Červenec 2006

Události od 16. května do 16. června 2006

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Úterý 16. května

Výsledky posledního průzkumu STEM byly vyhlášeny naněkolikrát: nejprve prostřednictvím agentury BSP, která pracuje pro ČSSD, pak v dnešním Právu, nakonec samotnou agenturou STEM. Všechny tři výsledky se navzájem liší, odlišují se také od toho, s čím předtím přišla agentura Factum Invenio, a bude zajímavé srovnat je s tím, co přinese zítra či pozítří CVVM, kterou osobně považuji za zcela seriozní. Podstatné je to, že komunisté a sociální demokraté se údajně dotáhli na úroveň zbylých tří stran, které mají šanci proniknout do sněmovny. Pan Hartl už jednou věštil pád lidovců, teď nás straší volebním patem. Volební pat v tomto podání ovšem znamená Paroubkovo vítězství, protože by v tom byl čert, kdyby se v chaotickém uskupení Zelených nenašlo pár dobráků, kteří dají svůj hlas neformální socialisticko-komunistické koalici.

Útvar pro odhalování korupce a hospodářské kriminality začal podle Práva prověřovat „podezření z hospodářské kriminality bývalého vedení VZP“. Jde především o smlouvy s IZIP o elektronických zdravotních knížkách. Jsem přesvědčen, že elektronické zdravotní knížky jsou velmi užitečný projekt. Za totality to bylo zbudováno tak, že (papírová) zdravotní karta vydržela tak dlouho, dokud člověk chodil k jednomu obvodnímu lékaři. Když se přestěhoval a výslovně se o ni nepostaral, anihilovala se. Elektronický systém nabízí jakýsi elementární pořádek, nezávislý na libovůli lékařů. Ať se na mne doktoři nezlobí, ale komunistický systém znamenal, že člověk neměl na vybranou. Zažil jsem za totality, zejména na jeho sklonku, pár velmi slušných lékařů (zejména svého posledního obvodního lékaře bych strašně rád jmenoval, jen se bojím, abych mu tím neublížil), ale (předtím) řadu takových, kteří si v ničem nezadali s vyšetřovateli StB, jimž byl člověk vydán na milost a nemilost. Doktoři vás ovšem nemohli zavřít – ale mohli vás svou cynickou a bezohlednou indolencí zabít. Nebyli by to ovšem udělali s úmyslem vraždit, ale jen z bezbřehé vychcanosti. Dr. Rath je ztělesněním těch druhých, a proto se mu nedivím, že chce ty staré časy obnovit. Elektronické zdravotní knížky znamenají jakýsi prvek svobody v systému, který se dr. Rathovi tolik líbí. (Jde mi o princip, ne o detaily smluv ohledně IZIP).

Fackovací incident na zasedání Strany v zelených v Ostravě je mi krajně podezřelý. Z toho, co prošlo novinami, je zjevné: poslední z kandidátky zcela zjevně provokoval manžela krajské jedničky urážlivými poznámkami o jeho choti. Dotyčný se nezdržel a dal mu přes rypák. Jednání je to politicky chybné, ale lidsky pochopitelné. Pak se přihlásila osmička z kandidátky (rovněž zaručeně nevolitelné místo) a posledního podpořila v tom smyslu, že opravdu do zubů dostal. Každý normální člověk si z toho odvodí, že šlo o cílenou provokaci. A komupak taková provokace prospívá? Marťanům?

Pavel Verner píše v Právu: “Stejnou bohorovnost ovšem projevujeme my voliči, když nás zatím nechává v klidu výzva advokáta ODS českým redakcím, aby je ani nenapadlo zveřejnit odposlechy v kauze Kořistka. Pokud by se k nim tedy nějak dostaly. Nezpochybňuji informaci, že ty odposlechy patřily do definitivně odloženého trestního řízení, a zda budou hrát roli v řízení občansko právním, není ještě jisté. Dovoluji si jen prostou, selskou úvahu - pokud ty odposlechnuté telefonáty dokazují nevinu pánů Dalíka a Večerka, a tím pádem očišťují celou ODS, pak by jejich zveřejnění bylo přece pro občanské demokraty před volbami terno!“ Podotýkám jen, že stejnou bohorovnost projevují ti, kteří přehlížejí, že policejní mluvčí dostali povel nevyjadřovat se ke kauzám potenciálně nepříjemným ČSSD. Tedy např. pan Verner. Sebekriticky přiznávám, že jsem blb, měl jsem o něm totiž lepší mínění.¨

Václav Klaus by teď měl mít velkou, velikánskou starost o volby, které podstatným způsobem a na dlouhou dobu ovlivní osud ČR. Místo toho píše další a další filipiky proti EU, jež prý usiluje připravit ČR o panenství (tj. o „suverenitu“).

Strana zelených údajně žádá, aby místo Francie a Velké Británie měla v RB OSN jedno stálé křeslo Evropská unie. Evropská unie ovšem v současné době není a v budoucnu ještě dlouho nebude schopna se shodnout na společné zahraniční politice (v tak zásadní věci stojí na jedné straně skoro osamělý Tony Blair, na druhé smraďoši typu kancléře Schrödera nebo ministerského předsedy Zapatera). Co by asi dělal ten nešťastník, kterého by pověřili tam za EU zasednout? V nejlepším případě by se neustále zdržoval hlasování.

Novodobý Jan Cimbura jménem Jan Rajter vybojoval na českém státu miliony za pozemky, které zdědil po předcích a na nichž chce nyní stavět jakási mexická firma. Lidové noviny k tomu přetiskly krásnou fotografii, která úspěšně konkuruje těm nejkýčovitějším plakátům z padesátých let minulého století. Nerad bych panu Rajterovi křivdil. Pokud se ve skutečnosti jmenuje Hans Reiter a pozemky dostal v restituci proto, že byl po roce 1945 shledán podle Benešových dekretů „bezúhonným“, Pán Bůh mu to přej. Pokud to jeho předkové rodu slovanského dostali v rámci rozchvacování německého majetku po pětačtyřicátém roce, je ta fotka v LN kongeniální plakátům z padesátých let po všech stránkách.

Středa 17. května

„Lidé chtějí premiérem víc Paroubka než Topolánka“, hlásá titulek v Právu. Průzkum na toto téma provedla agentura PSB, která se podílí na volební kampani ČSSD. Průzkum je proto třeba zanedbat jako zavádějící.

Předseda zelených Bursík vyzývá zoufalými E-maily členstvo, aby kritiku vedení odložili na dobu po volbách. Bude zajímavé sledovat, kdo a do jaké míry ho vůbec poslechne.

Jiří Paroubek uvedl včera na tiskové konferenci, že HDP vzrostl za posledního čtvrt roku o 8,2 procent - rozumí se meziročně. Průmyslová výroba vzrostla ze březen (rovněž meziročně) o 18%, ohlásil zase s pýchou ministr Urban. Čísla je třeba brát v kontextu předvolební kampaně. Viz ekonom HVB Sobíšek o růstu HDP: „Na tento údaj je nutno se dívat v kontextu voleb, do jejichž konání nebude skutečná hodnota růstu známa.“

ČSSD se pokrytecky tváří, jako by ji předčasné zveřejnění preferencí STEM poškodilo. Ve skutečnosti byly zveřejněny tři varianty, podle té první, nejpříznivější (a neautorizované, později opravené) je rozdíl mezi ODS a ČSSD 1% (ve skutečnosti 1,5%). Podle zpráv v tisku navíc není vyloučeno, že v úniku má prsty všudypřítomná agentura PSB (viz výše).

Poradce prezidenta Klause Petřík se v Právu zabývá letošním jihlavským setkáním. Pozastavuje se nad tím, „že si někdo … vůbec dovolí tvrdit nikoli v různých uzavřených společnostech, ale na oficiálním mezinárodním setkání podporovaném mimo jiné i německým Spolkovým ministerstvem vnitra“, že vyhnání sudetských Němců je genocidium. Píše, že „kdysi nemyslitelné kladení rovnítka mezi tím, co se stalo vysídlovaným Němcům po roce 1945 a nacistickou genocidou je nyní běžnou součástí našeho diskusního mainstreamu“. V tom má pravdu, ale jen částečně, za totality se to ovšem nesmělo, jinak se v současné době o tématu už zase skoro nesmí psát jinak, než jak píše on, v médiích se něco jiného považuje za stejně nemístné jako dětská pornografie. Petřík doporučuje, podobně jako Kuras, nevhodné názory řešit trestními oznámeními, „česká strana“ (kdo to je?) by měla vytvořit konkurenční fórum k tomu jihlavskému a jinak organizovat účast z Německa. Ve skutečnosti jihlavská setkání jsou už skoro deset let účelové akce, na nichž „česká strana“ více či méně úspěšně tahá vzpouzející se zástupce sudetských Němců za nos. Proto tam taky nejezdím, nechci se na něčem podobném podílet. Nejde o setkání česko-německá, ale česko-sudetoněmecká. A o problému vyhnání sudetských Němců se musí hovořit docela svobodně. Včetně toho, zda to byla genocida nebo ne. Klaus a jeho lidé za to hodlají zavírat. Nu co, nohu za krk si kvůli tomu nedám.

Nizozemská poslankyně Ayaan Hirsí Alí při azylovém řízení „lhala“, jásají české noviny odleva doprava. Nepřiznala, že do Holandska přijela přes Německo (podle pravidel EU měla zažádat o azyl už tam), neuvedla své pravé jméno a neinformovala pravdivě o okolnostech svého sňatku. Poslankyně se hájí (zjevně marně) že všechno uvedla na pravou míru, když před čtyřmi lety kandidovala do parlamentu. Vládní strana VVD (kterou Hirsí Alí zastupovala) i holandský stát se zjevně chystají odejmout jí občanství. Tím se zbaví nepříjemného problému (museli poslankyni chránit před těmi, co ji za její liberální názory hodlali podříznout) a budou se moci plně věnovat multikulturnímu soužití s islámskými teroristy. Mnichovan všude bratry má.

Karel Steigerwald píše v MfD: „Agentury“ (pro průzkum veřejného mínění) „hrají o život – pokud se výsledky voleb budou výrazně rozcházet s jejich dnešními poznatky, čeká je rychlá smrt.“ To je příliš optimistické, zatím se až na výjimky rozcházely vždycky a nikdo na to neumřel.

Henry Kissinger píše v článku, který dnes přetiskly Lidové noviny, že „svět dnes stojí před děsivou možností, že se jaderné zbraně stanou běžnou součástí výzbroje států a že skončí v rukou teroristů“. Na rozdíl od něj si nedovedu si představit, jak by se tomu dalo zabránit. Dá se to jen oddálit, a to ještě s velkými obtížemi. Jde spíš o to se na to připravit.

Podle místopředsedy Škromacha mnoho výrazných osobností společenského života sice s ČSSD sympatizují, ale bojí se ji veřejně podpořit. Správnější by asi bylo říci místo „bojí“ „stydí“.

Lidové noviny přinesly přehled o tom, kolik lidí na kandidátských listinách ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL se může pochlubit někdejším členstvím v KSČ. Velký problém je v tom, že se u lidovců klade na roveň členství v KSČ předlistopadové členství v ČSL, to je v případě, že nešlo o vysokého funkcionáře, krajně nespravedlivé. Také nevím, zda má smysl vyčítat členství v KSČ nešťastníkovi, který tam vstoupil zjevně v euforii z Pražského jara v roce 1968 a hned následující rok vyletěl. A už vůbec nechápu, proč je třeba se zabývat členstvím v KSČ v případě kandidátů KSČM, tam by se přece mělo předpokládat. Místopředseda ODS Tlustý prohlásil. „Prostě mi vadí, že jsem tam“ (tj. do KSČ) „vstoupil.“ To snad ani nemusí říkat, že mu to vadí, to vidí každý. Jde o to, zda se za to stydí.

Teď už definitivně bylo zjištěno, že gorilí mládě Moya z pražské zoologické zahrady je samička. Jakmile povyroste, čeká ji odsun do ciziny, protože hrozí nebezpečí, že by se s ní mohl spářit její vlastní otec. Něco podobného by ve Španělsku podle představ tamních socialistů o povinnosti státu hájit opičí práva (nevím, zda už to v parlamentu prosadili) nebylo možné (tj. odsun, ne to spáření). Tam by se napřed muselo zjistit, zda si opička opravdu přeje odcestovat; pokud se to nepovede (komunikace s gorilím teenagerem není asi jednoduchá), musela by dostat ochranu několika policejních těžkooděnců, kteří budou muset bránit otci Richardovi (upozorňuji, že jde rovněž o gorilu) v jeho vilných choutkách. Dá se předpokládat, že s ním budou mít víc práce než s Kateřinou Jacques. (Abych se vyhnul nepříjemnostem, upozorňuji, že Richard je, stejně jako paní Jacques, statná brunetka).

Čtvrtek 18. května

Předseda ČMKOS Štěch doporučuje členům odborových svazů volit „levicové strany“ (jak se zdá, sociální demokraty by trošičku preferoval před komunisty) a je stoupencem menšinové vlády ČSSD s komunistickou podporou. Jeden z hlavních důvodů pro dosavadní relativně vysoké preference ODS vidí v „masivní kampani sdělovacích prostředků“ (s výjimkou Práva). Sdělovací prostředky je zjevně třeba dostat znovu pod kontrolu. V tom si notují s Paroubkem. Současné propojení ČMKOS s ČSSD je první krok na vestě k budoucímu demokratickému centralismu. Bude jistě jiný než ten normalizační, ale stejně protivný.

Policie prověřuje anonymní udání na předsedu ODS Topolánka, které podal anonymně „poctivý občan“. „Poctivý občan“ je něco podobného jako „neznámý vojín“. S tím rozdílem, že neznámí vojíni, jsouce už po smrti, nikoho nepráskají. Policie prošetřuje i anonymní udání, budiž. Musí rozhodnout, zda existuje podezření ze spáchání trestného činu. Učiní tak „do několika dnů“. To je zapotřebí, pak už bude po volbách. V řádu věcí by bylo, kdyby, pokud se zjistí, že podezření neexistuje, se středem zájmu policie stalo zjištění identity poctivého občana. A kdyby se pak stal prvním českým poctivým občanem, odsouzeným např. za pomluvu.

Prof. Jičínský se ohradil proti tomu, co o něm píše Václav Havel ve své nové knize. Rozhodně popírá, že by při jednání o zrušení vedoucí úlohy KSČ navrhoval kompromisní formulaci (vedoucí úloha dělnické třídy či pracujícího lidu). Nevím, nebyl jsem při tom, ale dovedu si to představit. Prof. Jičínský však také oponoval Havlovu návrhu na prosazení většinového volebního systému: „Parlamentní demokracie nemůže být založena jen na aktivitě důvěryhodných lidí, jak se domníval Havel, ale potřebuje pro svou existenci pevnou institucionální strukturu. Byl jsem přesvědčen, že se u nás musí vytvořit systém politických stran s jasnou a rozlišitelnou programovou orientací. Kandidáti do parlamentu musí být voleni jako jejich představitelé, nikoli jako nezávislé individuality.“ A v této věci měl nepochybně pravdu.

Pátek 19. května

Čeští a moravští biskupové hodlají prý pastýřským listem nepřímo podpořit KDU-ČSL, píše Právo s jakýmsi skrytým vykřičníkem. Jak se nad tím může někdo pozastavovat v situaci, kdy řada českých odborových organizací v čele s postkomunistickou ČMOS docela otevřeně podporuje ČSSD a předseda ČMKOS za ni byl dokonce zvolen senátorem? Kardinál Vlk, pokud se nemýlím, zatím v Senátě nedřepí.

Stejně pohoršlivý podtext má zpráva, že Senát USA schválil zrušení víz pro polské občany (zrušení má platit na dvouleté zkušební období a musí ho ještě schválit Sněmovna reprezentantů). Senát dodatkem o zrušení víz stanoví kritéria, z nichž nejvýznamnějším je účast aspoň 300 vojáků v Afghánistánu a Íránu (v tom případě lze pominout, že v posledních dvou letech překročil počet odmítnutých žadatelů o víza 3%). Polsko má dnes jen v Iráku 1 000 vojáků, Česká republika v Iráku 96 (pokud se dobře pamatuji, jsou to instruktoři a cvičí tam místní policajty) a v Afghánistánu 100 (ti snad opravdu bojují). K irácké válce jsme se připojili obojakým a nedůstojným způsobem, slabá Špidlova vláda byla přitom pod tlakem matadorů typu Kavana a Laštůvky, rozložená ČSSD se k účasti stavěla vlažně až odmítavě. Byli jsme „na straně“ koalice ale nezúčastnili jsme se v ní. Tak se teď nedivte, holoubkové, že Spojené státy zvýhodňují své skutečné spojence před vyčuranými komedianty.

Paroubek a sociální demokracie předvolebně jásají nad podpisem smlouvy s Hyundai; přitom není jasné, odkdy vlastně bude platit: velký šéf je t. č. za mřížemi a rozhodnutí o tom, kdy se začne stavět, bude učiněno, až bude zase k dispozici. Jestli tomu dobře rozumím, jde tedy o to, jak velkou paletu dostane.

Podle STEM vede žebříček popularity politiků i nadále ministr Jandák. Jakkoli jsem vždycky považoval žebříček za bezvýznamný, těsně opřed volbami přece jen jakousi váhu má. A kromě toho svědčí o stavu politické kultury v zemi. A v tomto smyslu sedí pan ministr kultury na čele pořadníku tak říkajíc jako prdel na hrnci.

V rozhovoru pro Die Presse prohlásil Paroubek na celkem logickou otázku po smířlivém gestu vůči ostatním vyhnaným poté, co se omluvil sudetoněmeckým antifašistům, že „neexistuje nejmenší důvod tuto otázku znovu otevírat“. Je pravda, že citlivá otázka byla položena v poměrně nevhodném čase (čtrnáct dní před volbami). Přesto je z odpovědi zcela zjevné, že celé slavné „vstřícné gesto“ nebylo ničím jiným než pokračováním oblíbeného sportu českých politiků – tahání německých a rakouských kolegů za nosy. Němci už jsou vytrénovaní a zdá se, že jim to dnes působí jakousi masochistickou rozkoš. Rakušané dosud slabě reptají. Zvyknou si i oni?

Komunisté navrhují pro příště zkrátit volební kampaň na dva až tři týdny, aby bylo, jak říkali kdysi po ruské invazi, „víc klidu k tvořivé práci“. Nejlepší by bylo zkrátit ji na jeden den. Předseda poslaneckého klubu KSČM Kováčik se děsí toho, že by volby vyhrála ODS: „Bude tady vláda jedné strany jako vyšitá a my jsme se jí přece před šestnácti lety s velkým halasem zbavili.“ Především ODS nebude v žádném případě moci vládnout sama, ale jen v koalici, a bude na svých koaličních partnerech existenčně závislá. Nevím, zda si pan Kováčik všiml toho, že to tu před listopadem 1989 jaksi nebylo. A za druhé: „my“ jsme se zbavili, říká pan Kováčik. Pravý opak je pravdou. My jsme se chtěli zbavit strany pana Kováčika, ale bohužel jsme to od samého počátku pořádně zvorali.

