Červenec 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 12)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Oblázky z Baltu aneb Iz Tálina v Germániu

1. Estonsko

A už zase přešlo jaro k červnu a ve sklepě mi netrpělivě pořehtává mé věrné kolo. Kampak se na něm vydám letos? Nemohu totiž všude, kam by se mi chtělo. Předloni jsem se vrátil s bžundou z Rakouska; překonávat dlouhá stoupání a horské průsmyky, to už není pro mne. Nebo by to snad pro mne ještě bylo, ale mé stařecké srdce přitom dělá brikule a hrozí pepkou. Naštěstí je dost končin nehornatých a přitom pěkných. Dalo mi to všelijakého váhání a rozvažování, i různí lidé mě od toho zrazovali, kam se to hrneš, blázne, ale nakonec jsem se rozhodl. Prostředkem měsíce jsem stál se svým kolem v přístavu města Rostocku, připraven nalodit se na převozní koráb do estonského Tallinnu. Kudy se vydám dál ... nu, to se uvidí. Snad napříč baltickým trojstátím a z litevské Klajpedy zase lodí zpátky. Nebo, když už tam budu, nepojedu lodí, nýbrž to vezmu přes severní Polsko a dál snad až před domovní dveře. S tím jsem ale příliš nepočítal, jen tak co kdyby mi bujnost nedala.

Hlavou se mi honily všelijaké starosti. Na jednu stranu by mě velice zajímalo poznat dnešní život baltských zemí, postižených svého času podobným osudem jako země česká, jen ještě v mnohem, mnohem obludnější míře. Na druhou stranu jsem věděl, že tato rána osudu zpravidla vyústila do nadměrného výskytu zlodějů, lapků a jiných šizuňků; jak proti nim obstojím? Navíc s sebou přinesla rána osudu úděsný úpadek řemeslných i jiných struktur; bez rozličných luxusů už se nějak obejdu, ale co když se mi něco poláme na kole? Odbornou cyklistickou dílnu bych v Pobaltí marně hledal, jelikož nejvyšší instancí toho druhu je tam ještě stále vesnický kovář. Nemám snad obě ruce úplně levé, ale velký kutil také nejsem; rozšmodrchaná přehazovačka by znamenala konec cesty, složitou dopravu někam k nádraží a jízdu vlakem domů. Čím se budu živit? A jak se vůbec domluvím? Zpravidla se několik měsíců před každou cestou věnuji učení příslušného jazyka, ale tentokrát se jedná o jazyky tři, každý jiný a všechny obtížné, neobvyklé a materiál k jejich učení je dost těžko dosažitelný. Něco jsem se naučil, ale žádná sláva. I vstupoval jsem na estonskou půdu s pocity podobnými těm, jaké tak mohl mít mořeplavec minulých věků, octnuv se na neznámém ostrově mezi krokodýly a lidožrouty. Blízká budoucnost mi měla na všechny otázky a pochybnosti odpovědět, a jak jsem k své velké úlevě poznal, byla odpověď vcelku přijatelná.

Praví se, že noční chodec může v Tallinnu potkat mužíčka, který se ho zeptá: »Je už město dostavěné?« Tehdy je nutno mužíčka ujistit, že ještě dostavěné není, nýbrž se pořád ještě staví. Jinak by se totiž, jak neblahá věštba praví, vylilo ze břehů blízké jezero Ulemiste a pohřbilo Tallinn ve svých vodách. Co se mě týče, projížděl jsem Tallinnem brzy po poledni, takže mi setkání s tajemným mužíčkem nehrozilo. Jinak ... ani vám nevím. Tallinn má být pěkné, starobylé město. Ale viděl jsem z něj málo, a z jeho historického středu vůbec nic. Osamělý poutník na kole se shledává s tou potíží, že vidí památné stavby jen zvenčí, pakli vůbec. K podrobnější prohlídce by bylo nutno kolo někde uvázat a jít na obhlídku pěšky ... což, kolo uvázat mohu, i když je šikovnější zloděj dovede ukrást i se zámkem. Jenže co udělám s mými pěti na kole upevněnými ranci? I kdyby nebylo zlodějů, jimiž se hemží ostatně nejen baltická velkoměsta, můj dopravní prostředek je nápadný jako nahý na bále a přitahuje pozornost, stačilo by úplně, kdyby mi za mé nepřítomnosti roztahaly náklad zvědavé děti. Nic, jenom ven z města, snad se sem někdy vrátím jiným dopravním prostředkem. Za nějakou chvíli jsem se propletl ulicemi, připomínajícími Vršovice nebo podobnou končinu, a dosáhl panelákovitých okrajů města. Tady ... nu, snad kdybych potkal toho mužíčka, řekl bych mu, že už je to všechno nejen dostavěné, ale už zase na spadnutí, ať si to spánembohem zaplaví. Prašná, kodrcavá ulice mě vede ven, tabulky jsou dvojjazyčné, což je neklamná známka toho, že zde sídlí ruské obyvatelstvo. I nějaké fabriky jsou vidět, ale nezdá se, že by byly v provozu. Pak, to se ví, se ztratí orientace úplně, bloudím nějakou dobu neznámými cestami, až se ukáže tabule s jménem obce - to není tak samozřejmé - a stojí na ní Jüri. Je to sice dost jinde, než kudy jsem chtěl jet, ale aspoň už vím, kde se nalézám. I fabriko-paneláková upatlanost zmizela a ocitám se na venkově.

Estonská a vůbec baltická krajina je ... jak bych to honem řekl. Nikterak zvlášť monumentální. Není v ní Matterhornů ani Niagar, nic, kvůli čemu by se sem sbíhali turisté všech zemědílů. Trochu jako slabší odvar Skandinávie, a ještě přesněji Finska. Krajina ne snad dočista plochá jako placka, ale mírňoučce zvlněná, ostrovy pastvin a polí v nekonečné rozloze lesů, jezera, slatiny. Země zelená a teď začátkem léta prokvetlá lučinami, osamělé dvory, tichá venkovská městečka. Je to docela líbezné, i když ne kdovíjak strhující. Domečky jsou starobylé, jistě pamatují čas před sovětským záborem a snad ještě cara, ale na rozdíl od městských domů u nich stáří neznamená rozpad, nýbrž se změnilo v idylický půvab. Je to takhle pěkný, duši uklidňující pohled.

Stejně jako ve Skandinávii krajina postrádá vesnic, v Estonsku a v Lotyšsku sídlí venkovské obyvatelstvo v roztroušených dvorcích. Na Litvě už je to jiné, tam už malé vesničky jsou. I leccos dalšího je tam jiné, jak se ještě ukáže.

Jedna z mých starostí se rozplynula hned: čím a jak se budu živit. Hostinců je cestou pomálu, naučil jsem se, že estonsky se takové zařízení jmenuje söökla, lotyšsky ednica a litevsky válgykla, ale užil jsem si této filologické znalosti málo, jelikož většinou nebylo kde. Místo toho se může pocestný stravovat po vesnických krámcích. Jsou docela slušně zásobené a před krámkem bývá i stoleček, židličky a slunečník, lze se posadit a nákup na místě zkonzumovat. Pokud ovšem nejsou židličky obsazeny místním mužským obecenstvem, národnosti obvykle ruské. Obecenstvo si koupí v krámku láhev piva, načež se venku oddává této finančně dostupné neřesti. Pročež lze obecenstvo často shledat ve stavu drobet namazaném. Ale nemohu si stěžovat; kdykoli jsem přijel k takovému shromáždění, byl jsem srdečně přivítán, místo se pro mne u stolečku našlo, ba i pivo se objevilo, což mi bylo trapné, jelikož vím, v jaké bídě pohostinný dárce žije. Užaslá zvědavost neznala mezí. »I otkuda vy jechajetě?« zněla obvykle otázka. Připustil jsem, že iz Tálina, což bylo kvitováno s tím větším uznáním, jak se vzdálenost od řečeného Tálina zvětšovala. Dobře. Druhá otázka byla: »I vy kuda?« Odvětil jsem po pravdě, že v Germániu, načež spolustolovník obvykle vyskočil, běžel do stavení a vzápětí jsem slyšel vzrušený hlas - »ty, Vasilisa, slušaj ... staryj čelavěk ... na velocipedě ... iz Tálina v Germániu!«

Myslím, že snad o mně někde musely psát i noviny, protože jsem jednou v Lotyšsku projížděl špalírem obecenstva, které mi tleskalo jako závodníku Tour de France, ale přesně to nevím. Noviny se mi dostaly několikrát do rukou, ale moc jsem si v nich nepočetl. Později při průjezdu severním Polskem mi již nebylo tak mnohomluvně holdováno, avšak Poláci hodnotili můj výkon uznalým »kurwa«. To, abyste věděli, není v současné polštině žádné nemravné slovo, nýbrž univerzální výraz, jímž je možno vyjádřit kterýkoliv lidský cit: překvapení, uznání, pochyby, důraz, hněv, souhlas i nesouhlas, ba snad je tak možno po polsku vyznat i lásku. Nu, nechám toho. Pokud vznikl předešlými řádkami dojem, že se chlubím, nebylo to mým záměrem. Ale zájem obyvatelstva o mě a mé kolo byl opravdový a nelíčený.

Estonsko je země severská, což se kolem slunovratu projevuje tím, že dohromady není noc. Jak se jede na jih a rovnoběžky ubíhají, přibývá i noci, ale když jsem si stavěl stan u lesního potůčku poblíž městečka Jögeva, byl večer dlouhý a světlý, vlastně celou noc nebyly vidět hvězdy, třebaže bylo jasno. V baltských zemích - i v tom je jistá podobnost s evropským Severem - může pocestný rozbalit stan, kdekoliv se mu líbí, a přespat v přírodě, což je ve většině jižnějších zemí pokládáno za zločin a přísně stíháno. Teprve později jsem poněkud znejistěl, když jsem se dozvěděl, že se prý v lesích malého Estonska vyskytuje 5.000 medvědů. Ale koneckonců není medvěd to nejnepříjemnější, s čím se pocestný může setkat.

