Červenec 2006

Jsem příliš kvalifikovaná, říká šestnáct let nezaměstnaná docentka

Magdalena Frouzová

Nezaměstnanost v Německu už dávno nepostihuje jen lidi s nízkým vzděláním. Stále častěji můžete na úřadech práce potkat manažery, lékaře či akademiky. Jedním z nich je i německá docentka Marion W. (53). Ačkoli má doktorandský titul, ovládá bravurně francouzštinu, angličtinu, španělštinu a strávila několik let na projektech v zahraničí, je už více než šestnáct let nezaměstnaná. Mimo jiné také proto, že se nechce stěhovat z místa na místo. S rozhovorem pro Respekt souhlasila pod podmínkou anonymity.

Odkdy nemáte práci?

V podstatě od roku 1990, tedy přes šestnáct let. Nesmíte si myslet, že celou tu dobu jen sedím doma, pobírám sociální dávky a čekám, že mi někdo nějakou práci nabídne. Pořád o práci usiluji, týden co týden pročítám inzeráty a odpovídám, jezdím na konference, abych se seznámila s důležitými lidmi a tak. Ale situace na německém trhu práce je skutečně zoufalá.

Chcete říci, že šestnáct let odpovídáte bez úspěchu na inzeráty?

Není to tak, že bych byla šestnáct let nepřetržitě bez práce. Problém je v tom, že je to vždycky příležitostné, na čas. V některých semestrech mi třeba schválí návrh na seminář, takže pak jednou týdně vyučuji. Čas od času mi vyjde článek. Občas mě pozvou na nějakou konferenci přednášet. Také si sama vymýšlím projekty, naposledy jsem před dvěma lety zorganizovala na univerzitě tzv. „letní školu“, tedy měsíční setkání „mozků“ z nejrůznějších kontinentů. Jenže nadace, které podobné projekty podporují, už také nemají tolik peněz.

Z čeho žijete?

Z nějakých honorářů, jinak musím na úřad práce.

Máte skvělé vzdělání, proč vás nezaměstná univerzita?

Univerzity kvůli nedostatku peněz už léta nové lidi neberou. Spíš škrtají místa. Prostě nejsou peníze.

Úroveň německého vysokého školství je přece dobrá. Odkdy se situace docentů tak zhoršila?

Od dob sjednocení s východním Německem, aniž bych ho z toho proboha chtěla vinit, se všude krátí peníze a to doléhá i na univerzity. Zároveň ale musím říci, že němečtí akademici kolem padesátky jsou tak trochu nešťastná generace. Do pracovního života jsme se zařazovali v sedmdesátých letech, tedy po studentském hnutí z roku 1968, kdy se v Německu prosadily ideje liberalismu, socialismu, feminismu. Na místa tehdejších profesorů se dostali noví, často mladí lidé. Tím se narušil přirozený proces, kdy profesoři odcházejí postupně a postupně je nahrazují mladší. Ti tehdejší mladí lidé sedí na těch místech často dodnes, my jsme prostě přišli k nadlouho zavřeným dveřím.

Přesto znám lidi vašeho věku, které univerzita zaměstnala. Proč ne vás?

Je pravda, že v jedné věci jsem se odmítla přizpůsobit. V Německu je zákon, podle kterého je univerzita povinna vás zaměstnat, pokud pro ni pracujete déle než pět let. Jenže to stojí univerzity strašně peněz, a tak vás radši těsně před uplynutím pátého roku vyhodí, ukončí třeba váš projekt. Docenti to většinou řešili tak, že si našli práci na jiné univerzitě v jiném městě. Já tenhle nomádský život odmítla kvůli dceři, sama si z dětství pamatuji, že věčné stěhování je pro děti peklo.

Zkoušela jste přijmout méně kvalifikovanou práci?

To jsem už zkoušela. Jenže v Německu vám takhle práci nedají. Vidí titul a řeknou si: no jo, ta je překvalifikovaná, tu to nebude bavit, vezmeme radši někoho méně vzdělaného. Kvůli té „překvalifikovanosti“ mi už nedali desítky míst, třeba učitelky jazyků. Jen jednou jsem měla štěstí – jistá organizace mě vzala jako pomocnou sekretářku během přípravy jednoho kongresu. Jenže to bylo místo jen na čtyři měsíce, a pak jsem zase musela odejít.

To je situace opravdu tak beznadějná?

Myslím, že těžko najdete v Evropě zemi, kde panuje mezi studenty taková beznaděj jako u nás. Když jsem studovala já, bylo studium něco jako jistá vstupenka do světa zaopatřených. Už slovo student zavánělo prestiží. Dnes je to úplně jinak.

Vidíte nějakou šanci na zlepšení?

Pro moji generaci rozhodně ne. Nezaměstnanost se týká všech, nejen lidí s nízkým vzděláním. Nezaměstnanými novináři, ekonomy a manažery byste mohla v současné době Německo dláždit. Možná tak ještě počítačoví odborníci nebo technicky zaměření lidé – ti práci najdou. Ale humanitně zaměření lidé mají smůlu. Vezměte si můj okruh přátel. Pět lidí, všichni výborně vzdělaní, dva z nich doktorandské tituly. Před dvěma lety, dobře si na ten večer pamatuji, jsme o mých narozeninách seděli a probírali naše životy. Oni byli tehdy za vodou, měli dojem, že to co mě, se jim stát nemůže. Jeden šéfredaktor časopisu s šestimístným ročním platem, druhý docent, třetí úspěšný šéf firmy a další dva bohatí podnikatelé. A vidíte, uběhly dva roky, časopis zrušili, firma zkrachovala, docentovi neprodloužili smlouvu a podnikatelé nemají dost zákazníků. Všichni jsme víceméně nezaměstnaní. Jediné, v co doufám, je, že se jednou bude mít lépe moje dcera. Brzy dokončí univerzitu, je chytrá a pilná a náš osud bych jí nepřála. Studovat? Merde!

(Respekt, www.respekt.cz)