RRTV pokutovala Českou televizi za „nevyváženou a neobjektivní reportáž“, vysílanou 31. ledna na téma ombudsmanovy zprávy. Je velmi pěkné, že si RRTV zvyká pracovat jako cenzura. Kráčí ve stopách slavného ČÚTI a po volbách se máme na co těšit.

V Právu uveřejnili rozhovor v předvečer Sudetoněmeckých dnů. V roli leninského užitečného pomocníka (Vladimír Iljič použil jiného substantiva, je žalovatelné, a proto ho neuvádíme) profesor univerzity z Frankfurtu nad Odrou Philipp Ther. Uvádí mj., že slovo vyhnání není v Německu automaticky spojeno s obžalobou Čechů, a proto je možné ho užívat i v českém prostředí. Já říkám a budu říkat vyhnání a nebudu se ptát nějakého Philipa Thera na dovolení. Že ten termín je spojen s obžalobou Čechů, je pochopitelné, protože to bylo z české strany strašné svinstvo. Je jen potřeba jednak formulovat povahu zodpovědnosti – dnešní české generace za to odpovídají jen v tom smyslu jako dnešní generace Němců za Hitlera: když se to stalo, byli jsme i my starší malé děti (o plné politické a mravní zodpovědnosti politické reprezentace třetí republiky v čele s Benešem nemůže být nejmenších pochyb). A taky je dobré nepřehánět: přehánět znamená například mluvit o genocidě. Přehánět znamená zbytečně vyhrocovat situaci, i když chápu, že za patnáct let od převratu mohou být vyhnaní převládajícím českým postojem právem znechuceni. Rozum zůstává stát nad závěrem rozhovoru: „Všichni významní němečtí historici, kteří v posledních deseti letech bádali o česko-německých nebo polsko-německých vztazích, proti Centru otevřeně vystoupili. Svou koncepcí totiž projekt stávající konflikty jen prohloubí. Rozhodně nepřispěje ke smíření.“ Jak si pan profesor představuje „smíření“ a „urovnání konfliktů“? Že každá strana ustoupí trochu ze svého stanoviska a shodnou se na půl cesty na nějaké mírné lži, která obě uklidní? Tak to přece nefunguje, ta lež vzbudí na německé straně nepřiznané roztrpčení, které bude bobtnat, a české oficiózní nacionalisty neuspokojí, protože ti nechtějí lež mírnou, ale pořádnou, jako řemen, totiž tu jejich. Si tacuisses….

Ministr Rath s duchaplným taktem, který je pro něho charakteristický, nazval před časem karlovarského hejtmana Pavla bývalým pinglem z Puppu. Hejtman tam za totality pracoval nejprve jako náměstek, poté jako ředitel. Chlubit se tím může úplně stejně jako pan Paroubek svým náměstkováním v RaJ. A proto být dr. Rathem, moc bych s tím nehauzíroval.

Sobota 20. května

Podle posledního předvolebního průzkumu preferencí agentury CVVM se rozdíl mezi ODS a ČSSD nezměnil, činí dostatečné 4%. CVVM zvolila tentokrát odlišnou metodiku a srovnání s jejím předchozím průzkumem není prý zcela směrodatné: nicméně nepotvrdila to, s čím přišel STEM, totiž že by se ČSSD na ODS dotahovala. Nepotvrdila také pokles preferencí Strany zelených (oba průzkumy, ten od STEM ani ten od CVVM, ovšem dosud nezachytily dopad aféry s dopisem stranických nespokojenců a následné fackovací aféry zelených). Lidovci mají údajně hubených 5,5%, to je signál dosti znepokojivý. Podle průzkumu by ODS se zelenými a lidovci byla schopna vytvořit vládu podporovanou 105 poslanci. To je, vzhledem k očekávaným odstředivým tendencím ve Straně zelených, dost málo (problémy s odpadlíky měla i ČSSD po volbách v roce 1996, a ČSSD je přece jen stranou tradičnějšího typu než tito zelení). Do voleb zbývá čtrnáct dní a změnit se ještě může leccos – vlastně, když se to tak vezme, skoro všechno.

Idylické výsledky zato podává agentura PSB, jejíž zkoumání zveřejňuje ovšem z velkých deníků pouze Právo. Agentura PSB zkratka mi nápadně připomíná BSP, Brigádu socialistické práce, jde zjevně o brigádu sociálnědemokratické práce) má na starosti volební kampaň ČSSD a zřejmě v jejím rámci provádí průzkumy, z nichž jako jednička vychází pravidelně Paroubek. Vyhrál zatím úplně všechno, v tuto chvíli si ho prý žádá za premiéra většina národa. Je to legrační a podrazácké zároveň: smyslem „výsledků“ je ovlivnit veřejnost.

Zdá se, že Jiří Paroubek nepřeje Polákům, našim slovanským bratřím, jejich pěkný (i když dosud zcela neuzavřený) úspěch se zrušením víz do USA. Cituji z Práva: „To, co se povedlo prosadit americké senátorce polského původu, je tak ve třetině schvalovacího procesu. Podle informací americké ambasády není prosazení zdaleka jisté… Pokud se to Polákům povede, chtěli bychom něco podobného, to je zřejmé, Američanů polského původu jsou tři čtyři miliony a mají své reprezentanty přímo v Kongresu, což Češi bohužel nemají.“ Měli bychom tedy pro začátek houfněji emigrovat do USA. Doufám, že budoucí Paroubkova vláda (pokud na ni nedej Bůh dojde), k tomu vytvoří příznivé předpoklady (do zemí EU nebude možné utéci, vydali by nás). Pro mne to bohužel nepřipadá v úvahu, jsem už na to příliš starý a kromě toho neumím pořádně jazyk.

Nadějné tóny pro budoucnost znějí i z prohlášení ministra Ratha: „Z ministerstva už jsem vyhodil šedesát lidí!“ To je nový prvek, komunisti po Únoru vyhazovali taky intenzivně, ale počty se tuším tolik nechlubili, aby to nevypadalo, že zrádné reakce je nějako moc. Národu se to nepochybně zalíbí, když se vyhazují papaláši, vypadá to, že se něco děje a dává se do pořádku. Na pány z ministerstev musí být přísnost. Později se pozná, že vyhazování nemělo očekávaný blahodárný výsledek, ba naopak, že bylo, jak se u nás říká, „kontraproduktivní“. Jenže než to natvrdlá veřejnost plně zaregistruje, uplyne tak zhruba deset let, a pak už bude pozdě. Všichni pak budou snít o vyhození dr. Ratha, což ale bude možné dělat jen doma pod peřinou.

Nejstrašnější je ovšem mrchožroutství, s nímž se na současné neblahé situaci přiživuje exprezident Havel. Domnívá se, že mu konečně dává historie za pravdu v jeho věčném sporu s Václavem Klausem a snaží se ze svého politického hrobu kostnatým hnátem manipulovat současné dění. Klause nenávidí natolik, že dává přednost Paroubkovi s komunisty v zádech. Čeští komunisté jsou pro něj nevinnou replikou francouzských a italských komunistů z doby před čtyřiceti lety, velmi je podceňuje. Koalici ODS – KDU – Zelení by zjevně viděl velmi nerad. Problém je, že taková, kterou by viděl rád (ČSSD – KDU – Zelení), asi nebude možná. Václav Havel je příliš ovládán svými mindráky a svou zastydlou nenávistí. Chápu, že spoustu věcí má Klausovi a ODS za zlé úplně právem. Chápu jeho averzi k současné podobě strany. Na tom, co říká o jejím otřesném vedení a sympatičtějších nižších patrech, je mnoho pravdy. Ale právě proto je ODS strana postkomunistická, a tedy reformovatelná. KSČM je nebezpečné, nereformovatelné, průbojné a schopné politické uskupení.

Soukromí lékaři, kteří protestují proti Rathovým „reformám“ dostali prý jakousi „nepřímou podporu“ od ČLK. Podle jejího předsednictva ČLK chápe důvody protestů, pocit ohrožení soukromých lékařů považuje za oprávněný, s pokutami za překročení limitů na zdravotní péči nesouhlasí. Za nynější situaci prý odpovídají politici, kteří od roku 1993 odmítají přiznat, že na tak nákladnou zdravotní péči, jaká se poskytuje, nejsou v systému peníze. To je nepochybně pravda. Chce tedy komora, aby ta péče byla napříště o něco méně nákladná (a tedy méně kvalitní, co si budeme povídat), jako tomu bylo za totality, nebo abychom si na některé věci připláceli? Nemohu si pomoci, ale stanovisko ČLK považuji jen za vychytralý tah Rathova klanu před očekávanými demonstracemi.

Miroslav Kalousek je neštěstím KDU-ČSL a její nízké preference jsou do značné míry jeho dílem. V rozhovoru pro MfD mluví neustále o „hodnotovém systému, který představuje křesťanský etický kodex“, o „transatlantickém křesťanském hodnotovém systému“. Je mi líto, ale je to jen trochu rafinovanější podoba toho, když se Paroubek vychloubá, že je v kontaktu s nějakou „vyšší bytostí“. V něčem ovšem předsedu KDU-ČSL chápu a je mi ho upřímně líto. Ohledně zelených např. říká: „v řadě věcí vůbec netušíme, jaké postoje… zaujmou“. To netuší vůbec nikdo. Obávám se, že ani zelení.

Na článek Kavárny (MfD) o genocidě Arménů reagoval odborník na slovo vzatý, totiž zdejší turecký velvyslanec. Píše mj.: „Arménská otázka je otevřeně a svobodně, bez jakýchkoli překážek diskutována tureckou veřejností. Vyzýváme historiky, učence a badatele, aby diskutovali o historických otázkách při každé příležitosti. Nadále se pevně stavíme proti politicky motivovanému překrucování dějin.“ Stačí nahradit slovo „arménská“ slovem „sudetoněmecká“ a máme stanovisko české vlády a přidružených organizací vždy loajálních dějepisců: svobodná diskuse je vítaná a probíhá, jakmile se ovšem ukáže, že jde o politicky motivované překrucování dějin, končí legrace a dotyčný bude po zásluze napíchnut na kůl.

Soudě podle velkého rozhovoru v Lidových novinách Václav Klaus opustil myšlenku, že by menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou nepožehnal, a trvá pouze na tom, aby spolupráce byla zakotvena smluvně. Filipovi se to velmi líbí, Paroubkovi vůbec ne, protože by mu to ztížilo možnost vydírat komunisty hrozbou spolupráce s ODS. Nicméně je zjevné, že Klaus komunistickou spoluvládu velmi podceňuje, myslí si, že se ČSSD písemně fixovanou spoluprací s komunisty před většinou společnosti nenapravitelně zkompromituje a společnost ji pak svrhne. Je tomu opravdu tak? Nebo je to společnosti fuk a jednou uzavřenou spolupráci už svrhnout prostě nepůjde? Prezident dále bouří proti Straně zelených, nepolitické politice falešně převléknuté do zeleného hávu. To je moc hezké, tato strana je viditelným popřením hegelovské (a marxistické) zásady „co je rozumné, je skutečné“ (a tudíž co není rozumné, skutečné není). Je tu nerozumná skutečnost, s níž je třeba se politicky vyrovnat. Politika je plná nerozumných skutečností, což různé doktrináře velmi zlobí. Jenže zlobit se je v politice většinou „kontraproduktivní“.

Miroslav Macek splnil svůj slib a dal ministru Rathovi do zubů. Stalo se tak kvůli ministrovu výroku, že si Macek svou současnou choť vzal pro peníze. Musím se přiznat, že důvody pana Macka plně chápu, pan Rath mu nedal žádnou šanci, kromě toho jako arbitr v oblasti morálky manželského soužití je ministr zdravotnictví krajně nedůvěryhodný. Jen se mi zdá, že snad měl pan doktor Macek možnost zvolit si k exekuci politicky vhodnější fórum.

Pondělí 22. května

K debatě mezi Topolánkem a Paroubkem na Primě jen malá poznámka. Topolánek po skončení přenosu odmítl podat Paroubkovi ruku a Paroubek to komentoval slovy: „Myslím si, že takovéto nepřátelství ve společnosti, to je ohromná chyba. Jestli já budu ministerským předsedou,a po dnešním dnu o tom už nepochybuji, tak udělám vše, aby se v zemi vytvářela liberální atmosféra, žádné nenávistné útoky tohoto typu.“ A doplňme jen: a kdo nebude vytvářet liberální atmosféru, toho dám zavřít.

A samozřejmě ještě k facce, přesněji řečeno pohlavku, který uštědřil Miroslav Macek ministru Rathovi. Dr. Rath nechce žalovat Macka, nýbrž předsedu Stomatologické komory Pekárka. Je zjevné, že taková žaloba nemá nejmenší šanci na úspěch, pokud v čele senátu posuzujícího delikt nebude sedět Jiří Paroubek nebo dr. Kubek. Taky si myslím, že se mýlí ministr Jandák, když s Rathovou pomluvou srovnáná fakt, že jej denuncovali v novinách, jak je sprostý a vyhrožuje voličům, že jim chce dát do držky, když ho nebudou volit. Vyjádření pana ministra kultury každý rozumný člověk bude brát jako žert (i když se obávám, že každý slušný člověk jako žert poměrně nevkusný). Je to něco jiného, než když obviníte svého oponenta, že si vzal svou manželku kvůli prachům. A denuncovali jej novináři, ne člen vlády. Mrzí mne, že zrovna ministr kultury tenhle rozdíl necítí. Jinak musím uznat, že můj bývalý kolega z FS ČSFR Miroslav Macek má cosi společného s Jirotkovým Saturninem: to, co si my obyčejní čičmundové ve své slabosti a při svých zábranách nanejvýš vskrytu představujeme, bez rozpaků uvádí v čin.

Zastíněna mohutným pohlavkem, který obdržel dr. Rath, zůstane zjevně demonstrativní stávka Duškových železničních odborů na podporu zákoníku práce. Vlaky v Praze naberou zpoždění, aby byl učiněn nátlak na poslance ČSSD a KSČM ve věci podpory zákonné normy, kterou, jak známo, vetoval prezident Klaus. Myslím, že komunisté ani sociální demokraté žádný nátlak nepotřebují a pan Dušek to dobře ví. Je to varování nám, obyčejným „pracujícím“: dejte si pozor, bando, jestli nebudete dost horlivě podporovat naše požadavky, dáme vám zase pořádně zahulit.

Občané Černé hory se zjevně v referendu rozhodli pro samostatnost na Srbsku. Je to jejich svaté právo, mají, co vím, v té věci jakousi tradici (navíc se mi ovšem při zmínkách o jejich zemi vždycky vybaví opereta Franze Lehára Veselá vdova, nevím proč, asi to není spravedlivé). Chudáci Srbové dopadli se svou „integrací“ tzv. Jihoslovanů ještě hůře než Češi se svými Čechoslováky: odsun Albánců se nezdařil, původní miniříše je v troskách a z ostudy mají kabát. Přesto si myslím, že po tomto rozpadu na prvočástice by bylo rozumné uvažovat o smířeni, spolupráci a případné integraci tam, kde to jde.

Skoro všechny dnešní komentáře Práva jsou věnovány Mackově facce a údajnému blahodárnému vlivu této akce na preference ČSSD. Doporučoval bych vyčkat, neplýtvat optimismem a zachovat chladnou hlavu. Nejvykutálenější text dodal ředitel „Masarykovy dělnické akademie“ Lukáš Jelínek. Mluví o „ostré kritice Macka a jeho okolí“. Macek byl obviněn, že si svou ženu vzal za peníze, to je kritika? A vlastní manželka je „okolí“? Pan předseda dále píše: „A skutečnost, že česká konzervativní pravice se těžko vyrovnává se silnou pozicí úspěšné sociálnědemokratické vlády a není s to vést věcnou programovou debatu, ještě nemůže být omluvou pro rozehrávání pěstních soubojů.“ Jak lze vést věcnou programovou debatu o tom, že jsem si vzal svou ženu jen pro prachy?

Dr. Rath zase prohlásil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes: „Kdybych měl každou urážku na mou adresu řešit fyzicky, tak vybiju půl republiky.“ Je hezké, že dr. Rath připouští, že pana Macka urazil, to je vykročení správným směrem. Zároveň ovšem bohužel platí, že kdyby půl republiky hodlalo řešit fyzicky urážky, kterými je zahrnul dr. Rath, bude na tom pan ministr velmi, velmi špatně.

Čeští veteráni, legionáři a bojovníci za svobodu žádají, aby byly změněny operetní uniformy Hradní stráže za nějaké důstojnější. To je velmi nedůsledné. Sama instituce „Hradní stráže“ je nedůstojná šaškárna, jakási parodie na papežovu Švýcarskou gardu. Žijeme v demokracii a Hrad mají hlídat obyčejní policajti, stejně jako hlídají Strakovku nebo parlament.

Jan Herzmann řekl (pro MfD) o duelu Paroubek – Topolánek na Primě mj. toto: „Premiér Paroubek byl evidentně útočnější, hovořil způsobem, kterým se mluví v hospodách nebo na fotbale, což bylo z jeho pohledu správné. Odpovídá to totiž skupině voličů, kterou chce získat.“ Chtěl bych být optimista a doufat, že vzhledem k jakési elementární kulturnosti české veřejnosti ta skupina nebude příliš velká.

V Lidových novinách se vyjadřuje pražský korespondent listu Die Welt k tomu, koho by v nadcházejících českých volbách volil. Myslím, že je to pro redakci Die Welt dostatečný důvod k tomu, aby ho okamžitě vyhodila. Je to nehorázné vměšování do českých záležitostí, být českým korespondentem v Německu, nedovolil bych si něco podobného v době německých voleb ani náhodou, a jsem taky přesvědčen o tom, že by si to u nás nedovolili korespondenti jiných německých listů. A to ze slušnosti, prosím.

Televizní moderátorce ČT Janečkové vyčítají, že podporuje SNK-ED. Paní Janečková není politická moderátorka (moderuje zábavný pořad Tichá pošta) a SNK-ED nepodporuje v České televizi, ale v bulletinu SNK-ED. Má na to plné právo, stejně jako každý občan ČR. Naopak Česká televize poskytuje smutný pohled svou politickou předpodělaností. Myslil jsem si vždycky, že se ode dna odrazila někdy v roce 1995, za zlaté éry Václava Klause (osmělila se teprve poté, co se to v následujícím roce začalo s Klausem houpat). Dnešek ale láme všechny rekordy. Obávám se, že jedinou cestou k nápravě je privatizace: veřejnoprávní média neumíme, v českém pojetí se veřejnoprávní vždycky nakonec rovná vládní.

Úterý 23. května

Soud rozhodl, aby herec Kanyza byl vymazán z registru agentů StB. Jeho řídící důstojník, který svědčil proti němu, nepřipadal soudu dost věrohodným. Možná, že by bylo lepší tato řízení vyjmout z pravomoci justice, kterou to zjevně zbytečně zatěžuje a frustruje. Ze seznamu by se mělo vyškrtávat za odměnu, na základě např. rozhodnutí prezidenta republiky nebo nějaké zvláštní komise, zřízené Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky. Zároveň by mělo platit, že za každého vyškrtnutého se tam někdo zapíše, samozřejmě za trest, na základě rozhodnutí téže komise. Úplně nejlepší by ale bylo jednoduše StB obnovit. Ona by si pak rozhodla, které agenty si ponechá a které vyškrtne. Za vyškrtnuté by mohla nabrat nové. Je nepochybné, že by pak byli vyškrtnuti všichni, k čemu by byli StB profláknutí agenti. Myslím, že by pro toto řešení zvedla v PS ruku i KSČM.

