Červenec 2006

Prahnul po mně kapitán Minařík

Martin Moravec

Baronka Yvonne Přenosilová, (správně von Schuckmann – poznámka redakce CS-magazínu) byla hvězdou šedesátých let a měla zástupy ctitelů. Muži ji na ulici zastavovali kvůli jejímu sexy hlasu, kterým nazpívala hity jako Roň slzy nebo Boty proti lásce. Teď ji zastavují znovu. Nedávno totiž způsobila pozdvižení, když v rozhlasu přirovnala mimiku premiéra Paroubka k diktátorovi Mussolinimu. Moderátor, který s ní rozhovor vedl, byl propuštěn.

Dvacet šest let jste žila v Německu. Kdybyste tam v rozhlase řekla, že vám Angela Merkelová připomíná gesty Mussoliniho, co by se stalo?

Tam se staly daleko horší věci. Merkelová toho charismatu opravdu moc nepobrala, takže si z ní dělali větší legraci. Jistý komik třeba řekl, že jediný chlap, který se mu líbí, je Angela Merkelová. Německá média jedou na politiky velice tvrdě a ani jeden se neohradil. Kdo je v čele státu, musí počítat s tím, že se do něj občas někdo obuje.

Takže Mussolini by vám prošel.

Neřekla jsem, že tak vypadá. Řekla jsem, že má taková gesta, což je pravda. Rozevláté ruce, brada nahoru... Nedávno jsem viděla staré záznamy Mussoliniho a ta podoba tam zkrátka je. I jeho projevy byly takové samolibé. Pro mne to byla nevinná věta, protože jsem si myslela, že žiji v demokracii. Neřekla jsem, že se tak chová ani že někoho vraždí.

V tom rozhlasovém pořadu jste vůbec měla formu. Pustila jste se například i do zelených.

Jistě, protože jsem je srovnávala s německou stranou Zelených, což je strana k ničemu. Impotentní partaj. Nalezla do ní spousta lidí, kteří se neuplatnili v jiných stranách. Lidí, kteří byli kdysi revolucionáři a v roce 1968 mlátili policajty flaškama po hlavě. Najednou byli zelení a záleželo jim na tom, abychom sázeli stromečky. A tady je to podobné.

Proč nejdete do politiky sama?

Nemám na to nervy. Před dvěma lety jsem dostala od Jany Bobošíkové nabídku kandidovat do Senátu - a odmítla ji. Vzala jsem si sice týden na rozmyšlenou, ale druhý den se to objevilo v novinách, což mě naštvalo. Tak jsem řekla ne.

Kdo vás vedl k tomu, abyste se zajímala o politiku?

Odmala jsem měla názor, protože táta byl za komunistů ve vězení. Bojoval proti nacistům, ale pod britskou vlajkou. Kdykoliv se s mámou bavili o režimu, vyhnali mě na zahradu. Báli se, že bych ve škole něco řekla. Byli tak ohleduplní, že o uvěznění táty jsem se dozvěděla až v pubertě.

Otce vám zavřeli v roce 1953, kdy vám bylo šest. To jste se neptala, kde máte tatínka?

Ani maminka to nevěděla. Občas jí přišlo zkrvavené prádlo, ale netušila odkud. Protože pocházela z Rakouska a neuměla česky, tak to ani nezjistila. Až jeden známý právník tátu našel. Byl nejprve v pověstném Domečku, mučírně Státní bezpečnosti, a pak na dolech v Kladně. Ve své profesi inženýra mohl pokračovat až v šedesátých letech a po revoluci ho prezident Havel povýšil na generálmajora.

Maminka se nesnažila umět česky?

S tátou se seznámili v Palestině, a když se přistěhovali, koupil jí takovou útlou učebnici. U třetí kapitoly - kočka vyskočila na strom a pes na ni štěkal - přišel únor 1948, máma knížku zaklapla a víc ji neotevřela. Všichni kolegové na ni mají dodnes krásné vzpomínky, jak komolila češtinu. Mámě nestačilo sedm pádů a vymyslela si ještě patnáct k tomu. Máš tady nějakej člověk, říkala o návštěvách.

Jaká ještě byla?

Měla ve zvyku každého vyhodit, takže vyrazila dveře třeba s Edou Krečmarem, který mi nesl texty. Bylo málo lidí, které snášela. Pavel Bobek byl pro ni potenciální nepřítel, protože prahnul po mém panenství. To si ona, baba, vsugerovala a nedala si to až do smrti vymluvit. Přitom mě tehdy kluci zajímali, asi jako když v Číně upadne pytel s rýží. Vůbec.

Kdy jste vy sama měla první potíže s režimem?

Ve škole někteří učitelé říkali, že musí rozsadit ten buržoazní koutek. Já věděla houby, o čem mluví. Když jsem pak ukončila s vyznamenáním základní školu, musela jsem dělat přijímačky na střední. To ostatní nemuseli. Na gymnáziu jsem navíc dostala dvojku z chování.

Za co?

Chodili jsme do loděnic na takzvané práce. Nosili jsme strejcům pivo, krmili jim kočky, a tím přispívali k výstavbě socialismu. Řekla jsem učiteli, že tam marníme čas a že bych měla jet s Olympikem do Ostravy. Zavřel mě za vrata, ovázal je řetězem a já ho přepilovala. V životě jsem se tak nenadřela. Utekla jsem a odjela do Ostravy, za což mě málem vyhodili ze školy.

Maturita byla bez problémů?

Svatý týden jsem prozpívala. Samozřejmě tajně, prosila jsem, ať mě nedávají na žádné plakáty. Ředitelka mi po maturitě - spíš už v žertu - řekla, že není slepá. Že mě v tom divadle viděla.

Kdy jste se rozhodla, že se budete živit hudbou?

Sama jsem to nerozhodla. Jako malá jsem hrála tenis a vůbec jsem to neuměla. Vztekala jsem se u toho, křičela, nadávala. Pod mostem Barikádníků byly kurty a tam si mě všimla skupina muzikantů: „Nech toho, stejně se to nenaučíš, radši pojď s náma zpívat. Máš silnej, dobrej hlas.“ Pak mě v patnácti přihlásili na konkurz do Semaforu.

Ale to nebyl ledajaký konkurz.

Byl to „podvod“, protože nás Miloš Forman točil skrytou kamerou. My se tam ztrapňovaly a on z toho udělal film. Snad jedině Věra Křesadlová to tehdy věděla, protože už s ním měla bližší styky. Jinak to nevěděl nikdo, došlo nám to až za rok, kdy ten film běžel v biografu. Zpívala jsem španělskou píseň Malageňa, čímž jsem porotu probudila. Karel Mareš, který v ní seděl, mě pak pozval na opravdový konkurz.

Byla jste tehdy ve věku, kdy se slečny dost zajímají o chlapce. A v generaci Semaforu byl Matuška, Gott, Šlitr. Líbili se vám?

Táta mě vychovával jako kluka, tak možná proto jsem se o chlapy nestarala. Byli mi jedno. Matka brečela na špatném hrobě, když chránila mé panenství a podezírala kdekoho. Tajně jsem kouřila v autokaru a to bylo jediné, co mě zajímalo.

Třeba o Šlitrovi se říkalo, že byl docela proutník.

Asi byl, ale na mne působil jako mrtvý kapr. Znáte lidi, kteří vám podají ruku, ale nestisknou? Jen vám ji vloží do dlaně? Tak to byl on. Ale charisma bezesporu měl.

Po kom tenkrát dívky šílely nejvíc?

Samozřejmě po Matuškovi, to byl démon. Lezly mu do bytu dveřmi i okny. Když si občas prohlížím staré fotky, tak měl vážně něco do sebe. A myslím, že toho dost využíval. Žil tehdy s Jitkou Zelenohorskou, herečkou z Ostře sledovaných vlaků, a ta měla co dělat, aby s ním vydržela.

Vy jste tenkrát začínala s Olympikem. Jaký byl mladý Petr Janda?

Velice soustředěný na svou kariéru. Neměl sólisty moc rád, jednoho po druhém nás vyštípal a založil úplně nový Olympic. Když jsem se po dvaceti letech vrátila z emigrace, poznala jsem jiného Jandu. Vlídného, úsměvného, kamarádského. Takový nebýval, tehdy byl dost morous.

Vzpomenete si na první vystoupení s Olympikem?

Málem jsem trémou omdlela. Jirka Štaidl psal na poslední chvíli. Zpívala jsem I’m sorry, so sorry, that I was such a fool a Jirka pořád neměl text. Nakonec přinesl to známé Roň slzy, já to odzpívala a kolegové mě tak vyblbli, že jsem opakovačku zpívala anglicky. Kamarád Pavla Bobka mě pak v transu nesl po Václaváku v náručí a křičel: „Ustupte, ustupte, nesu nejkrásnější ženu Evropy.“ Krásnej chlap to byl.

Když jste začínala, lidé si nemohli zvyknout na váš hrubý hlas. A to je možná slabé slovo. Někteří ho přímo nesnášeli. Kde jste k němu přišla?

U nás se hodně muzicírovalo. Táta hrál na piano, jeho bratr na housle a zahrát si k nám chodil třeba Karel Svoboda. Táta měl nádherný hlas, zpíval spirituály a gospely. Na ten můj si mladí zvykli hned. Ale v novinách se objevily kritiky, že ječím jako holky v tělocvičně. Že mě mají radši obléknout do kroje a nechat někde na tancovačce zpívat lidové písně.

Podobné to měl s nezvyklým hlasem Karel Gott.

Myslím, že ten měl spíš problémy najít image. Já měla ofinu a holky mě začaly hned kopírovat. Karel se musel hledat a některé písničky mu na začátku opravdu neseděly.

Gott, Matuška, Přenosilová, Pilarová... Když taková parta vyjela na zájezd, to se musely dít věci.

Byla zábava, samozřejmě. Vždycky mě fascinovaly ty holčičky, nejvěrnější fanynky, dneska se jim říká gruppies. Čekaly tam vyrovnané na pány muzikanty, a kdyby chudinky slyšely, jak o nich mluvili... Se mnou jezdívala až do mých osmnácti let matka, takže jsem si moc legrace neužila.

Ale pak jezdit přestala. Eva Pilarová mi vyprávěla, jak ji prosila: „Pani Pilarofa, vy ste takovej dospělej. Starejte se o ten náš Yfon.“

Matka totiž od mých osmnácti dostala zákaz jezdit. Řekli jí: „Jistě, milostivá, pojeďte, ale už si to musíte zaplatit.“ Takže zvítězila škudlivost nad strachem o mé panenství a požádala Evu, aby mě hlídala. No, to požádala tu pravou. Eva se na mne vykašlala. Sice vždycky vztyčila kostnatý prstík, něco začala kázat, ale já ji neposlouchala.

Co jste spolu zažily?

Jednou jsme se v Bratislavě rozhodly, že uděláme nějakou legraci. Když si na to vzpomenu, ještě se mi dělá mdlo. Ve třetím patře hotelu jsme přelézaly přes balkony, až jsme se dostaly ke Gottovi. Nebyl tam, a tak jsme mu přestavěly pokoj. Ze všech věcí jsme udělaly úhlednou hromádku, nahoru postavily květináč a zase jsme přes ty balkony lezly zpátky. Kája vrazil do pokoje, lekl se a zavolal policii. Já byla tehdy potřeštěný teenager, tak to za mě koupila Eva.

Že by Karel Gott neměl smysl pro humor?

Zděsil se, že ho někdo vykradl. Ten pokoj byl zamčený a on nemohl tušit, že nějaké pomatené slepice lezly přes balkony... Na hodně lidí Kája působí, že je suchar, nafrněnej, ale já neznám hodnějšího člověka. Nalepilo se na něj hodně lidí, kteří jeho dobrotu zneužívají, a on je živí. Je to dobračisko. Když mu vykradli jevanskou vilu, přišel prý k soudu a říkal: „Tak ať si to ti chlapci užijou. Já si koupím věci nové.“

Prý je i velmi pozorný k ženám.

Asi proto, že obdivoval svou maminku a v každé ženě ji trochu vidí. Vždycky se choval jako gentleman a chová se tak dodnes. Od určitého věku pánové přestanou býti bouřliváky, což on bezesporu byl. Je rád, že má mladou dívku, která se o něj postará a která je navíc zdravotní sestra.

Byl bouřlivák?

A vy byste odolal, když vám ty ženy pořád doma zvoní?

Vondráčková mě naštvala

Mluvíme o vašich přátelích, ale všichni jimi nebyli. V šedesátých letech jste natočila hit Roň slzy a nedlouho po vás ho nazpívala Helena Vondráčková. Dokonce s ním vystupovala v televizi. To jste ji asi neměla moc ráda.

No neměla. Naštvala mě, ale už jsme si to vyříkaly. V televizi byla hitparáda nejprodávanějších desek a vystupovala tam Helena. Přitom jen na playback natočila mou písničku, tu desku jsem prodávala já. To je podpásovka, sprosťárna. Dnes už se na to člověk dívá s nadhledem, ale říci jsem jí to musela. Tížilo mě to.

Vyříkaly jste si to už tenkrát?

Ne, až po mém návratu z emigrace, po více než dvaceti letech. Pozvala mě na své padesátiny a já jí řekla: „Hele, je to ve mně, musím ti to říci.“ Před emigrací za mnou přišel jen její tatínek a prosil, ať se nezlobím, že byla příliš mladá. Já mu řekla, že jsem stejný ročník. Tuhle omluvu jsem mohla těžko brát.

Ale napjatý vztah s Helenou nebyl jen kvůli písničce.

Nebyl, to máte pravdu. I když z dnešního pohledu báby už to zní směšně. Měla jsem velmi pohledného chlapce, svou první lásku. Odjela jsem na třítýdenní zájezd do Paříže a oni se tady mezitím dali s Helenou dohromady.

Vy jste toho za minulého režimu moc nenacestovala, že?

Před maturitou jsem dostala nabídku jet do Anglie. Zpívala jsem u nahrávací společnosti Pye, dala jsem se do řeči s Mikem Jaggerem a mým producentem byl Tony Hatch, který napsal Downtown neboli Pátou. Byla to doba minisukní, punčocháčů a všeho, co tady chybělo. Psali o mně jako o „rudé královně zpoza železné opony“, z čehož byl malér. Navíc jsem řekla, že jsem unesená swingujícím Londýnem, a už jsem byla na indexu. Musela jsem si po návratu posypat hlavu popelem a říci, že jsem byla pomýlená.

V roce 1968 jste podepsala manifest 2000 slov, bylo mám jedenadvacet. Co vás k tomu vedlo?

Přišel za mnou sám autor, Ludvík Vaculík. Dal mi něco podepsat, a když jsem si to přečetla, neviděla jsem v tom nic revolučního. Přede mnou tam byli podepsaní Zátopek, Černoch, Šlitr, Suchý. Někteří pak odvolali, někteří ne.

I za vámi přišli, abyste odvolala?

Ne, ale byla jsem pod psychickým terorem od rána do večera. Zvedla jsem telefon a slyším: „My ženy z ČKD... My dělníci z Kladna. Počkej, co ti uděláme, ty krávo. Rozbijeme ti hubu, zabijeme tě.“ Používali jen množné číslo, i v anonymech. Ne já Tonička, ale my ženy.

Bála jste se?

Jistě. Naproti bydlela jedna cikánská rodina. Nikdo nespočetl, kolik jich bylo, a docela jsem z nich měla strach. Během toho teroru jich za mnou pár přišlo a já si říkala, že je konec. Že mě klepnou palicí. Řekli: „Já jsem Dežo, já Fraňo, my víme, co se vám děje, a vy ste naša, víte? My vás budeme hlídat.“ Takže až do emigrace jsem chodila do biografu s Dežou, a když film skončil, tak už byl připravený Fraňo, aby mě doprovodil.

* Ty telefonáty běžely až do 21. srpna?

No jistě. Že je okupace, nám volal Jirka Štaidl. Říkala jsem si, že chlapec někde sedí a má vypito. Pak mi to došlo. Táta říká: „Tak, a to, co ti denně volali, teď někdo uskuteční.“ Proto jsem od 21. srpna nespala doma.

Po šesti dnech jste odešla přes Rakousko do Itálie, pak do Anglie a nakonec do Německa. Udržovala jste s někým kontakt?

Když jsem odjela, myslela jsem si, že je to na čtrnáct dnů, ne na dvacet let. Nechtěla jsem dělat těžkosti, takže jsme si s Pavlínou Filipovskou nebo Evou Pilarovou zavolaly jen na Štědrý den. Občas mi od nějakého kamaráda přišla fotka dítěte. Dopisovala jsem si s Jirkou Štaidlem, který mohl s Karlem Gottem přijet alespoň do Mnichova. Karel Svoboda mi byl na svatbě. Od Marty Kubišové jsem dostala jeden dopis, datovaný 16. listopadu 1989. „Už můžu, holčičko, zpívat v Ypsilonce dvě písničky.“ Když jsem se vrátila, chvíli jsme na sebe koukaly a pak se rozbrečely.

Byl mezi těmi, se kterými jste si psala nebo se s nimi setkala, někdo, kdo taky uvažoval o emigraci?

Jeden čas se Karel Gott a bratři Štaidlovi rozhodli, že zůstanou ve Vídni. Ale pak se dostal Karel pod těžký tlak a vrátil se. Vrátila se i většina jeho kapely, protože měli rodiny.

Po čem se vám v Německu nejvíc stýskalo?

Když běžela v televizi Nemocnice na kraji města, brečela jsem. Říkala jsem si: „Tak tyhle lidi už v životě neuvidím.“

Dlouho jste pracovala jako letuška a pak jste se díky Karlu Krylovi stala redaktorkou Svobodné Evropy. Kryl byl taky člověk, který působil jako mrzout.

Karel měl několik tváří. Dokázal být neskonale protivný, takový zloprcek. Ale uměl být i okouzlující, šarmantní a hýřil vtipem. Měli jsme na Svobodce jednoho sporťáka, a když měl dovolenou, tak to koupil chudák Kryl. Vůbec sportu nerozuměl a říkal třeba: „Hosté měli více ze hry, domácí převahu.“

Měl někdy starosti kvůli své postavě?

Říkal, proč ho pánbůh tak potrestal, proč má velkou hlavu a malé tělo. Obávám se, že to nemyslel z legrace. Trápil se.

V Německu jste se vdala za barona von Schuckmanna a dodnes jste baronka. Rozvedli jste se, on zemřel a vy jste sama. Už byste nedokázala žít s mužem?

Asi ne, člověk si odvykne. Je to hloupé srovnání, ale před okupací jsem si koupila psa. Rodiče mi ho přivezli do emigrace a měla jsem ho čtrnáct let. Pak umřel a já si říkala: Už nikdy psa. Tak teď říkám: Už nikdy chlapa.

V tom jste podobná Haně Hegerové nebo Martě Kubišové. Copak jste měly na muže takovou smůlu?

Asi ano. V legraci jsem kdysi říkala, že jsme založily klub zlatá tlapka. Kdyby se postavilo do řady deset chlapů a jeden z nich byl darebák, tak si ho s jistotou vybereme.

Ale ctitelů jste měla dost, ne?

Docela ano, byla jsem pohlednej číč.

Květiny vám prý nosil i komunistický agent Minařík.

Ten po mně prahnul, to je pravda. I když dodnes nevím, jestli byl zamilovaný, nebo to bylo v popisu jeho práce. Nosil kytičky a pro maminku dortíky. Moje matka mu vždycky zaklapla dveře před nosem, netušíc, že málem přerazila nos agentovi.

Byl nějaký ctitel z branže?

Ne, ani já jsem se nezamilovala. I když moje velká pubertální láska byl klavírista Olympiku Berka. Vysvětlil mi, že mrhám city a že jsem moc mladá, aby mi vysvětloval, proč s ním nic nebude.

Když muže nemáte, tak aspoň můžete mluvit do partnerek svého šestadvacetiletého syna. Nebo ne?

To víte, že do toho zdatně kecám, jsem hrozná ježibaba. Ani jedna se mi ještě nelíbila. Vždycky, když se snaží nějakou uplatnit, tak říká, že vypadá jako já zamlada. Ani náhodou, odpovídám mu, já neměla tak velký zadek.

(MFDNES)