyvlastnění vepřína pro pietní účely vlastně zatím týkají pouze Let, je třeba si položit vážnou otázku. Kolik objektů pro pietní účely vláda vyvlastní? Otázka je na místě, protože v období nacistické okupace bylo na území Československa celkem 2 121 vězeňských zařízení (internačních, sběrných, pracovních). Internační tábor obdobného typu byl také v místě, kde je dnes rekreační středisko. Pokud se lidé rekreují v místě dřívějšího utrpení, je to méně závažná okolnost v porovnání s místem, kde se vykrmují vepři? To nechť rozhodne etická komise vlády nebo parlamentu, je-li jaká. Pro mnoho lidí je to však situace ještě závažnější, neboť si kladou otázky typu: Jak je možné, že se lidé rekreují v místě, kde dříve trpěli a umírali oběti? Není to znevážení památky trpících a mučených?

Střední Evropou šly dějiny. Nebyly to dějiny nijak radostné ani bohabojné. Na mnoha místech se vraždilo, mučilo, věznilo i pronásledovalo. Země našich předků je nasáklá krví, to se samozřejmě netýká jen novodobých dějin.

Pokud se budeme zabývat tzv. novodobými dějinami od konce druhé světové války, pak musíme myslet na to, že zde, co se týče násilí, působili nejen nacisté, ale také komunisté. Komunisté po odchodu nacistických vojsk převzali větší část vězeňských zařízení a využívali je pro stejné účely, včetně metodiky zacházení. Pokud si uvědomíme tuto realitu a budeme chtít uctívat památku všech umučených a zavražděných, kteří prošli tímto nelidským systémem dvou obdobných systémů, budeme nejspíš kličkovat mezi památníky.

Mají památníky svoje oprávnění a svůj smysl? Ano, památníky mají své historické, kulturní a mravní oprávnění, pokud vzbuzují pietní pocity a slouží jako memento mori především pro generace, které inkriminované události neprožily. Připomínání historických událostí v souvislosti s hrdinstvím či důsledky nějakých významných událostí podporuje dějinnou paměť a vede k mravnímu a z hlediska budoucnosti také k preventivnímu myšlení.

Pokud však ve společnosti vyvane duch, který měl prostřednictvím pomníku (od slova pomnít, vzpomenout si) zprostředkovat či vzbudit zasutý vjem, ztratí pietní místo svůj význam, přestane být smysluplné. To se stává pietním místům historickým, zapomenutým, časově vzdáleným, nebo vlivem nových politických událostí přežilým.

Znám v Praze 4 jeden pomník, věnovaný vzpomínce na zastřelené obránce, nebo jen náhodně zasažené výstřely při Pražské revoluci, který je místem venčení psů. Není kolem něho ohrádka a tak každý volně pobíhající pes přiběhne k pomníku a vykoná na něj svoji potřebu. Pomník je zřetelně poznamenán, neboť jde takřka o jeho „pravidelné a dlouhodobé“ využívání. Majitelé psů prostě přestali vidět v pomníku symbol, pro který byl vybudován. Ani ostatní lidé, kteří jsou kolem a vidí hanobení pietního místa, nic nenamítají, také oni z hlediska historického „oslepli“.

Jinými slovy, není-li odkaz padlých živý v celé jedné generaci, může být celá země pokryta pomníky po celém povrchu a k ničemu to nebude, protože to zůstane bez významu.