Objevila se řada průzkumů veřejného mínění dosud nepříliš známých agentur. Jejich svědectví je jednoznačné: ČSSD po chruščovovsku dohání a předhání ODS. Zveřejňuje je všechny pochopitelně Právo. Nejjednoznačnější je výsledek průzkumu pořízeného agenturou Data Collect: lidé na Ústecku si tvrdě žádají Paroubka do čela vlády. Průzkum byl dělán, jak je cudně naznačeno, „pro soc. dem.“ Že se nestydíte takhle směšně fixlovat!

Paní Vondráčkové se po svém vystupování s Alexandrovci vyznala ze své lásky k ruskému publiku: „Miluji publikum v Rusku, kde už jsem mockrát zpívala. Vždycky nás krásně přijalo.“ To nám paní Vondráčková nemusí připomínat, všichni si to dobře pamatujeme. Alexandrovci zmodernizovali repertoár a zpívají mimo jiné i „Hello Dolly“: pohled na dva prapory lampasáků v modrých kalhotách a zelených sakách, s čepicemi připomínajícími létající talíře, s tradičními epoletami a nepřebernou spoustou řádů a medailí, jak pějí Hello Dolly, musí stát za všechny peníze.

Poslanci (tj. komise k prošetření hospodaření VZP) posílá Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže iniciativně „podněty“ na bývalé vedení VZP. Další „poznatky“ (během právě uplynulých pomíjivých patnácti let svobody se tomu říkalo „udání“) směřují z komise na policii. Po volbách se počet komisí a proud „poznatků“ nepochybně zmnohonásobí. Bylo by dobré po vietnamském vzoru začít už pomalu budovat převýchovné tábory, kam budou usvědčení zločinci umisťováni.

Středa 24. května

Levice hravě porážela Klausova veta, levice převálcovala Klause, tak zní titulky v Právu a v Lidových novinách. Přitom jen úplný ignorant si mohl myslet, že se Klausovi podaří zvrátit to, co podporuje stojedenáctičlenná hlasovací mašinérie sociálních demokratů a komunistů. Nemyslel si to jistě ani prezident, když zákoník práce a zákon o neziskových nemocnicích vetoval. Přitom je vetovat musel, protože obě zákonné normy české republice škodí a jsou dosti chmurnou ochutnávkou toho, co ji čeká, uskuteční-li se Paroubkova vize vlády s podporou komunistů. Zato vůbec nemusel vetovat zákon o zákazu nočního prodeje v zastavárnách a zákon o kinematografii, jsou to sice sporné záležitosti, ale veta vzbuzují oprávněný dojem, že prezident toto své právo nadužívá a zároveň taky rozmělňuje. Klaus je bohužel svou náturou premiant a Besserwisser.

Právo odvrhlo všechny zábrany a funguje jako předvolební bulletin ČSSD (a KSČM). Včetně zveřejňování průzkumů veřejného mínění na objednávku (ČSSD, pochopitelně, nikoli Práva). Mladá fronta Dnes a Lidové noviny usilují o formální nestrannost ve věci, ve které Právo ani trochu nestranné není, a ve které není třeba být nestranným, dokonce, řekl bych, se to ani nesmí. Menšinová vláda sociálních demokratů s komunistickou podporou sice neznamená ani nový únor 1948, ani návrat normalizace, ale v každém případě to, že nás čekají minimálně čtyři mimořádně hnusná léta, během nichž si budeme musit zvyknout na leccos, co jsme si po roce 1989 odvykli. Je nutné volit, a volit tak, aby se tato možnost vyloučila.

Jakýsi „řadový sociální demokrat“ z Prahy 10 musí čelit výhružkám mučením a smrtí, protože se na internetu vyjádřil kriticky ke Klausovi. Je zajímavé, jak jsou ti lidé změkčilí. Za to, co jsem napsal (rovněž kriticky) k vyhnání sudetských Němců, jsem podobných reakcí na svou adresu obdržel stovky. Když si za svou věcí stojíte, milý pane, musíte to holt skousnout. A mimoto: nebojte se těch, co Vám vyhrožují smrtí a mukami písemně, pes, který štěká, nekouše. Až vám to opravdu bude chtít někdo udělat, nebude vám o tom předem psát.

Volební manažer ČSSD Tvrdík vyzývá předsedu stomatologické komory Pekárka k odstoupení, protože je spoluviníkem Mackova pohlavku. Zdůrazňuje, že jeho výzva není ovšem namířena „proti slušným lékařům“. Dříve se říkalo „proti všem slušným pracujícím“. A být zahrnován mezi „slušné pracující“ byla dříve tak trochu ostuda. Třeba bude zase.

Předseda České pravice Simkanič, proslulý tím, že kdysi sežral (nebo roztrhal, už si to přesně nepamatuji) údajnou směnku kompromitující premiéra Grosse, na sebe v televizní debatě upoutal tím, že stáhl kandidátku své strany z voleb a vyzval stoupence České pravice, aby dali své hlasy ODS. Sláva! ODS má vyhráno.

Paroubek ocenil roli německých antinacistů, píše Právo. Jistě, ti, kteří se proti Hitlerovi vzepřeli, si zaslouží zvláštního uznání. A bez ohledu na to, jaký měli přitom vztah k ČSR. Protože být antinacista a demokrat je jedna věc, a kritizovat předválečnou, nebo dokonce poválečnou ČSR druhá. Pokud to pan Paroubek myslí vážně, měl by tedy ocenit také a především svého sociálnědemokratického souvěrce Wenzela Jaksche.

Jakýsi Zdeněk Bruthans nechal v roce 1999 coby majitel činžovního domu zavraždit svou nájemnici. Vyfásl za to patnáct let. Jeho manželka u soudu i do médií prohlásila, že „poškozená“ (tak se nazývají, pokud se nemýlím, v policejním žargonu oběti vraždy) nevedla řádný život: stýkala se se ženatým mužem a měla spojitost s pornoprůmyslem (přesněji řečeno pracovala jako grafička v nakladatelství, které vydává i erotické publikace). Matka zavražděné za to paní Bruthansovou žalovala, soud žalobu odmítl. Zvláštní na tom je, že podle té paní Bruthansové se zjevně ženy, které mají poměr se ženatými muži a pracují v nakladatelství, které vydává nemravnosti, smějí vraždit. Nebo aspoň jsou vhodnějšími obětmi pro případnou vraždu než např. jeptišky. Zajímavá logika. Snad k ní soud přece jen mohl přihlédnout.

Bratislavská policie předvedla v sobotu maďarského profesora dějepisu, který vykládal svým studentům v centru města o jeho dějinách. Údajně proto, že neměl průvodcovskou licenci. V Bratislavě si člověk musí dávat pozor na ústa. Zavazuji se, že pokud tam někdy přijedu, o dějinách města se zejména v centru ani nezmíním, což pro mne bude poměrně snadné, protože toho o nich mnoho nevím. Český návštěvník ovšem musí být při návštěvě Bratislavy velmi obezřetný, protože češtině tam dnes nepochybně rozumí daleko víc lidí než maďarštině.

Zvláštní shodou okolností se těsně před volbami proslechlo, že USA uvažují o umístění vojenské základny, jež má být součástí ochrany před raketovým útokem z východu, v Česku nebo v Polsku. Vzhledem k předpodělanosti českých politiků se Američané taktně zdrželi otevřeného jednání o té věci (Poláci mají přirozeně o základnu zájem) a vedou se jen „soukromé rozhovory“. Odvážně svůj názor prezentují jen zelení a komunisté: jsou zásadně proti (přičemž zelení to říkají zaobaleně: jen tenkrát, když to bude chtít celá EU. Celá EU nedokáže dnes chtít vůbec nic). Dají se zbabělým zatloukáním a uhýbáním vyhrát volby? Tohle jistě není jediný případ, ale jako příklad je velmi výrazný.

Čtvrtek 25. května

66 českých vysokoškolských učitelů se ohradilo proti Klausovým názorům na EU. K tomu je třeba říci: Klaus má na svůj kritický pohled (který nesdílím) nepochybně právo jako soukromá osoba. Jako prezident by měl respektovat skutečnost, že českou zahraniční politiku může spoluutvářet jen ve spolupráci s vládou (podle mého názoru je v ústavě chyba a rozhodující úloha v utváření zahraniční politiky by měla být jednoznačně přiřčena vládě) a nikoli nezávisle na ni, přesněji řečeno proti ní. Také je třeba říci, že na výhradách vysokoškolských učitelů je hodně pravdy. Když takové prohlášení vydají devět dní před volbami, bude nepochybně chápáno v tomto kontextu, jako podpora vlády, jejíž zahraniční politika byla rozumnější než Klausovy koncepce, a která ovšem dnes už fakticky funguje jako menšinová s podporou komunistů, a zároveň jako jistá podpora do voleb pro Paroubka (Klaus je všeobecně považován za jeho oponenta a podporovatele ODS, nepochybně právem). Akademikům ani jejich kritice by vůbec neublížilo, kdyby své ohrazení vydali po volbách. Těžko se ubránit dojmu, že chtějí nepřímo volby ovlivnit a že za hlavní zlo považují nikoli Paroubka a jeho koncept menšinové vlády s podporou komunistů, nýbrž Klause (a ODS). Což je osudový omyl. Třeba to tak nemysleli, ale funguje to tak: jinak by o tom nepřineslo Právo tak podrobnou informaci a navíc ještě na čelném místě komentář senátora Zlatušky.

Provozovatel kina v Jirkově na Chomutovsku odmítl zařadit do promítání film Šifra mistra Leonarda, Víc než to (znesnadňovat lidem přístup k filmu vůbec ničemu nepomůže) mne zaujalo, co proti filmu má (cituji dle Práva): „jsem věřící člověk a ten film popírá samotné základy evropské civilizace a demokracie. Ty stojí na biblických principech, jako je neopakovatelnost a vzácnost jedince.“ To pojmenování základu demokracie je velmi hezké a přesné.

Mezi Klausem a Právem se rozhořel spor o to, zda se prezident „tajně“ sešel s některými představiteli ODS nebo ne. Připadá mi to irelevantní: Klaus má zjevné vazby na ODS, jsou dány i jeho čestným předsednictvím strany, a s lidmi z vedení strany se nepochybně stýká. Všichni to vědí od té doby, co byl zvolen, věděli to ti, co ho volili, ve chvíli, kdy ho volili, a vědí to i bez Práva; proto ani Klausova dementi nejsou příliš účinná. Tak to prostě je.

Na schůzi pěti stálých členů Rady bezpečnosti a Německa, kde se jednalo o íránském atomovém programu, bylo prý dosaženo významného pokroku: Británie, Francie a Německo navrhly „balíček technologických a obchodních pobídek“ pro Írán (jde prý mj. o lehkovodní reaktor a palivo, které Írán dostane výměnou za povolení inspekcí a zmrazení obohacování uranu). Aby získali souhlas Ruska a Číny, nehovoří navrhovatelé vůbec o sankcích, pokud Írán nebude souhlasit, a příští kroky podmiňuje dalšími konzultacemi velmocí. Dokonalejší appeasement si těžko dovedu představit. Buď vyhovíte našim požadavkům, nebo se vám nic nestane.

Na nadcházejícím XIV. Všesokolském sletu na Strahově zazní opět jedna z písní Michala Davida, která provázela cvičení během jedné z bolševických spartakiád. Je to jen další svědectví toho, že se Sokol tak nějak vyžil a že komunisté kdysi s chutí navázali na tradici, na níž bylo cosi podivného. Za starého mocnářství Sokol suploval neexistující českou armádu, s tím, že místo kulometů a děl se používaly švédské bedny, bradla a činky. Za první republiky dodávaly desetitisíce cvičenců, provádějících na povel kotouly a dřepy, národu pocit síly, v mnoha ohledech iluzorní. Komunisté z toho pak hravě udělali naprostou šaškárnu. Dnešní pokračovatelé Sokola to vše berou zjevně jako jednu souvislou tradici. Typické pro český vztah k minulosti.

Pátek 26. května

Buď z rukou policie nebo ze státních zastupitelství unikly zápisy odposlechů předsedy ODS Topolánka a jeho spolupracovníka Marka Dalíka, které policie pořídila při vyšetřování případu Kořistka. Případ byl definitivně odložen a státní zastupitelství odmítlo dát odposlechy k dispozici soudu projednávajícího žalobu Večerka a Dalíka na poslance Kořistku. Obsah odposlechů je takové povahy, že Topolánka nějak výrazně kompromitovat ani nemůže. Paroubek a ministr Bublan se od věci okamžitě a horlivě distancovali, premiér nadto požádal Bublana a policejního prezidenta Husáka, aby únik okamžitě vyšetřili. Na jedné straně jsou nepříliš průkazné Topolánkovy výroky, na druhé únik kompromitujících materiálů ze státních institucí na šéfa nejsilnější opoziční strany týden před volbami. To vše ve vypjaté volební kampani, plné nekorektnosti na obou stranách. Otázka cui bono (česky, volně přeloženo: kdo v tom má prsty) se za těchto okolností nedá odpovědět.

Kardinál Vlk a arcibiskup Graubner protestovali u ministryně Buzkové a ministra Bublana proti čítance pro osmé třídy základních škol s tím, že jeden z uvedených textů navádí k rasové a náboženské nesnášenlivosti. Jde o citát z textu francouzského spisovatele Françoise Cavanny. Zní (cituji dle Práva): „Bůh svede Pannu Marii, spíše z politických důvodů než z vášnivé lásky, a udělá jí dítě… Josef, dívčin snoubenec, je v podstatě dobrotisko a smíří se s domácností ve třech, ačkoli se nemůže zcela zbavit návyku otvírat dveře od skříně, aby uviděl, zda se tam neukrývá Bůh v podvlékačkách. Panna Maria porodí za žalostných hygienických podmínek. Ježíšek se narodí z neznámého otce. Až potud to není příliš mravné. Protože Bůh ještě není křesťan. Strpení!“ Má to být příklad travestie, tj. zesměšňující parafráze vážného díla coby literárního stylu. Připadá mi poněkud pitomý a nevím, proč se musí předkládat zrovna dětem v osmé třídě. Myslím si, že televizní ČÚTI (tj. RRTV) by proti jeho vysílání okamžitě zasáhla, ovšem jen v tom případě, pokud by se nějak dotýkalo zájmů vlády a ČSSD. Bylo cílem zařazení do čítanky ukázat katolíkům a v druhé řadě i ostatním křesťanům (ti jsou u nás považováni tradičně za bezvýznamné a tudíž pokrokovější), kdo je tady pánem? Nenašla by se třeba travestie na nějaký náš národní literární skvost? Namíchlo by se daleko víc lidí. Nebo o to snad autorům čítanky nešlo?

Prezident Klaus ostře kritizoval jednoho ze signatářů kritického prohlášení 66 akademických činitelů, imunologa Hořejšího. Prohlásil: „Nevěřím, jak ten člověk může dělat vážně svou vědu, když se takhle vyjadřuje k otázce plíživého sjednocování EU“. Prezident Klaus se zjevně zbláznil. Co má společného kritika Klausova euroskepticismu s imunologií?

Profesoru Kohákovi se zjevil Ježíš a vyzval ho, aby nevolil KDU-ČSL a ODS. Se svým nevšedním zážitkem (jako správný prorok jména stran poněkud zašifroval a jako moderní člověk pouze vydává svědectví o tom, jaké by bylo Ježíšovo stanovisko, aniž by zmiňoval sám akt zjevení) se oblažený vzápětí podělil se čtenáři Práva, zjevně mimořádně disponovanými k tomu, aby radostnou zvěst přijali. Ve skutečnosti je Kohákův článek mimořádně legrační demagogické rouhání.

Strana zelených má v programu zvýšení počtu medvědů v českých lesích. Na jednu stranu je mi to sympatické, protože mám zvířátka rád. Na druhé straně se musím přiznat, že se specielně medvědů poněkud bojím, pokud ode mne nejsou nějakým spolehlivým způsobem odděleni. Tak nevím: mám je volit, nebo ne? (Zelené, nikoli medvědy).

Sobota 27. května

Právo zasypává čtenáře průzkumy veřejného mínění zčásti objednanými ČSSD, podle nichž strana v nadcházejících volbách jednoznačně zvítězí. Nepřeji si to, ale stejně nerad bych viděl velký a oslnivý triumf ODS, strany, která si začala s „nulovou tolerancí“, jež se jí teď jako bumerang vrací. Snaha emancipovat se od Klause skončila v minulosti napůl cesty, tím, že si do čela zvolili nevýrazného politika. Prostředek horší než obě možné krajnosti (zachování totální závislosti nebo důrazný rozchod). Není vyloučeno, že za to ODS bude muset platit - z našeho účtu, ovšem. Průzkum popularity politiků, s nímž přišlo CVVM, za normálních okolností není třeba přeceňovat, šest dní před volbami však určitou výpovědní hodnotu mít může. A to, že se v něm před předsedou ODS octnul dokonce i ministr Rath, je dost znepokojivé.

Premiér Paroubek se předvolebně populisticky distancoval od zřízení americké základny na našem území. Smysl základny by byl obrana Evropy před íránskými střelami středního doletu (nikoli obrana USA, tam nedoletí). Každý svého štěstí strůjcem. Nečas se odmítl k problému vyjádřit, předseda branného výboru PS Vidím prohlásil, že v případě radarové základny by mi stačilo schválení parlamentem, v případě vojáků a raket by byl pro referendum. Nejsa aktivním politikem, omezím se na konstatování, že v případném referendu budu hlasovat pro.

Někdo poškozuje billboardy ČSSD, strana z toho obviňuje pochopitelně svého konkurenta. Předtím sama začala s neslušným napodobováním jeho billboardů. Respektive navázala na tradici založenou Balbínovou poetickou stranou, která útočila na lidovce a jistě to nedělala z idealismu. Ničitele billboardů nelze jednoznačně identifikovat, padělatele ano. Bude zajímavé sledovat na výsledcích voleb, nakolik se volební boj vedený těmito prostředky vyplácí.

Ministr Rath se několikrát vyznamenal komentováním demonstrace lékařů: „Do ulic vyšli nejbohatší lidé této země. je to výsměch občanům, kteří žijí z průměrného nebo podprůměrného platu“. Myslím si za prvé, že je u nás mnoho bohatších lidí než lékárníci a zubaři, za druhé, že bohatství cti netratí a že právo demonstrovat nemají jen ti, co jsou švorc. Pan ministr zároveň dokázal, že se za totality ve škole pilně politicky vzdělával: aby vyšli nejbohatší lidé do ulic, to se prý zatím stalo jen v Chile před Pinochetovým pučem. Allendeho podle pana ministra svrhli boháči a ne lidé znechucení bídou a nepořádkem, které jeho bezohledná vláda v zemi vyvolala. Pan Rath je formálně ČSSD, ale srdcem zjevně KSČM.

