Červenec 2006

Jak jsem byl jiskřičkou v pionýrském oddílu Pavlíka Morozova

Ross Hedvíček

Když mi bylo asi šest nebo sedm let, naše třídní v základní devítileté škole v Kojetíně u kostela (byly tam dvě školy, proto se to rozlišovalo), učitelka Ludmila Hermanová nás všechny nahnala do tělocvičny, kde stáli pionýři v bílých košilích a salutovali. Nás postavili do řady podle velikosti, já jsem byl druhý největší, Láďa Ševčík byl o kousek vyšší, a rozdali nám jakési odznáčky. Víc nic. Tím jsme se všichni automaticky stali jiskřičkami v pionýrském oddíle Pavlíka Morozova při ZDŠ Svatopluka Čecha v Kojetíně. Být jiskřičkou bylo jako být čekatelem na to, aby z vás později udělali pionýra, něco jako kandidátem strany. Doba vymknutá z kloubů šílela...

Pionýrem jsem se už ale potom nestal, proč, nevím. Akorát ten Pavlík Morozov mi utkvěl v paměti. Tehdy nám jen řekli, že to byl sovětský pionýr. Nic víc. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Pavlík Morozov udal svého vlastního otce NKVD, otce zavřeli do gulagu a příbuzní proto Pavlíka Morozova zavraždili a tím se z Pavlíka stal mučedník a hrdina in memoriam. Asi jako Fučík, toho znáte ne?

Loni jsem se dostal ke knížce Comrade Pavlik: The Rise and Fall of a Soviet Boy Hero od Catriona Kelly (mají ji v Amazon.com), která popisuje, jak to asi všechno tehdy bylo, a že to bylo všechno vylhané. Pavlík byl mentálně postižené dítě, zavražděné ruskými komunisty, aby mohli mít záminku k dalšímu vraždění kulaků. Velice podobné českému případu vraždy pár komunistů v Babicích.

Před pár dny jsem dostal e-mail od paní Ludmily Lukavské o Pavlíkovi Morozovovi. Uveřejňuji ho tady i se jménem autorky, i když ta se původně bránila, že nechce, aby tam její jméno bylo. Vysvětlil jsem jí, že její e-mail je velice informativní a nejen že já nemám zapotřebí se chlubit cizím peřím, ale že doba pokročila i v České republice a že tam dnes už údajně mají demokracii a že ji v noci nezabouchají na dveře soudruzi v kožených kabátech a nezabásnou ji. Asi jsem ji moc nepřesvědčil, ale nakonec souhlasila.

„Milý pane Hedvičku, ...Zamrzela mne ale Vaše pohrdavá zmínka o Meresjevovi a Pavlíku Morozovovi. Pokud jde o Alexeje Meresjeva (ve skutečnosti se jmenoval Maresjev), setkala jsem se s ním, čirou náhodou, v šedesátých letech, když na svém obvyklém turné po základních školách navštívil Prahu. Vím jistě, že nebyl ani hloupý, ani naivní. Obratně se vyhýbal všem ideologickým narážkám a vyprávěl dětem hlavně o své touze znovu létat a o překážkách, které musel po svém zranění překonávat. Tu smečku fízlů, kteří ho doprovázeli, v soukromém hovoru označoval za ,medvědáře´ a bylo jasné, že si svou roli chodícího exponátu nevybral dobrovolně a že se v ní necítí dobře. Na závěr svého ,vystoupení´ musel vždy zatančit kozáčka. Ponižovalo ho to, ale byl voják a v Rudé armádě se s nadřízenými nediskutovalo. Kdy a kde se narodil si rovněž nevybral dobrovolně, ale se svým nelehkým životem se popral jako chlap. Dokonce, na rozdíl od svého ,mladšího kolegy Gagarina, ani nechlastal. A našel si své poslání v tom, že zdůrazňoval dětem nutnost neztrácet naději ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Vzpomínám na něj s hlubokou úctou.

Pokud jde o Pavlíka Morozova, doporučují Vám přečíst si knížku Jurije Družnikova ,Udavač 001´ (URL http://lib.ru/PROZA/DRUZHNIKOV/morozow.txt ). Autor se tou starou kauzou zabývá vskutku důkladně a přináší řadu překvapujících (může ale nás ještě něco překvapit?) zjištění:

1) Pavlík (Pavel Trofimovič Morozov) nebyl v době svého hrdinského činu stár 14, ale jenom 12 let. Navštěvoval už třetí rok první třídu, a podle názoru místní učitelky Zoji Kavinové byl slabomyslný.

2) K onomu udání donutila Pavlíka jeho matka (Taťána Morozovová), která doufala, že když její manžel (Trofim Sergejevič Morozov) přestane být předsedou místního sovětu, bude muset opustit svou milenku Ninu Amosovou a vrátit se k ženě a dětem.

3) Obsah toho ,udání´ existuje v několika protichůdných verzích, ale předseda Trofim Sergejevič Morozov nebyl zřejmě nikdy souzen, jen zmizel z Gerasimovky - i se svou milenkou. Údajně dožili pod jinými jmény někde v evropské části Sovětského svazu.