Čím vším není baltským zemím les! Prakticky jediným a posledním národním bohatstvím, protože po rozpadu sovětského hospodářství zůstalo dřevo jedinou významnější položkou vývozu. Místem, kam lidé chodí holdovat svým sběračským pudům ... co se toho týče, jsou zejména Litevci, ale i jiní Baltové ještě náruživější houbaři než samotní Češi, a to je co říci. Neříkejte mi, že člověk chodí do lesa, aby měl co dát do bramboračky; hledání hub je tajemství a obřad, lidský pud starší než lovectví. Neboť člověk byl po statisíce let sběračem, dřív než se dokázal významněji uživit lovem; tento pralidský pud nám naléhavě volá z duše, když se za ranní rosy prosmýkáváme mlázím, a dosahuje svého vrcholu, spatříme-li, jak v lesní trávě stojí pěkný, běloučký hříbek... Mimoto má ale baltický les tradici novější, s níž už nemáme co českého srovnat. Jděte mi do háje s brdskými a jinými partyzány, ještě se pamatuji, jak odtáhli do lesa těsně před koncem války, aby se ani ne za týden vrátili sice značně podroušení, avšak ověnčení zásluhami boje proti nacismu. Na Baltu to bylo opravdovější, hrdinštější a také tragičtější. Svět málo ví o ozbrojeném odporu zejména litevských a estonských lidí proti sovětské rozpínavosti. Desetitisíce mužů odešly po záboru svých zemí do lesů, vytvářejíce takzvaná lesní bratrstva. Ne že by věřili v úspěch svého boje, ale protože jim čest nedovolila se nenápadně skrčit, přizpůsobit se, naoko se poturčit, myslet si svoje, zpoza dlaně vyprávět švejkovské vtípky. Až koncem padesátých let se elitním jednotkám KGB podařilo v značnější míře potlačit ozbrojený odboj, ale rozdroben trval ještě dál. Skončil až v roce 1978 smrtí posledního osamoceného bojovníka - jmenoval se August Sabe a utopil se, když pronásledován chtěl přeplavat jezero. Sabe se stal estonskou národní legendou, postavou uctívanou, ve srovnání s čímž dost trapně vyznívá česká rozpačitost vůči té hrstce statečných, kteří se u nás pokusili o totéž po roce 1948.

Dosti uondán jsem dosáhl břehu největšího estonského jezera Peipus. Udělal se mi toho dne hrozný protivítr, jaký dovede vyčerpat cyklistovy síly i všechnu chuť se prodírat tím povětřím kupředu. I byl jsem víc než potěšen, když jsem spatřil louku jak dělanou k táboření a za ní temnou hladinu jezera. Jeho druhý břeh již leží v Rusku, ale vidět není, Peipus je skoro jako moře. Sladkovodní moře, chtělo by se dodat, ale vzepřel bych se tomu označení. Takhle smradovodní moře, to už spíš. To jen v slunečním svitu a na dálku může jeho hladina vypadat modře a lákavě; kdo přijde k břehu, spatří úděsnou, tmavě hnědočervenou břečku, šedavě oslizlé balvany, hlenovité chomáče plápolající vodou. Peipus se svými plážemi by mohl být hlavní turistickou atrakcí jinak skromně vybaveného Estonska, ale stěží bude, protože i kdyby si Estonci dali samou péčí o životní prostředí nohu za krk, naproti v Rusku se bude vesele znečišťovat dál. Kupodivu jsem viděl místní obyvatelstvo do té hrůzy lézt - inu, sovětská vláda naučila lid otužilosti.

S vodičkou je vůbec potíž na březích Baltu. Peipus je sice šeredná výjimka, rád povím, že jsem většinou nacházel jezera čistá, dokonce průzračná, ale řeky jsou znečištěné vesměs všechny. Pro Lotyše je Gauja něčím jako pro nás Vltava, řekou národní, mnohými básníky vzývanou. A opravdu, protéká pěknou, romantickou krajinou. Dokonce jsem se do ní ponořil a tři tempa udělal. Ale jen se sebezapřením a protože jsem byl po celodenní jízdě tak hrozně zpocený. Radost to žádná není. Jako v jiných rozvojových zemích na celém světě by se i zde chtělo zvolat - ano, ano, je třeba hospodářských i politických reforem, je třeba osvěty, ale nejdřív si proboha postavte čističky odpadních vod! Protože, víme, i kdyby nám nebylo líto moře, které tu spoušť musí pojmout - nečistota řekou neodplyne, aspoň zdaleka ne všechna. Velký díl jí prosákne, zvlášť v končinách tak písčitých, a zamoří spodní vodu. Pocestného na kole postihne to nadělení hned: aby nahradil všechnu vypocenou tekutinu, musí pít jako velbloud, pět litrů denně vyzunkne jako nic, a tu nezbývá nic než voda. Takzvanými osvěžujícími nápoji by si zalepil vnitřnosti a po pivu by spadl z kola. S měchem v ruce obcházím usedlosti: pažalsta, vadu... Někde mi hned povědí, že voda je očeň plochaja, abych ji nepil. Jinde mi cosi načepují, a už jak ten roztok teče z roury, vidím, že to nic kalého nebude. Nedá se nic dělat, naštěstí mám s sebou tabletky proti zhoubným zárodkům, takže snad aspoň nedostanu tyfus. Ale i s tabletkami ... olejovitá chuť, něco jako hodně zředěná nafta ... fuj tajbl.

Jelikož jsem v tomto oboru kdysi pracoval, vím, jak dostává spodní voda naftovou chuť: mohou za to armády, někdy spřátelené, někdy vlastní. V hlavách socialistického důstojnictva strašívá představa, že se všechno musí blejskat, hlavně v sobotu při prohlídce. Nu a vojáčkové, aby měli od oficírů pokoj, tedy blejskají. Vezmou kbelík s naftou, štětku, a veškerou válečnou techniku tím namažou. Důstojnictvo je rádo, že se všechno blejská, a vysloví pochvalu. Nafta pak steče po válečné technice do půdy a zasákne se. Když se stejný proces opakuje každého týdne po dlouhá desítiletí a když je spřátelených vojsk mnoho, roztažených po celé ploše nešťastné země, nezůstane ani litr spodní vody nezamořený.

Místy lidé na ten problém vyzráli: místo zamořené spodní vody se napájejí povrchovou, jak ji boží deštíček nadělí. Očeň charošaja voda, chlubil se mi mladý lotyšský sedlák, ukazuje na studnu s vahadlovým čerpadlem kousek za chalupou. Už dědeček ji prý vykopal a od té doby všichni tu vodu pijí, nikdy žádnému nic nebylo... Jdu se podívat na předmět té chvály a co vidím: mělkou, nevyzděnou jámu a v ní maličko pod úrovní terénu kalnou hladinu s šedavým povlakem, na níž plave všelicos, od žabích vajec a komářích larev přes zetlelé listí až k chcíplým myším. Nu, poděkuji se za nabídku a jedu dál, snad cestou najdu něco přijatelnějšího. Ale nenašel jsem. Nakonec je voda s chcíplými myšmi ještě to nejlepší; aspoň nechutná po naftě.

Jen si myslím ... nenacházím tady v prvotřídním provedení cosi, po čem tak velice toužívají někteří lidé o pár set kilometrů západněji? Stav bukolický, bez průmyslu a jeho zplodin... Staloť se velkou módou horovat pro prostý, selský život, jak jej tak vedla babička na Starém bělidle, život bez stresu, bez aut a letadel, proč pořád někam jezdit a lítat, že, sám se tomu musím až divit, když tak jedu po dálnici, kam pořád mají ti všichni pitomci co jezdit. Na lotyšském dvorci uprostřed lesa se zachovala rezervace babičkovského života, ne jak si jej vysnili roztoužení idealisté, nýbrž jaký opravdu býval. Jedu-li jen tak zběžně kolem, může mi připadat idylicky: sedlák s kosou, koňský potah, stářím zčernalé dřevěné chaloupky, studna s vahadlem. Patří k tomu už trochu představivosti, vcítit se a položit si poctivě otázku, chtěl-li bych se opravdu vrátit na Staré bělidlo, ne na několik dnů dovolené, ale nastálo a bez naděje na změnu. K věčné dřině, k neléčeným nemocem, k povrchovým studnám s utopenými myšmi. Snad by horliteli proti konzumní společnosti neškodilo projet se drobet po lotyšském venkově a vody ze studánky popít.

»Gnať, gnať, gnať,« ozřejmoval mi litevský sedlák své řešení otázky, jak jednat s velkým ruským sousedem, mávaje při tom pravicí jako sekyrkou. Připojil ke své úvaze i otázku, proč my na Západě se s Ruskem tak mazlíme, vyjednáváme s ním a peníze mu do bezedného chřtánu cpeme. To oni na Litvě vědí své.

Čtenáři této osvícené doby se jistě bude jevit názor litevského sedláka jaksi neobjektivním, ba pobuřujícím. Nesluší se chtít někoho gnať, nýbrž jest třeba mít trpělivost a porozumění. Rozlišovat mezi pojmy ruský a sovětský. Činit jistý rozdíl mezi vražedným stalinským režimem, který připravil Litevcům i desítkám jiných národů jejich neradostný osud, a prostým ruským člověkem, který se dostal do stejné a ve svých důsledcích možná ještě horší kaše, jelikož dosud není všem dnům konec. Ale je tomu tak na tom světě, že jen svatí dovedou dokonale odpouštět. Ve všech jiných zanechají zlé činy hořkost. Jejich paměť se táhne po dlouhé věky a vybledá jen velmi pozvolna, a to pouze za předpokladu, že není živena novou velkopanskou domýšlivostí. A třebaže je opravdu sovětský něco jiného než ruský, nelze zapomenout, že Rus byl - a dosud zčásti je - ochotný nositel sovětské panovačnosti.

Zajisté v té vlastnosti nebyl sám; také německý hlupáček si dal před jistým časem nakukat, že je panskou rasou, předurčenou k ovládání jiných, pyšně se tohoto hovadství chopil a vzal je za své. Ale německý hlupáček se poučil a myšlenky na panské ovládání pustil dokonale z hlavy. Žiji v Německu a mezi Němci, takže to vím. Ruský hlupáček zatím, jak je z mnoha příkladů vidět, tak zcela ne. Lze počítat s tím, že si ještě bude muset omočit nos v mnohé loužičce, než mu konečně dojde, že štěstí člověka ani jeho blahobyt nezáleží od toho, o kolik čtverečních verst se jeho stát nafoukl a nad kolika národy panuje. Bylo mi líto ruských lidí, srdečných a družných, s nimiž jsem se cestou setkal, pro jejich bezvýchodnou bídu. Ale nemohu odhlédnout od skutečnosti, že oni to byli a dosud jsou, kteří podpořili úpadek své země i svůj vlastní pošetilým přitakáním velmocenské nabubřelosti.

Je velmi krutá ta bilance, již by baltští lidé museli shovívavě zapomenout, aby mohli odpustit po způsobu svatých. Okamžitě po záboru v srpnu 1940 se sovětské orgány daly do očišťování baltických zemí od třídních nepřátel. Našly jich, ze světa na místě sprovodily nebo v lágrech o něco pomaleji zdechnout nechaly kolem 50.000 v Estonsku, 45.000 v Lotyšsku a 35.000 na Litvě. Ani takto rázně však nebyla pletichám třídního nepřítele učiněna přítrž, takže se počítá, že jen mezi lety 1945 a 1949 bylo dodatečně zlikvidováno zhruba 60.000 Estonců, 175.000 Lotyšů a 250.000 Litevců. Tolik prosté sčítání nebožtíků.