Premiér Paroubek poskytl v Právu velký předvolební rozhovor Alexandru Kramerovi. Ten na něj byl na své zvyklosti poměrně hodný (ne bezvýhradně). Některé premiérovy výroky zaujmou: „Sociální demokraté své protivníky nefackují.“ To ne, sociální demokraté se fackují pouze sami mezi sebou (připomínám, že ve slavném souboji Wagner kontra Grulich ovšem taky, jako v Mackově akci, aspoň údajně nešlo o politický problém, nýbrž o označení „svině židovská“, které, podle mého soukromého názoru, za pořádnou facku stojí). Dále: „Konec konců, moje vláda je také svého druhu minoritní vládou, v těch posledních třinácti měsících jsme podporu pro jednotlivé zákony získávali u různých partnerů.“ K tomu je třeba podotknout, že podporu pro nejvýznamnější a nejproblematičtější zákony (naposled neziskové nemocnice a Zákoník práce) získávali u komunistů, a tak to bude i v případě, že spolu s nimi budou mít po volbách většinu. Komplexy méněcennosti ovšem premiér ovšem netrpí: „Ve vší skromnosti se domnívám, že jsem bystřejší než můj protivník. Tak to prostě je.“ Gratulujeme.

Česká televize odmítla zveřejnit celkem hodinový záznam telefonních hovorů mezi Topolánkem a Dalíkem. Udělá to prý až po volbách. Něco málo korektnosti v předvolební politické rvačce.

Pondělí 29. května

Průzkumy veřejného mínění, jak se zdá, už nefungují. Je to podobné, jako když se dopravní prostředek dostane do silné elektromagnetické bouře a selžou palubní přístroje. CVVM věští slabou převahu ČSSD nad ODS (loni předpověděla výsledek voleb nejpřesněji), podle SC&C vyhraje s převahou ODS. Agentury jako PSB nebo Data Collect, pracující na objednávku ČSSD, nelze dost dobře brát vážně, jsou to kompasy se zafixovanou směrovkou. Politická hospodská bitka je natolik vyhraněná, že zřejmě chtě nechtě vtahuje i ty, co by chtěli zůstat neutrální. Má dva konce, špatný (faktická spoluvláda ČSSD a komunistů) a neutrální (odklad, který by znamenala divoká koalice ODS –KDU-ČSL – zelení). Jsem příliš poznamenán šestašedesátiletým pobýváním v této zemi, než abych mohl věřit, že tu něco může dopadnout dobře. Zvlášť když se o to nikdo plánovitě a přesvědčivě nesnaží.

Poslední dvouhodinový televizní souboj mezi Paroubkem a Topolánkem byl přes snahu pořádající ČT a poměrně obratného moderátora únavný nejen pro hlavní protagonisty. Oba se snažili poučit ze svých minulých chyb, zdá se, že Topolánkovi se to povedlo lépe. Měl ovšem z minula na triku dva velké lapsy: nepříliš věrohodné obvinění premiéra ze styků s organizovaným zločinem a to, že mu nakonec nepodal ruku. Argument, že ruce podáváme jen slušným lidem, vyvrací život dnes a denně. Zdvořilost je jediná cesta k tomu, aby se lidé navzájem pro své darebáctví nevybili a vychází z příkazu, že máme milovat i své nepřátele. Paroubek tentokrát řekl svému soupeři, že lže, jenom jednou (minule asi pětkrát), zato mu vysvětlil, že neunese funkci premiéra, že špičková politika není pro něho nic a že si může plácat, co ho napadne, protože předsedou vlády nikdy nebude. Taky prohlásil, že od Bílé hory se u nás nikdy nekradlo tolik jako za ODS, to je směšné: v roce 1945 byly napřed cynicky okradeni všichni zdejší Němci a Maďaři, po roce 1948 pak přišla bída i na české kozáky. Mluvit v Česku o kradení je řeč o provaze v domě oběšencově. Topolánek se v souboji na sprosťárny držel zpátky a velmi dobře udělal. Paroubkovo chvástání před duelem, během duelu i po něm pak jaksi vyznívá do prázdna – připomíná známou hru, kterou jsme hrávali v dětství, totiž „na krále opic“. Vzpomínáte si? Dosah debat se přeceňuje – drtivá většina lidí se už rozhodla: zda půjde volit, a v případě, že ano, koho bude volit.

Pokračuje předvolební sesuv Strany zelených: Třiatřicet „levicových“ členů založilo frakci, jejímž programem je podpora všech levicových stran a sil a spolupráce s nimi. Distancuje se od podpory exprezidenta Havla, má si ji strčit za klobouk (řekli to slušně). Proč? To je Havel prašivý? Zatím je mezi nimi jen jedna kandidátka na volitelném místě. Do voleb vyjdou noviny ještě čtyřikrát, podaří se „levicové frakci“ získat další žhavé kandidáty na poslance?

Šéf policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Kubice ovlivnil politiky (zjevně vládní) z tlaků na vyšetřování korupční aféry biolíh. Premiér podezření rozhořčeně odmítá, záležitostí se bude zabývat branně bezpečnostní výbor Sněmovny. I tohle je nesporně úkaz související s vyhrocenou předvolební situací (není divu, že je vyhrocená, jde o hodně). Neměly by se podobné podezřelé aféry řešit až příští týden?

Vznikne-li velká koalice, pak vyhrajeme příští volby, tvrdí předseda KSČM Filip. Měl ještě dodat: vznikne-li menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM, vyhráli jsme už tyhle.

V rozhovoru pro Právo řekl předseda KSČM ještě, že česká společnost je od patnáctého století vyhraněná výrazně nalevo (starý Nejedlý přichází znovu ke cti, tvrzení pana předsedy je nehorázná pitomost) a dal najevo, že by byli ochotni vstoupit do případné vlády národní shody, která by mohla vzniknout tehdy, potká-li ČR nějaká přírodní katastrofa (nedej Pán Bůh!) nebo vyhlásí-li američtí imperialisté válku Íránu.

Lukáš Jelínek se v Právu pohoršuje nad tím, že ODS chce zrušit po volbách některé zákony (zákoník práce, zákon o neziskových nemocnicích), přestože je Sněmovna odsouhlasila „dokonce třikrát“. Jo, jenže to byla jiná sněmovna, než bude ta po volbách, a nebude nijak vázána rozhodnutími své předchůdkyně. Mluvit o neúctě k právnímu řádu je směšné, nová sněmovna může zcela legitimně změnit rozhodnutí své předchůdkyně.

Do magnetické předvolební bouře se dostaly ostatně i české noviny. Zatímco otvírák Práva zdobí palcový titulek „Poslední průzkum: ČSSD těsně vede“, na stejném místě v Mladé frontě Dnes čteme: „Poslední volební průzkum: ODS 30,8%, ČSSD 24,2%“.

Dánský list Politiken přetiskl karikatury proroka Mohameda. Šéfredaktor listu se vyjádřil v tom smyslu, že je přináší „s ohledem na novinářskou etiku“, kdežto Jyllands-Posten je zveřejnil „jako provokaci“. To je dětinský alibismus a snaha shodit bližního, trochu jako když čeští komunisté s lidskou tváří v roce 1968 tvrdili, že nebudou na rozdíl od Maďarů v šestapadesátém tak pitomí, aby žádali neutralitu a vystoupení z Varšavského paktu. Českým chytrákům to bylo nakonec, jak víme, prd platné: nájezdu ruských tanků se nevyhnuli.

K případu Mackovy facky se vrací v Lidových novinách europoslanec Železný. Píše: „Ostatně, někdy v 19. století by teď Rath už ležel na palouku u městských hradeb s prostřelenou hlavou, doktor Macek by odjížděl v kočáře, aby vyinkasoval sladkou odměnu hrdiny od své dámy a dva sekundanti by nezúčastněně balili soubojové pistole. To byly časy!“ Pan Železný se mýlí: jít do souboje znamenalo jednat odvážně, a to znamená riskovat, že s prostřelenou hlavou tam nezůstane ležet můj sok (Rath), ale já (Macek). V tom je jakási nedokonalost tohoto způsobu nastolování spravedlnosti a důvod, proč byl na individuální úrovni opuštěn (válka ovšem není nic jiného než souboj ve velkém).

Úterý 30. května

Ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu plukovník Kubice vystoupil včera před Výborem pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny. Obvinil své nadřízené, že omezují činnost jeho pracoviště a hovořil o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a politiky. Podle toho, co bylo z jeho zprávy zveřejněno v novinách, bych si ji vůbec netroufl bagatelizovat: běhá z ní mráz po zádech a rád bych věřil, že bude důkladně a objektivně prošetřena. Když jsem už ale napsal o vystoupení vědeckých pracovníků proti Klausovi to, co jsem napsal, nemohu si ani tady odpustit poznámku: skandál se zprávou propukl čtyři dny před volbami. ČSSD a Paroubek už nemají možnost na ni reagovat jinak, než poněkud hysterickými prohlášeními a výzvami, které jsou spíš „kontraproduktivní“ (podle Paroubka jde o „dlouho připravované spiknutí tohoto vysoce postaveného policejního důstojníka a některých představitelů ODS s cílem velmi zásadně zdiskreditovat moji osobu a zničit šance České strany sociálně demokratické na volební úspěch“). Předpokládal jsem ve své bezměrné naivitě, že před nedávnem na Primě pan Topolánek jen tak plácl, že premiér Paroubek má kontakty s podsvětím. Obávám se, že jsem se v tomto odhadu zmýlil. Velmi si nepřeji vítězství ČSSD (této ČSSD) ve volbách a zvlášť menšinovou vládu podporovanou komunisty bych považoval za katastrofu pro Českou republiku. Nemohu však zamlčet, že to, co se tu teď odehrává, mi připomíná jeden předvolební skandál z doby před šestnácti lety: totiž kauzu Bartončík. To, co Havlovi spolupracovníci o panu Bartončíkovi sdělili, nepochybně sedělo: problém byl v tom, kdy to sdělili. Nemohu uvěřit, že politického cíle, jakkoli žádoucího, se dá dosáhnout prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník.

V souvislosti s Kubicovou zprávou Právo připomíná, že před časem údajně spáchal (aspoň podle toho, co policie vyšetřila) náměstek ředitele pražské policejní správy Janíček sebevraždu. Ve zprávě se hovoří o tom, že Janíček byl lidmi z podsvětí vylosován z těch, kteří musí být odstraněni, a následně zavražděn. Janíček byl nalezen oběšený ve sklepě domu, kde bydlil, Na těle měl 29 bodných a řezných ran, ty však nebyly příčinou úmrtí. Podivná sebevražda!

Rovněž čtyři dny před volbami se ve Straně zelených utvořila „levicová frakce“, která se nebrání spolupráci s komunisty, i když to říká jen na půl huby. Čelnou představitelku frakce Holubovou následně přijal premiér Paroubek, který nešetřil chválou: „Jsem rád, že uvnitř SZ získává vliv tento levicový proud, pro SZ by nebylo dobré být jen béčkem ODS“. Pan Paroubek to trochu přehnal: kdyby se držel zpátky, mohli by si lidé myslet, že rozkol u zelených on a ČSSD nepodnítili, nebo že ho podnítili. Takhle člověk nemá na výběr, všechno je jasné.

Mluvčí ministerstva školství Profant se ohradil proti protestům katolíků, které se týkají čítanky pro osmé třídy ZŠ s ohavnou persifláží příběhu evangelií (už jsme tu o ní psali). Čítanku prý nestáhnou „stejně jako nikdo nestahuje film Šifra mistra Leonarda, protože se někomu nelíbí“. To není šťastný příklad, seděl by tehdy, kdyby ministerstvo školství na promítání „Šifry“ pořádalo povinné školní exkurzy.

Jakýsi humorný protějšek k údajnému prorůstání organizovaného zločinu do státní správy představuje zpráva o policejním zásahu v Rumburku. Policisté tam zastavili ukradené auto, zloděj využil chvíle, kdy auto ohledávali a ukradl jim jejich vlastní. Ujel čtyři kilometry, auto zaparkoval a utekl. Je dobré, že se Policie ČR stačí postarat i o trochu veselí v tomto pochmurném předvolebním mumraji.

Středa 31. května

Událostí dne je nepochybně rozhovor, který poskytl prezident Klaus Mladé frontě Dnes. Václav Klaus se obratně stylizuje do role pohotového a nezávislého komentátora politické scény. Komentátoru Klausovi bych mohl v mnoha věcech dát za pravdu. Bohužel Václav Klaus není nezávislý komentátor, ale prezident České republiky. Pokud by z této své funkce vyzval voliče, aby se v co největším počtu zúčastnili voleb, bylo by to velmi užitečné a měl by na to právo. Pokud by voliče zároveň varoval před nebezpečím, že se komunistům dostane mocenského postavení, o jakém se jim ještě před rokem ani nesnilo, že je to velmi nebezpečné, a vyzval voliče, aby při volbě zvážili i tuto skutečnost, bylo by to sice na hraně, ale dovedl bych to v této velmi vyhraněné situaci pochopit. Pokud ale přímo útočí na předsedu vlády a nejsilnější parlamentní strany se zjevným úmyslem odradit voliče od toho, aby pro něho hlasovali, navíc se zdůvodněním, že je stranický diktátor a že jeho strana a jeho vláda je stranou a vládou jednoho muže (to prosím od Václava Klause zvlášť sedí, je zajímavé, jak je některým jinak velmi inteligentním lidem odepřena elementární sebereflexe a kritický odstup od sebe sama), a navíc požaduje „vytvoření nové vlády, která by prováděla zásadní reformní kroky“, je to naprosto nekulturní zásah do volební kampaně, který podle mého názoru prezidentovi vůbec nepřísluší. Nedovedu si představit, že by něco takového udělal spolkový prezident Köhler (ale abychom nechodili historicko politicky tak daleko, ani např. Ferenc Mádl nebo László Sólyom).

Premiér Paroubek reaguje na obvinění, které se vynořily v souvislosti se zprávou plukovníka Kubice, zcela hystericky („hnusné lži, lhář a hnusný člověk, politický gangsterismus, zákeřnost, zbabělost, špinavý čin, pučistické praktiky, politická pakáž“, atd.). Silácká slova ale nejsou příliš užitečná, možná by úplně stačilo a bylo by víc, kdyby se pokusil věcně popsat, co se vlastně stalo. Pan Kubice z důvodů, o nichž nechci spekulovat, zveřejnil informace o probíhajícím vyšetřování některých důležitých kauz a o tom, že se jeho nadřízení pokoušejí do vyšetřování intervenovat. Informace jsou to krajně znepokojující a měly by být objektivně prošetřeny, nicméně byly zveřejněny čtyři dny před volbami a není možné, že by pan Kubice tuto skutečnost nebral tak či onak v úvahu. Zároveň předseda Topolánek minulý týden na Primě mluvil o kontaktech pana Paroubka a ČSSD k organizovanému zločinu: nedovedu si představit, že by v tom okamžiku o problémech pana Kubice a jeho potřebě vystoupit s nimi na veřejnost nevěděl.

Exklancléř Schröder musel nutně poslední volby prohrát: je to totiž mimořádně naivní člověk. Je přesvědčen o tom, že „jeho návštěva nemohla v Česku nic, včetně voleb, ovlivnit“. Asi si ho Paroubek pozval kvůli jeho hezkým očím. Kromě toho ovšem hovořil o „zlobě, s jakou je nyní osočován Jiří“: „Vždycky jsem se také setkával s jednou věcí, že lidé, kteří jdou volit, vědí přesně, že musí takovouto zlobu odsoudit. Právě proto jsem optimista. Kdo se takto chová, tak jako Jiřího protivníci, tak ten nevyhraje. Tito lidé nemají nic společného se správným pojetím politiky. Rozmíšky, to ano, ale v demokracii by to nemělo vyústit v nepřátelství. Myslím si, že jeho protivníci už tuto hranici překročili. A právě proto nevyhrají.“ Nejen pan prezident Klaus, ale (tím spíš) pan exkancléř by si měl hledět svého.

Paroubek se též vyjádřil k českoněmeckým vztahům a v jejich rámci o projektu Centra proti vyháněním v Berlíně. Existují prý obavy, že tím budou oběti stavěny na stejnou úroveň. Existuje nějaký rozdíl mezi zavražděnými českými a zavražděnými německými civilisty? Jsou jedny vraždy přijatelnější než druhé, a proč? Člověka, který se řídí takovou logikou, je třeba se bát.

Letáky vydané Českomoravskou konfederací odborových svazů prý nápadně straní ČSSD. Myslím, že je to v podstatě irelevantní, celá tahle organizace je vlastně jedna velká potěmkinská vesnice bez jakéhokoli vlastního politického vlivu.

Petra Procházková kritizuje v Klidových novinách Američany a prezidenta Bushe za naivitu, s jakou chtěli nabídnout Afgháncům parlamentní demokracii a kritizuje vojenskou účast Západu v Afghánistánu. To je moc hezké, ale prvotní cíl svržení Talibánu nebyl zavést anglosaskou demokracii v této zemi, ale odejmout Al-Kajdě spolehlivé zázemí pro klidné organizování terorismu v západních zemích. Ten cíl byl, je mi líto, úplně legitimní. Západní zemí je teď i ČR. Pokud Západ Afghánistán vyklidí, bude se znovu realizovat tenhle model a v budoucnu to pocítíme i my.

Čtvrtek 1. června

Včerejší střetnutí mezi Paroubkem a Topolánkem na Primě bylo docela poutavou podívanou. Trvalo sice dlouho, ale bylo rozděleno reklamními bloky do tří částí, takže nepůsobilo únavně. Moderátorka Jílková se s náročným úkolem vyrovnala kupodivu dobře, šlo o Kotel v tom nejlepším možném slova smyslu. Oba protagonisté si mohli vzít k ruce dva stranické kolegy. Paroubek nastoupil frajersky sám, Topolánek si přizval Němcovou a Gandaloviče, za což od oponenta sklidil posměch. Rovněž v „publiku“ ODS byli někteří prominentní přívrženci strany. Paroubek byl sám jako kůl v plotě. Obávám se, že tentokrát věc podcenil, byl sice jako obvykle agresivní, ale opakoval se a některé odpovědi nepůsobily příliš přesvědčivě (tam, kde létají vzduchem čísla, záleží daleko spíš na celkovém dojmu než na tom, nakolik jsou přesná, to diváci samozřejmě v drtivé většině nedokáží posoudit). Vypadá to, jako kdyby se předseda ČSSD před úplným závěrem volební kampaně vyčerpal. Problém Kubicovy zprávy by byl kupodivu asi zůstal úplně mimo hru, kdyby moderátorka účastníky nedonutila, aby se věcí zabývali. Nepříliš dobrým dojmem působila i neukázněnost sociálně demokratické klaky. Ostatně se zdá, že tato efektní střetnutí už nebudou mít na výsledek voleb nějaký rozhodující vliv.

