Červenec 2006

Nepřehlédnutelný Jiří Vašíček

Marie Homolová

Doba, kdy začal Jiří Vašíček zpívat, jeho typu velmi přála. Padesátá a šedesátá léta byl čas mužných sametových tenorů a barytonů a ten Vašíčkův bez debat patřil k nejkrásnějším z nich. Z písničky uměl udělat zážitek, který posluchačkám zastavoval srdce. A tak to trvalo téměř čtyřicet let.

Vysoký, mohutný, nepřehlédnutelný, takový byl Jiří Vašíček, ale sám o sobě vtipkoval: „Vždycky mě bylo lepší poslouchat než vidět, protože já měl vždy kruhy pod očima a vypadal jsem jak flamendr. To jsem zdědil po mamince. Ale kdoví, možná v tom přece jen bude nějaký ten italský předek.“ Pokud ano, pak po něm převzal i ten temný, podmanivý hlas a smysl pro kantilénu, které ho zařadily mezi legendy české poválečné taneční muziky.

Byly mu dva roky, když dostal obrnu. V roce 1935 to byla osudová diagnóza, hrozilo, že už se nepostaví na nohy. Dostal se z toho zázračně, postižená byla jen pravá noha. Sám jí říkal „špatná“ a netrápil se tím , lehce kulhavá chůze k němu patřila stejně jako pověstný hlas. Paradoxně mu obrna otevřela cestu k muzice. „Babička věděla, že se neuživím těžkou manuální prací, tak mě nutila do hry na piano,“ vyprávěl později. Ve čtrnácti letech dokázal napodobit tehdy už stoupající zpěváckou hvězdu, o dvanáct let staršího Rudolfa Cortése. Původně to byla zábava, měl jiné starosti, chodil na střední školu a zápasil s latinou. Kvůli ní gymnázium opustil a šel se učit nástrojářem. U frézy si do hluku motoru zpíval.

V padesátém roce se zkusil přihlásit do Souboru Julia Fučíka, uspěl a zůstal tam tři roky. Ještě po dlouhých letech na otázku, jak mu zní slovo Fučíkovci, odpovídal: „My jsme to tenkrát vůbec nebrali po politické stránce a ani k nám nikdo nedržel žádné přednášky. Prostě se dělala muzika a byly to krásné prozpívané roky. Soubor tehdy čítal přes sto zpěváků, pětatřicet lidí tancovalo, dalších třicet hrálo v kapele. Byl to obrovský ansámbl a dělali jsme nádherné koncerty i ve Smetanově divadle. Zpívali jsme folklor a samozřejmě, že jsme v té době přebírali ruské, ale i francouzské písničky.“ Po třech letech dostal pozvání do rozhlasu, aby natočil zkušební snímky s tehdy populárním orchestrem Alexandra Vizváryho. Přišel plný trémy, předvedl intonačně spolehlivý hlas, a tak začala jeho kariéra profesionálního sólového zpěváka. První písničku Kytička vzpomínek mu na tělo ušil Jan Rimon.

Zpíval na plesech, na odpoledních čajích o páté, střídal klub Alhambra s kavárnami Alfa, Vltava, Slovanský dům. Byl u toho, když v druhé polovině 50. let startovala slavná soutěž Hledáme písničku pro všední den. V roce 1960 dostal angažmá v brněnském orchestru Gustava Broma. A byť tam zůstal jen rok, se zpěvačkou Jarmilou Veselou se zasloužil o to, že Brno se stalo královstvím té nejlepší swingové a taneční muziky u nás. S Bromovým orchestrem nahrál i řadu svých prvních desek. Jiří Vašíček začal být mezi posluchači pojem.

Hit, který se rozletěl do světa

Šedesátá léta byla pro Jiřího Vašíčka plodná. Zpíval s orchestrem Karla Vlacha, Zdeňka Marata, Kamila Lochmana, Zdeňka Bartáka, s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, zvaným TOČR, s estrádním orchestrem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Texty pro něj psal Vladimír Dvořák i Zdeněk Borovec. Vašíčkův lehce rozpoznatelný hlas i charisma zpěváka, který v sobě měl dobře namíchanou mužnost, něhu, humor i romantiku, ho zařadily mezi nejoblíbenější hvězdy. Se svým smyslem pro melodickou náladu blízkou italské kantiléně a francouzskému šansonu dokázal obstát i v čase, kdy nastupoval bigbít a rock’n’roll. V té době se zrodily jeho slavné šlágry: Píseň o mušli, Tulipány z Amsterdamu, V ten den, kdy se vrátil déšť. Ale taky chlapácké Šoférská, převzatá z legendárního filmu Mzda strachu. A další filmová písnička, Země, odkud přicházím.

Pozoruhodný osud čekal jeho evergreen Tenkrát, tenkrát…, napsaný na muziku redaktora hudební redakce Československého rozhlasu Dalibora Baslera. V době, když tu už seděla na špičce oblíbených hitů, z Ameriky dorazila deska, kde ji pod titulem Truly nazpívala Brenda Lee. Dlouho nikdo netušil, kde americká hvězda na písničku natrefila. Později se ukázalo, že objevila její notový záznam v archivu londýnského nakladatelství Wright a melodie se jí tak zalíbila, že si na ni nechala napsat anglický text a udělala z ní šlágr světového formátu.

Vašíčkova kariéra se odvíjela slibně. Pak přišel prosinec 1968. Den před Silvestrem při cestě na koncert uklouzl a roztříštil si kyčel. Rok strávil po nemocnicích a rehabilitačních ústavech, podstoupil dvě operace, doktor Čech z nemocnice Na Bojišti mu implantoval jednu z prvních endoprotéz u nás. Trpělivě se učil znovu chodit. Za rok se na pódia vrátil, dojatý, kolik lidí, na něj nezapomnělo. Den před Silvestrem 1970 vezl svoji ženu, zpěvačku Mílu Vašíčkovou, do Rozvadova. Cestou do nich narazil protijedoucí Ital a Vašíček z bouračky vyvázl se čtyřikrát zlomenou nohou. Lékaři navrhovali amputaci. Odmítl ji, nohu mu nakonec zachránili, ale trvalo tři roky, než mohl zase začít zpívat.

Rozvedl se, znovu se oženil, staral se o dva syny. Chodil o berlích, se svou druhou ženou vystupovali s komponovaným pořadem po celé republice. Pozici oblíbené hvězdy potvrdil v oblíbených zájezdových pořadech S maskou a bez masky a také Humor a písničky kolem nás.

Bylo mu pouhých osmašedesát, když v roce 2001 zemřel. Dožil v domově důchodců v pražských Dejvicích. Na celoživotním kontě měl na čtyři stovky písniček, dočkal se i své velké retrospektivní desky Píseň o mušli - vyšla pět let před jeho smrtí.

(MFDNES)