Stala se však i zlovůle jiná, do dneška a pravděpodobně daleko přes dnešek se táhnoucí. Před sovětským záborem se životní úroveň a stupeň hospodářského rozvoje baltických zemí rovnaly zhruba Finsku. Dnes je Finsko bohatý strýček za mořem a světélko naděje na opětné dosažení bývalého stavu bliká velice uboze. Gnať? Snad je to příliš tvrdé slovo, jaké je v této smířlivé době nerado slýcháno. Také zatím není aktuální. Zatím. Co se může stát o nějaký rok později, těžko tušit. Snad jen že carská dobyvačnost z široké ruské duše ještě nevyvanula, jak je ledakde vidět, a není zcela vyloučeno, že by se ruská vlast mohla na baltické národy zase někdy rozpomenout, jelikož jí kdysi jejich země patřily. Je těžké pořízení s někým, kdo věří, že mu kdeco nalevo napravo patří. Pak ... ano, návod litevského sedláka by časem mohl nabýt na aktuálnosti.

Krajina se zvlnila a ukázalo se dokonce několik strmějších stoupání, dospěl jsem k vysočině jihovýchodního Estonska. Zemský povrch se zde vypíná do oblačných výšin, místy i dokonce nad tři sta metrů, což je v rovinatém Pobaltí výjimka. Jinak ... jezera, lesy, pastviny jako všude, snad jen tou sevřeností mezi měkkými návršími ještě o něco pěknější. Městečko Otepää uprostřed vysočiny se snaží, jak se zdá, vzít na sebe podobu turistického střediska, ale novým nátěrem ještě stále prohlédá sovětská omšelost. V lesích za městečkem se prostírá Pühajärv, Svaté jezero; a opravdu, jako by leželo cosi posvátně, pohansky tajemného na té členité hladině s jejími ostrůvky a předvěkými pohřebišti. Pověst praví, že jezero naplnily slzy matek, jejichž synové padli ve válkách, o něž nebyla v Pobaltí nikdy nouze. Mimoto mě zaujal štít před Otepää, až ve mně hrklo: pěticípá hvězda jako na rudoarmějské čepici, pěkně vyvedená, docela čerstvá - ne že by o upomínky na sovětské časy byla v Pobaltí nouze; ale většinou je to sláva zašlá, rozpadlá a opršelá, olámaný beton a plesnivý plastik. Tohle ... neprostírá se zde náhodou ta rezervace pro komunisty, jak se jí dožadovaly nesčetné lidové vtipy? Ne; při bližším ohledání se ukáže, že ve hvězdě je se srpem zkřížená vidlička, a celé to návěští je reklama jakési restaurace. Ale kdo to maloval, ten se vyznal, jen co je pravda. Jaksi blízký je mi ten druh humoru.

Za Otepää to jde zčerstva z kopečka, až musím brzdit, a jsem rád, že nejedu opačným směrem. Půjde-li to takhle dál, mohl bych po poledni už být v městě Valga, jímž napříč probíhá estonsko-lotyšská hranice. Ale bác ho - kousek před Valgou přetíná silničku železniční přejezd a na něm leží ztroskotaný sovětský vlak. Vede tudy trať do Kaliningradu, jemuž se dřív říkalo Königsberg neboli Královec, avšak sovětští osvoboditelé nemilovali památku králů a jiných feudálů, pročež město Kantovo překřtili k poctě papaláše, který nevynikal ničím jiným než pozoruhodnou odolností: ať se koulely čí chtěly hlavy v stalinských čistkách, ať se širá Rus třásla strachy před hněvem gruzínského skřeta a sláva věrných synů strany zhasínala v sibiřských táborech, soudruh Kalinin to všechno přečkal. Zatím všechno přečkává i ruské Východní Prusko, i když osamostatněním baltických zemí ztratilo přímé spojení se zbytkem říše i veškeré rozumné oprávnění k existenci. Spojení nyní obstarávají předlouhé, každou chvíli ztroskotávající vlaky. Nazval jsem vlak sovětským ... já vím, že nyní už je ruský, ale když on i mnoho jiného vypadá i nadále tak velice sovětsky. I to zoufalé, nesmyslné lpění na kousku uloupeného a zcela neužitečného území, i nebohá troska na přejezdu. Předlouhá, nekonečná řada cisternových vagonů, opatlaných a boulovatých, kape to z nich, teče a cmrndá, a lokomotiva - nikde. Zase mi přichází na mysl starý vtip - vy uže izměnili mašinu? Da, za vodku! Nu, spíš se mašina polámala, není divu u vetché techniky z dob sovětské moci, a teď patrně vzkázali do Petěrburgu pro jinou.

Zatím se neděje nic, řidiči po obou stranách závory se zařídili na dlouhé čekání, a jak se zdá, je jim to jedno. Mají strávit svou denní šichtu v jízdě nebo civěním na zablokovaném přejezdu, vsjo rovno. I to je způsob tak velice sovětský, třebaže se estonská země osvobodila a vyvěsila svůj modrobíločerný prapor.

Já však nemám sovětskou výdrž a vyhlídka na mnohahodinové, ne-li vícedenní civění před staženou šraňkou mě hněte. Dá se to někudy objet? Da, pokyvují lenivě hlavami šoféři, ukazujíce na jakousi polní cestu. Tudyhle. Je mi sice divné, proč tudy nejedou sami, ale zkusím to. Nic, cesta končí v zelném poli. Snad tedy jinudy? Už se raději řidičů neptám, v mapě lze vykonstruovat obchvatnou trasu, která do Valgy vyústí z jiné strany, snad není ztroskotaný vlak tak dlouhý, aby mi přeťal cestu i tam. Obchvat je sice o dobrých dvacet kilometrů delší, nu, co se dá dělat. Jenže brzy se ukáže potíž: objížďka není asfaltovaná. Aha; už vidím, jak leckdo říká, nono, změkčilec, asfaltu se mu zachtělo, copak se na kole nedá pěkně jezdit i mimo něj, po romantických lesních cestách? Inu, dá; sám to rád dělám, protože jízda po hlavních dopravních tepnách není žádný med. Když zrovna neprší, je taková jílová, dohladka uježděná vedlejší silnička příjemnější než děravá asfaltová. Jenže v Estonsku, na Litvě a v Lotyšsku je tomu jinak. Neasfaltovaných silnic je tam dost, určitě většina, ne však jílových, pěkně uježděných. Kde skončí asfalt, nastává holá hrůza. Hrubý štěrk rozhrabaný po celé šířce komunikace a jakž takž uválcovaný; přejede po tom první náklaďák, vyryje hluboké koleje a už to tak zůstane. Cyklista se dobývá vpřed metr po metru, boří se, padá, nadskakuje, natřásá se a trne strachy: kdypak se mi něco poláme? Kdy povolí dráty v kole nebo se zlomí rám? Občas se přeřítí osobní auto, vystřelí několik kamenů a zanechá mě v oblacích prachu, který si jen pomalu sedá. A to ještě mohu být rád, že objížďka do Valgy není písková, což také není vzácné. V hlubokém písku těžce naložené kolo uvízne a dál to prostě nejde. Zdolání každého kilometru je draze vykoupeno utrpením svalů i nervů, a když se kousek před Valgou znovu ukáže asfalt, cítím se jak vykoupen. I když asfalt mizerný, děravý, sovětský.

Zmínil jsem se o osobních autech prořítivších se kolem mne; nuže, pojednejme i o tomto věčném cyklistově problému. Rád dosvědčím, že baltičtí řidiči se ke mně většinou chovali ohleduplně. Nedělali mi kolem nosu myšky, nevytrubovali mi za zády a nedávali mi ani jinak najevo, že jsem opovrženíhodným silničním hmyzem, kdežto oni... Několik výjimek ještě nedělá pravidlo. Stát se taková věc může ještě tak nejspíš na Litvě, kde jsou hlavnější silnice lemovány metrovým pásem písku a bláta; dle názoru mnohých řidičů je zde pás proto, aby se po něm pohybovaly selské bryčky, krávy, cyklisté a jiná méněcenná havěť. Což, rád každému vyhovím; ale zajet do písku vedle silnice znamená pád z kola, takže jedu dál, vzteklého troubení si nevšímaje. Činí tak vesměs řidiči tlustých, nových automobilů, kteří si dávají záležet na tom, aby svou nadřazenost dali řádně najevo. Člověk by se mohl podivit, co takových drahých aut po Litvě jezdí, ale ona zajisté nebyla tak velice drahá, spíš si je někdo v Německu špatně hlídal. Kdyby v zemi nad Němenem byl uvržen do žaláře každý, kdo se pyšně vozí v novém mercedesu, nestal by se žádný velký omyl ani bezpráví.

Více však je vozidel třídy druhé, rezavých, rozhrkaných, občas jedou, občas stojí se zvednutou kapotou na kraji cesty nebo je lze zřít tažená na roztřepaném laně vstříc nějaké opravně. Jejich kolébka stála rovněž někde v Německu nebo v Holandsku, avšak nebyla ukradena, nýbrž poctivě koupena na šrotišti a v trpělivém pracovním úsilí opět zpojízdněna. Třetí, opovrženou kategorií jsou trosky automobilů původu sovětského. Po baltských silnicích se klepavě plouží smrdíce a rachtajíce stařičké moskviče, volhy, záporožce a jiná podobná veteš. Spíš obdiv než opovržení je však na místě: udržet takovou rachotu pojízdnou, pravím, to už je vítězství ducha nad hmotou.

Zato lze ovšem vidět mnoho šoférské bravury. Člověk by řekl, že dá-li někdo při mizivém příjmu peníze za auto, bude si je šetřit a bát se o ně. Tak aspoň bychom uvažovali my. Domníváme se totiž prostoduše, že účelem automobilu jest dopravit majitele odněkud někam. Možná že ano, ale ne východně od Bugu. Tam je hlavním účelem motorového vozidla pyšně objíždět a dělat dojem na tu chudobu, co auto nemá. Dá přece rozum, že sedím-li v plechové krabici na kolech, jsem cosi lepšího. Nedělá-li řečená krabice dojem sama, jsouc rezavá, zprohýbaná a jinak nevábná, lze téhož efektu dosáhnout mistrovským způsobem jízdy - z cesty, holoto, teď jedu já!

Je zvláštní, že třeba v Americe, kde auto patří k člověku jako boty nebo brejle, se nevyskytují silniční mistři. Odrůda lidstva, zvaná Ti, kteří Umějí Jezdit. Tací jsou domovem v končinách bědných, neboť bída plodí pýchu a vytahovačnost. Bravurní umělci, králové silnic, Ti, kteří Umějí Jezdit, bývají zpravidla titíž, kteří teprve před nedávnem přestoupili na tento vznešený prostředek ze žebřiňáku.

2. Lotyšsko

Město Valga je docela vzhledné a moderní, míjím zánovní obchody a banky, sovětskou zašlost a upatlanost už stačil vystřídat duch nový, zámožnější. Jen ceduli, ukazující k lotyšské části města, nikde nevidím, i musím se proptávat: pažalsta, kdě granica? Je to zvláštní, ale jako by baltské národy, zeměpisnou polohou i stejným osudem předurčené k spolupráci, jaksi o sebe nestály. Obehnaly se všechny tři novou hranicí a všechno se děje uvnitř ní, vzájemných kontaktů je málo. Snad si tolik cení své znovuzískané samostatnosti, že se v ní kochají a nakochat nemohou. Konečně vnikám do uprášené, úzké ulice, nehledal bych v ní hlavní dopravní tepnu, zvanou někdy hrdě Via Baltica, ale je to tady: rezavá závora na špagátku přetíná komunikaci a za ní, to už je Lotyšsko.