Pokud jde o Jiřího Paroubka, ještě jedna poznámka na okraj. Jedna čtenářka Událostí mne upozornila na incident, který se odehrál před časem při rozhovoru, jejž s premiérem pořizovala redaktorka LN Renata Kalenská, a na nějž jsme v každodenním shonu jaksi zapomněli. Paroubek se cítil během rozhovoru natolik uražen, že jej přerušil. Při odchodu pak paní Kalenské ostentativně odmítl podat ruku. Pane Paroubku, co jste to za člověka! Nepodat ruku politickému protivníkovi, jak to udělal předseda ODS Topolánek, je jistě nezdvořilost, v tom Vám rád dávám za pravdu. Nepodat ruku ženě je ovšem, mírně řečeno, hulvátství (chápu ovšem, že v socialistickém „pohostinství“ platily jiné normy).

Předvolební bulletin ČSSD Právo (proměna je dočasná a účelová, vedení Práva nepochybně sleduje dlouhodobé strategické cíle, v nichž je eventuelní menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou jen epizodou, ovšem dosti významnou) zevrubně informuje o „levicové frakci“ zelených. Její nejvýznamnější představitelka Eva Holubová doporučila svým příznivcům nepřímo, ale srozumitelně, aby místo zelených volili ČSSD, nebo „jinou liberálně středovou stranu“ (to je dobré, Paroubkova ČSSD je liberálně středová!). Tahle partyzánská akce pana Paroubka je naštěstí ještě o mnoho průhlednější než případ Kubice. Předseda zelených Bursík dal na vědomí, že za těchto okolností se mu s ČSSD spolupracovat ani trochu nechce, těžko se mu divit.

Do české volební kampaně se montuje kdekdo, naposled německý filmový režisér Becker, kterého se dotklo, že se ODS poněkud neohrabaně dovolávala jeho filmu „Good bye, Lenin!“ Bohužel, na německé politiky, intelektuály a historiky je třeba si dávat velký pozor. Drzost, s jakou se vměšují (nepochybně s nejlepšími úmysly) do českých záležitostí, je omračující. Člověk má občas dojem, že neexistují horlivější obhájci „odsunu“, než němečtí historici, a horlivější obhájci českých postkomunistů, než němečtí demokratičtí politici pravého středu. Předkové dnešních Němců se kdysi v minulosti dopustili strašných zločinů. Je ale recept na nápravu odvrhnout jako zbytečný balast veškerou hrdost a chovat se ke svému okolí plánovitě a dlouhodobě jako spráskaný pes? Obávám se, že přechod z tohoto extrému do druhého, který bude pro sousedy Německa krajně nepříjemný, je víc než snadný.

Pokud jde o případ pana Kočky, jehož premiér Paroubek hájí tím, že je dlouhodobým organizátorem Matějské poutě a jako takový přece nemůže být schopen vraždy, se vyjádřil také ministr Rath: „V tomto duchu mám takový pocit, aby nakonec z Kočky nebyl Macek a aby nakonec tedy z Mrázka nebyl klíč ke švýcarskému kontu ODS, popřípadě klíč k privatizaci Knižního velkoobchodu…“ zdá se, že uštědřený pohlavek panu ministrovi způsobuje stále jakási psychická muka.

Premiér Paroubek chtěl dát ve vládě hlasovat o tom, zda plukovník Kubice svým postupem porušil zákon. To je strašné. Odkdy se o takové věci rozhoduje hlasováním v exekutivě? Pokud jde o formu, je to totéž, jako když o rozsudcích v politických procesech kdysi rozhodovalo politbyro KSČ (samozřejmě forma je o hodně mírnější, leč technika takřka totožná).

Mirek Topolánek se podle MfD obává, „že sociální demokraté se budou snažit zpochybnit volby. Podle informací Frekvence 1 v Paroubkově týmu posuzují variantu, kdy v případě volební prohry podá ČSSD žalobu ke správnímu soudu kvůli narušení průběhu voleb. Poukáže přitom na Kubiceho zprávu, ve které byly údajně použity nepravdivé informace.“ Obává se nepochybně právem, i když to Paroubek popírá. Obávám se, že eventuelní Paroubkovu prohru bude muset stvrdit Ústavní soud.

Komunisté (totiž předseda Filip) podle Lidových novin plánují vytvoření „vlády národní shody“, kterou by „tvořily všechny politické strany, které by se dostaly do sněmovny“. To už tu jednou bylo, totiž v roce 1945. tenkrát se tomu říkalo Národní fronta a každý ví, jak to dopadlo.

Pátek 2. června

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jsou už dvě hodiny otevřeny volební místnosti v nejvýznamnějších volbách, jaké se u nás od převratu konaly. Nemyslím si, že by skončily nějakou fatální katastrofou srovnatelnou s 21. srpnem 1968, ale jejich výsledek může být pro českou společnost velmi nepříjemný. Moje dlouhodobá, víc než půlstoletá zkušenost s pobýváním v české kotlině mi napovídá, že tu v podstatě všechno končí špatně. Přesto je třeba se snažit. Takže nám nakonec nezbývá, než se nechat překvapit.

Právo, tč. informační bulletin ČSSD, triumfuje: jak zjistila BIS, „premiér není napojen na organizovaný zločin“. Zdá se, že tu působí síla zvyku: když něco zjistí tajná policie (BIS ovšem není tajná policie, ale pro neinformovaného to tak může vypadat), tak to sakra přece musí být pravda!

Jiří Paroubek žaluje plukovníka Kubiceho za pomluvu. Jde o informaci, že měl na jachtě svého známého zneužívat jeho nezletilou cestu. Informace byla součástí tajné části Kubiceho zprávy a prosákla na veřejnost nikoli Kubiceho vinou. V žádném případě nejde o nic ověřeného (daleko spíš o drb). Je to sprosté a ten, kdo tajné části zprávy otevřel přístup na veřejnost, by měl být potrestán.

Právo také hodnotí poslední střetnutí Paroubka s Topolánkem na Nově. Premiér si neodpustil sebezhodnocení: zatímco jeho sok prý program ODS spíše recitoval, on sám program ČSSD programově vykládal. Je hezké, že si fandí, koneckonců to dělá každý. Mně připadala debata spíš otravná a nezdá se mi, že by mohla přinést do vývoje preferencí něco nového: vrchol bylo zjevně středeční střetnutí na Primě. Když všechna čtyři setkání shrneme, je taky třeba říci, že jich bylo tak akorát. Aspoň já mám teď obou pánů až po krk, a určitě nejsem v téhle zemi sám. Proto je nevěcné vytýkat Topolánkovi, že se před Paroubkem schovával. Rozdíl mezi nimi je ten, že pan Paroubek je větší sprosťák, pan Topolánek větší nešika. Už to stačí k tomu, aby si člověk snadno vybral. Zásadní věc pro mne je, že pan Paroubek chce vládnout s podporou komunistů, kdežto pan Topolánek ne.

Paroubek se tváří, že nechce koalici s ODS, ale s „menšími stranami“. To musí být pro Martina Bursíka povzbudivé: jeho budoucí koaliční partner mu už předvedl, že nemyslí na nic jiného, než jak ho sežrat. Obávám se, že jakýkoli koaliční svazek mezi zelenými a ČSSD je po vzniku „levicové frakce“ u zelených vyloučený.

Sdružení obcí v Doupovských horách, kde se má pod patronací Armády ČR odehrát letošní CzechTek (jsme zřejmě jedinou zemí na světě, kde armáda podporuje takovéto akce), zuřivě protestují. Asi mají strach. Doporučuji akci uspořádat na Hrádečku u Trutnova, tam se nepochybně setká s vlídným přijetí aspoň jedné, zato však významné osobnosti.

Karel Steigerwald píše v MfD, že se v těchto volbách střetávají dva světy, liberalismus a socialismus. To je pro mne příliš abstraktní: střetává se Paroubek, který se chce spustit s komunisty, s těmi, co se s nimi spustit nechtějí. Jinak sociální demokracie patří stejně jako liberální a konzervativní strany do rámce západní liberální demokracie, pouze s tím, že sociální demokracie zdůrazňuje solidaritu, kdežto liberálové iniciativu. Co je vhodnější, závisí od situace: je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení. Fanatické vize Friedricha von Hayeka považuji ze zavádějící. Také chápu nedůvěru pana Steigerwalda k zeleným, jen ho musím upozornit, že bez nich ODS a KDU-ČSL většinu dohromady asi nedají.

Luboš Palata si i ve vzrušené volební situaci udělal čas na to, aby napsal krátký, ale o to nehoráznější článek o sudetských Němcích.

Kateřina Safaříková se v LN obává euroskepticismu ODS a odkazuje na Jana Zahradila. Nevím, jaký bude vliv tohoto člověka v ODS, pokud Topolánek uspěje. Řekl bych, že Alexandr Vondra nevystoupil v debatě na Primě na Topolánkově straně náhodou. A Vondrovy představy o EU jsou o hodně normálnější než představy pana Zahradila a jeho vyšinutých poradců.

Sobota 3. června (první vstup)

Pokud jde o volební účast, existují zatím jen odhady. Prý by mohla být vyšší než posledně, prý měli větší zájem než v minulosti mladí lidé. To jsou zprávy, které nepřejí komunistům. Podle jiných odhadů bude účast v české části ČR stejná jako loni, na Moravě o něco vyšší. Ředitel STEM Hartl očekává cca 50%. Já, ač bych si velmi přál, aby byla vyšší než loni, se obávám, že na Hartlově odhadu může být něco pravdy. 50% se mi ovšem zdá velmi, velmi málo a nelze vyloučit, že divoká volební kampaň veřejností zahýbala směrem k volebním urnám. V roce 2002 v lidech ještě doznívalo znechucení nad potupným krachem čtyřkoalice, s níž mnozí sympatizovali.

Právo je nepřekonatelné. Např. podtitulek v jednom článku hlásá: „Od Topolánka lidé čekali víc“. Po pečlivém přečtení dalšího odstavce člověk zjistí, že správně to má znít: „Paroubek říká: od Topolánka lidé čekali víc“. Jaký smysl má takovéhle srandovní fixlování?

Jakýsi Rostislav Matulík zase (rovněž v Právu) tvrdí: „Kolektivní psýché západní společnosti se … již dávno s křesťanstvím rozešla“. Ke křesťanství podle toho člověka patří zjevně víra v magii čísel. Pan Matulík je mluvčím kolektivní evropské psýché (zjevně se jedná o nějaké strašidlo). V životě ovšem záleží daleké víc na lidech než na kolektivní psýché.

Známý enfant terrible německé intelektuální scény Peter Handtke nedostane od města Düsseldorfu cenu Heinricha Heineho za své kontroverzní výroky o Jugoslávii. Kdysi prý prohlásil, že Srbové jsou ještě větší oběti než Židé, to je nechutné a mohl si to odpustit. Když ovšem odmítá srovnávat Miloševiće s Hitlerem, má úplně pravdu (i když to není žádný důvod, proč jezdit takovému individuu a funus), a když žádá, aby se naslouchalo i těm, kteří se stali obětí masakrů, spáchaných muslimy, má taky pravdu. Problém občanských válek v bývalé Jugoslávii spočívá v tom, že se všechny zúčastněné strany posléze předvedly jako dobytek. To se v občanských válkách stává (typický příklad: občanská válka ve Španělsku). Teď by se měli snažit všichni sami pro sebe zcivilizovat, začít u sebe a nevymlouvat se na ty druhé.

Noviny jsou plné toho, že Američané kdesi v Iráku zmasakrovali civilisty. Vymknuta z kloubů doba šílí: v normálu to bude, až budou konečně zase islámští teroristé masakrovat americké civilisty.

V Právu píše Jiří Hanák: „Při četbě včerejšího tisku měl jsem však dojem, že před branami Česka stojí nepřítel.“ Při četbě výplodů pana Hanáka mám ten dojem už asi třináct let, a při četbě Práva po celou tuto volební kampaň (řídké výjimky potvrzují pravidlo).

V MfD píší, že ČSSD poslala ve čtvrtek do novin svůj poslední průzkum, podle něhož vyhraje ODS a ČSSD nedá s komunisty dohromady většinu. To vypadá jako poslední pokus o předvolební mobilizaci účelně vyprodukovanou špatnou zprávou.

Sobota 3. června (druhý vstup, doplněk)

Účast je údajně slušná, 65%, o 7% víc než minule.

Sobota 3. června (třetí vstup, 15.15)

Předběžné výsledky voleb po sečtení asi dvanácti procent hlasů nás ovšem vrací na tvrdou zem. Jediné, v čem se shodují s povolební prognózou SC&C, je zhruba volební účast. Jinak vede ČSSD s 33,73%, druhá ODS má 31,8%, třetí komunisté 14,69, čtvrtá KDU 8,78, a zelení pouhých 5,15%. Podle tohoto výsledku je socialisticko-komunistická většina jistá a zelení se nadto pohybují nad propastí. Považuji jej za podstatně realističtější než onen pohádkový odhad. Je pravda, že se výsledek může ještě proměňovat směrem k volebnímu patu, asi však ne příliš „nad něj“. To, z čeho je třeba pro zbytek odpoledne vycházet, je tento předběžný výsledek.

Sobota 3. června (čtvrtý vstup, 16.50)

Nechápu, proč ČT ve svém volebním zpravodajství stále tvrdohlavě vychází z naprosto irreálného odhadu SC&C. Každý, kdo se podívá na volby.cz, zjistí, že po sečtení skoro 86.% hlasů vede ODS, ale jen s 34,7% před ČSSD s 32,8%, tj. o necelá dvě procenta. Komunisté mají 13,1%, KDU 7,3, zelení 6,1. jediné, co SC&C jakž takž uhádlo, je volební účast, zdá se, že překročila 64%. Setrvalý trend přitom je mírný nárůst ODS a zelených (o desetiny procenta), pozvolná mírná ztráta komunistů a KDU (o setiny až desetiny procenta). S podstatnými proměnami už asi nelze počítat, výsledek voleb je nejistý, protože nikdo neví, kolik je na volební listině zelených Paroubkových agentů, respektive budoucích Wagnerů, Teplíků, Vrbíků či Kottů. Papírově by ovšem ČSSD s komunisty v PS většinu mít neměla. Aspoň že to.

Sobota 3. června (pátý vstup, 20.15)

Situace je zcela nepřehledná: volby sice zjevně vyhrála ODS s tříprocentním náskokem před ČSSD (paradoxně obě strany dosáhly nejlepších výsledků od vzniku ČR), zelení a lidovci mají dohromady asi o tři čtvrtě procenta víc než komunisté, ale po přidělení mandátů může ještě vzniknout úplný pat (je to taky tím, že pokud se dobře pamatuji, d´Hondtův systém mírně zvýhodňuje silné strany vůči slabým, a tedy i relativně silnou KSČM proti zeleným a lidovcům). Klaus už ovšem na tiskovce oznámil, že v pondělí zahájí jednání o nové vládě s ODS. Zvláštní tiskovku údajně chystá na večer taky předseda ČSSD Paroubek. Bude chtít zproblematizovat průběh a výsledek voleb? V každém případě je třeba vyčkat konečných výsledků (ani předběžně nebyly dosud vyhlášeny) a přepočtu na mandáty. Rozhodně se však nedá počítat s tím, že by příští vláda byla stabilní: bude stejně pestrá a nesourodá jako ta předchozí, a role sto prvního poslance přijde znovu ke cti – tím spíš, pokud pak nebude existovat žádná záložní stojedenáctka. Zdá se, že ve volbách se bude do budoucna už jen rozhodovat o tom, kdo dostane 101 a kdo 99 mandátů. Nestačilo by v tom případě volit jen jednoho poslance, totiž toho sto prvního? Bylo by to finančně nenáročné a i jeho ošetření během funkčního období by se zvládlo lépe než dosud.

Sobota 3. června (šestý vstup, 21.30)

Premiér Paroubek vystoupil na tiskové konferenci s útočným prohlášením, v němž prohlásil, že ČSSD zvažuje možnost podat vůči výsledku voleb stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. Ve volební kampani prý byla ČSSD mnohonásobně poškozena ODS a jejími přisluhovači z médií (několik nehodných přisluhovačů jmenoval, na mne se opět nedostalo). Psali jsme tu o tom, že v závěru volební kampaně se udály věci poškozující Paroubka a ČSSD, věci, o jejichž korektnosti lze pochybovat. Paroubkova dikce mi však tolik připomíná kampaň proti Chartě 77, že bych skoro řekl: to, co se dělo před volbami, premiér nyní několikanásobně přetrumfl. Podle přepočtů ČTK je konečný výsledek voleb v přepočtu na mandáty sto na sto. Za dané situace jsou pak dvě možnosti: buď se Paroubkovi podaří získat někoho ze zelených a bude moci uskutečnit svůj plán na menšinovou vládu s podporou komunistů, nebo vznikne situace, v jaké v normální demokratické zemi proběhnou opakované volby (vytvoření většinové vlády je nepředstavitelné), v zemi méně normální převrat nebo občanská válka. Ještě že jsme normální demokratická země!

Sobota 3. června (sedmý a poslední vstup)

Volby sice vyhrála ODS, ale vznikla zcela patová situace: oba soupeřící tábory mají po stovce mandátů. Vstoupili jsme do nejhlubší politické a ústavní krize v krátkých dějinách České republiky. Teoreticky nebude lze vytvořit vládu, která by získala většinu. Ústava ovšem předpisuje tři pokusy (dvakrát jmenuje premiéra prezident sám, po třetí na návrh předsedy Poslanecké sněmovny). To se povleče přinejmenším tři měsíce, a během té doby nastane zuřivá přetahovaná o poslance. Druhá teoretická možnost snad je, že by sněmovna ústavním zákonem rozhodla o opakování voleb. K tomu bude chybět politický konsensus. Poslední možnost je, že po případné stížnosti ČSSD Správní soud prohlásí volby za neplatné (zákon mu to umožňuje). Bez mučení se přiznám, že teď z fleku nevím, jaký je pak přesný postup, nepochybně se volby musí zopakovat. Představa, že bych musel sledovat další volební kampaň přinejmenším stejně strašnou jako byla ta, co ji máme za sebou, mne naplňuje skutečným děsem. Jedno je jisté: to, co nás v příštích dnech, týdnech a měsících čeká, nebude nic příjemného.

Pondělí 6. června

Výsledek voleb je v podstatě druhý nejhorší, jaký (v rámci současných možností) mohl být. Přesto by se neměly přehlížet jeho světlejší stránky. Za prvé, Paroubkova koncepce menšinové vlády ČSSD s KSČM v zádech se zatím nedá realizovat (co není, může být, pokud se podaří sehnat aspoň jednoho přeběhlíka). Rozhodlo o tom ovšem pouhých 338 voličů v Jihočeském kraji, kam se přičítaly i hlasy českých občanů, kteří volili v zahraničí (ti se rozhodli většinou pro ODS). Nebýt těch 338 hlasů, nebyl by „pravostředu“ jeho dvousettisícový náskok ve voličích stačil, volby by vyhráli rudí. Za druhé, pekelná rudá stojedenáctka je pryč. A za třetí, voličská účast byla přece jen slušnější než posledně, což zřejmě souvisí i s vypjatou a poněkud hysterickou předvolební atmosférou. Česká společnost tedy přece jen získala přinejmenším nějaký „odklad“ nepřiznané spoluvlády ČSSD a KSČM, ne však v řádu let, nýbrž dnů a týdnů. Člověk se nakonec naučí být spokojen i s málem.

