Červenec 2006

Machálek a Hedvíček

Emanuel Mandler

Jen málokdy mám v restauraci Na Kahánce úplný klid. Chci mít samozřejmě svého přítele Machálka jen pro sebe, na tom snad není nic divného. A s jistým napětím očekávám, kdy zase přijde někdo s nějakou peticí nebo požádá Václava Machálka o radu, a tím zabere spoustu času. Tentokrát to ale bylo horší; když jsem přišel, u našeho stolu už stáli tři lidé a netrpělivě očekávali Machálkův příchod. Poněkud mne to znechutilo. Viděli, že si sedám k našemu vyhrazenému stolu, a zeptali se, zda jsem Machálkův známý. Když se dozvěděli, že ano, požádali mě o pomoc. Chtějí prý napsat panu Hedvíčkovi odpověď na dopis, který jeden z nich od něho dostal mailem. Ten dopis se týkal ohlasu na zbití Kateřiny Jacques. Stáhli si ho z internetu a teď mi ho chtěli dát přečíst. Naštěstí právě přicházel pan Machálek, a tak dopis dostal on. Četl ho a čím dál tím víc na jeho čele vystupovaly vrásky.

Ti tři prohlásili, že to vše je strašné, že nechápou, jak 99 procent respondentů může souhlasit s tak evidentním policejním násilím, jako bylo zbití Kateřiny Jacques. A tak chtějí napsat panu Hedvíčkovi, že od oněch 99 procent musí odečíst je, tyto tři, kteří připravují odpověď na Hedvíčkův dopis. Pan Machálek je požádal, aby posečkali, že nejdříve celou záležitost zrekapitulujeme.

A hned začal. Pan Hedvíček napsal článek o zbití Kateřiny Jacques, ve kterém uvedl, že jeden z policistů přihlížející „zásahu“ držel v ruce pistoli. Obdržel prý přes tisíc mailů s fotografiemi dokazujícími, že se mýlil. Přiznal to a napadlo ho udělat s přispěním odesilatelů odpovědí na jeho článek anketu: kdo schvaluje zásah policie proti Kateřině Jacques a kdo je proti. Výsledek, píše, je takový, že nedostal od čtenářů, kteří bydlí mimo Českou republiku ani jediný dopis, který by zásah schvaloval, kdežto z České republiky s postupem policie souhlasilo 99 procent. Důvody jsou, řekl pan Machálek, přímo strašlivé. Například:

- neposlechla výzvy policajta k opuštění prostoru;

- v Americe taky bijou černochy, tak co? Zkuste si takhle protestovat v

- Americe, zabijou vás, tam je fašismus a ne v Česku;

- ona sama policajta napadla, on se jen bránil;

- je to kráva zelená;

- cele zmláceni bylo vyprovokováno kvůli volebním preferencím.

Ani trochu nevěřím tomu, že si to pan Hedvíček vymyslel, dodal pan Machálek, i já už jsem něco podobného slyšel. Ostatně je to u nás takový nepěkný zvyk, že když někomu ubližují, lidé si vymýšlejí důvody na podporu té křivdy a na postiženém hledají chyby. Myslím, že tomu dost napomohlo vymýšlení důvodů, proč je správné vyhnat Němce a sebrat jim všechen majetek. Nebo si vezměte tu euforii, s níž naše soudy za podpory velké části veřejnosti odmítají vrátit potomkům šlechtických rodů zkonfiskované hrady, zámky a pozemky. Přitom by to těm památkám určitě hodně prospělo. Ale to jsem odbočil, vraťme se ke Kateřině Jacques.

Ano, vmísil jsem se do hovoru, nedá příliš práce setkat se s podobně pitomými názory, jaké zaznamenal pan Hedvíček. Viděl jsem v televizi Vladimíra Železného, jak prohlašoval, že celou akci si vymysleli Zelení, aby se zviditelnili. Disgustovalo mě to, podle této logiky Zelení navedli policajta, aby se choval jako zvíře. Naštěstí těch 99 procent je asi přehnaný počet. Mám známého v seriozní agentuře zabývající se průzkumy veřejného mínění. Ten mi řekl, že podle jejich průzkumu 45 procent respondentů odsuzuje zbití Kateřiny Jacques a 55 procent tento „zásah“ schvaluje. Tedy, zjasnily se tváře těch tří, v oněch čtyřiceti pěti procentech je naše naděje, naděje celého národa. I když, prohlásil jeden z nich, 99 procent je vždycky podezřelé číslo. Chtěli mluvit ještě dál, ale pan Machálek je nenechal.

Dobře, tedy 55 procent, přerušil je. Naděje ovšem nespočívá v pětačtyřiceti procentech, ale i v mnoha z těch, kteří souhlasí s brutalitou naší policie. Lidi jsou plemeno hříšné, nicméně i v tak ateistickém národě, jako je náš, se najde dost takových, kteří dokáží uznat chybu a uvažovat kriticky o minulosti. Jsou to lidé, na kterých zanechala stopu judaisticko-křesťanská tradice: nikdy není pozdě, není všem dnům konec, budoucnost může být lepší než současnost. Ostatní jsou mnohdy dezorientovaní oficiální propagandou. I oni se časem mohou nechat poučit – a to myslím naprosto vážně.

Takže bychom měli panu Hedvíčkovi odpovědět, že to zřejmě s těmi devadesáti devíti procenty přehnal (asi pro málo reprezentativní vzorek obyvatel), ale v zásadě že situaci v Česku dobře vystihl. Vždyť oněch 55 procent příznivců zákroku proti Kateřině Jacques, to je úděsně velké množství lidí! Hrůza!

Chtěl bych připomenout ještě jednu důležitou a opomíjenou věc. Oficiální činitelé i některá média zdůrazňují, že chyba byla a je v nedostatečné profesionalitě našich policajtů. Obávám se, že je to argument poněkud problematický. Jednak by bylo poučné se dozvědět, kolik policistů má vydatné školení od komunistů z předlistopadové doby, jednak se lze k tomu, aby člověk nebyl surovec a nemlátil bezbrannou ženu, obejít i bez profesionality: na základě toho, že jsme kulturní lidé, příslušníci kulturního národa.

A jsme vůbec kulturní národ?, nesměle se zeptal pana Machálka jeden z těch tří. Pan Machálek odpověděl, že podle jeho mínění tak napůl. Samozřejmě, pokračoval, kupříkladu podle letošní předvolební kampaně lze dojít k závěru, že se podobáme spíš stádu: brachiálně – jako by nic – napadne ministra dokonce bývalý politik a místopředseda velké strany. A ještě k tomu na sjezdu stomatologické komory. Čeho je moc, toho je příliš. A když vezmeme v úvahu stamilionové loupeže a tunelování, tak na člověka jdou mrákoty. Jenže velké skandály jsou i v pokročilejších státech a my – máme přece už od Kollára holubičí povahu, zasmál se pan Machálek – dokázali jsme se rozejít bez vážnějšího konfliktu i se Slováky. Jenom je třeba, abychom se dokázali polepšovat, zbavovat se chyb, nechat se poučit. Už jsem to nevydržel a zeptal jsem se pana Machálka, kdo, proboha, kdo nás poučí? Historie je přece magistra vitae, zachechtal se podruhé pan Machálek. A od čeho jsou školy, média, politické strany, občanská sdružení? I dnes v nich působí kulturně vyspělí lidé. Někteří…

No nazdar, řekl jsem. Neměl jsem ovšem tušení, že jsem tím tuto podivnou politickou debatu ukončil.