Tady ještě má hranice svůj starý říz a šmrnc, ne jako v té naší dekadentní západní Evropě, kde můžeš přejet z Německa do Francie a ani nepoznáš, že jsi se octl na území jiného státu. Oho! Hranice, jev posvátný, jehož jméno je dlužno vyslovovat v hluboké úctě. Pamatujete se? Náš Honzík, paní, slouží na státní hranici ... ještě jako bych slyšel ozvěnu těch časů. Baltové jsou jinak srdeční lidé, ale uniformované postavy za šraňkou na špagátku - vznešenost sama. Koukají přísně a mluví jednoslabičně, téměř štěkajíce. Na lotyšské straně stojí celnice, hezké plavovlasé holky, i vynaložím všechen svůj šarm staršího gentlemana, abych z nich vyloudil úsměv nebo aspoň pousmání, ale kdepak. Úsměv by znevážil posvátnost státní hranice.

Ach, jojo. Svobody bylo dosaženo, národní prapory na stožár vytaženy, jen na rtech činovníka ještě sedí škleb důležitý, sovětský. Do Evropy, říkáte, byste rádi? Nu, pámbu vám v té snaze pomáhej; ale přes takovouhle hranici do ní cesta nevede.

A za šraňkou, jako by čarovným proutkem mávl, již není lesklých bank a moderních samoobsluh, jen ulice šedivé, paneláky pochmurné, umolousané. Je značný rozdíl mezi Estonskem a jeho dvěma baltskými kolegy. Prý proto, že Estonci vpustili hlouběji do své vlasti ďábla kapitalismu, zprivatizovali, nebáli se o různá rodinná stříbra a investorům, hlavně švédským a finským, dveře dokořán otevřeli. Litva a Lotyšsko byly opatrnější. Dbaly na to, aby se žádné sociální příkoří nestalo, jakž by se mohlo snadno přihodit, kdyby se jejich rodinného stříbra i všeho ostatního svrabu přišel zmocnit dravý kapitalismus. Reformy ano, ale polehounku, pomalounku, aby to moc nebolelo. Státní dohled zachovat, aby se cizáckému kapitalistovi na palec šlápnout mohlo, kdyby si moc dovoloval. A co byste řekli, on ten cizí kapitalista ani nepřišel. Pak něco privatizujte.

Ale banka je bohudík otevřená, vyměním si něco peněz a mám to štěstí, že mi dáma za přepážkou - taky dost důležitá (naše Mánička, víte, paní, pracuje v bance) - dokonce milostivě vzala zbytek estonských korun, jež bych si o kilometr dál už mohl nacpat do bot místo onucí. Lotyšská měna se nazývá lat a národ je na ni pyšen, domnívaje se, že pevná měna je taková, která je hodně drahá. A opravdu, tři německé marky se vejdou do jednoho latu; tak pevný, pane, není ani dolar. Ledaže i pevné laty si pocestný kilometr za další hranicí už zase může nacpat do bot.

Projíždím východolotyšským krajem Latgales, blížím se k městu Rézekne a vypadá to, že zmoknu. Z dusna se vyvalují čím dál černější mraky a z jejich hloubi je už slyšet hřmění. Ne že bych se bál trochy deště, pocestný na kole si po nějakém čase vypěstuje pozoruhodnou míru nepromokavosti, ale tohle vypadá zlověstně. Naštěstí, hle, před vjezdem do města stojí domeček autobusové zastávky, zděný, prostorný, mám s sebou knížku, mohu si tady sednout a nejhorší slotu přestát. Jenže kde se vzali, tu se vzali, dva kluci. Hovoří mezi sebou rusky, obíhají kolem, naoko se mezi sebou škádlí, ale zcela zjevně je přitahuje mé kolo i rance na něm. Na knížku není pomyšlení. Nu, za chvíli se dostavil starší člověk a vlezlé haranty zhurta zahnal, užívaje slov nevybíraných a velmi jednoznačných. Zlodějská svoloč, hněvá se. Nevím přesně, čeho jsem zde právě svědkem. Opatrnosti, vyplynuvší z mnohonásobné zlé zkušenosti? Nebo projevu nacionalistické zášti? Diskriminace, jak se stalo zvykem nazývat preventivní obezřetnost u nás?

Město Rézekne je velmi šeredné, velmi sovětské, snad nejsovětštější, jakým jsem projížděl. Opuštěné fabriky, provalené ploty a ohrady, zarostlé koleje, vytlučená okna, prázdně zející dveře objektů, které jsouce pýchou sovětského průmyslu, hodlaly dohnat a předehnat Západ, avšak vystaveny ostrému povětří světové konkurence zahynuly na rychlé úbytě. Kalné louže, bláto, plevel, rez a mour, nedefinovatelná upatlanost. Dlouhé, třípatrové paneláky, na něž po postavení nikdo prstem nesáhl, zvolna podléhají svému neradostnému údělu. Povrchní cestovatel, vida všude jen lotyšské nápisy (pouze zřídka se někde stranou zachovala dřívější azbucká dvojjazyčnost), by mohl propadnout domněnce, že se nalézá v městě lotyšském, ale to by byl omyl. Jako všechna ostatní větší města i sama lotyšská metropole Riga, je Rézekne valnou většinou ruské, lotyšský živel se zachoval především na venkově. Nenechaví haranti, slídící kolem mého kola, jsou příznačnou součástí této atmosféry. Lze zjednodušeně říci, že co je lotyšské, je celkem pěkné a čisté, i když chudobné; co je ruské, dýše zasmušilostí zániku, špíny, beznaděje. Budovy i lidé.

Neboť velmocenská pýcha dohnala ruského člověka jako bumerang. Bylo po celé půlstoletí sovětského záboru snahou moskevského načálstva rozbít, rozdrobit, rozptýlit estonský, lotyšský i litevský národ. Rozmělnit jej dalšími a dalšími vlnami ruských přistěhovalců i deportacemi, až by se stal menšinou na vlastním území a časem ztratil svůj jazyk i povědomí své národní existence. Tak, jak se to podařilo například v původně finské Karélii, v Ingérii i mnohde jinde - už jen poruštěná jména na mapě tam upomínají na někdejší obyvatelstvo a jeho řeč. (Jménem Ingérie se nazývalo širší okolí Petrohradu mezi Ladožským jezerem a Narvou, obydlené etnikem blízkým Finům. Ve zmatcích po pádu carského režimu se Ingerové pokusili o cosi jako vlastní stát - Ingerinmaa - ale pokus netrval dlouho. Stalin nakonec vyřešil celý problém tím, že Ingery ... ale kdepak vyhnal, co si zase nemyslíte. Odsunul, drahouškové, odsunul, žádný neví kam.)

Dvě severnější baltické země, Lotyšsko a Estonsko, už nestály takovému zlomu daleko. Kdyby se býval Sovětský svaz rozpadl až za dalších deset let, jistě by následovaly v smutném osudu Karélii, osvobození přišlo opravdu v hodině dvanácté. I tak je domorodá většina nepříliš výrazná, 62 procent v Estonsku, povážlivých 52 procent v Lotyšsku. Litva se dokázala porušťování ubránit lépe, sovětská vláda jí nedokázala vnutit více než devět procent Rusů, rovněž především v městech.Není divu, že se ohrožené národy všemi prostředky brání, aby je ruská vlna nespláchla ještě dodatečně. Na Západě, kde se ráda pro všechno vynalézají přísná a humánní slova, se zejména v případě Lotyšska mluví o diskriminaci Rusů. Neboť snadno hovoří slovy přísnými ten, kdo sám není vlnou ohrožen.

Všechny tři baltské státy se v detailech liší, ale vcelku zacházejí s ruským živlem takto: ten, jehož předkové žili v zemi už před sovětským záborem, požívá státního občanství. Bylo to kolem osmi procent Rusů v Estonsku, deset v Lotyšsku a tři procenta na Litvě. Ti ostatní, v rámci porušťovacího plánu zavlečení, mohou občanství získat, zažádají-li si o ně a prokáží-li solidní znalost místního jazyka. Povrchnější pozorovatel by řekl, že to není tak hrozná podmínka; naučme se tedy lotyšsky nebo estonsky a můžeme si zajít na úřad pro pas. Nebo, koneckonců, lze žít i bez místního pasu, jako mnoho milionů lidí na Západě, že ano, vždyť baltické vlády nikoho ze země nevyhazují.

Ale není to tak jednoduché. Baltští Rusové nemají valnou chuť se něčemu učit; po půl století to byli oni, jejichž jazyku, panskému a nadřazenému, byl každý povinen rozumět. Zvykli si na roli nositelů kultury, s úsměškem zhlíželi na tu svoloč, která si zatím ještě v zákoutích soukromých kroužků a domácností cosi plaše šeptala těmi zbytečnými, k zániku předurčenými hatmatilkami. A kdyby i chuť k učení měli: Kde? Jak? Od koho? Zámožnější vláda by asi zřídila bezplatné jazykové kurzy, aby ulomila hrot hrozícím napětím, ale baltské vlády věru zámožné nejsou. Učit se tedy vzájemným stykem, od člověka k člověku? Také sotva. Ruský a baltský živel k sobě zrovna neplanou vzájemnou náklonností, takže je styků pomálu. A tam, kde k nim dochází, se Rus nenaučí zase nic, protože se hovoří rusky. Baltové rusky umějí, kdežto Rusové estonsky či litevsky ne.

Jak žít? Zač a z čeho? Rozvrácené hospodářství, v rez a mour rozpadlý průmysl neskýtají mnoho pracovních míst. Nejslibnějším zaměstnavatelem je stále ještě stát; jenže razítkovat obálky na poště nebo přehazovat výhybky na dráze může pouze ten, kdo má státní občanství. Jenže státní občanství... Je to začarovaný, bezvýchodný kolotoč, v němž se ruská populace propadá stále hlouběji do nezaměstnanosti a rozkladu.

Ať si jdou domů, do Ruska, odkud přišli, zní názor domorodců na tento problém. Nu, někteří by i šli, ale většinou není kam. V Rusku nejsou byty, není práce, není nic. Chudobné Pobaltí je ve srovnání s tou ruskou bídou ještě hotová Amerika a baltští Rusové to dobře vědí. Vědí to i baltické vlády: dát tak občanství všem bez rozdílu, jak to vyžadují západní humanisté ... ojojoj! Nebylo by konce lidskému proudu, který by se valil z východu do domněle blahobytného Pobaltí, kdekdo by se oháněl rodinnými vztahy, a potvrzení o rodinné příslušnosti ... nu vot, někdo už je za deset dolarů vystaví. Co nedokázal dokončit stalinský plán, toho by snadno dosáhla postkomunistická bída, Pobaltí by se definitivně poruštilo. Nelze se příliš divit vládní přísnosti.