Divoký projev premiéra Paroubka v sobotu večer měl jedinou vadu na kráse. V okamžiku, kdy vedoucí politik pronáší taková slova, musí už ozbrojené bojůvky obsazovat Hrad, televizi, rozhlas, redakce novin a sekretariáty opozice a zatýkat její čelné představitele. V ulicích musí rachotit pásy tanků. Tanky, pokud se nemýlím, momentálně žádné nemáme. Když se tak neděje, je to mluvení do větru, které nanejvýš tu a tam někoho rozběsní (což se povedlo v případě prezidenta Klause a samozřejmě nejen jeho). Pouhý verbální úkon nestačí.

Jinak ovšem pan Paroubek do velké koalice vstoupit nemůže, není totiž kamikadze: postavení menší z koaličních stran v situaci, kdy na Hradě sedí patron té silnější, by bylo totálně beznadějné a v očích veřejnosti by ji úplně zkompromitovalo. Je třeba se naučit žít s patem: naši vrcholní politici si budou teď moci vyzkoušet, jak se dělá politika ve stavu úplné beztíže.

Pan Paroubek měl také údajně říci v sobotu vpodvečer reportérce Primy, která s ním chtěla udělat rozhovor: „Chovali jste se ke mně jako hovada, tak mě nechte být“. To je šarm, na nějž nedosáhl ani Miloš Zeman. Plyne z toho ovšem, že je z výsledku voleb naprosto vedle. Zřejmě se mu řečmi o tom, jak o dvě hlavy převyšuje všechny své politické soupeře, podařilo zcela přesvědčit přinejmenším jednoho člověka, totiž sebe samého.

Mirek Topolánek se dal slyšet, že pokud se stane premiérem, chystá odpolitizování policie. Proboha! On a Paroubek jsou k tomu ti nejméně povolaní. Jak by se dala odpolitizovat Policie ČR, si v tuto chvíli vůbec nedovedu představit. Zdá se, že o její útvary, které jsou z mocenského hlediska prestižní, existuje mezi oběma politickými tábory taková přetahovačka, že by snad bylo nejlépe je aspoň na čas prostě zrušit.

V rozhovoru pro MfD řekl Jiří Paroubek: „Na diskusním fóru ODS se objevila výzva k akci před mým domem. To připomíná činnost akčních výborů z roku 1948.“ Pan Paroubek je naivní. O akcích před domy reakcionářů (tedy reakcionářských institucí, před soukromými byty prováděla diskrétní akce StB) se nežvanilo v rozhlase (internet tenkrát nebyl), organizovaly je kompetentní orgány KSČ.

Václav Klaus požádal Topolánka, aby zahájil jednání o nové vládě. Pověřit jej přímo jejím sestavením se zatím nechystá. Bude to pro něho obtížné, protože pokud si dobře vzpomínám, chtěl kdysi na Grossovi před jeho jmenováním, aby mu přinesl podpisy stojedna poslanců, kteří dají jeho vládě důvěru. A Topolánek nemá šanci takový seznam předložit (pokud nesežene nějakého odpadlíka, a to není moc pravděpodobné).

Úterý 6. června

Sociální demokracie nastoupila cestu klidných obstrukcí. S tím, že má trumfy v rukou: to je do jisté míry pravda, stala se nejsilnější opozicí, kterou si lze představit: opozicí, která sice nemůže vládnout, ale jinak může všechno. Prezident Klaus svolal zasedání nově zvolené Sněmovny na (správně by se snad mělo říkat od) 16. června. Podle jednacího řádu Sněmovny nová sněmovna od toho data zasedá, ale kdy musí být její první, ustavující schůze, tím ještě není přesně řečeno. Předseda dosavadní sněmovny Zaorálek, v jehož kompetenci je schůzi svolat, tak chce učinit teprve tehdy, až se strany dohodnou o obsazení funkcí ve Sněmovně. To je do jisté míry logické, vedlejší efekt je, že až do té doby zůstává v úřadě Paroubkova vláda. Pak podá demisi a prezident ji pověří výkonem funkce do doby, než jmenuje novou (i když potom nová vláda nedostane důvěru, zůstává v úřadě až do doby, než prezident jmenuje další; atd.) Zaorálek původně mluvil o tom, že jednání o obsazení funkcí se může táhnout měsíce, pak zvolil konstruktivnější tón, to však ještě neznamená, že změnil názor.

ČSSD navrhuje vládu odborníků. Shodnout se na ní mají politické strany, které, to není jasné. Zdá se, že vyloučeni mají zůstat lidovci (proč, to není jasné, nebo lépe řečeno je: Paroubek je nesnáší), naproti tomu s komunisty se možná má počítat. „Úřednická vláda“, „vláda odborníků“ je průnik nepolitické politiky do vládnutí, a nepolitická politika, jak víme, není nic jiného než vypočítavý politický kalkul, sloužící k tomu, aby zmátl politické oponenty a oklamal veřejnost. Něco podobného, tedy přesněji řečeno vláda politicky neutrálních osobností, je možné jen na krátkou dobu, potřebnou k přípravě nových voleb (tak, jako tomu bylo v roce 1998). Taková vláda by přitom musela vykonávat svou funkci s vědomím, že její mandát je takřka nulový. Sociální demokraté ovšem chtějí „úřednickou vládu“ na čtyři roky.

Sociálně demokratická iniciativa se nesetkala s jednoznačným odmítnutím u Zelených. Taky se zdá, že strana není zcela jednotná v tom, zda má jít do pravostředé koalice, podpořit tuto koalici z opozičních lavic nebo dokonce jednat i s ČSSD. Čím déle bude krize trvat, tím budou zelení nejednotnější.

Jakýsi neklid se však projevuje i v ČSSD: formálně má Paroubek neustále „vedoucí roli“ ve straně (Škromach: „myslím, že soc. dem. v této chvíli jednoznačně strojí za svým vůdcem“, krásný termín, pasuje k sobotnímu premiérovu projevu), objevují se i koncepty, které se od toho jeho liší: např. podpora vlády ODS, KDU-ČSL a zelených na dvouleté období s tím, že se do té doby připraví změna volebního zákona. (Jaká? Tu poslední si kdysi vymyslily ODS a ČSSD a jejím výsledkem je nynější absurdní volební pat. Pozoruhodné je, že i na tomhle, stejně jako na opoziční smlouvě, ODS prodělala kalhoty. Co do počtu odevzdaných hlasů zvítězila, ale není jí to k ničemu.) Jiní (málokteří) hovoří i o něčem jako opoziční smlouva. Zdá se, že ani Paroubek to nebude mít lehké, dosáhl pěkného výsledku, ale úspěšně dovedl ČSSD k volebnímu patu. Jeho sen o menšinové vládě s tichou podporou KSČM je zatím nerealizovatelný.

Na webových stránkách ODS (v diskusním fóru) se objevila výzva na uspořádání demonstrace před bytem premiéra Paroubka, a to včetně adresy domu, kde bydlí. Vedení strany se brání, že s tím nemá nic společného, a má jistě pravdu. Jenže: v době hilsneriády (tehdy ovšem internet nebyl) se v novinách objevila výzva ke kraválům u Masarykova bytu, taky s přesnou adresou a s údajem, která okna v činžáku jsou jeho (aby je bylo možné vymlátit). Nechci tím samozřejmě srovnávat Paroubka s Masarykem, jen některé přívržence ODS s českými antisemity anno 1899. Mezi skalními přívrženci ODS na internetu je hojně zastoupena mimořádně odporná chamraď. Není to asi moc lidí, ale jsou to zbabělí darebáci s protektorátně stalinistickou mentalitou a dělají velký kravál; ODS a její čelní představitelé dnešní i bývalí včetně pana prezidenta si sami můžou za to, že takovou verbež přitahují: chovali se v minulosti tak, že si získali její důvěru.

Pavel Verner v Právu (v němž už skončila předvolební kampaň pro ČSSD) se zjevně domnívá, že volby vyhrála ČSSD. A píše: „zbývá jediná možnost - že Strana zelených přestane bojovat proti polomrtvému komunistickému skanzenu a v menšinové vládě s ČSSD (s občasnou podporou komunistů) začne naplňovat své ekologické vize, které by ve vládě s ODS musela odtroubit.“ Taková vláda by ovšem existovala jen z milosti „polomrtvého komunistického skanzenu“. Zvláštní polomrtvost.

Středa 7. června

K případu uplácení poslance Ploce se dá zatím říci jen to, že mimořádně nápadně připomíná případ Kořistka ve vší jeho problematičnosti a nevěrohodnosti. Považují za vyloučené, že by si Strana zelených chtěla koupit poslance (jednak na to nemá peníze a jednak proč by to dělala), a že by mu ODS, kdyby už projevila takovou sebevražednou neopatrnost, nabízela pouhých pět milionů. Když se věc hodně rozmázne, upevní to ovšem soudržnost poslaneckého klubu ČSSD, zejména mezi jeho novými členy. A šlo snad o něco jiného? Premiér Paroubek na Plocovu adresu prohlásil: „Tady vidíte čestného člověka, který v politice nikdy nebyl“. Zřejmě se mu zdá, že čestnost do politiky nepatří. Došel k tomu názoru na základě sebereflexe?

ODS se bez problémů shodla na eventuelní příští koalici s lidovci, o jednání se zelenými se zjevně dá říci, že zatím neskončila nezdarem. Strana zelených je v nesnadném postavení: z mnoha ne nerozumných důvodů by pro ni bylo nejvýhodnější zůstat zatím v opozici, ale náš politický život je natolik polarizován a svod, který představuje vládnutí, je tak silný, že to asi nepůjde. Navíc podpořit vládu při hlasování o důvěře z opozice je z dlouhodobého hlediska akt podivně nezištné dobročinnosti, na nějž je možné v dalších volbách doplatit víc než na účast ve vládě.

Na Václavském náměstí se konala demonstrace za okamžitou Paroubkovu demisi a za Paroubkovo odstoupení z funkce předsedy ČSSD. První je pochopitelné a řekl bych, že to má svůj smysl, respektive mělo by, kdyby místo dvou tisíc lidí jich přišlo aspoň padesát tisíc. Druhé je věc ČSSD a věcně vzato nikomu zvenčí není nic do toho, koho si ČSSD zvolí za předsedu. Pan Paroubek sice pronesl bezprostředně po volbách projev, který by se dal označit jako lehce pučistický, ale puč se nedá dělat hubou, takže se žádný nekonal.

Podle Práva by stovková koalice mohla prosadit své návrhy pomocí Senátu, jenž by do projednávaných zákonů vkládal to, co vláda potřebuje, a sněmovna by pak měla povinnost je zamítnout stojedničkovou většinou, na což by opozice neměla. Nemusí ale sněmovna naopak pozměněný zákon stojedničkovou většinou schválit? V každém případě může senát v nynějším složení případné levicové vládě zablokovat úplně všechny zákony, a co by snad nedopatřením proklouzlo, dorazí prezident Klaus.

Liberecký lídr Strany Zelených Pávek se chce obrátit na Ústavní soud se stížností na diskriminaci Strany zelených nynějším volebním systémem. Ač pana Pávka, který, pokud si dobře pamatuji, kdysi zakázal zvláštním výnosem státním úředníkům vstup do obce, v níž byl starostou, považuji za velmi výstředního člověka, v této věci ho chápu. Vlivem úpravy volebního zákona, kterou kdysi prosadili Klaus se Zemanem, přišli zelení skoro o polovinu mandátů a ODS o možnost vytvořit většinovou koalici. Je příjemné vidět, jak se vyčuranost nakonec nevyplácí, a to i nejpopulárnějším politikům ČR.

Úřad hlavního inkvizitora ČR (jmenuje se zatím Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a naším Torquemadou je momentálně Václav Žák, kdysi coby místopředseda ČNR druhá garnitura Pravdy a Lásky, kterého Klausův úspěch vymetl z politiky) neuspěl s pokutou uloženou TV Nova za údajnou nemravnost – a to ovšem pouze z formálních důvodů, protože zmeškala termín pro zahájení „řízení“. Možná, že tyto instituce, jimiž nejspíš Paroubkovi spříznění hodlali trestat soukromá elektronická média za nezávislé politické zpravodajství pomocí pokut za nemravnost v jiných pořadech, které z technických důvodů nelze předem cenzurovat, a které si přitom komerční stanice nemohou odpustit (v televizi pořady typu Big Brother) si napříště budou muset nechat zajít chuť. Taky jedna z lepších stránek zkaňhaných voleb.

„Tak jako po válce propadla většina tehdejší mládeže komunistické ideologii, tak po listopadu 1989 tíhne většina mladých k pravici“, napsal Jiří Franěk v dnešním Právu. Škoda že nenapsal rovnou: „Tak jako v Německu v roce 1933 propadla většina tehdejší německé mládeže nacistické ideologii, tak po listopadu 1989 tíhne většina českých mladých k pravici.“ Aspoň by ta demagogie byla lépe vidět.

Zahraniční obchod prý v dubnu zvolnil tempo. Nebyly náhodou statistiky tohoto typu v silovém poli dlouhé předvolební kampaně poněkud pokřiveny a nevracejí se teď, když napětí opadlo, pomalu do normálu?

Mirek Topolánek se před časem v Gazetě Wyborczej vyjádřil kriticky na adresu nynější polské vládní koalice. Cituji otázku reportéra a Topolánkovu odpověď polsky, je tomu rozumět a pokusem o překlad bych to mohl pošoupnout, protože polštině rozumím jen tak jako každý Čech: Otázka: „Program Pana partii w polityce zagranicznej przypomina poglądy polskiego rządu. Czy można oczekiwać bliskiej współpracy?“ Odpověď: „Wydaje mi się, że program zagraniczny ODS przypomina raczej program partii, która niestety wyborów nie wygrała, czyli Platformy Obywatelskiej Janka Rokity. Jesteśmy gdzieś pomiędzy brytyjskimi laburzystami a torysami. Przypominamy hiszpańską Partię Ludową ewentualnie inne partie konserwatywno-liberalne w Europie. Nie można powiedzieć, że nasz program polityki zagranicznej jest taki, jak to prezentuje dzisiejsza koalicja w Polsce, która poprzez wejście Samoobrony do rządu przesunęła się w kierunku populizmu.“ Tím si u mne pan Topolánek výrazně šplhnul. A pokud by to zablokovalo vytvoření tzv. konzervativního klubu v Evropském parlamentu, který chtějí vytvořit britští konzervativci spolu s českými šovinisty (strašidelná kombinace, snad by měl těm Angličanům někdo vysvětlit, co jsou Zahradil a spol. zač), šplhnul by si u mne podruhé.

Václav Klaus teď sice pojede do Bruselu na summit Unie místo odvoleného Paroubka (Paroubek, pokud tomu rozumím, souhlasil, protože tím chce vytrestat český národ za to, že mu nedal zvítězit ve volbách, ten člověk je něco neuvěřitelného) a nepochybně tam bude dělat strašnou ostudu. Nadějné je, že „zásadní stanovisko“ Klause a Zahradila nesdílejí Topolánek, Nečas a Gandalovič. Konečně snad nějaká diferenciace. Přitom Nečas je z nynějšího vedení ODS nepochybně technicky nejschopnější politik.

Paroubkovo vystoupení ohledně mediálních lokajů ODS vzbudilo zaslouženou pozornost Mezinárodní federace novinářů, respektive jejího předsedy. Manipulovat média je u nás ta nejsnadnější věc na světě, ale nesmí se o tom příliš žvanit na veřejnosti, jinak si toho vždycky nějaký šťoura venku všimne.

Jakýsi čtenář v Mladé frontě Dnes tvrdí, že d´Hondtova metoda, používaná v nynějším volebním zákoně, se od té, která se používala dříve, ve výsledcích liší jen nepatrně. Čtenář se mýlí, rozdíl je sice pouhé tři mandáty, ale je to rozdíl obrovský.

Ministr Kühnl, kdysi sebevědomý a arogantní chlapík, se náhle ocitl v mocenském vakuu a podstatně změkl. Váhá, zda má podepsat již dohodnutou velkou armádní zakázku na koupi obrněných transportérů. Prezident a ODS vehementně odrazují vládu od jakýchkoli důležitých kroků, nemá na to už mandát. Pan ministr v politice končí a údajně by se rád odebral do diplomacie (mluví se o velvyslaneckém postu v Tokiu). Velvyslance navrhuje ministr zahraničí a jmenuje prezident. Obtížná situace! (Přitom mám dojem, že přetahování se o transportéry je čistě politicky prestižní věc a pokud Kühnl zakázku nepodepíše, ztratí ČR věrohodnost jako obchodní partner. Bude vyslán signál: chcete-li s námi obchodovat, proboha ne v době kolem voleb!)

V Polsku bude zaveden ve školách nový předmět: „Výchova k vlastenectví“. Dokážeme takové věci dělat šikovněji, aby se vyučoval šovinismus, nemusí se na to přece zavádět zvláštní předmět.

Čtvrtek 8. června

Probíhají intenzivní jednání o složení pravostředé vlády, kterou by vytvořila (Topolánkova) ODS, lidovci a zelení. Problém je, že taková vláda, v mnoha ohledech rozumná (na funkci ministra zahraničí počítá prý s Gandalovičem, Vondrou nebo Bursíkem, poslední varianta je povážlivá pro zjevný antiamerikanismus zelených, nicméně všechny tři jsou lepší než to, co by nabídli Klausovi věrní, totiž Jan Zahradil), dost dobře vzniknout nemůže, nesežene většinu v parlamentu. Mezitím proběhla jednání Klaus – Paroubek (a chystá se setkání Topolánek – Paroubek). (Končící) premiér prodělal jakousi zázračnou proměnu. Poté, co se ukázalo, že (zemanovská) varianta se sociálně demokratickou vládou podporovanou komunisty nevyšla, stal se z pana Hyda dr. Jekyll a nalezl útočiště právě u prezidenta, který jednak Topolánkovi nepřeje a jednak se už před volbami jednoznačně vyslovil pro vládnutí na základě konsensu mezi ČSSD a ODS. Zdá se, že oba braši si dobře rozumějí, Paroubek se dokonce omluvil za to, co řekl bezprostředně o volbách (omluvil se, je třeba to vzít vážně, politici u nás nemají zvyk se omlouvat, zrovna za tohle si Paroubek nezaslouží zlehčování). Protože hlavní události se odehrály dnes a budou zhodnoceny až v zítřejších novinách, zůstaňme zatím u tohoto: zdá se, že se Klaus dohodne s Paroubkem. Dohodl se kdysi i se Zemanem. V prvním případě na tom prodělala ODS, není důvodu se domnívat, že v druhém to bude jinak.

