Červenec 2006

Proč jsou Američani nejlepší

Alexander Popov

Z dvaceti nejprestižnějších škol je sedmnáct v USA, Evropa zaostává i za Asií. Známý britský fyzik Stephen Hawking píše ve svých pamětech, že když se narodil počátkem roku 1942 v univerzitním městečku Oxford, bylo to jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Přitom zuřila válka a na většinu německých i britských měst často padaly bomby. Existovala ale nepsaná dohoda, že messerschmitty se vyhnou Oxfordu a Cambridgi, zatímco britské letectvo nechá na pokoji Heidelberg a Göttingen. Tak uvažovali váleční lídři: i kdyby válka totálně zničila celou Evropu, nejskvělejší vědecká centra na světě přežijí.

Průměrného Evropana proto možná poněkud šokuje zjištění, že v současnosti je z dvaceti nejlepších světových univerzit 17 ve Spojených státech a jenom dvě v Evropě. Univerzity v Heidelbergu a Göttingenu, které britské letectvo ušetřilo, nejsou ani v první šedesátce.

Jde to i bez bohatého tatínka

V čem spočívá obrovský úspěch amerických univerzit? Zejména v jejich schopnosti přežít bez státní pomoci. Z deseti nejprestižnějších amerických vysokých škol je devět soukromých, státní je pouze University of California – Berkeley.

Příjem soukromých univerzit obvykle plyne ze tří hlavních zdrojů: ze školného, z výzkumu a z darů fyzických osob. Školné přitom není nijak symbolické, pohybuje se mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci dolary za školní rok a každoročně průměrně vzroste o více než 1 000 dolarů. Není ale pravda, že by na soukromých školách nemohli studovat lidé z chudších vrstev. Univerzita má dost peněz na to, aby formou stipendií platila školné značné části studentů. Stipendia ovšem dostávají jen ti nejlepší. Středoškoláci, kteří se nemohou spolehnout na bohatého tatínka, vědí, že se musí pilně učit, aby měli šanci stipendium získat.

Naopak v Evropě je vzdělání nejen skoro vždy zadarmo, často má zájemce místo na univerzitě dokonce automaticky zaručeno. Student se tu obvykle cítí být studentem jen dvakrát ročně během zkouškového období, kdežto v USA se do známky počítají i pravidelné a obtížné domácí úkoly zadávané během semestru. Když spojíme tyto skutečnosti s prostým postřehem, že průměrný výnos osobní investice do vzdělání je v USA 15 procent, zatímco v Itálii nebo ve Francii jen osm procent, získáme první velký rozdíl mezi americkým a evropským vysokoškolským systémem: americké vzdělání je dražší, náročnější a výnosnější.

Výnosnější pro studenty – ale i pro univerzity. Nezávislost na státu umožňuje univerzitám konkurovat soukromým firmám na trhu inovací a zabývat se výzkumem, který se vyplatí, nikoli výzkumem, který státní byrokracie považuje za důležitý. Univerzity proto investují do moderních laboratoří a nabízejí vynikající pracovní a finanční podmínky známým vědcům a slibným studentům; ti svou prací univerzitě časem zvýší reputaci a přinesou výnosné patenty. Nepřekvapí nás proto, že 70% nositelů Nobelovy ceny pracuje na amerických univerzitách a že americké vysoké školy excelují v aplikovaném výzkumu. Například Columbia University v New Yorku vydělá ročně 100 milionů dolarů jenom na svém nejvýnosnějším patentu (revoluční metodě, jak vyrábět biotechnologické léky).

Americké univerzity generují průměrně tři procenta svých obřích rozpočtů z patentů, kdežto evropské školy, jejichž rozpočty jsou daleko nižší, na vynálezech vydělají mnohem méně než jedno procento. Proč tomu tak je? Vědec na americké univerzitě musí svou hodnotu neustále dokazovat publikacemi, vynálezy a také tím, jak je hodnocen studenty. Pokud obstojí, je bohatě zaplacen; jestliže však jeho výsledky a schopnost komunikovat se studenty nejsou na dostatečné úrovni, čeká jej nemilosrdné propuštění. Akademický trh proto funguje velmi kompetitivně: univerzity navzájem bojují o ty nejlepší vědce a vědci o ty nejlepší pozice.