Slídiví haranti v boudičce autobusové zastávky mi zvlášť sympatičtí nebyli. Ti ostatní, omšelí, neholení, trochu přiopilí, ale nade všechno hodní a pohostinní Rusáčkové ano. Co dělat, lidé milí? Co podniknout, aby i oni mohli vést člověka důstojné živobytí, aspoň podle skromných pobaltských měřítek? Nikdo neví. Já teprve ne. Může mi jich být jen líto.

Bylo to v Lotyšsku, kousek od běloruské hranice: stál jsem opatrně mimo dosah psa, zuřivě lomcujícího řetězem, v ruce vak na vodu, a čekal jsem, až na psí štěkot někdo vyjde z chalupy. Opravdu, netrvalo dlouho a přišel sedlák. Takový obyčejný, v gumovkách a v gatích s laclem. »Labdien,« dám pozdravení. »Do you speak English?« pokračuji obezřetně dál. To, abyste věděli, je už v Pobaltí takový cestovatelský obřad: nejdřív utrousit pár slov v místním jazyce. Pochopitelně se s ním daleko nepřijde, takže je nutno položit otázku o English. To se ví, že z toho také nic není a že se v naprosté většině případů nakonec vede hovor pa ruski, ale není dobré tak spustit rovnou. Chápu a z vlastní zkušenosti vím, že jazyk zachvatčiků nikdo zrovna nemiluje. Až když to nejde jinak, ani English, ani deutsch.

Ale co byste řekli; milý gazda jen kývl hlavou, yes, pravil a už se z něj angličtina jen tak sypala. I jindy jsem zjišťoval, že světovými jazyky vládne ten, do nějž bych to neřekl, kdežto osoby vypadající učeně většinou neznají nic, jen ruštinu. Kdo ovšem anglicky jakž takž umí, ten už rusky mluvit není ochoten. Pro úplnost dodávám, že německy jsem za celou cestu měl možnost obcovat dvakrát.

Jistě, i bez jazykové znalosti se člověk nějak protluče. Nicméně ať cestuji kamkoli, není na škodu si osvojit něco z domácího jazyka. Čím menší a odlehlejší národ, tím nadšeněji kvituje snahu cizince vysmolit ze sebe nějaké to slůvko. Jak již jsem řekl, vzal jsem na sebe ten nelehký úkol a učil se před odjezdem všem třem baltským jazykům naráz: jeden týden estonsky, druhý týden litevsky a zase znovu... Jen s lotyšštinou jsem měl potíž, ne a ne sehnat nějakou učebnici, až mi náhoda přivála staršího pána, německého přistěhovalce z Pobaltí, který mi asi sto lotyšských slůvek napsal. Naučil jsem se je všechna poctivě, ale když jsem se octl na místě, zjistil jsem, že je sice ještě umím, ale už jsem zapomněl, kterému jazyku náleží: když jsem chtěl něco říci estonsky, lezla ze mě lotyšština, a tak všelijak. Dnes už jsem zapomněl skoro všechno, neboť jak praví mudřec: učení v mládí - v skálu tesati. Učení v stáří - v písek psáti. Přesto, zbytečné to nebylo.

Nu, pozdravit, poděkovat a do deseti počítat bych ještě uměl. Áčiu, děkuje se po litevsku. Nebo je to lotyšsky? Ach, k čertu. Ne ne, přece jen je to litevsky, lotyšsky se to řekne paldies. Odpověď pak zní lúdzu, prosím. Laba diena, dobrý den, zdraví se po litevsku, kdežto lotyšsky je to labdien, to už si je podobnější. Nägemist, na shledanou, loučím se s Estonci. Estonština už se mi tolik neplete, protože je úzce příbuzná s finštinou, a finsky jsem kdysi trochu uměl. Üks, kaks, kolm, neli, viis, počítá se do pěti estonsky. Yksi, kaksi, kolme, neljä, viisi, je to finsky. Sami vidíte, žádný velký rozdíl. To jižnější dva baltské jazyky jsou už divnější a pletou se přenáramně. Stojí to za to, lámat si hlavu jejich učením? Nějak bych se domluvil i bez toho.

Stojí to za to, pravím vám. Nejde o dorozumívání, jde o kouzlo. Jako bych svou skromnou znalostí hrsti slovíček teprve vnikl do duše těch národů; jako bych teprve díky jí neprojížděl krajinou, oddělenou od mého chápáni sedmerým zámkem cizoty. Neboť řeč je okno do duše národa; taková bývá jeho povaha, čím zní jazyk. Nebo obráceně. Jsou jazyky hravé, ironicky laškující, jsou jazyky přísně důsledné, žertů nesnášející, jsou jazyky patriarchálně velebné i umělecky rozevláté, jazyky úsečně tvrdé i mazlivě líbezné, měkké i nakřáplé ... to vše se pozná, zaposlouchá-li se člověk do spodního proudu jazyka, ani se mu nemusel mnoho učit.

Litevština s lotyšštinou jsou řeči samy pro sebe. Nepodobají se ostatním evropským jazykům, či spíš, podobají se všem. Věda filologická praví, že se ze všech nejméně odchýlily od praevropštiny, jíž hovořili naši prapředkové, než se z místa společného původu rozešli každý jinam. V člověku to až hrkne, zaslechne-li v toku pracizí řeči najednou důvěrné slovo ... grýbas je například litevsky houba, žmóna je žena - ale mužské pohlaví nese název výras; kdo by si nevzpomněl na latinu. V Lotyšsku zase najdeme na účtence slovo cena, které znamená totéž jako u nás. I spojku že máme s Lotyši společnou. To nejsou pozdní výpůjčky, ale starodávné svědectví toho, jak daleko asi musel jít praotec Čech s praotcem Lotyšem, než se pustili každý jinudy. I litevské počítání je zajímavé, třebaže jiné než estonské: vienas, dvýs, trýs, keturi, penki ... to keturi nám rovněž zní jaksi románsky, není-liž pravda, ne vzdáleně třeba italskému quatro. Ale lotyšsky se tatáž číslovka změnila v četri, a to už jsme zase skoro doma; vienas (lotyšsky viens), to je unus i eins; a kdo by si nepřeložil z latiny, že septyni bude sedm, kdežto dešimt, deset, je až na tu nosovku skoro po našem. Ostatně: poděkovat je litevsky možno i slovem dekui, na což je odpověď prašom. Vida! Takových zarážejících podobností je mnoho, zvlášť když se nad nimi člověk trochu zamyslí, ale když posloucháte i čtete, nerozumíte praničemu. Jen ještě ... jakýpak může být původ místního jména Plzeň? Česky to neznamená nic. Leda že ... pils je litevsky hrad, pilséta lotyšsky město. Je to možné? Snad.

Nu, odpusťte, že jsem se takhle jazykozpytně rozpovídal. Ono, víme, Pobaltí nemá mnoho pamětihodností, za nimiž by se tam poutník rozběhl. Ale jazykově je to snad nejzajímavější kout Evropy.V lotyšském městečku Smiltene jsem způsobil obvyklou paniku: dal jsem se před krámem do řeči s dvěma řidiči náklaďáku, a když jsem jim pověděl, odkud kam na tom kole jedu, vřítili se s rukama nad hlavou dovnitř, aby zvěstovali tu novinu prodavačce. Ta dobrá paní ... až je mi hanba, že jsem ten dárek přijal, ale vzala sáček a naplnila jej banány, hruškami a pomeranči, abych prý měl na cestu vitaminy. Odmítnout se to nedalo, třebaže se ani neodvažuji počítat, jakou díru do rozpočtu jí ta štědrost musela udělat. Takoví jsou vám v Lotyšsku hodní lidé. S řidiči jsem venku u piva klábosil dál, vyptávaje se kudy jet a jak se vyhnout štěrkovým silnicím.

Poradili mi dobře, ještě téhož odpoledne jsem už projížděl městem Gulbene a počítátko na řídítkách začalo ukazovat přes stovku kilometrů. Dalo by se jet ještě dál, ale zkušenost mě naučila, že když jeden den příliš překročím stovku, budou mě nazítří bolet svaly a ujedu o to méně. Byl čas se poohlédnout po noclehu. Šoféři v Smiltene mi pověděli, že kousek dál, u osady Stameriena, je pěkné jezero, tam že mohu stanovat. Nu dobrá. Jezero jsem našel, bylo opravdu pěkné, voda teplá, hezky jsem si zaplaval a ani už strach o své svršky na břehu jsem neměl, naučil jsem se, že to v Pobaltí se zlodějstvem není tak hrozné. Koupala se tam i hromada jiných lidí a také se nebáli. Načež jsem se dal do stavění stanu, ale přišel jeden z koupajících se domorodců a otázal se: »Vy tady chcete být přes noc?« »Ano,« povídám. »Nesmí se to?« »Ale smí,« řekl ten člověk. »Nejspíš by se také nic nestalo. Aspoň nikdo střízlivý by vám nic neudělal. Ale víte ... v noci chodí i ožralí. Nezaměstnaní mladíci, kterým po pár pivech stoupne kuráž a mohli by být nepříjemní. Vždycky - zdůrazňoval - vždycky nocujte tam, kde je i někdo jiný. Ptejte se lidí; on vám už někdo ukáže, kde můžete stanovat. Zděs dobryje ljudi, oni pamagut,« řekl a šel, aby mi sjednal stanování někde v bezpečí, nejlépe u někoho v zahrádce za domkem.

Byl z toho pak nocleh za dosti nevzhledným panelákem, jaké sovětská moc stavěla i na vesnicích. V paneláku sídlila paní učitelka němčiny z gymnázia v Gulbene, což mi vyneslo nejen pozvání k snídani, ale hlavně popovídání v němčině a spoustu zajímavých podrobností o lotyšském živobytí. Je dost krušné, nutno říci. Paní učitelka není jen tak někdo, a přesto nedělá její služné víc než osmdesát latů měsíčně, což je něco přes dvě stovky marek. Nebo tři a půl tisíce kaček českých, při cenách dobře o polovinu vyšších, než jaké jsou zvykem nad Vltavou. Jen paneláková činže je nevysoká, deset latů, panelák podle toho ovšem také vypadá.

Držel jsem se už napříště té rady, a kdykoli se blížil večer, zamířil jsem k některému domku, požádal o postavení stanu za humnem a nestalo se mi, aby se někdo z pohostinství vykrucoval. Ljudi pamagut. Svatá pravda. Ještě i hrnek mléka přinesli, kousek koláče, na zahrádce jahod nasbírat nechali. Jestlipak bych se s takovým jednáním setkal i u nás doma? V Německu i v Čechách? Nu, asi ne. Lidé by se spíš báli, jestli je nechci vykrást. Ledacos je na Baltu nevalné, často i smutné. Ale lidé zlatí.

3. Litva

Od anglicky mluvícího sedláka jsem se rozjel k západu, projel městem Daugavpils a po mostu přes Dvinu dál. Daugavpils je město veliké, druhé největší v Lotyšsku a snad první, co se týče poruštěnosti: podíl lotyšského obyvatelstva zde činí jen něco přes deset procent. Na křižovatkách se už objevuje jméno Zarasai. To už je, víme, na Litvě. Poslední baltská hranice je přede mnou a jsem docela zvědavý: jaké bude to Zarasai? Jaká bude Litva?