Předseda PS Zaorálek se v podstatě domluvil s Klausem, že svolá ustavující schůzi sněmovny na 27. června. Věcně vzato termín je to rozumný. Vstřícnost pana Zaorálka nepochybně souvisí s proměnou jeho stranického guru. Podle Paroubka i Sobotky si ČSSD nárokuje post předsedy PS, v podstatě právem, ale oba zároveň zdůrazňují, že pokud jí ODS vyhoví, neznamená to pro ČSSD žádný závazek učinit vstřícné gesto. Vypadá to jako obrovská drzost. Leč domnívám se, že setkáním Paroubka s prezidentem je tento zádrhel již překonaný (bližší až zítra). Taky se jeví v jiném světle, než jak jsme o tom včera psali, Paroubkova ochota přenechat Klausovi účast na setkání v Bruselu. Je to vstřícné gesto. Paroubek je „pragmatik“, může se tedy taky docela dobře stát: čo bolo, bolo, terazky som euroskeptikom.

Ministr Kühnl zřejmě v pátek podepíše kontrakt ohledně rakouských transportérů pro Armádu ČR. Pokud to udělá, projeví politickou odvahu. Možná, že se kvůli tomu nestane velvyslancem v Japonsku, ale ČR se neukáže jako totálně nespolehlivý partner a Armáda ČR bude mít něco, co nutně potřebuje, aby nevypadala jako parta kašparů.

Pavel Verner je v Právu, zdá se, krok zpět za Jiřím Paroubkem, kterého se domnívá podporovat. Mluví o podplácení poslanců (jsem přesvědčený, že pseudokauzou Ploc si Paroubek chtěl jen zajistit pořádek v klubu ČSSD). Řeči o Klausově hysterickém výkřiku ohledně sarajevského spiknutí taky nejsou na místě, jakkoli chápu tehdejší znepokojení řady politiků z (předsarajevské) ODS, „Sarajevo“ byl podraz: když už se někdo rozhodne spáchat atentát na Caesara, musí být Caesar přítomen. Jinak je to nedůstojná šaškárna.

CIA prý s pomocí řady evropských zemí transportovala uvězněné teroristy do „tajných vězení“, z nichž aspoň některá měla být umístěna na území evropských států. Pokud ano, je to v pořádku. Jsme na počátku války s krajně bezohledným nepřítelem, který si nijak nezadá s Hitlerem, naopak. Kverulování s lidskými právy není na místě. Proč se nestarají o lidská práva těch, které arabští teroristé podřezali jako podsvinčata!

Syndikát novinářů ČR (obávám se, že to není instituce, která by se u nás těšila nějaké zvláštní autoritě) oznámil v reakci na Paroubkův válečnický projev ze soboty (Paroubek sám se od něj mezitím distancoval): „Jsme připraveni vypracovat a předložit k diskusi novinářské obci pravidla chování médií ve volebním období“. Bylo by dobré, kdyby se ti tajtrlíci starali spíš o pravidla chování politiků (vůči médiím) ve volebním období, a nejen v něm.

Mladá fronta Dnes otiskla propočty Tomáše Lebedy, jak by dopadly volby, kdyby se hlasovalo podle původního volebního zákona a podle reformy, již navrhovali Klaus se Zemanem a kterou seškrtal Ústavní soud. Kdyby se hlasovalo podle původního vyčuraného návrhu ODS a ČSSD, vyhráli by sociální demokraté s komunisty. Kdyby se hlasovalo podle původního zákona a v osmi obvodech, vyhrála by „pravice“ dokonce o osm hlasů. Lebeda k tomu říká: „Kdybychom chtěli co největší spravedlnost, museli bychom z celé republiky udělat jeden velký volební obvod. V něm by dostal mandát každý, kdo by na něj měl podle počtu hlasů voličů nárok. Navíc by neplatila pětiprocentní hranice, nutná pro vstup do Sněmovny.“ To je zbytečné přehánění. Stačil by původní zákon, je nesrovnatelně spravedlivější než ten současný.

V kostele, kde kdysi kázal sám mistr Jan, se teď konají technoparty! Kostel byl zrušen za císaře Josefa II., od té doby nesoužil svému účelu. Posledním vlastníkem byla Národní knihovna, prodala ho soukromníkovi podle svého uvážení, prý za příliš nízkou cenu. Je to opravdu směšné: dávno „odsvěcený“ kostel vzbuzuje takové vášně. Zdůrazňuji: nemám vůbec nic proti technoparty, pokud mne ten děsný kravál nikdo násilím nenutí poslouchat, rád ho přeji těm, kterým se líbí. Jsem jen proti asociálním megaakcím, které trápí naše bezbranné bližní na venkově; a zároveň považuji za nestoudné, když si Češi na jedné straně kolektivně nárokují vlastnictví Svatovítské katedrály, která zcela očividně a právem patří jen a jen našim katolickým spoluobčanům (vlastně by tam ti ostatní jako správní ateisté měli pořádat technoparty a striptýzy, nepochybně by jim to vyhovovalo víc než nějaké pověrečné modloslužby), a na druhé straně roní krokodýlí slzy nad kostelem, který už přes dvě stě let žádným kostelem není.

Primátora Béma pobouřily protesty oproti premiéru Paroubkovi. Zde je třeba rozlišovat: žádat na Paroubkovi odstoupení z funkce předsedy ČSSD mohou jen členové ČSSD, je to jejich problém. Žádat jeho okamžité odstoupení jako premiéra je zmatečné, odstoupit musí tak jako tak a jistě odstoupí. Smysl by dávalo žádat jeho odchod z politického života. A na to, žádat odchod Jiřího Paroubka z politického života, má každý právo a názor pražského primátora v té věci neváží víc než názor jednoho z demonstrantů. Vystoupení pana Béma, známého Klausova podržtašky, je jen signálem změn ve vztahu prezident – předseda ČSSD.

Pátek 9. června

Jiří Paroubek se omluvil „veřejnosti“ za „výrazové prostředky“, které použil ve svém projevu bezprostředně po volbách. Označil to za „chybu“, totiž za „první vážnou chybu, kterou za třináct měsíců v čele vlády udělal“. „Chybou“ bylo, jak řekl později Právu, taky „užití expresívních prostředků“ při kritice některých novinářů, protože kdyby použil prostředků méně expresivních, mohlo to znamenat „stejný, ne-li větší úspěch“. Každý další článek nebo vystoupení zmíněných žurnalistů, který bude „hrubým útokem“ na jeho osobu, bude ovšem znamenat, že zváží „podání trestního oznámení“. Chyba prý „vyplývala ze špatné kalkulace, ze špatné informovanosti“ jeho poradců, kteří ho „několikrát ujistili, že ČSSSD a KSČM získaly dohromady 101 mandátů“. Na vyznění svého projevu by ovšem nic neměnil. Tento způsob omluvy si zaslouží bližší analýzu a jakéhosi objasnění, co to vlastně omluva je (to, co jsem o Paroubkově omluvě napsal včera, vycházelo z neúplné informace, a po vzoru pana premiéra se za to „veřejnosti omlouvám“).

Prezident Klaus včera prohlásil, že stovku poslanců ČSSD a KSČM vnímá jinak než stovku poslanců ODS, KDU-ČSL a zelených. Vysloužil si nejen Paroubkův nesouhlas, ale i dosti zuřivou reakci komunistů. Myslím, že neprávem, jednak se Paroubek tvářil, že mu nejde o komunistickou podporu, ale o podporu „napříč spektrem“ (takže jeho odvolávání se na komunisty má nyní zvláštní přídech), a jednak KSČM je strana zcela jiného typu než KDU-ČSL nebo zelení (to, že se prezident kdysi ucházel o její podporu, vypovídá o prezidentovi, ne o ní). Formálně samozřejmě má komunistický hlas ve sněmovně stejnou váhu jako každý jiný (toto právo prezident jistě nechtěl zpochybňovat), což souvisí s tím, že demokracie je jediný systém, který umožňuje, aby se v něm uplatňovaly strany, které jsou mu nepřátelské, za podmínky, že své nepřátelství projevují v mezích zákona. To, že komunistická strana smí existovat v demokracii, ještě vůbec neznamená, že je to strana demokratická.

Ministr Kühnl dnes podepsal smlouvu o nákupu obrněných transportérů pro Armádu ČR. Opakuji, že udělal dobře, není nejmenší důvod kontrakt, který věcně nezpochybňuje ani ODS, zdržovat kvůli formálním problémům s kompetencí (něco jiného je např., když si ministr Rath chce nastrkat na poslední chvíli do čela velkých nemocnic své lidi).

ODS, lidovci a zelení zatím pokračují v jednáních o nové vládě. ČSSD nedává najevo ani nejmenší chuť tuto vládu podpořit, což vyplynulo mj. z dnešní schůzky Topolánka s Paroubkem. Oba se nicméně domluvili na hlavních věcných problémech, které bude nutné řešit (snižování nezaměstnanosti, zadlužení veřejných rozpočtů a daňové zátěže, boj proti korupci, reforma penzijního systému, vytvoření podmínek pro vstup do evropské měnové unie a stabilizace zdravotního systému). To je až snad na snížení daňové zátěže poměrně obecné (představte si vládu, která by ve svém prohlášení napsala, že korupce je nezajímavá věc a hodlá ji ignorovat). Pokud Topolánek s vytvořením vlády neuspěje, chtěl by se o totéž pokusit Paroubek, myslí si, že je na něm řada (o tom, koho pověří, rozhoduje ovšem prezident a není vázán žádnými pravidly). Tahanice o vládu (a např. o podporu zelených) budou složité a dlouhé, předvolební napětí ovšem polevilo, pan Paroubek nasadil lidskou tvář, a to se zdá svědčit o tom, že zúčastnění nakonec přece jen něco společně upečou.

Právo se zjevně probírá ze svého předvolebního angažmá, přesto mi leccos není jasné: proč se např. Pavel Verner ve svém dnešním komentáři domnívá, že zelené a KDU-ČSL pobyt v opozici zničí, kdežto komunisty posílí? Jsou snad totalitní strany odolnější než demokratické? Být v opozici je normální, a pro stranu, která je poprvé v parlamentu, dokonce užitečné.

Američanům se podařilo zlikvidovat teroristu Zarkávího. Je to jistě úspěch, ale islámský radikalismus nestojí na jedincích, ale na idejích, a ty si přitáhnou nové vůdce. Trochu povzbudivější je zpráva, že se prý prohlubuje rozkol mezi sunnitskými povstalci v Iráku a zahraničními teroristy. Bez vnějších zásahů profesionálních teroristů by se třeba Iráčané nakonec dokázali mezi sebou domluvit.

„Slovensko v předvolebním finiši hraje českou kartu“, tak zní titulek článku bývalého předsedy SDL Petera Weisse v Právu. Kdybych mohl na Slovensko něco vzkázat, řekl bych: proboha, neberte si z nás příklad! Co se u nás děje, je to strašné a nijak vám to nepomůže!

Sobota 10. června

Poměrně krátká schůzka pověřených vyjednavačů ODS a ČSSD skončila bezvýsledně. Ve skutečnosti se dalo těžko očekávat, že si po divoké volební kampani poznamenané řadou neseriózností a celkově neslušnou atmosférou protivné strany padnou kolem krku. Veřejnosti musí být divné, že se spolu vůbec ještě baví, a oni se musí snažit ji přesvědčit, že všechna ta předvolební zuřivost nebyla jen účelová komedie. Jinak se zdá, že Paroubek už vnitřně rezignoval na svůj projekt spoluvládnutí s komunisty a bude se snažit najít jiný. Jen si ještě počká, jestli se v příštích dnech Strana zelených náhodou povolebně nerozvalí. Tomu, že si počká, se nedivím, je to „pragmatické“. Poněkud úděsné je, že je to všechno pro něj jen technická otázka. Je zjevně něco jako robot, schopný realizovat jakékoli politické zadání.

ČSSD jako druhá nejsilnější strana pro sebe nárokuje funkci předsedy sněmovny. Problém je podle novin v tom, že by ji chtěla pro Paroubka, jenže ten by v okamžiku volby nesměl být ministerským předsedou, a dokud nebude předseda Sněmovny zvolen, nemůže vláda podat demisi (zatím to vypadá, že ustavující schůze Sněmovny bude 27. června). Přitom si sociální demokracie zároveň nárokuje právo, aby druhým, kdo bude pověřen sestavením vlády v případě, že Topolánek neuspěje, byl právě Paroubek. V tu chvíli už ale Paroubek zřejmě bude předsedou Sněmovny. Jaký to dává smysl?

Paroubek si nechal od nově zvolených poslanců ČSSD podepsat revers, že nedají důvěru Topolánkově vládě a ani jinak neumožní, aby důvěru získala. Zdá se, že si jimi není zase až tak jistý. Zvláštní je, že volební lídr středočeské ČSSD ministr Urban přitom začíná uvažovat jaksi samostatně. Podle něho jsou ve hře různé varianty (tolerance vlády, jejíž hlavní součástí je ODS, vlády, na níž se podílí ČSSD, zelení a KDU-ČSL, velká koalice, vláda odborníků). ČSSD prý nechce podpořit jen vládu ODS, KDU a zelených, a zároveň si prý nepřeje předčasné volby.

Podle Práva, přesněji řečeno podle průzkumu STEM pro Českou televizi chtějí dvě třetiny voličů změnit volební systém tak, aby bylo možné sestavit většinovou vládu. Bylo by divné, kdyby voliči nechtěli systém umožňující sestavit většinovou vládu. Sestavit většinovou vládu by například umožnil systém užívaný u nás předtím, než byl zprzněn stranami opoziční smlouvy a následným zásahem Ústavního soudu (přičemž Ústavní soud je v tom nevinně, nic jiného mu nezbývalo).

Hlavní političtí harcovníci předvolební kampaně stírají ze svých tváří válečnické barvy a odkládají bojovou maškarádu. Je to trochu jako když jeleni shazují parohy. Předseda Topolánek už v tomto vývoji dospěl tak daleko, že v Mladé frontě Dnes Paroubkovi poblahopřál ke skvělému výkonu a prohlásil dosti alibisticky, že „část policie a dalších služeb se vymkla z kontroly“. Hodlají teď snad oba braši (Topolánek a Paroubek) obětovat plukovníka Kubiceho jako oběť zápalnou na oltář svého politického smíření?

Pondělí 12. června

Paroubek, Nečas i Topolánek souhlasně upozorňují na to, že pokud nová vláda vznikne, nebude to hned tak. Je to ostatně logické, volby dopadly v zásadě nerozhodně a bude následovat přetlačování. Paroubek má pravdu, když říká: „asi by nás museli vystavovat, kdybychom vydali bianco šek panu Topolánkovi po prvním jednání.“ Oblíbeným úslovím se stalo, jak na to už řada komentátorů zprava i zleva upozornila, „pro tuto chvíli“. „Pro tuto chvíli“ nepřichází v úvahu ani to, ani ono řešení, vlastně žádné řešení. Hloupé je, že najít něco přijatelného vyžaduje politickou invenci a ne jen opisovat, co tu už bylo (tolerance menšinové vlády, opoziční smlouva). Má na to vůbec někdo z hlavních aktérů dnešní politiky?

Vysloveně špatným znamením je, že už zjevně otrnulo i dr. Rathovi. Domnívá se, že by prezident neměl pověřit Topolánka sestavením vlády, pokud mu nepřinese sto jedna poslaneckých podpisů, a okomentoval to následovně: „...jsem zvědav, jestli pan prezident drží své slovo, nebo je jen takový tlachal, který něco plácne, a pak, když se mu to nehodí, tak zase začne říkat něco jiného. Takže uvidíme, jestli je pan prezident chlap držící slovo, nebo prostě tlachal.“ To je špatné znamení, zřejmě se po chvilkovém útlumu zase cítí pevný v kramflecích. Pozoruhodné je, že drzost dr. Ratha se zcela vyrovná někdejší drzosti dr. Sládka. Toho ale Zeman ministrem neudělal. Což je jakési svědectví o poklesu české politické scény.

Předseda Bursík si poměrně energicky udělal pořádek ve straně po mimořádně zmatlaném předvolebním pokuse o paroubkovský puč. Strana zelených nadále trvá na „nulové toleranci“ vůči vládnutí s komunisty. Dohodnout se s ní na vládní spolupráci však asi nebude snadné, protože její zásady vypadají, jako kdyby je vymysleli Marťané (ne ti, s nimiž chtěl vládnout Paroubek, ale ti opravdoví). Hlavní problém pro ČR dnes je, aby v budoucnu nebyla opět vydána na milost a nemilost Rusku. Proto je nutné, aby byla aspoň trochu soběstačná v oblasti energetiky. Z toho hlediska je chvályhodná snaha o hledání alternativních zdrojů energie, ale zároveň je úplně sebevražedné odmítání jaderné energie a lpění na limitech v těžbě uhlí. Tady nejde o nějaké vznešené zásady, ale o elementární potřebu v trochu důstojných podmínkách přežít v této politicky krajně nehostinné oblasti Evropy. Tedy přežít jinak, než jak jsme přežívali v letech 1945-1989.

Otevření lidického památníku vyvolalo opět jakousi (tentokrát dosti chabou) vlnu šovinismu. „Bojovníci za svobodu“ se pokoušejí mluvit do toho, kdo má být českým ministrem zahraničí. Pokud jim o to šlo, měli kandidovat ve volbách. Připadá mi to nedůstojné.

Politický spor ohledně voleb na oslavě narozenin v jedné plzeňské restauraci skončil v noci na sobotu střelbou a hromadnou rvačkou. Západoevropské úrovně jsme sice ještě nedosáhli, ale jižní Americe už dýcháme na záda.

Michal Klíma píše v Lidových novinách: „Ale vystačíme si s tvrzením, že se premiér utrhl z řetězu své ústavní funkce, neboť prý u něho převážila zloba nad rozumem? Co když naopak šlo o velmi dobře promyšlený a přesně na efekt vypočítaný proslov? Co když právě svou interpretací chtěl cíleně ovlivnit nezanedbatelnou skupinu nejen svých voličů a zároveň udržet jejich vysokou míru mobilizace? Co když se pokoušel vybičovávat atmosféru v duchu takzvaného sarajevského syndromu známého z období skandálů a pádu bývalé vlády ODS z přelomu let 1997/98? Nezapomeňme rovněž, že svůj projev přednesl ve chvíli, kdy si byl jistý, že právě ČSSD a KSČM dají dohromady poslaneckou většinu. O tom, že počítá se 101 poslanci se ostatně zmínil ve svém rozhořčeném projevu. Domníval se totiž, že právě rozhodující mandát v Jihočeském kraji připadne jeho straně. Avšak až v pozdních večerních hodinách byly připočteny hlasy Čechů žijících v cizině. A ty rozhodly, že rozdílem pouhých 338 hlasů získala mandát ODS. Paroubkův projev byl tedy ve skutečnosti triumfalistickým projevem, který měl za cíl udržet své stoupence ve varu, a tedy zdůvodnit, že mu nezbývá nic jiného než vytvořit menšinovou vládu za podpory komunistů a současně se vypořádat s problémy na ministerstvu vnitra.“ Pokud by to měla být pravda, tak pozdrav Pán Bůh. Jen 338 hlasů nás v tom případě zachránilo od puče, který Paroubek vyhlásil naštěstí trochu předčasně.

Úterý 13. června

Zdá se, že mistrovství světa v kopané zastínilo vše, co se děje na české politické scéně. Pokud se českému týmu podaří vyhrát ještě dvě – tři utkání, budou mít politici to, o čem kdysi s takovým zaujetím mluvil dr. Gustáv Husák, totiž „klid k tvořivé práci“.