4) K Pavlíkové vraždě nedošlo bezprostředně po předmětném udání (a zatčení jeho otce), ale více než o rok později.

5) Nezavraždili ho místní kulaci, ale agenti NKVD, kteří potřebovali Pavlíka mrtvého, aby ho mohli zařadit do Kremelské martyrologie (podobně byl o dva roky později zavražděn Sergej M. Kirov). A také se potřebovali zbavit čtyř místních ,kulaků´.

6) Provedli to dost neprofesionálně. Jednak si zpočátku spletli dítě, takže nejprve omylem zavraždili Pavlíkova mladšího bratra Fjodora (to se ututlalo), napodruhé si k činu vybrali dobu, na kterou mohl všem čtyřem obviněným poskytnout nezvratné alibi Pavlíkův dědeček Sergej.

7) Protože děd byl ochoten svědčit u soudu (dokonce o tom sepsal prohlášení), byl zabit dříve, než k soudu došlo. A tak mohli být všichni čtyři obvinění bez problémů odsouzeni a popraveni.

8) Pavlíková matka Taťána nemohla ve vsi zůstat, protože ji sousedé vinili z celého toho masakru (celkem devět mrtvých - pokud byli Amosova a předseda Morozov rovněž zabiti), dostala tedy od soudruha Stalina domek na Krymu a v něm žila až do své smrti (1983).

9) Na fotografiích Pavlíka Morozova porůznu publikovaných v sovětském tisku je prokazatelně pět různých (navzájem si nepodobných) rudých pionýrů, ale na žádné z nich není skutečný Pavlík. Pohlédněte-li na jeho dochované fotografie, pochopíte proč.

10) Pavlíková nejmladšího bratra Alexeje, který byl za války pilotem (a na rozdíl od Romana, posledního z bratrů Morozovovych, válku přežil), odsoudil brzy po válce vojenský soud pro špionáž. Jsou důvody se domnívat, že ho ve skutečnosti jeho kolegové opili, dali mu do kapsy nějaké tajné materiály a zavolali vyšetřovatele SMĚRŠ. Nebyl, jakožto bratr pionýrského hrdiny, u jednotky oblíben.

S pozdravem

Ludmila Lukavská“

A pokud si myslíte, že lhaní o hrdinech podezřelých režimu bylo specialitou jen v Sovětském svazu - pak se podívejte na srovnání vzpomínek skutečného politického vězně Milo Komínka se vzpomínkami Václava Havla, když byl „jakoby" politickým vězněm - tak jak to sám popsal ve svém stěžejním díle Dopisy Olze (http://www.humintel.com/scans2/index.htm). Veškeré ty překvapivé věci o tom, jak ve svém fešáckém vězení Václav Havel „jogoval", dostával masáže, kouřil doutníky a jedl kaviár (str. 16), napsal Václav Havel sám, nelze tedy nikoho obviňovat, že by chtěl Vaškovi ublížit.

Nemyslel jsem si původně, že by lhaní bylo historicky součástí české národní kultury, tak jako je to součástí „kultury" u některých národností na Blízkém východě. Podle mne to začalo až s příchodem komunistů k moci po roce 1945, ale pak mne napadlo, že Benešovy dekrety se přece nezrodily jako deus ex machina - sžíravá závist, nedůslednost, vymýšlení si, sklon k nečestnému jednání - to přece byly dokumentované české národní vlastnosti už od obrození! I Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš lhali při jednáních o budoucím českém státu a mírových jednáních v Saint-Germain-en-Laye.

Lhalo se vždy a všude - počínaje českými dějinami, Benešovými dekrety, přes vylhané politické procesy padesátých let, vylhané úspěchy socialismu a vylhanou lásku k Sovětskému svazu, vylhané Pražské jaro, vylhanou Husákovu normalizaci, vylhanou sametovou revoluci, až po lhaní Havlovo a lhaní o údajných úspěších neexistujících přednáškových turné rezidenta Klause na Západě. A lidi to žerou i navijákem...

A nebylo to jen téměř šedesát let trvající lhaní oficiální vládní propagandy. Lhaní prostoupilo celou společnosti a obzvláště vzdělávacím systémem. Všechno začalo u rychlokvašených doktorů a inženýrů pro dělnické kádry a pak už se to vezlo automaticky a nezastavilo se to dodnes.

Dnešní Česká republika má právní kontinuitu s komunistickou ČSSR, komunističtí RSDr. umazali RS a jsou z nich jen Dr. Všichni v Česku dnes věří, že lhát se bude navždy, že to nikdy neskončí a že se k blahobytu jednoduše prolžou. Dnešní čeští „byznysmeni" s drzým čelem čelí světu a sami sebe už přesvědčili, že jsou světoví a důvěryhodní. Svět na to kouká jako blázen a nevidí rozdílu v důvěryhodnosti Čechů a arabského prodavače velbloudů, který s poctivým obličejem tvrdí, že velbloud není ojetý.

Myslím si, že je to škoda.

K dalšímu studiu:

http://en.wikipedia.org/wiki/Pavlik_Morozov

http://economist.com/displaystory.cfm?story_id=4032697