Na první pohled mnoho rozdílů není, sovětské panování se zapsalo do litevské půdy stejně destruktivně jako všude jinde. Na druhý pohled je ale znát, že Litva je přece jen jiná. Především je to země s dávnou a slavnou historií. Lotyšové ani Estonci nikdy vlastní stát nevytvořili a jejich národní povědomí se začalo probouzet pozdě, teprve koncem devatenáctého století. I jména obou těch zemí se objevila na mapě Evropy teprve tehdy, do té doby se mluvilo o Kuronsku a o Livonsku, ve vládě se střídaly německé rytířské řády, polská rzeczpospolita, švédský král a ruský car. Litva však bývala už dávno v středověku slavné a rozlehlé knížectví, dosahující až hluboko na Ukrajinu; a spojilo se s Polskem poměrně pozdě v dobrovolnou personální unii. Královský rod Jagellonců, který si krátce zapanoval i v Čechách, byl rod litevský. Také dost pozdě, až ve čtrnáctém století opustili Litevci své pralesní pohanství, poslední v celé Evropě; a to ani ne tak ze zbožného přesvědčení, nýbrž aby měli pokoj od řádových rytířů a jiných šiřitelů kultury.

Dnes tkví hlavní a nejviditelnější rozdíl proti ostatním baltickým zemím v tom, že Litva je krajina katolická, historicky i kulturně orientovaná spíš na Polsko, kdežto obě severnější země mají bližší vztah ke Skandinávii. Hned kousek za hranicí v Zarasai stojí na malém návrší pěkný, bílý barokní kostel, a je to tak něco důvěrně povědomého, že by i na českém venkově takový mohl stát. Ne že by dál na sever, v Lotyšsku a v Estonsku, kostely nebyly. Ale nejsou zdaleka tak pěkné, běloučké, spokojený smír vyzařující. Sovětská vše ničící ponurost se jim nevyhnula a nikdo neměl sílu je proti ní bránit. Jsem dalek toho, abych některé církvi fandil, ostatně dokud jsem žil v Čechách, býval jsem údem církve českobratrské. Ale musím uznat, že katolictví umí být ze všech nejodolnější, nejtíž nacpatelné do sovětského ateistického pytle. Lotyšsko-estonské luteránství ve rmutu sovětského času téměř zaniklo, rozložilo se, přestalo být pojítkem a nadějí utlačeného obyvatelstva. Zůstaly po něm prázdné, truchlivě zchátralé kostely. Litevské katolictví ze sebe dnem osvobození sovětský rmut setřáslo a je opět takové, jaké bývalo od časů knížete Gedymina.

V severní části Litvy, u města Šiauliai, stojí skvělý doklad té katolické nepoddajnosti a snad nejzajímavější turistický cíl v celé zemi: Kryžiu kalnas - Pahorek křížů. Tradice stavět na tomto místě kříže je prastará, snad už z počátků litevského křesťanství. Zesílila za carského panství, kdy zde lidé stavěli kříže na památku svých příbuzných, odsunutých do sibiřského vyhnanství. Ale teprve sovětský ateismus dal řádně vyrůst lesu křížů na pahorku Kryžiu kalnas. Z celé Litvy sem putovali lidé, aby na protest proti němu a na důkaz své víry vztyčili každý svůj kříž. Velký, malý i mrňavý, krásně zdobený i prostinký, dřevěný, kamenný, plechový. Sovětská moc pokaždé poslala své biřice, aby ten přežitek feudalismu pokáceli, ale Litevci přicházeli v noci a kříže opět postavili, v počtu ještě hojnějším než předtím. Jsou jich dnes desítky tisíc. Slyšel jsem dokonce něco o milionu, no, snad je to přehnané číslo, ale počítat zde kříže lze stejně těžko jako stromy v lese.

Stejně jako v ostatních dvou baltických zemích, i na Litvě jsem se držel jejího východního okraje, ubíraje se podél běloruské hranice. Přišel jsem tak sice o možnost zhlédnout litevské moře, ale všelijakých moří jsem už viděl ve světě dost a jinačích, zato litevská krajina je na východě nejhezčí, nejpůvodnější, i litevský venkov jako by tam byl jaksi starodávnější než jinde. Teprve tady jsem přestal projíždět krajinou, mysle si - no, je to docela hezké, ale nic zvláštního. Litevci prohlásili některé nejpěknější kouty tohoto kraje za národní parky, a opravdu, měli proč. Aukštaitijos nacionalinis parkas, jmenuje se jeden obzvlášť pěkný, lesnatý a jezernatý. Jenže poblíž leží město Ignalina; a Ignalina nemá právě dobrou pověst. Jde z ní tak trochu strach.

Víte, nepatřím k těm, jimž se objeví pěna u úst při vyslovení termínu jaderná energie. Pracoval jsem v tomto oboru dost dlouho, abych věděl, co je oprávněná obava a co módní taneček lidí nesamostatných, kteří vždy ochotně poběží s houfem vyznavačů čehokoliv, hlavně že je to dost hlasité a radikální. Ale v Ignalině nejde o módní taneček. Nedaleko, na břehu jezera Drisvétos, stojí jaderná elektrárna. Ne jedno z těch moderních zařízení, jakých máme na Západě stovky a v nichž může snad dojít k provozní nehodě z nepozornosti, ale ne k černobylské katastrofě. Ignalinská elektrárna je téhož prahorního typu RMBK jako v Černobylu, jen ještě mnohem větší a už zase o nějaký ten rok starší. Kdyby tady jednou mělo dojít k nekontrolovatelné a nezastavitelné jaderné reakci, mohla by Litva svinout svůj žlutočervenozelený prapor a vymazat své jméno z mapy světa. Zbylou poušť by si pak mohlo připojit Rusko a radovat se, že zase o kus narostlo, široka strana maja radnaja. Bohužel je Litva na ignalinské elektrárně zcela závislá, protože na novou a bezpečnější peníze nemá a získávat energii z jiných zdrojů by znamenalo vydat se znovu do závislosti na Rusku.

Kupodivu se na Západě rádo protestuje a demonstruje proti moderním jaderným zařízením, jejichž nejvyšší možné riziko nepřesahuje rozsah bouračky na dálnici, nikoho však ještě nenapadlo demonstrovat proti Ignalině a jiným reliktům sovětské zaostalosti, vyjádřené písmeny RMBK. Kdyby tady k něčemu došlo ... to by nebyly dva dny vzrušených titulků v novinách a pak nic, jako když tuhle kdosi cosi zlajdačil v Japonsku. Až po Pyreneje bychom to všichni v Evropě pocítili. Nezačnete už si malovat transparenty, zelení radikálové?

Nu, snad to nebouchne, zrovna když tudy projíždím. Osada Palúše o nějakých pět kilometrů dál je středisko krásného jezerního kraje, vyhlášené po celé Litvě, dokonce i kempink tam je, nebude špatné tam přenocovat. Pod pojmem kempink jsem si představil ohrazený prostor, kde sice budu muset zaplatit několik litů, ale najdu tam teplou sprchu, již bych tolik potřeboval, třeba i restauraci nebo aspoň kuchyňku ... ba, trocha civilizačního komfortu po tom zálesáckém živobytí by mi neškodila. Ale těšil jsem se bláhově, celý kempink sestával z rozbláceného a odpadky posetého háječku, všude ležely střepy flašek, rozbíjených v bujarém nočním veselí - vždyť duše junácká se nejlépe vyjádří rozbíjením něčeho - v blátě zatlapaný plastik, hadry, papíry, nedefinovatelná břečka. Po nějakých sprchách samozřejmě ani stopy, byl jsem rád, shledav nahnutý a dosti nevábný záchod. Když pak nadešel večer, zjistil jsem okolnost, která mi dala zapomenout i na nebezpečí z nedaleké Ignaliny, neboť prostorem se rozlehl ukrutný řev. Teprve nyní jsem pochopil rozsah svého omylu. V krajích, kde se rozkládá nebo donedávna rozkládala široka strana maja radnaja, znamená totiž pojem kempink něco zdaleka jiného než u nás. I mnohé jiné pojmy tam neznamenají přesně totéž, co napadne Evropana. Kempink není místo, kde si znavený poutník navečer postaví stan, v klidu a bázni boží se vyspí a ráno putuje dál.

To, co je označené na mapě tímto slovem, se zpravidla vybarví jako místo hrůzy. Jeho účelem jest, aby se sem sjížděli nevybouření mladíci z širého okolí a dosyta se vyřádili. S čím by je vyhodili z diskotéky, toho si mohou vrchovatě užít tady. Kdežpak by pěli dumky při balalajce; tak zaostale se snad bavívali dědové, avšak nyní jest jeden každý moloděc vybaven obrovským rádiem, usedne, a ještě dřív než odšpuntuje první flašku, rozezvučí tento ďáblův přístroj naplno. Ještě před nemnoha lety by se bál; přišel by na něj milicioněr a dal by mu po hubě. Ale nyní zavládla svoboda. Čerstvě osvobozený otrok chápe tento vznešený pojem jako bezuzdnost a především jako bezohlednost. Rozbíjení flašek a velkorysé rozsévání svinstva je patrně též pokládáno za výraz svobody, asi že se sovětský bohatýr v čistotě cítí nesvůj. Ušní ucpávky nejsou nic platné, prosit o trochu klidu už teprve ne, budu ještě moci být rád, že mě později v noci, až se všichni samohonkou rozparádí do moloděcké bujarosti, nepřijdou seřezat.

Až dosud, kamkoliv jsem v Pobaltí přišel, jsem se s každým dobře dohodl, dokonce s i drobet bujnější mládeží. U Ignaliny je to jiné. I rodinky u jezera, i v tupomyslném rytmu módních - neříkám že melodií - třeštící mládenci hovoří rusky. Inu, i s Rusy jsem se obvykle slušně dohodl. Tady ... jako bychom ani nebyli na Litvě. Pohledy nerudné, řeč kusá, odmítavá, a lépe nevědět, jaká myšlenka se pod tou koženou maskou skrývá. Čím to? Snad že lidé z ignalinských paneláků pracují všichni v té zlopověstné elektrárně? Má prý mít 5.000 zaměstnanců, bohové vědí, co tam všichni dělají. Vědí možná, na jaké sopce sedí, jak vachrlatě je to všechno slátané a zdrátované, takže jim to pomyšlení jde časem na mozek? Nebo že oni, kdysi s velkou slávou z Rusi přivezení jaderní odborníci, se náhle ocitli v postavení nemilované menšiny? Že jsou postradatelní a jen neochotně trpění? Že jim je třeba podřizovat se, jim, kteří byli zvyklí panovat a s pohrdáním shlížet? Asi všechno dohromady.

Nevyspalý, ale šťastný, že jsem se bez pohromy dočkal rána, ujíždím nazítří pěknou krajinou ignalinského pojezeří k jinému cíli, Labanoro regioninis parkas. Je tišší, třebaže nenápadnější. A hlavně tam není ani elektrárna, ani omrzele nerudné lidské masky.

