Červenec 2006

Rozhovor s velvyslancem

Bohumil Doležal

Právo přineslo obsáhlý rozhovor a velvyslancem Ruské federace Alexejem Fedotovem. Seznámit se s názory pana Fedotova (a jeho prostřednictvím s názory, jimiž se řídí nynější ruská zahraniční politika) je užitečné vždycky, a tentokrát zvlášť. Pan Fedotov není totiž jen tak někdo. Předtím, než nastoupil svou diplomatickou misi v ČR, byl náměstkem ruského ministra zahraničí. Svědčí to nepochybně o významu, který ruská zahraniční politika Česku připisuje.

Hovoří se o tom, že se Česká republika stala jakousi ruskou základnou pro EU (nejčastěji v souvislosti s aktivitami ruské špionáže na Západě). Bylo by to svým způsobem pochopitelné, české prostředí je pro Rusy výhodnější než třeba polské nebo maďarské. Za prvé, ČR má lepší strategickou polohu. Za druhé, je tu větší blahobyt. Za třetí, přes skoro půlstoletí trvající ruskou okupaci je česká veřejnost Rusům nakloněna příznivěji než třeba polská nebo maďarská. Svou úlohu hraje (ve srovnání s Maďarskem) i podstatně nižší jazyková bariéra. V česku žije početná ruská komunita, která se tu uchytila v době privatizace českého hospodářství a dokázala se v ní, i když různými prostředky, poměrně úspěšně prosadit. Ruská diplomacie a ruská špionáž (obě mají vynikající úroveň a období komunismu se na nich nijak nepříznivě nepodepsalo, naopak) tu mají z minulosti dokonale zmapovaný terén a solidní kořeny. Navíc jsou v Rusku tradičně diplomacie a špionáž úzce propojeny, a troufnul bych si tipnout, že v duchu téže tradice s nimi jdou ruské hospodářské aktivity (ty oficiální i ty tak říkajíc neformální) ruku v ruce. Při utváření některých polistopadových politických projektů (KSČM, deník Právo) mohla hrát větší či menší roli i ruská iniciativa. Zejména silná brežněvovská komunistická strana (česká komunistická strana byla od samého počátku vždycky pátou kolonou ruského imperialismu) je něco v postkomunistickém světě nebývalého a pro ruské zájmy v EU nedocenitelného. Zkrátka, Česká republika je (stejně jako byla kdysi ČS(S)R pro Sovětský svaz) pro Ruskou federaci zemí zaslíbenou. Právě z toho hlediska s to, co pan Fedotov českému čtenáři sděluje, zaslouží mimořádné pozornosti.

První téma (v rozhovoru v pořadí poslední) je spíše úsměvné a svědčí o značné pohyblivosti v hodnotících kritériích, na níž jsme si během pětačtyřiceti let ruské dominance zvykli. Uvádím je jen proto, aby bylo zjevné, že v tomto směru se v Rusku zase toho příliš nezměnilo. Na otázku, zda je v Bělorusku demokratický režim, Fedotov odpovídá: „Ano, bezpochyby. Jedním z hlavních projevů demokracie jsou volby, že? Pokud budeme usuzovat podle tohoto kritéria, bylo s běloruskými volbami vše v pořádku.“ U nás byly za totality taky volby a podle pana Fedotova bylo tedy taky všechno v pořádku. A velvyslanec pokračuje: „Jistě, mají problémy - jako všude. Když hovoříme o demokracii, hovoříme také o lidských právech. Hlavním je právo na život, a v Bělorusku je životní úroveň mnohem vyšší než v řadě jiných zemí. Jaká je například v Česku míra nezaměstnanosti? V Bělorusku je to 1,5 procenta, pod hranicí bídy tam žijí dvě procenta lidí.“ A klade si otázku, „nakolik demokratické a nakolik zdravě uvažující jsou státy, které se snaží Minsku něco vnutit nebo na něj i tlačit sankcemi“.