Naopak evropský univerzitní vědec je veřejným činitelem, který svou kariéru obyčejně začíná a končí na stejné univerzitě, jeho místo tolik neohrožuje vnější konkurence a jeho státem vyplácená mzda příliš nezávisí na tom, jakých výsledků ve výzkumu dosahuje.

Rozdíl mezi starým a novým světem je i v tom, že zatímco v USA se studenti aktivně účastní vzniku nových technologií, v Evropě výzkum většinou probíhá v ústavech a laboratořích, které nejsou součástí akademických institucí, a tak je spojení mezi bádáním a výukou daleko slabší.

Profesoři za milion dolarů

Skutečnost, že americké univerzity vydělávají na školném a na výzkumu, pořád dostatečně nevysvětluje jejich finanční převahu. Proč je průměrný profesorský plat v USA skoro dvakrát vyšší než v Německu? Proč je americký profesor placen třikrát lépe než průměrný Američan, kdežto německý profesor vydělá skoro stejně jako průměrný Němec? Jak to, že si Princeton nebo University of Chicago může dovolit platit svým profesorům v průměru 150 000 dolarů ročně, a některým z nich skoro milion dolarů? Jak je možné, že Harvard má větší roční rozpočet než Makedonie?

Odpověď spočívá ve schopnosti univerzit přesvědčit soukromé osoby, aby nelitovaly finančních darů. Sponzor například věnuje univerzitě několik milionů dolarů na nový bazén, knihovnu nebo na vybudování profesorské pozice. Odměna spočívá v tom, že bazén, knihovna nebo profesorská pozice navždy ponese jeho jméno. Často takové dary poskytují lidé, kteří na univerzitě studovali a teď se chtějí své alma mater odvděčit za to, že jim vzdělání pomohlo zbohatnout. Tak se vytváří zvláštní koloběh: čím lepší je univerzita, tím lepší studenty produkuje, tím víc peněz od nich časem dostane a tím víc se může zlepšovat.

Čísla jsou ohromující. Například univerzita Yale má finanční fond ve výši 13 miliard dolarů a Harvard 27 miliard dolarů. Určitá část je investována do akcií a různých fondů stejným způsobem, jako to dělají firmy nebo soukromí investoři. Univerzity se stávají silnými hráči na trhu s nemovitostmi nebo s průmyslovými akciemi. Harvard vydělal podobnými operacemi za posledních deset let víc než 12 miliard dolarů, hlavně díky vynikajícím investorům, které má k dispozici.

Co by měla Evropa včetně České republiky udělat, aby byla schopna Americe konkurovat? Mnohem realističtější otázkou bohužel je, co by měla Evropa udělat, aby ji nestrčila do kapsy východní Asie. V počtu vysokoškoláků na osobu už totiž Evropu předběhly Japonsko a Jižní Korea, Indie a Čína v posledním roce vyprodukovaly více inženýrů než celá Evropská unie.

Změnu k lepšímu mohou evropským univerzitám přinést tržní principy: akademický trh, realistické školné, soutěž o stipendia, soukromé financování, spolupráce s firmami, kam by mohli studenti na stáž. Ale ještě důležitější je, aby budoucí studenti odmala věděli, že vysokoškolské vzdělání je intelektuálně náročnou investicí do lepšího života, nikoli pouze dlouhý mejdan, útěk do velkého města či způsob, jak se vyhnout vojně.

Na prvních třech místech žebříčku univerzit jsou Harvard, britská University of Cambridge a Stanford. Do první dvacítky patří kromě amerických škol ještě britský Oxford (10. místo) a Tokyo University (20.).

(Respekt, www.respekt.cz)