A ještě chci něco povědět o litevském lese. Je jaksi jiný než v ostatních baltických krajinách. Či lépe, nejsou jiné jeho břízy a borovice, spíš jistá atmosféra pravěké tajuplnosti. Možná že hromovládný Perunas i jiní pohanští bohové, byvše vypuzeni pokřtěným knížetem Gedyminem ze svých svatyň, se usídlili v litevském lese a vedou zde dále svou neviditelnou, ale při jisté vnímavosti zjistitelnou existenci. Projel jsem osadou Kaltanénai - a tiše se za mnou zavřela clona stromů. Na samém kraji na mě vyhlédají jakési vyřezávané sloupy s podivnými tvářemi - že by zde po litevských pohanech zůstaly sochy jejich bohů? Ne; je to oznámení, že se poutník nalézá na hranici lesního parku Labanoro. Kromě rozšklebených tváří jsou znát podoby zvířat, dubové listí, houby ... ještě jsem nikde neviděl umělecky zpodobněné houby, až tady, snad protože jen Litevci opravdu vědí, jak tato přetajemná plodina náleží k duši lesa. I ostatní návěští jsou dřevěná, pěkně vyřezávaná, kde by jinde vystavili plechovou tabulku s udáním kilometrů, tam na Litvě mají malé umělecké dílo. Mimo les, ve volné krajině najdeme často u cesty kříž - jsme v katolické zemi, ale kdyby nebylo jeho příčného břevna, mohli bychom si myslet, že hledíme na totemový kůl kanadských Indiánů, tak krásně, odshora dolů je to všechno vyřezávané. Ba, řezbářství je pradávné lesní umění a nikde není tak rozšířeno jako na Litvě. Snad i v tom je kousek pohanství, tajemný pozůstatek dávných dob v duši litevského člověka.

Uprostřed lesa Labanoro odbočuje cestička a tabulka u ní ukazuje k tábořišti. V lesním parku se sice nesmí tábořit, kde by se komu líbilo, zato je ale všude dostatek míst vyhrazených k tomu účelu, neboť litevské rezervace na táborníky pamatují. Opravdu, za nějakou chvíli se les rozevře a objeví se osamělý dvorec uprostřed nevelké plochy políček, pod ním se leskne jezerní hladina a v klínu lesa vidím své nocležiště pro ten den, vlastně jen travnatou plošku s ohništěm a dvěma špalky na sezení. Postavím stan a dám se na obchůzku, človíčka nikde není, jen kolem statku se hemží babka a okopává zeleninu. Jindy tu možná bude rušněji; v lese nad jezerem stojí řádka chat, jako v Čechách. V zemích, kde donedávna nebylo možno trávit dovolenou jinak než ve stádním kolektivismu podnikových rekreačních zařízení, nezbývalo lidem nehorujícím pro tento způsob nic jiného, než si stavět chaty, to znám. Cosi jiného mě zaráží: chaty jsou teď uprostřed týdne prázdné, zavřené, ale nejsou zabedněny okenicemi, mohl bych si stoupnout a koukat, jak to mají uvnitř zařízeno. To už je trochu neobvyklé. Nezabezpečit v Čechách chatu způsobem bezmála pevnostním, přitahovala by zloděje a vandráky jak sirup vosy. Ne-li všechno ostatní, tento jev je pěkným důkazem pobaltské poctivosti. Ve Vilniusu a jiných metropolích je tomu možná jinak, ale i tam se zlodějství omezuje na úzký kruh gaunerů z povolání, není té všeobecně rozšířené nepoctivosti - ohlédneme se, nikdo nekouká ... honem si přikrást, když je příležitost tady. Svět je zde ještě z velké části v pořádku, navzdory uměle rozsévané zkáze duší za sovětského panování.

Kus cesty před křižáckým hradem Trakai musím slézt z kola a třikrát je ve směru hodinových ručiček oběhnout, jelikož jsem právě ujel od svého startu tisíc kilometrů. Sluší se tak učinit, aby se mi i nadále vyhýbaly propíchnuté duše, prasklé dráty a jiné patálie cyklistického cestování. Postál jsem v rozpacích: co dál? Moje baltská pouť, jak jsem si ji předsevzal, u Trakai víceméně končí. Mohl bych se teď pustit k severozápadu, do litevského přístavu Klajpeda a odtud lodí do německého Kielu. Ale než dojedu do Klajpedy, mohl bych už být málem v půli Polska. S lodním lístkem by to také mohlo být nejisté, Klajpeda je město s nevalnou pověstí, a nechtěl bych tam strávit řádku dní, než se pro mne na lodi najde místo. Takže ... ještě jednou tisíc kilometrů?

Rozhodl jsem se a vyrazil k polské hranici. V městě Alytus přejíždím litevskou národní řeku Nemunas - jinak Němen, po německu Memmel ... už mnohost jmen dává tušit, že se historie tohoto kraje nevyznačovala právě klidem. Až dosud přívětivá obloha se začíná zatahovat, tohle už nevypadá na odpolední bouřku, po níž zase bude hezky. Stan u pohostinného sedláka ještě stavím za sucha, pak se to spustí. Ráno už vjíždím do šedivého, vytrvalého deště, vypadá to, že vlídné baltské země opustím za počasí značně nevlídného. Ještě v městečku Lazdijai utratím poslední lity a jedu vstříc polskému hraničnímu přechodu Ogrodniki. Zatím jsem o něm neslyšel nic dobrého, ba byl jsem dokonce důrazně varován, abych se tudy nepouštěl. O obřadném, zdlouhavém odbavování byla řeč, o sousedské nevůli a naschválech, jež si mezi sebou pěstují Litevci s Poláky kvůli jakýmsi nedořešeným pohraničním problémům a vylízat si je samozřejmě musí cizí vandrovník, jemuž do celé té patálie nic není. Ale cyklista, jindy se skromně tisknoucí ke kraji vozovky a nevšímavě předjížděný, má i svá privilegia. Na hranici se proplete řadami bezútěšně čekajících aut a dokonce celníci jsou k němu o poznání vlídnější, nedomnívajíce se, že v tom zmoklém ranci vezu kdovíjaký kontraband. Silnička se ještě o trochu zúží, dvanáct set čtyřicet osm kilometrů jsem už ujel ... plechová tabule s bílým orlem v červeném poli ... Polsko je tady.

4. Napříč severním Polskem

K Odře

Je to na jednu stranu tak trochu úleva. Polsko je země přece jen už o dost vyvinutější než sověty zbědované Pobaltí, kdyby se mi něco na kole stalo, najdu spíš odbornou pomoc. A kdyby ne, z blízkého Olsztyna už jezdí přímé vlaky do Berlína. Ale hlavně se ocitám v zemi srozumitelného jazyka, není mi třeba složitého dorozumívání pomocí nemilované ruštiny. Polsky rozumím bez potíží, dokonce umím i jakž takž mluvit, však jsem neprožil darmo rok svého potulného života ve Slezsku. Na druhou stranu ... bude asi konec s bezstarostným spoléháním, že vždy odpoledne najdu nocleh v pohostinném lese, stačí se jen rozhlédnout, kde by se mi mezi smrčky leželo líp. Takový obyčej panuje dnes pouze ve Skandinávii a pak ještě v baltských zemích; všude jinde - zakázáno. Verboten. Niewolno. Chápal bych do jisté míry toto omezení v zemích turisticky dobře rozvinutých, kde jde o to, aby se cestující neváleli zadarmo po lesích, nýbrž utráceli své peníze v hotelu, neboť takový jest účel průmyslu, zvaného turistika. Ale tady...

Trochu jsem se podivil. Čekal bych, že proslulá polská obchodní zdatnost se za změněných podmínek projeví čilým ruchem, že všude bude naseto restaurací i prostých hospůdek, že se ploty venkovských stavení budou hemžit známými cedulemi Zimmer frei. Kupodivu jsem zjistil, že se takto podnikavě změnila země česká, i když se na té podnikavosti leckdy dají najít všelijaké chlupy, země polská však zřejmě ne. Jako na Baltu, i cestou napříč severním Polskem jsem se obvykle musel stravovat z vesnických krámků, jelikož hospod nebylo. Jen přiblížil-li jsem se k turisticky vyhlášené oblasti, objevily se i penziony, hostince a směnárny, ale ani tam ne mnoho a když by je člověk potřeboval.

Tuším už, že na mne asi často dolehne problém, kde hlavu složit. Nedbat zákona nechci; ne že bych byl přesvědčen o jeho rozumnosti, ale nemám chuť se dát vléci nějakým hajným na četnickou stanici, jsa obviněn ze zločinu tak hrůzného jako noční povalování v lese. Ale jet od kempinku ke kempinku také nebude snadné. Automobilista může šlápnout na plyn, nenajde-li nocleh po sto kilometrech, najde jej po dvou nebo po třech. Na kole ... po stovce kilometrů už přibývá únavy každým šlápnutím, aspoň v mém věku. Nu, zkusím to, když to jinak nepůjde, jako v Lotyšsku: zeptám se gazdy, co by řekl stanu za chalupou. Chci říci s uznáním, že to většinou fungovalo i v Polsce. Ale právě jen že většinou, přece jen už jsem se ocitl západněji.

Za Suwalkami se zase vyjasnilo, kolem jezera Sniardwy už šlapu za pěkného, slunečného počasí. Míjím mohutné, pevnostem podobné kostely, projíždím městy, jimž dominuje hrozivě malebný křižácký hrad ... ještě před nemnoha desítiletími nebyla tahle krajina polská, nýbrž německá, ale i to je údaj nepřesný. Říkalo se jí Východní Prusko a bylo to území velmi zvláštní, s osobitou tradicí a dějinami. Zní jimi, už jen lehoučce, podnes.

Nešťastná krajina, nešťastný lid. Kdekdo si na něm v ranějším středověku brousil své rytířské meče, kdekdo na jeho účet osvědčoval svůj křesťanský zápal, i český král Otakar nevynechal příležitost, aby v Prusích neporubal něco pohanských hlav. Po něm přišli šiřitelé kultury ještě důslednější, němečtí řádoví rytíři se země zmocnili a přeměnili ji na východní val Evropy proti pohanství i pravoslaví, na názor původních obyvatel se neohlížejíce. Ostatně i je zakrátko obrátili na svou víru a po několika staletích i na německý jazyk. Ten původní, pruský, byl příbuzný litevštině a nadobro vymizel někdy v sedmnáctém století; bylť to trest za to, že setrvávali, nevědomí, tak dlouho v pohanství.

