Červenec 2006

Sherlock Holmes v Osvětimi

Petr Třešňák

„A co byste chtěl vidět?“ zeptala se paní v osvětimském archivu cizokrajné návštěvy. Ta otázka připadala Robertu Janu van Peltovi trochu nesmyslná. Každý historik, který se chce něčeho dopátrat, přece nejprve studuje katalog – aby věděl, jaké dokumenty vlastně sbírka obsahuje. Požádal tedy o něj. „Žádný katalog nemáme,“ zavrtěla hlavou archivářka. Zaražený kanadský vědec, který do Polska přijel bádat krátce před pádem železné opony, chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „V tom případě chci vidět všechno.“

Klíč pro cizince

Má šedesát let po válce ještě cenu číst novou knihu o Osvětimi? Po Rudolfu Vrbovi, Primo Lévim, Raoulu Hilbergovi, Jehudovi Bauerovi a desítkách dalších autorů si čtenář může myslet, že všechno podstatné o holocaustu už bylo napsáno. Dílem je to jistě oprávněná představa, ale právě případ van Pelta, jehož knihu Osvětim. 1270 až současnost (napsal ji spolu s americkou historičkou Debórah Dworkovou) právě česky vydalo nakladatelství Argo, ukazuje, že může být mylná. Netušené souvislosti, do nichž autoři nejznámější vyhlazovací tábor staví, naznačují, že mnoho důležitých informací nám dodnes uniká.

K tématu holocaustu se rodilý Holanďan dostal oklikou, ale právě té vděčí za svou originalitu. Historik architektury van Pelt se zajímal o etiku svého oboru, a to ho přivedlo k zájmu o nejhrozivější stavbu lidských dějin, v níž se všechen um moderny, její funkčnost a racionalita dotkly samotných pekel – k osvětimskému krematoriu. Studoval jeho historii, plány, zajímal se o osudy stavitelů a přemýšlel o cestě na východ. Impulsem, který rozhodl, pak bylo zhlédnutí filmu Šoa francouzského režiséra Clauda Lanzmanna. „Ve filmu je jedna scéna, v níž historik Raoul Hilberg analyzuje jízdní řád vlaků do Treblinky,“ vzpomíná van Pelt. „V jeho podání se dokument mění v důkaz zločinu, stejný důkaz jako pistole s kouřící hlavní. Naše kultura je fascinována zločiny, trpí syndromem Sherlocka Holmese. A tehdy mi Hilberg ukázal, že historik se může stát takovým Sherlockem Holmesem v epochálním zločinu. Bylo mi dvacet devět let, hledal jsem své životní téma a věděl, že tohle je ono.“

Na sklonku 80. let tedy odjel van Pelt do Polska a zaklepal na dveře osvětimského archivu. V chaosu zvolna se hroutícího komunismu tu zažil svobodu, o jaké by se dnes žádnému badateli nesnilo. Už druhý den po příjezdu dostal vlastní klíče, mohl tu kouřit, pít litry erární kávy, projít každé lejstro. Po několikaletém bádání na východě se vracel do Kanady s pocitem, že interpretace historie Osvětimi je zralá na opravu.

Slovenská nabídka

Známá fakta o fungování, obětech a vinicích vyhlazovacího tábora samozřejmě platí. Díky akcentu na písemnosti a na svědectví ale van Pelt s Dworkovou líčí v novém světle důvody a okolnosti jeho vzniku. Dosud se tradovalo, že nacisté pro svůj generální zločin vybrali polský východ proto, že ležel stranou pozornosti, na konci světa. Důkladná analýza dochovaných osvětimských dokumentů, urbanistických plánů, stavebních výkresů a jejich propojení se známou nacistickou agendou, korespondencí a ideologickým zázemím však ukázala opak. V plánech Heinricha Himmlera, šéfa SS a později též Komisaře pro upevnění německé národnosti, východ figuroval jako země zaslíbená a Osvětim jako její nový Jeruzalém. Zemědělská oblast měla být osídlena Němci a přeměněna k nacionálně socialistickému ideálu „krve a půdy“, naopak průmyslové Slezsko mělo dát světu město nového řádu – Osvětim. Jan van Pelt objevil v archivu jeho plány, narýsované urbanisty v duchu ideologie NSDAP.

Vyháněním Poláků, soustředěním Židů do ghett a přesidlováním Němců z Pobaltí Himmler svou šílenou vizi započal, neustále mu ale chyběly peníze, kompetence a pracovní síla. A najednou se naskytla příležitost získat všechno najednou: chemický koncern IG Farben hledal místo pro novou továrnu na výrobu kaučuku, zoufale potřebného pro válečný průmysl. A Himmler jej přesvědčil, že Osvětim je ta pravá lokalita. Peníze byly na světě.

Oplátkou za to, že průmyslníci svolí k vytvoření filiálky na „zaostalém“ Východě, jim Himmler nabídl neomezené množství otrocké práce. Zpočátku ji zajišťovali zajatí sovětští vojáci soustředění v koncentračním táboře Osvětim. Válka na východní frontě ale záhy narazila na silný odpor Rudé armády a zajatců ubývalo. Himmler potřeboval náhradu a rozhodl se využít nabídky slovenské fašistické vlády: vzít si na práci slovenské Židy. Měl zájem jen o práceschopné muže a ženy, Slováci ale smlouvali, protože jim bylo jasné, že děti a staří lidé se o sebe sami nepostarají. Východní projekt hrozil krachem, Himmler pod tlakem okolností nakonec svolil a odvezl do Osvětimi všechny Židy. Plyn, tou dobou už nacisty vyzkoušený prostředek likvidace duševně nemocných, zajatců i polských Židů z ghett, se zdál nejvhodnějším způsobem, jak se zbavit těch, kteří pracovat nemohli.

Měřítko všeho

Jak se Hitlerovi přestávala dařit válka, šly všechny utopické sny o východě k ledu a nacisté se upjali na jediný: vyhladit evropské Židy. Van Pelt samozřejmě netvrdí, že tenhle záměr neměli už dávno, jeho kniha ale zdůrazňuje, že velikášské bludy a bezuzdné geopolitické ambice Heinricha Himmlera jej v klíčový moment postrčily pořádný kus dopředu.

V úvodu své knihy Dworková a van Pelt píšou o všemožných pomahačích genocidy, že se nenarodili jako masoví vrazi, ale jako obyčejní lidé, kteří měli až příliš velké cíle. Van Pelt svým způsobem navazuje na Hannah Arendtovou a líčí holocaust ne jako vtělené zlo, ale jako důsledek kariérismu nezralých, chorobně ctižádostivých jedinců, pro něž je propast vlastního ega jediným měřítkem všeho.

Závěrem ještě dodejme, že Robertu Janu van Peltovi se jeho skromný cíl stát se Sherlockem Holmesem epochálního zločinu nakonec vyplnil. Ve slavném soudním procesu popírače holocaustu Davida Irvinga proti Déborah Lipstadtové vystoupil jako klíčový svědek na straně žalované historičky. Tzv. Van Peltova zpráva, vyčerpávající, několikasetstránkový materiál, jí pomohla vyhrát a v dnešní historiografii ční jako nezdolatelná zeď pro každého, kdo dostane chuť prohlašovat, že v Osvětimi žádné plynové komory nestály.

(Respekt, www.respekt.cz)