Podobně zábavné je, když Fedotov srovnává násilí, jemuž jsou v Rusku často vystaveni příslušníci národnostních menšin, „s tím, co se děje například v Paříži“, ačkoli v Paříži šlo naopak o násilí organizované příslušníky menšin. Komunismus v Rusku sice padl, ale demagogie, kterou dovedl takřka k dokonalosti, žije dál.

Rusko odedávna trpí představou, že se je někdo (totiž Západ) snaží obklíčit a výhledově zadusit. Pro spravedlnost dodejme, že z hlediska ruské historické zkušenosti to není docela nepochopitelné. Od Stalinovy politiky po skončení druhé světové války se ovšem vnucuje otázka, nakolik je tato paranoidní úzkost z ohrožení Západem také a hlavně politickým mimikry a účelovým politickým tahem. O NATO velvyslanec říká: „Nicméně i dnes nezmizela otázka, jaký cíl má tato vojenská organizace i země, jejichž prostřednictvím se aliance přibližuje k našim hranicím. Přibližování vojenských objektů k našemu území bude vždy vyvolávat znepokojení a odpovídající reakci, o tom není sporu.“ A hned vyjadřuje naději, že „závazky, k nimž se aliance zavázala, např. nerozmisťování značných bojových sil na území nových členských států, jsou stále aktuální“. To, že nové členské státy budou i v budoucnu bez „značných bojových sil“ se Rusku může velmi hodit.

V souvislosti s rasově motivovaným násilím hovoří ruský velvyslanec o nebezpečí „hitlerismu“ jako o pravzoru agresivního rasismu. Rusko má ovšem daleko bezprostřednější zkušenost se skutečným, dnešním nebezpečím, totiž s islámským terorismem. O tom v rozhovoru nepadlo ani slovo. Nacismus navíc připomíná hlavně v Pobaltí a nepřímo („povolením publikace Mein Kampfu“) snad i v ČR.

Rozehrávání stálého ruského tématu „německého revanšismu“ (u nás v souvislosti s vyhnáním sudetských Němců, to, že se tématu soustavně věnují komunisté a publicisté typu Jana Kovaříka v Právu, je velmi příznačné) sleduje praktický cíl: západním světem vede coby pozůstatek druhé světové války jakási trhlina mezi Německem a někdejšími západními spojenci protihitlerovské koalice. Pro nové země unie, zejména pro ČR a Polsko, má ta trhlina zvláštní význam a občas připomíná propas (mj. díky rozsáhlým deportacím německého obyvatelstva z jejich území, které kdysi Rusko jednoznačně podpořilo a do jisté míry i prosadilo; to byla velmi dobrá politická investice do budoucnosti!). Oslabování jednoty Západu otvírá pro Rusko v zemích, které byly kdysi jeho koloniemi, nové možnosti.

Nechci Rusko démonizovat. Dá se s ním jistě vyjít, s tím dnešním lépe, než se SSSR, taky proto, že je slabší a je od nás o něco dál než dřív. Je třeba s ním vyjít. K tomu je ale zapotřebí znát všechna úskalí a nebezpečí. A hlavně: základní podmínkou je jednota Západu. Tj. naše jednota se Západem. Včetně Německa.

Ruský velvyslanec zahájil rozhovor nadějnými slovy: „Bylo důležité se ujistit, že se vztahy vyvíjejí na základě vzájemné úcty, zájmu a pragmatismu. Návštěva také dost napomohla jejich odideologizování - zejména z české strany. Důležité bylo i pochopení faktu, že jde o vztahy naprosto rovnocenných partnerů. Návštěva pomohla upevnit vědomí, že to, co bylo vybudováno v minulosti, není potřeba bourat, ale zachovat. A je dobře, že tento pocit začíná dominovat i z české strany.“

K tomu je třeba podotknout: za prvé – ČR není rovnocenný partner s Ruskou federací, ČR je stonásobně slabší. Jakési rovnocennosti dosáhne jen jako pevná a loajální součást Západu. Bude-li se ovšem současná česká politická reprezentace v čele s naším rusofilským prezidentem snažit „zachovat to, co bylo vybudováno v minulosti“, nezbude z té pevnosti a loajality nic a český králík skončí nakonec zase jako po druhé světové válce – na ruském pekáči.