Ve století dvacátém se potrestaní Prusové dočkali nového trestu: znovu byli pokořeni a ztrestáni, avšak tentokrát proto, že byli Němci. Že jim rytíři, na nic se jich neptajíce, němčinu vnutili. Vyhnání z domovů je všude kruté a neomluvitelné, ve Východním Prusku však dvojnásob smutné. Ale jinak musím uznat, že Poláky obsazené německé území vypadá lépe než české území téhož osudu. Ani tady ve Východních Prusích, ani západněji v Pomořansku nenacházím sudetskou rozpadlost, podle níž je dodnes v Čechách znát, která vesnice patřívala k českému vnitrozemí a kde už zaznívala horácká němčina. Stavení jsou prostá, ale čistá a úhledná. Kostely, v Sudetech obvykle vytlučené a na spadnutí, jsou zde jako nové, Poláci si jich dovedou jinak hledět. Za Německa to byly chrámy luterské, kdežto dnes katolické, to je jediná změna. Nápisy na poutních křížích už znějí polsky a polské jsou i barevné fábory a vlaječky, jimiž nedlouho před mým průjezdem všechno ozdobili místní věřící, aby tak přivítali Svatého otce, také polského. Nejsme jaksi pozadu, milí lidé čeští, dopřávajíce si ještě po půl století sudetské zchátralosti?

Za Vislou už se mi zdálo, že to mám domů jen kousíček, to už nějak došlapu. Ale že mi dalo nějakého trápení se přes ni dostat. Přívozy nebyly pro vysokou vodu v provozu a mosty přes řeku jaksi nejsou zařízeny na to, aby po nich někdo jezdil na kole. Jel jsem kolem Visly jako blázen, až jsem našel přístupný most u města Grudziadz, ještě celý zchvácený z jeho nekonečných ulic, dlážděných kočičími hlavami - to je pro cyklistu s těžkým nákladem, víte, věru to pravé potěšení. Ještě tři sta kilometrů k Odře a za Odrou ... domov. Nebo aspoň už Německo. Západ.

Chcete vědět, v čem spočívá hlavní rozdíl mezi Východem a Západem? Inu, v ledačem; ale zejména v tom, že na Západě jsou věci tím, zač jsou označovány. Že mluvím stále o tábořištích, ale to je také jedna z hlavních poutníkových starostí ... za Odrou je kempink prostě kempink. Místo, kde zaplatíš deset nebo dvanáct marek a máš k dispozici veškerá zařízení, čistá, funkční, udržovaná. V klidu se vyspíš a jedeš zase dál.

Před Odrou je to jiné. Už brzy odpoledne jsem se vždy začal vyptávat kolemjdoucích - prosze pana, wie pan o kempinku? Pán se obvykle zastavil, zamyslel, ano, cosi takového by tu mělo být, jistě, teď si přesně vzpomíná, u osady Liszkowo powinien byť jakiš kempink. Dziekuje bardzo. Když dojedu na udané místo, čekají mě zpravidla rozličná překvapení. Kempink by tu v principu byl, jak by řeklo Rádio Jerevan, ale všelijak maskovaný. Někdy jako noční shromaždiště místních ochmelků. Někdy jako fotbalové hřiště, na němž si v rohu můžeš postavit stan, když tu zrovna nečutají. Někdy jako parkoviště u koupacího jezírka. Dvě zlotůvky stojí ten luxus, nu, není to mnoho, hlavně že je kde spát. I toaleta jest? ptám se naivně. Vlídný výběrčí mávne rukou k lesu - ech, jest, taka polówa. Tak, už rozumím.

Ale to by vcelku ještě všechno šlo, poutník nesmí všude vyžadovat západní komfort. V městě Mysliborz, už nepříliš daleko od německé hranice, mě potkalo cosi znepokojivého. Po mnohém vyptávání jsem se dobyl ke kempinku ... v principu. Nebylo to však přijatelné parkoviště u lesíka, nýbrž cikánský tábor. Pozor, já vím, že se nyní nebezpečně přibližuji k ožehavému tématu, neboť bych snadno mohl být označen za rasistu. Ale posuďte sami. S úlevou slezu z kola, na zmoklém trávníku mezi olšemi opravdu vidím stany, automobily i obytné přívěsy. Vidím i tmavé, ne zrovna přívětivé tváře, samé ženské, muže nikde vidět není. Ale což, vyspal jsem se mezi jinými národnostmi, vyspím se i mezi cikány. Jenže se v tom okamžení vyrojily babice a začaly žbrblavě žebrat. Dajtě niekolko groszyków - nevím, proč jsou na groszyky tak lačné, ty mercedesy za jejich zády na groszyky nevypadají, ale asi že z pocitu tradice a povinnosti. Až se vrátí do tábora mužští, aby viděli, že tady babice jen tak nelenošily. Rychle jsem si všechno rozmyslel, nacpal už rozbalený stan do rance a ujížděl pryč. Nocleh jsem našel - nu, kde jinde než zas u pohostinného gazdy.

Řekněte mi teď: zachoval jsem se rasisticky? Byl to neodůvodněný předsudek, který mě navzdory stodesetikilometrové únavě vymrštil zpět na kolo a přiměl jet dál do mrholivého večera? Měl jsem správně stan postavit, jako by nic? Vždyť jsou to taky lidé. Jsme všichni na jedné lodi, že ano. Nikomu nesmíme předem podsouvat nekalé úmysly. Jistě. Ale co až se vrátí chlapi? Jací budou? Jen rozveselení wódkou wyborowou? Přidají se k žebravým babám a moje potíž se zdvojnásobí? Nebo se rozpomenou i na ráznější metody? A kolem už se začínají hemžit haranti; babice bych snad ukonejšil přiměřenou almužnou a chlapy přátelskou řečí, ale co s haranty? Nevypadali, že by je můj majeteček nezajímal. Nebylo-li správné se sbalit a ujíždět pryč, rád bych věděl, co tedy správné bylo.

Poraďte mi, ušlechtilí nabadatelé. Poraďte mi, sám slovutný český prezidente, nacházející vždy slova tak moudrá. Nechci od vás slyšet povšechné úvahy o ohavnosti rasismu, o toleranci a lidské důstojnosti, takových si dovedu vymyslet sám dost. Chci slyšet, co byste dělali vy sami, kdybyste se zvečera octli uprostřed žebravých bab a rotících se harantů, s odůvodněnou nadějí na věci horší. Utábořili byste se, diblíka rasismu v srdci potlačivši? Nebo byste se vyšvihli na kolo a urychleně se vzdálili? Chtěl bych to vědět. Chtěl bych to tak hrozně moc vědět.

A příštího rána už přejíždím most přes Odru a jsem v Německu, domů to ještě mám pěkný kousek, ale moje cesta přesto končí. Co mi z ní vyplyne? Neposkytla mi žádnou výjimečnou podívanou na mimořádné krajinné krásy ani na světoznámé kulturní památky, po té stránce jsou země kolem východního Baltu dosti chudě vybaveny, třebaže jinak docela hezké a milé. Zatím mi musí stačit pomyšlení, že jsem během necelých čtyř neděl ušlapal dva tisíce a nějaké stovky kilometrů, takže snad ještě nejsem zcela zralý do domova důchodců. Když jsem se doma vyspal, vykoupal a osvěžil na duchu, začaly mi docházet i jiné věci.

Dolehne-li otroctví na lidskou duši, duše se mu brání. Ale každá obrana má své meze; je-li zotročování tuze intenzivní a trvá-li příliš dlouho, může i odolnou duši zlomit. Pak už není žádné cesty zpět, zkázonosné mechanismy v lidské duši zakleté vyplouvají na povrch, zmocňují se jí a vypuzují z ní všechno čisté a poctivé, sobecké chytráctví převáží nad rozumem, nedůvěra a nerudnost nad pocitem vzájemnosti, chmatácká chtivost nad úctou k bližnímu i k sobě samému, vidina okamžitého nepoctivého zisku potlačí pomyšlení na jeho tragický důsledek o pár let později. Jakkoli je duše takto znetvořená přesvědčena o vlastní výtečnosti, všechno co počne, vede ji i celou společnost jen stále hlouběji do propasti beznaděje, do rozkladu a zániku. Před svou cestou jsem měl před očima jisté nedobré příklady a nedělal jsem si o odolnosti lidské duše vůči otroctví velké iluze. Tady na Baltu jsem zjistil, že přece jen může být odolnější, než se mi zdálo. Že otrocký útlak může trvat déle než v Čechách nebo na německém východě, že může být mnohem krutější, zanechat za sebou zemi ještě rozvrácenější a bídu ještě bezútěšnější, ale duše přesto mohou zůstat otroctvím nedotčené. Že si mohou zachovat pradávné vlastnosti, jimiž drží pohromadě lidská smečka: slušnost, vzájemnou důvěru a solidaritu. Neboť jen na nich lze skutečně stavět dobrý zítřek. Byla přese všechno dobrá a užitečná, ta moje cesta. Bylo potěšitelné a stálo za to sbírat v baltském písku kamínky do mozaiky obrázku světa.

(Říjen 1999)

Jsou trochu neurovnané ty baltské oblázky, inu, posbíral jsem je, jak se dalo. Dnes, po třech letech, je znovu držím v dlani a napadá mi - nezměnily se trochu? Projížděl jsem tehdy baltským trojzemím a bylo mi zřejmé, co mám před řídítky: hřbitov sovětské pýchy, svědectví tragického selhání socialistických snů o synteticky sestrojeném lepším zítřku a jen velmi zvolna se probouzející život normální, jaký by mohl být, kdyby žádných strůjců socialistického štěstí nikdy nebývalo. Odhadoval jsem, jak dlouho asi může těm nebohým zemím trvat, než jakž takž dosáhnou stavu, obvyklého na západě Evropy: dvacet let? Padesát let? Sto let? A je vůbec takový návrat možný? Nepřevládly už síly zmaru definitivně nad přirozenými instinkty člověka?

Zdává se mi to někdy i v krajích mnohem méně sovětským morem narušených. Estonsko ... snad, když všechno dobře půjde. Lotyšsko a Litva ... nevím, dobří lidé, naučil jsem se vás mít rád a přál bych vám všechno nejlepší, ale cesta je dlouhá, předlouhá, a ví Bůh, vede-li vůbec někam. Nyní, po třech letech, se ale dozvídám, že jsem se zřejmě mýlil, jelikož dle dobrozdání evropských politiků jsou baltické země zralé k vstupu do kruhu národů Unie. Pár let ještě, a bude to: jedna evropská rodina od Portugalska až k zasviněnému jezeru Peipus. Že by se za ty tři roky stačilo odsvinit? Že by za ten krátký čas udělalo Pobaltí takový pokrok? Nebo je to spíš obráceně a Evropská unie slevila v nárocích?

Snad mají pánové v Bruselu lepší rozum než já. Ale přesvědčit se tím nedokáži. Odjakživa může každé stádo jít jen tak rychle, jak mu dovolí to nejchromější dobytče; a všechno mi napovídá, že až příliš mnoho chromých dobytčat se hotoví připojit k evropskému stádečku, než aby se jeho chod mohl nezpomalit. Bylo to dobré, užitečné zařízení, ta Evropská unie, říkejte si co chcete, euroskeptici. Stane-li se z ní slevením z požadavků velký, jednotný, ale zchromlý a k samoúčelu pokleslý spolek ... nevím, bude-li k čemu dobrý Evropě i zemím na březích Baltu.

(Únor 2002)

(pokračování)