Hnutí Nezávislí napadlo u soudu výsledky voleb do PS, údajně proto, že nedostali prostor v předvolební sérii pořadů Otázky Václava Moravce. Dramaturgie ČT si zaslouží uznání za to, že ušetřila českou veřejnost této morbidní podívané. Možná, že by pro představitele ambiciózních pidistran tohoto typu bylo dobré uspořádat něco na způsob pořadu Big Brother, tam by mohli půl roku exhibovat podle libosti a publikum by se aspoň bavilo.

Proces s dvěma estébáky, obviněnými ze zorganizování teroristického útoku, jehož obětí se stala manželka strassbourgského prefekta, byl odročen hned po zahájení, údajně kvůli špatnému zdravotnímu stavu obou obžalovaných. Advokát jednoho z nich uvedl, že jeho mandant by mohl v důsledku nervového vypětí zemřít, což by se de facto rovnalo vraždě. Nezbývá než upozornit, že paní prefektová byla po úspěšném atentátu (který byl namířen proti jejímu muži, oba syčáci zabili navíc někoho jiného, než koho chtěli) v ještě podstatně horším zdravotním stavu než obžalovaný, byla totiž mrtvá. Jenže obžalovaný je zjevně nevinný, všichni estébáci a jejich agenti jsou nevinní, můžeme za to my ostatní.

Jiří Franěk píše v Právu, že „k těm nesamozřejmým samozřejmostem, které změnily naše životy, nepatří jen počítače a mobilní telefony. To si dovoluji připomenout, přestože se stále ještě sluší nadávat na poměry a stěžovat si, jak hrozně nezralá je naše pubertální demokracie… jenže člověk má taky paměť a ta nás nutí vnímat, co dříve nebývalo a co se zdálo být nepředstavitelné. Tak třeba jen tom, že tisíce Čechů jedou do Německa jen tak na fotbal a že jim stačí jen občanský průkaz.“ Pan Staněk zapomněl pouze připomenout nám sklerotikům, že všechny tyto vymoženosti jsou výsledkem osmiletého vládnutí ČSSD.

Ostatně, pan Franěk není v oceňování sociální demokracie sám: Podle jakéhosi odborníka z Katolické univerzity v Lovani si na nadcházejícím summitu EU, kam míří i Klaus, bude většina státníků vědoma, „že dobré ekonomické výsledky nejsou Klausova zásluha a naopak že jeho vlády v 90. letech po sobě zanechaly spoušť“. Střízlivě vzato, na dobrých ekonomických výsledcích dnešní ČR mají všechny minulé vlády včetně těch Klausových poměrně skrovný podíl, Klausovy vlády po sobě nezanechaly žádnou spoušť a sociálně demokratické vlády po sobě nezanechaly žádný ráj. Hospodářský vývoj jde svým tempem a ten pán z Lovaně jen papouškuje pomluvy, které o vlastní zemi v zahraničí dlouho a úspěšně šířili chytráci z ODA a z Unie svobody. Teď to vypadá, jakoby tenkrát lobovali pro Paroubka. Indolence se nevyplácí.

Ale jinak má pan Franěk pravdu, demokracie je u nás všeobecně na vzestupu. Tak například David Berdych se v rozhovoru pro MfD nechal slyšet: „Ale my jsme nikdy neměli nějakého šéfa, vždycky jsme se demokraticky dohodli“ (v případě nezbytí i s policisty).

Ministrem dopravy v nové pravostředé vládě by se měl stát zástupce Strany zelených (je mu teprve 29 let). Strana zelených je stranou mládí. Jen se obávám, budou-li u nás po čtyřech letech ještě nějaké silnice? Nezačne pan ministr tím, že nechá rozorat části plzeňské dálnice a na takto znovuzískané zemědělské půdě pěstovat „trávu“?

Ruská státní duma projednává zákon, podle něhož by komanda FSB mohla útočit i v zahraničí. Komunisté jsou proti, mělo by se tak dít jedině na základě dvojstranných dohod se zeměmi, kam by Rusko chtělo komanda vyslat. Myslím, že je možné i kompromisní řešení, které Rusko hojně používalo ještě za doby, kdy si říkalo Sovětský svaz: někam se komando vyšle a následně, po úspěšném zásahu a za spoluúčasti komanda, se s dotyčnou zemí uzavře příslušná dvoustranná smlouva.

Středa 14. června

Podle Factum Invenio si 33,9% Čechů přeje za premiéra Topolánka, kdežto pouze 23,3% Paroubka. K tomu se dá říci jen to, že už je pozdě. Tuhle svou vůli měli dát najevo ve volbách. Ve volbách dali zúčastněným stranám určitý mandát a teď je pozdě bycha honiti. Co si přejí teď, je docela irelevantní.

Dosluhující ministr Rath se snaží z posledních sil zavařit svým oponentům. Teď spěchá s vyhláškou, aby byly některé léky volně prodejné i mimo lékárny. Lékárníkům, kteří jsou proti, vyčítá, že jim jde o kšeft. Na rozdíl od pana ministra. Tomu jde o ideály.

Šéf premiérových poradců Petržílek se obrátil na vedení Strany zelených s varováním, že jejich předseda Bursík obětuje vznešené ekologické ideje dogmatickému antikomunismu. Dopis byl napsán tak, aby ho adresáti dostali ještě před jednáním republikové rady strany. Předseda Paroubek přiznal, že Petržílek psal dopis na jeho pokyn. Zdá se, že se ČSSD vůbec nepoučila z chyb (řečeno Paroubkovým výrazivem, správný výraz je podrazy), které vůči Straně zelených udělala před volbami. Takováhle tupá buranská taktika bude mít nejspíš opačný výsledek.

ODS zatím blokuje dohodu o předsedovi sněmovny, místopředsedech a složení výborů. Je to očividně protiakce k neústupnosti ČSSD ohledně tolerance Topolánkovy menšinové vlády. Přitom se někteří vlivní činitelé sociální demokracie (naposledy poslanec Křeček) vyjadřují vstřícně ohledně „velké koalice“. Velká koalice by ovšem znamenala, že by ČR neměla žádnou významnou opozici (komunisty je těžké za normální opozici považovat).

Blahoslav Hruška, zjevný nástupce Jana Kovaříka v Právu a odborník na slovanství a antigermánství, informuje čtenáře o tom, že osamostatněním Černé Hory zanikla někdejší hymna Jugoslávie Hej Slované. V článku chybí zmínka o tom, že píseň vznikla kdysi dávno jiným otextováním původně neoficiální, nyní už dlouhou dobu oficiální polské hymny (a mírnou změnou její hezké melodie), a že „z vůle maršála Tita“ byla dlouhou dobu hymnou komunistické Jugoslávie internacionála. Na hejslovanění přišla řada až poté, co komunistická ideologie utrpěla první trhliny.

Michaela Jílková vyčítá v rozhovoru pro MfD předsedovi Bursíkovi „stranickou čistku“. To je sprosté. Zelení se plným právem zbavili lidí, kteří se těsně před volbami zela účelově a nepochybně ve spolupráci s předsedou ČSSD Paroubkem pokoušeli srazit Zeleným preference.

Ústavní soud zpochybnil rozhodnutí soudů nižších instancí, jež odmítly vydat řádu Alžbětinek tři obrazy, které jim kdysi ukradl bolševický stát. Lidové noviny to komentují titulkem „Stát přichází o tři vzácné obrazy“. Titulek vzbuzuje zdání, že alžbětinky hodlají obrazy sníst (ty se přitom nechaly slyšet, že jim jde o uznání morálního práva na vlastnictví, obrazy zůstanou tam, kde jsou). Takhle vypadá úcta k soukromému vlastnictví po česku.

Čtvrtek 15. června

Václav Klaus přijal předsedu ODS Mirka Topolánka a při té příležitosti dal najevo, že na něm nebude chtít (jako chtěl kdysi na Grossovi) sto jeden poslanecký podpis dřív, než ho oficiálně pověří sestavením nové vlády. Nejspíš na rozdíl od většiny českých publicistů si myslím, že Klaus v zásadě jednal správně, když na Grossovi chtěl ty podpisy, a že je v pořádku, když je na Topolánkovi nechce.

Prezident si rovněž povolal ministra vnitra Bublana a žádá, aby byla pečlivě vyšetřena Kubiceho zpráva a zejména možné propojení českých politiků s ruskou mafií. Bublan sám připouští, že Kubiceho zpráva obsahuje významné informace, které nelze přehlédnout. Má ovšem pravdu, když tvrdí, že byly namíchány s informacemi zcela neprověřenými a problematickými. Navíc i tyto neprověřené informace pronikly na veřejnost, stalo se to pár dní před volbami a celé to zavání mírně řečeno nekorektností. Tyto okolnosti bohužel chtě nechtě zamlžují význam a věrohodnost toho, co by opravdu prošetřeno být mělo.

CzechTek 2006 se má konat ve vojenském prostoru v Doupovských horách. Už teď ale protestují přilehlé obce (v České republice neexistuje oblast, která by neobsahovala nějaké přilehlé obce) a vojáci se bojí, aby se organizovaní kraválisté z celé Evropy nepokusili v rámci akce proniknout do míst, kde jsou vojenské objekty. je velmi pravděpodobné, že se o to pokusí, jde jim přece o to, dělat co největší bordel: to je jejich ideologie, jsou jako všichni revolucionáři proti „establishmentu“, jenom jejích protest je ještě méně artikulovaný než tomu bylo u masových revolučně uměleckých hnutí minulosti. K Paroubkovi mám tisíc a jednu výhradu, ale to, že se rozhodl loni proti CzechTeku tvrdě zasáhnout, bylo správné. Uvidíme, jaké plody přinese letošní appeasement.

Podle jakéhosi průzkumu, o němž, jak se píše v MfD, „informuje BBC“ (BBC nepochybně informuje o lecčems), „lidé v evropských a muslimských zemích považují politiku USA v Iráku za větší hrozbu pro světový mír než íránský jaderný program“. Do průzkumu byla zahrnuta mj. Čína. Jaký smysl má dělat průzkum veřejného mínění v totalitním, státě? To je, jako kdyby nějací hejlové ze Západu uspořádali v roce 1968 v SSSR průzkum veřejného mínění ohledně oprávněnosti ruské invaze do Československa. Brežněv by byl nepochybně nadšeně souhlasil a dal hned k dispozici příslušné statisíce respondentů. Nicméně tempora mutantur, kdyby se ve všech uvedených zemích a zejména v západní Evropě v roce 1968 zeptali, zda odpor české veřejnosti proti ruské invazi znamená větší nebezpečí pro světový mír než ruské horečné zbrojení, byly by hlasy pro a proti možná vyrovnanější. Mnichovanství se tehdy ještě nenosilo tolik, jako dnes.

Nejvyšší státní zastupitelství hodlá prosadit novelu trestního zákone, podle níž by měli být trestáni novináři za to, když zveřejní obsah odposlechů, které uniknou z policie nebo ze státních zastupitelství. Návrh je naprosto nehorázný, zároveň přiznává, že policie a státní zastupitelství nejsou schopné zajistit, aby materiály tohoto druhu nepronikaly na veřejnost, a pokouší se odpovědnost za tuto skutečnost přenést na média.

Dnes ráno zahynul při dopravní nehodě někdejší federální ministr vnitra ČSFR a (dosavadní) ředitel slovenského Ústavu pamäti národa Ján Langoš. Nikdo mne nepřesvědčí, že je to jen nešťastná náhoda. Na základě životních zkušeností počínaje padesátými lety na takové náhody prostě nevěřím.

Pátek 16. června

Podle statistického úřadu EU Eurostatu už Česká republika předstihla ve výši HDP Portugalsko a dotahuje se na další ze „starých“ zemí EU, Řecko. Jakkoli je zjevné, že ČR vstupem do EU (ani vývojem v posledních deseti letech) neutrpěla, je otázka, co ten údaj vypovídá o vysoké „životní úrovni“, jak píší např. v Právu.

Koaliční jednání mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými spějí zjevně k dohodě (jiná věc je, zda se koalici podaří dostat v Poslanecké sněmovně důvěru). Mezi ODS a zelenými je spor o problém stavbu jaderných elektráren a pokračující těžby uhlí v severních Čechách. Je zjevné, že kdyby se prosadilo stanovisko zelených, stane se ČR ještě víc závislá na dovozech z Ruska, což není ani trochu v souladu s našimi, jak se vzletně říká, „národními zájmy“.

Jinak se zdá, že ve sporu rodící se koalice (vlastně v první řadě ODS) a ČSSD se uplatní známé české „vrána vráně oči nevyklove“. Premiér Paroubek naspal do Práva: „Voliči, tak jak odevzdali hlasy, vyslali nám, politikům, určitý signál, který se dá shrnout zhruba takto: dělejte potřebné reformní změny, ale nedělejte zemětřesení. A přesně tímto směrem bude postupovat v příštích měsících sociální demokracie…“ Místopředseda ODS Nečas se domnívá, že pokud Paroubek připouští změny, je to ku prospěchu věci, i když používá příliš silné výrazy. A Zdeněk Škromach věří v nějakou „slušnou dohodu“, opoziční smlouvu dvě nebo tři. Příliš mnoho dobré vůle, než aby to vydalo na opakované volby. Jiná věc je, zda vláda, která se takhle zrodí, vydrží víc než rok nebo dva.

V již citovaném článku z Práva, který se svým lítostivým tónem poněkud odlišuje od slavného povolebního projevu, píše Jiří Paroubek mj.: „Podobná kriminalizace politického protivníka, jaké se dostalo v závěru kampaně mně, není v Evropě (tedy v té vyspělé části) běžná.“ Zároveň ovšem platí, že způsob, jakým vedl svou volební kampaň, urážel své soupeře a taky ovšem média, rovněž není ve vyspělé části Evropy běžný.

Rovněž v Právu píše poslanec Křeček o tom, že si zelení sice stěžují ohledně přepočtu hlasů na mandáty (tedy na stávající volební zákon), ale předseda Bursík zároveň taky „nalézá mnoho společného s ODS, která dlouhodobě prosazuje většinový volební systém“. To samozřejmě ještě neznamená, že zelení mají s ODS společnou právě zálibu ve většinovém systému. Argumentace pana poslance je knižní ukázkou demagogie. K demagogii nemá daleko ani to, co na téže stránce píše Alexander Mitrofanov: „Bursík sice říká, že s Jiřím Paroubkem jednat může jen těžko, protože „není možné do partnera kopat a pak s ním chtít vládnout v koalici“. Ale na jiném místě, jde-li o podobné postupy představitelů ODS vůči zeleným, má šéf SZ jiný metr, který se od červené knihovny vzdaluje a blíží se reálným politickým šachům: „Pokud bych měl brát všechny historické výroky, třeba prezidenta Klause, tak bych v životě nemohl jednat.“ Ale jedná, takže to jde, ne že ne.“ Jenže Klaus není dnes představitel ODS a Bursík s ním nejedná a ani nebude jednat o politické spolupráci (nebude k tomu mít příležitost), kdežto Paroubek se krajně nekorektním způsobem pokoušel poškodit Stranu zelených těsně před volbami.

Jiří Paroubek vyjádřil v Bruselu svou nespokojenost nad nedostatečnou podporou, jaké se mu dostalo od evropských socialistů před červnovými volbami, kdy prý u nás „vyvrcholila antikomunistická hysterie“.

Senát hodlá přijmout (nejspíš navrhnout, volební zákon do PS snad Senát neschvaluje, ale má zákonodárnou iniciativu, takže s ním může přijít) novelu, která zvýší počet a váhu preferenční hlasů, které může volič udělit kandidátům na poslance. Preferenční hlasy byly u nás významně využity jenom jednou, a to ve volbách 2002. Ne však k posílení „osobností“ na kandidátkách, nýbrž k tomu, aby v rámci dvoukoalice KDU-ČSL převálcovala US-DEU a vyluxovala její kandidáty (nakonec nebýt poslance Karáska, který přestoupil z klubu KDU do US-DEU, nebyla by mohla Unie svobody vytvořit ani vlastní klub). Poměrný systém znamená, že se volí strany, ne lidé, že volič dává důvěru stranám (nevím, co je na tom v zásadě špatného), a jeho obohacování většinovými prvky vede zpravidla k nežádoucím výsledkům.

Advokát Tomáš Sokol prý vytýká plukovníku Kubicemu, že obešel se svou zprávou ministra vnitra Bublana. Dovedu si představit krajní situaci, v níž by to bylo možné tolerovat, a vůbec bych si netroufl vyloučit, že Kubice v takové situaci byl. Problém vidím jen v tom, že se svou zprávou přišel čtyři dny před volbami, takže vláda už nemohla nijak reagovat. Co mu bránilo zveřejnit ji o měsíc dříve?

Premiér Paroubek vysvětloval novinářům, proč souhlasil s cestou prezidenta Klause do Bruselu: „Volby dopadly tak jak dopadly a já jsem řekl už dříve, že v takovém případě by se evropští politici měli seznámit s euroskeptickými názory vítězné strany…“ Pan Paroubek jistě ví, že Klaus není v současné době žádný mluvčí ODS a že názory dnešního vedení ODS na EU jsou umírněnější než jeho. Kdybych chtěl být jako pan Paroubek, musel bych říci, že pan Paroubek lže.

Pan Palata napsal do Lidových novin opět jeden ze svých zasvěcených článků o Maďarech na Slovensku. Pokud Strana maďarské koalice vylepuje plakáty s nápisem „Hindent bele“, nebude jim rozumět žádný Slovák, ale ani žádný Maďar, nic to neznamená (muselo by tam být „Mindent bele“, maďarská obdoba českého „do toho!“). Nebyl jsem v poslední době v Dunajské Stredě, ale zato bývám aspoň jednou za rok v Komárnu a ve Štúrovu, kde žije snad ještě víc Maďarů. Nikde jsem tam neviděl na obchodech jen maďarské nápisy (zato občas slovenské nápisy bez odpovídajícího maďarského textu). Je směšné tvrdit, že se ulice jmenují „vesměs podle velkých postav z maďarských dějin“, když nejenže to není pravda, ale celé město se jmenuje např. Štúrovo. Na komárenské budově Matice slovenskej je impozantní sousoší „slovanských věrozvěstů“ Cyrila a Metoděje. Nevím, jaký smysl mají takovéhle dezinformace – respektive jaký jiný než vyvolávat v Česku protimaďarské nálady.

Taktéž v Lidových novinách otiskli ohrazení Adama Drdy a Petra Dudka proti recenzi jejich knížky o komunistech z pera Petra Zídka. Redakce opatřila článek Zídkovou poznámkou, to považuji zásadně za neslušné, za zneužití výhody, jakou má redaktor novin proti těm, co s ním polemizují. Zatím to praktikovali jen v Právu, teď už i v Lidových novinách. Pan Zídek se v poznámce drží své ideje, že Paroubek by byl mohl české komunisty pacifikovat a zneškodnit stejně, jako pacifikoval a zneškodnil francouzské komunisty Mitterand. To je naprosto falešná analogie, Francie za sebou neměla v té době pětačtyřicet let ruské nadvlády s komunistickou dominancí, nýbrž mnoho let demokratického vývoje.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky