Červenec 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 14)

Ján Mlynárik

16. Židé v boji: novácká skupina

Pomoc ukrývajícím se Židům na území okupovaném německou armádou poskytovali mnozí „árijští“ spoluobčané. Antisemitský osten z minulosti otupila tehdejší situace, kdy brutalitě okupantů byli stejně vystaveni obyvatelé s „árijským“ i „neárijským“ původem. Jestliže se v posledním půlroce před běsněním německých nacistů a slovenských fašistů na Slovensku zachránilo téměř deset tisíc Židů, byla to i zásluha obyčejných slovenských lidí, kteří poskytli pronásledovaným úkryty ve svých domech, ve sklepech, na půdách, ve stodolách, senících, přístavcích, v chatách a bunkrech, kde je zejména v zimním období zásobovali; bez této pomoci by Židé nepřežili. Jen málo osob se mohlo zachránit pomocí falešných dokladů.

Ochrannou ruku nad mnoha Židy držela i římskokatolická církev, když umožnila jejich skrývání na farách a v klášterech, jež byly většinou chráněny před prohlídkami. Pomocnou ruku podávali i evangeličtí věřící úkryty ve svých farách a příbytcích. Slováci již neviděli své nepřátele v židovských spoluobčanech, jak to do posledního dechu prosazovala ľuďácká propaganda, ale ve vraždících nacistech a jejich slovenských pomahačích, kteří nebrali ohled na národní či rasový původ.

Konkrétní pomoc poskytly i mezinárodní organizace, a to zejména po materiální stránce. Když představitel Mezinárodního červeného kříže Dunand neměl úspěch v diplomatických zásazích, poskytoval přímou materiální pomoc Židům, kteří se ukryli, aby se vyhnuli možnému zajištění a deportaci. S Dunandem navázala spojení malá skupina, složená z mladých Židů z bývalého nováckého tábora, původně sdružená v Makabi Hacair. Po německé okupaci pracovali členové tohoto sdružení ilegálně v Bratislavě, organizovali pomoc ukrývajícím se Židům: pomáhali jim penězi, šatstvem a potravinami z prostředků, které poskytl Dunand. Tehdy v Bratislavě žily v bunkrech na dva tisíce Židů, mezi nimi asi dvě stě padesát dětí. Žili v těžkých podmínkách bez světla, nepoužívali ani plyn, ani hodiny či cokoli jiného, co by je mohlo odhalit, dětem dávali omamné prostředky, aby byly apatické a neprozradily je. Gestapo nakonec skupině Makabi Hacair přišlo na stopu, její členy zajistilo a posledním transportem poslalo na smrt. Šéf gestapa Dunandovi vyčítal, že vzal Židy pod ochranu, a mnoho nechybělo, aby jej nezavřeli také.

Velká část Židů se zachránila na povstaleckém území. Muži vstoupili do povstalecké armády, část do partyzánských jednotek, jichž bylo tehdy na Slovensku 46; ve 32 skupinách byli Židé v celkovém počtu asi 1 600 osob.

V povstalecké armádě bojovala i samostatná židovská jednotka, složená z Židů z pracovního tábora v Novácích. Dne 28. srpna 1944, den před vypuknutím povstání, se vedení podzemního hnutí v táboře rozhodlo zrušit jej a osvobodit všechny, kteří v něm byli internováni, aby se jeho bojeschopní příslušníci mohli k povstání připojit. 30. srpna 1944 se k povstání připojilo i osazenstvo sereďského tábora, jemuž velitel tábora odevzdal zbraně. Dne 1. září 1944 partyzáni osvobodili pracovní tábor ve Vyhních, jehož bojeschopné obyvatelstvo se k povstání též připojilo.

Nejvýznamnější účast Židů v slovenském povstání souvisí s bojovou činností novácké skupiny, jež byla složena výlučně z Židů. Po zrušení tábora odešlo asi 250 bojeschopných mužů do výstrojní stanice Zemianské Kostoľany a stali se součástí čtvrté taktické československé povstalecké armády. (J. Špitzer uvádí, že „z nováckého tábora narukovalo do zbraně k třem stům lidí“.) Na rozkaz armádního velení novácká skupina spolu s hornonitranskou partyzánskou brigádou obsadila 30. srpna 1944 Handlovou. Z přehledu činnosti bojové jednotky z Pracovního tábora Židů Nováky vyplývá, že 31. srpna 1944 uskutečnila vojenskou akci v obci Sklenné a 2. září 1944 její část eskortovala generála Ferdinanda Čatloše, bývalého ministra národní obrany, do Banské Bystrice.

Novácká skupina byla nasazena na důležitém frontovém úseku linie Nitranské kotliny u Baťovan (Partyzánského). Střežila sklady benzinových pohonných hmot, zásoby munice a zbraní a sklady obuvi a kůže. Její nasazení na důležitém frontovém úseku odpovídalo její spolehlivosti a odhodlání. Část třetí úderné roty, jak se novácká skupina nazývala, se vyznamenala při obraně Baťovan, když kladla úspěšný odpor útoku tanků a značné technické převaze regulérních německých oddílů; frontové velitelství ji v denním rozkazu pochválilo za udatnost. Ve zprávách o bojové činnosti novácké skupiny je zaznamenáno, že i po těžkých porážkách zůstala pohromadě a když začaly boje mezi Baťovany a Malými Uherci, „opět vynikla židovská rota“. Náčelník štábu Hornonitranského praporu P. Nemec roku 1947 napsal, že by bylo nespravedlivé zapomínat na činy novácké skupiny či dokonce ji zneuznávat, jak se již stávalo. Pokračoval: „Naši pozornost upoutávala nejvíce tzv. Müllerova rota. Od prvního okamžiku, když jsme zjistili dotyk s nepřítelem, udržela své pozice bez vystřídání až do průlomu fronty dne 6. září 1944.“

Poté novácká skupina překročila pohoří Vtáčnik. Dne 20. září 1944 obsadila Horní Štubňu v Turci. Připojila se později jako samostatná rota k I. partyzánské skupině J. V. Stalina, jíž velel sovětský kapitán Jegorov. Dne 24. září 1944 byla přemístěna na obranné pozice v Gaderské dolině. Po pádu Banské Bystrice se novácká skupina dostala na Královu studni; tam se rozdělila na dvě části. Nemocní a vyčerpaní partyzáni se vrátili na Vtáčnik, druhá část se připojila k partyzánské brigádě, jíž velel sovětský kapitán Klokov. Při přesunech přes Turieckou dolinu utrpěla novácká skupina v bojích těžké ztráty na životech, mnoho jejích členů vyřadila z bojů zranění. Zbytek novácké skupiny se opět rozdělil – jedna část se probojovala k východiskové základně v pohoří Vtáčnik, druhá pod velením poručíka Müllera-Miléna se včlenila do partyzánské brigády Jana Žižky.

Novácká skupina zůstala navzdory ustavičnému dělení a tříštění jedinou kompaktní partyzánskou jednotkou složenou z bojovníků židovského původu. V důsledku přesunů v době partyzánských bojů se příslušníci jednotky nacházeli i v jiných partyzánských svazcích a zúčastňovali se v jejich rámci bojových akcí. Přehled bojové činnosti svědčí o tom, že novácká skupina byla od svého vzniku až do osvobození kompaktním celkem. Skupina, bojující tehdy v oddílu F. Ninise, se spojila s Rudou armádou 4. dubna 1945 nad obcí Cígeľ, druhá skupina bojující v oddílu S. P. Zoriče se spojila s Rudou armádou o den později.

Bojová skupina Židů z nováckého tábora vykázala celkem 37 padlých a 39 nezvěstných a raněných. Průměrný věk jejích příslušníků byl 21 let, nejpočetněji v ní byli zastoupeni středoškolští studenti a vysokoškoláci, potom řemeslníci a obchodníci. Na padesát jich bylo vyznamenáno Čs. válečným křížem 1939, Řádem SNP I. třídy, medailí Za chrabrost a sovětskými vyznamenáními.

Po vypuknutí povstání přešlo vedení Hašomer Hacair z Bratislavy na osvobozené území. Jeho členové se přihlásili na partyzánském štábu v Banské Bystrici, odkud byli posláni do výcvikového tábora Jegorovovy brigády v Bukovci. Do Bukovce přišla i skupina Hašomer Hacai ze sereďského tábora. Druhá část Kolektívy ze sereďského tábora, která operovala v Tatrách, vstoupila do partyzánské brigády Za svobodu Slovanů, do oddílu Vladimira I. Birjukova. Členové mládežnických hnutí bojovali v mnoha jednotkách. (Podle údaje z roku 1992 jich v té době ještě sedmdesát žilo v Izraeli.)

Zvláštní postavení mezi židovskými povstaleckými bojovníky měla čtyřčlenná skupina parašutistů, která v rámci anglické vojenské mise v Banské Bystrici seskočila na povstalecké území. Skupina žila v tehdejší Palestině a absolvovala parašutistický výcvik. Její členové Chiva Reiková, Rafael Reiss, Cvi Ben Jaakov a Chaim Chermeš pocházeli ze Slovenska. Reiková musela tvrdě bojovat za své zařazení, neboť předpisy britské armády nedovolovaly ženám překročit nepřátelské linie. Po skončení povstání se skupina mohla vrátit do Palestiny. Její členové však zůstali na Slovensku, především proto, aby pomáhali židovským spoluobčanům, na které povstalecké úřady neměly buď čas, anebo dobrou vůli; viděli navíc, že místní Židé „nenalezli v určitých vrstvách místních obyvatel, infikovaných dlouholetou antižidovskou propagandou, pochopení pro svou situaci“ (Lipscher). Chtěli se proto starat o staré lidi, děti a neschopné boje, kteří pro místní antisemity byli dezertéry „z fronty a z práce“. V organizování pomoci pro tyto opuštěné Židy viděli členové britské vojenské mise další pole své působnosti.

Po pádu Banské Bystrice se palestinští parašutisté spolu s členy Hašomer Hacair stáhli do hor. Po obklíčení německými oddíly se skupina chtěla dostat přes hřeben Nízkých Tater na východ, aby se připojila k partyzánům. Narazila však na Vlasovce hovořící rusky a na svůj omyl doplatila zajetím. Předtím v boji u Bukovce padl vůdce Hašomer Hacair Egon Roth a další. Chiva Reiková a Rafael Reiss byli později zavražděni v Kremničce, Cvi Ben Jaakov spolu s Aba Bardičevem, kteří ustupovali s příslušníky britské vojenské mise, byli zastřeleni v Mauthausenu. Jediným z palestinských parašutistů, který přežil, byl Chajim Chermeš, jenž se po válce vrátil do svého kibucu Kfar Glükson.

Převážná část židovských partyzánů bojovala v menších či větších skupinách rozličných partyzánských jednotek. Židé tvořili z celkového počtu 16 000 partyzánů asi 10 % (mezi nimi bylo 169 žen).

Začlenění Židů do společnosti jako rovnoprávných občanů neprobíhalo v oněch pohnutých dobách bez komplikací. Dlouholetá společenská izolace Židů a agresivní protižidovská propaganda zanechaly stopy i v myšlení partyzánů. Proto se politické a ideologické vědomí mnoha z nich dostávalo často do sporu s jejich podvědomými pocity jako zbytky této propagandy. Tato situace ovlivnila celou atmosféru, která panovala na povstaleckém území vůbec a v bojujících jednotkách zvlášť. Židovští partyzáni, předtím společensky degradovaní, prožívali události povstání mnohem intenzivněji než jejich nežidovští spolubojovníci. A měli na vědomí i důsledky prohraného boje: pokud by přežili jako zajatci, nepřežili by jako Židé. Antisemitská rezidua, projevující se již za povstání mezi bojovníky, nebyla dobrou zvěstí zejména pro budoucí vývoj po skončení války.

Nacistická a ľuďácká propaganda zásadně operovala termínem „židobolševismus“. Z příprav povstání vinila především Židy, kteří se spojili s bolševiky (parašutisty, vyslanými Stalinem) proti slovenskému státu. Značná část židovských bojovníků skutečně s komunismem sympatizovala. Juraj Spitzer o politické orientaci vězňů nováckého židovského pracovního tábora napsal:

„Naše kontakty s komunistickou stranou existovaly od samého začátku a bylo by nehistorické zamlčovat a negovat tento fakt, jak se to dálo v minulosti s jinými tendencemi v odboji.“ Ani skutečnost, že komunisté měli zejména před povstáním nedůvěru vůči Židům v ilegální práci, protože – jak tvrdila jejich zpráva do Moskvy z července 1944 – „kde byli ilegálně přibráni, skoro vždy věc vyletěla a všechno, co věděli, vyzradili“, nezměnila náklonnost Židů ke komunistické straně a její rovnostářské ideologii. Rozhodující byl fakt, že komunisté, sami pronásledovaní ľuďáckou vládou a policií, se nezúčastnili vlády a státní správy, nearizovali židovský majetek a neměli podíl na zločinech deportací a nakonec i genocidy. O mnoha příslušnících či složkách demokratického, občanského odboje se to však říci nedalo. Proto příklon Židů ke komunistům, za povstání k partyzánům, v menší míře pak k armádě byl pochopitelný. Tato tendence se výrazně ukázala zejména po skončení války.

Podíl slovenských Židů na slovenském povstání byl vzhledem k jejich zdecimovanému počtu enormní. Podle odhadu bylo na Slovensku před povstáním 23 000 – 25 000 židovských osob; oficiální údaje ministerstva vnitra uváděly 19 000 osob. Více než tisíc Židů mělo falešné dokumenty, před deportacemi z Maďarska utekly na Slovensko tři tisíce slovenských Židů. Na základě počtu židovských bojovníků v povstání vychází, že se ho zúčastnilo 5,7 – 6,4 % židovského obyvatelstva. Tyto údaje jsou ovlivněny faktem, že převážná část židovské mládeže byla vyvezena již na počátku deportací do vyhlazovacích táborů; zachránily se tedy jen starší osoby. V boji padlo anebo v důsledku bojových akcí zemřelo 269 židovských partyzánů a partyzánek, což je asi 17 % všech bojujících Židů. Celkem 166 účastníků povstání židovského původu bylo vyznamenáno Řádem SNP I. a II. třídy.

Podíl Židů na protifašistickém boji na Slovensku stojí na prvním místě, co se týče účasti Židů v evropském odboji (Lipscher). Židé tak obstáli před soudem dějin jako bojovníci nejen za svobodu vlastní, ale i národů Československa.

III. část

POGROMY A POSLEDNÍ EXODUS (1945–1953)

1. Topoľčanský pogrom a poválečný antisemitismus

Bilance největšího masakru v dějinách Židů na Slovensku byla otřesná: jestliže před listopadem 1938 (před vídeňskou arbitráží a odstoupením jižního Slovenska Maďarsku) žilo na Slovensku kolem 135 000 Židů, roku 1945 jich tu žilo jen kolem 10 000. Několik stovek Židů zázrakem přežilo inferno vyhlazovacích táborů a následných pochodů smrti. Vraceli se domů se strašlivou zkušeností bezprostředního doteku smrti, vyplašeni, plni strachu, do nejistoty, kde je již nečekaly jejich rodiny, příbuzní, ale jen torzo šťastlivců, kteří přežili. Nevraceli se do svých domovů, dílen, obchodů či jiných objektů, jež kdysi vlastnili; setkávali se s nepřejícími pohledy arizátorů a jejich okolí. Židovský antisemitismus se do krve mnoha Slováků neprodral jen dlouholetou systematickou propagandou, ale hlavně materiálním aspektem levně získaného nebo rovnou ukradeného židovského majetku; byl to zmaterializovaný antisemitismus, který intenzivně žil v hodnotě židovských majetků, získaných Slováky na základě genocidy Židů. Bylo to materializované černé svědomí národa, jež k ospravedlnění své existence používá nikoli pokání a pokoru, ale naopak agresivitu.

S tímto základním axiomem se setkali všichni, kdo přežili na území Slovenska, i ti, kteří se roku 1945 na Slovensko vrátili. Jejich radost ze záchrany holého života a pocit jistoty, že jejich život již nebude nikdy takto ohrožen, kalila skutečnost, že antisemitismus ve slovenské společnosti zakořenil latentně, dlouhodobě a že z něj budou vyrůstat jedovaté byliny. Slováci snad jen vedle Chorvatů měli na svém účtu k tíži, že k deportacím přikročili z vlastní iniciativy a uskutečňovali ji vlastními silami; všechny ostatní národy se deportacím úplně nebo částečně vyhnuly (Rumuni, Bulhaři, Finové, Dánové atd.), nebo jim pod tíhou německé okupace nemohly zabránit (Češi, Maďaři atd.).

Navíc státní stroj na Slovensku ve vztahu k Židům fungoval i po válce bez větších korektur. Židům byla sice vrácena všechna občanská práva, nebyly uznány arizační převody, ale šlo jen o všeobecné deklarace, jež zůstávaly na papíře, jakmile se měly prosadit u jednotlivých osob v praxi. Dne 2. října 1945 to na zasedání vlády musel přiznat i náměstek vlády a vůdce slovenských komunistů Viliam Široký:

„Židovská otázka na Slovensku nebyla vůbec vyřešena, protože platí jen všeobecná zásada, že zákony z doby nesvobody zůstávají v platnosti jen tehdy, pokud neodporují duchu republikánsko-demokratickému. Toto není řešení židovské otázky, čemuž nasvědčuje nejlépe ta okolnost, že mnozí arizátoři jsou ještě ve svých funkcích. Židům se nevracejí byty, jejich nábytek byl rozkraden, nejsou přijímáni zpět do svých předchozích funkcí a úřadů, žijí v bídných poměrech, nemají potraviny ani byty, nemohou se účelně zapojit do hospodářského života a jejich situace je zoufalá. (…) Situace je velmi těžká, neboť antisemitismus je na Slovensku hluboce zakořeněn. Lid byl k němu po dobu více než šesti let systematicky vychováván. (…) lid byl ponechán ve své nevědomosti, předsudky v něm byly již vlastně vypěstovány. Lid nic neslyšel o tzv. židovské otázce, nedošlo k vydání žádných zákonů ani k veřejným výrokům zodpovědných státníků na schůzích anebo v tisku.“

Toto přiznání V. Širokého o vysoké míře antisemitismu na poválečném Slovensku ukazuje, v jakém postavení se nacházeli Židé, kteří holocaust přežili. Když se Viliam Široký pohyboval v létě 1945 po Slovensku, vyslechl od místních politických činitelů, ale hlavně funkcionářů národních výborů výtky, „že nedostali žádné direktivy o židovské otázce, že neexistuje zákon, že v tisku o tom nejsou žádné články a že vůbec nevědí, jak mají postupovat“. Na zasedání vlády dodal: „Je zřejmé, že otázka nebyla populární, a proto se o ní nehovořilo.“ Ano, židovská otázka „nebyla populární“, neboť silně připomínala přísloví o nebožtíku v domě, který až nepříjemně zapáchal.

Nešlo však jen o to, že diskriminace Židů po roce 1945 pokračovala, že se jim nevracel majetek ani zaměstnání, že naráželi na všemožné překážky a nezákonnost. Nenávist vůči nim vyústila ve fyzické napadání, v pogromy. Tyto nenávistné zásahy se projevily již v létě 1945 v Bratislavě, ale nejvýrazněji v Topoľčanech, kde v září 1945 došlo ke skutečnému masovému pogromu na místní Židy.

Topoľčanská židovská obec byla velmi silná a známá: Židé ve městě žili od začátku 16. století, roku 1900 jich tu žilo na 1 400 a před druhou světovou válkou na 2 500. Tvořili téměř třetinu obyvatelstva města a byli poměrně zámožní, zbohatli zejména na obchodech s obilím. Jejich rozsáhlý majetek rozkradli místní ľuďáci a arizátoři. Když se po válce do města vrátilo asi pět set Židů, vyvolalo to mezi novými držiteli židovského majetku paniku. Ta postupně dostala rysy otevřeného protižidovského odporu, který vyústil do pogromu.

Do vyostřené antisemitské atmosféry stačilo hodit jiskru: když k židovskému lékaři přinesli na očkování dítě, řekl, že očkování mu již nepomůže, že stejně zemře, protože je podvyživené. Matka dítěte začala křičet, že „židovský lékař vraždí křesťanské děti“. Nato se v ulicích města shromáždili obyvatelé a fyzicky napadli místní Židy, jakož i jejich dílny a obchody, pokud je již dostali zpět. Pogromu se zúčastnily i dvě roty čs. armády; ty místo toho, aby uklidnily či rozehnaly zuřící dav, „použily zbraně proti svým židovským spoluobčanům“. Desítky Židů byly těžce zraněny.

Když se o pogromu dozvěděl náměstek vlády ČSR Viliam Široký, nepodařilo se mu telefonicky spojit s příslušnými vojenskými veliteli a s velitelem Národní bezpečnosti, protože nebyli přítomni. Ihned odjel do Topoľčan, kde situaci označil za „velmi vážnou“ a oznámil, „že musel organizovat spolu s antifašistickými činiteli, zejména s funkcionáři komunistické a demokratické strany, hlídky, aby se pogrom nemohl opakovat“.

Topoľčanský pogrom vzbudil v celé zemi, ale i v zahraničí velkou odezvu. A právě zahraniční reakce přinutily ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka, aby věc předestřel na zasedání vlády 2. října 1945. Nejprve se zeptal ministra vnitra Noska, co ví „o velmi politováníhodném pogromu“; zdůraznil, že v revoluční době lze akceptovat různé abnormální jevy, ale musí „rozhodně protestovat proti tomu, aby v demokratické ČSR mohlo docházet k pogromům“. Řekl, ať si nikdo nedělá iluze o tom, „jaké následky bude mít takový pogrom pro ČSR za hranicemi“, a že on jako „správce zahraniční politiky“ bude muset věc vysvětlit světové veřejnosti. Vyslovil přesvědčení, že „pojem ČSR a pogromu jsou naprosto neslučitelné“.

K Masarykovi se připojil náměstek předsedy vlády a vůdce KSČ Gottwald, který pogrom označil za „nehorázný skandál“ a trval na jeho přísném vyšetření a potrestání viníků. Ministr informací Václav Kopecký vyzval ministra vnitra, aby udělal pořádek, pokud toho není schopna Slovenská národní rada, čímž vlastně zpochybnil schopnost slovenských orgánů udržet pořádek. Ministr Stránský žádal, aby do čtyř týdnů byli vyloučeni ze všech ozbrojených útvarů lidé, kteří byli kdykoli činní v Hlinkově gardě nebo v jiných fašistických organizacích. Nosek zprávu o pogromu nepodal, protože prý měl o věci jen písemnou zprávu, místo něj referoval Viliam Široký, který se pacifikace pogromu zúčastnil osobně.

Široký podrobně referoval o tom, co se za pogromu stalo. Oznámil, že o něm jednalo i vedení Slovenské národní fronty, jež vypracovalo příslušné návrhy, a že je připravena schůze Slovenské národní rady, „aby přijala nařízení, jimiž se Židům vrací rovnoprávnost, protože mají dostat svůj majetek nazpět a mají být opět uvedeni do svých funkcí a úřadů“.

Věc se nepříjemně dotkla zejména představitelů Demokratické strany, v níž hledali útočiště a politickou protekci arizátoři, „ať už ti malí, kteří s nelibostí vidí, že někteří majitelé nebo dědici ,jejich‘ obchodu přežili Osvětim a hlásí se o svůj majetek, anebo ti větší ze správních rad bank, kteří chtěli, aby jejich koncerny zůstaly zachovány pod pláštíkem ,združstevňování‘“ (Ľ. Lipták).

Náměstek předsedy vlády Ján Ursíny se snažil pogrom vysvětlit tím, že Židé se před válkou velmi málo zapojili „do národní fronty Čechů a Slováků“, že mluvili většinou maďarsky nebo německy. Ale ani Ursíny nemohl popřít fakt, že „SNR nepodnikla nic, aby vyřešila otázku židovského majetku“. Když na obhajobu příčin pogromu ještě uvedl, že „židovští repatrianti se, pravda, vracejí ve špatném nervovém stavu“, Jan Masaryk ironicky namítl, že „to není div, protože několikaletý pobyt v koncentračním táboře není legrace“. Ursíny chtěl Širokého trumfnout tvrzením, že jím avizované nařízení SNR „nestačí a že bude třeba (vydat) ještě další předpisy, aby se uskutečnilo opětovné zrovnoprávnění židovských občanů“. Snažil se pogrom zdůvodnit i nedostatečnou zásobovací politikou vlády s poukazem na to, že zásobování Slovenska je nedostatečné „a hrozí katastrofa“. Ministr výživy Václav Majer se hned ohradil: „(…) žádný z uplatněných důvodů nemůže takovéto pogromy odůvodnit anebo dokonce snad omluvit. Nic takového se nesmí opakovat a hlavní věcí je, že se nesmí opakovat, aby se naši vojáci zúčastnili takových výtržností a postupovali proti svým vlastním spoluobčanům.“

Hádku Majera s Ursínym o kompetence ukončil Gottwald s připomínkou, že „jde o velmi vážnou věc“. A pokračoval: „Je to dílo hlinkovců, tedy gardistů a jiných fašistických band, které zůstaly ve svých funkcích. Využívají zásobovací těžkosti ke svému nemravnému a protidemokratickému jednání.“ Za zvlášť důležité považoval vyšetření účasti armády a potrestání velitelů, zavedení „politické čistky“ na národních výborech, úřadech i v politických stranách s tím, že „kdokoli hrál dříve nějakou aktivní úlohu v Hlinkově gardě anebo v nějaké jiné fašistické organizaci, musí být bez milosti odstraněn a musí se dostat tam, kam patří, to je před lidový soud. Tito lidé musí poznat, že nežertujeme.“ Upozornil, že slovenské noviny často píší o Židech jako o „židácích“ a že mnozí arizátoři jsou ještě na svých místech.

Gottwalda doplnil Široký s tím, že nelze dělat kompromisy a musí se zaujmout jasné stanovisko: „Nelze se podvolit tlaku protižidovských živlů. Je třeba řešit tzv. židovskou otázku. Nemine den, aby se některý židovský občan neobrátil na náměstka s otázkou, zda je skutečně rovnoprávným občanem. Je jasné, že Židé za takovýchto poměrů musí dělat černý obchod, protože když se například takový židovský úředník pojišťovny chce vrátit na své místo, je mu řečeno, že to není možné, že ještě platí tisovské protižidovské zákony.“

Ursínyho argumentaci podpořil Vavro Šrobár; Topoľčany prý za první republiky byly sídlem iredenty, čtvrtinu obyvatelstva tvořili Židé, kteří obchodovali zejména s jižním Slovenskem s obilím a „neměli kladný poměr k republice, ale naopak republiku poškozovali“. „Jsou to hříchy minulosti,“ dodal. Kritizoval SNR, že od osvobození „udělala velmi málo“. K tomu, aby se židovským občanům „dostalo plné satisfakce“, se měli sejít ministři s pověřenci.

Zcela výjimečně reagoval na židovskou otázku ministr informací, člen komunistického politbyra Václav Kopecký. Oznámil, že se zúčastnil židovského sjezdu, který se nedávno konal v Praze a „kde doporučil účastníkům úplnou asimilaci“. Nyní prý dostal rozhodnutí příslušných činitelů, že jeho doporučení bylo přijato. Kopecký tím jen potvrdil, že řešení židovské otázky v ČSR po roce 1945 cestou asimilace, tedy splynutí zbytku židovského obyvatelstva s celonárodním společenstvím, bylo velmi aktuální a že je prosazovali zejména komunisté.

Ministr spravedlnosti prof. Jaroslav Stránský se pozastavil nad tím, že vláda se o závažné věci „dozvídá z náhodné otázky ministra Masaryka“. Domníval se, že o takovéto věci by měl vládě referovat ministr informací Kopecký.

Na repliku Gottwalda, že ústřední orgán Demokratické strany Čas se zastává „židovského krále“ Vaška a důsledně o židovských občanech píše jako o „židácích“, se Ursíny vytasil s dalším argumentem, že mezi konfidenty a spolupracovníky Tisova a německého režimu bylo 52 Židů, takže se nikdo nemůže divit, že proti těmto lidem, kteří byli nebezpečnější než kterýkoli jiný konfident, „se nyní obrací nevůle a nenávist lidu“. Neuvedl však žádná jména a židovské „konfidenty“ nijak neupřesnil.

Státní tajemník ministerstva národní obrany Mikuláš Ferjenčík se snažil omluvit zásah vojáků, jež prý nemůže vyjmout „ze špatné situace a z ubohého okolí, v němž žijí“. Vojáci jsou prý na tom hůře než předtím, nemají pořádná kasárna, různý materiál jim zabavuje Rudá armáda, SNR a do opatření vojenské správy rušivě zasahují poverenici. Konstatoval, že „na Slovensku jsou vlastně dvě vlády anebo lépe řečeno není tam vlastně vláda žádná“.

V kapce vody se náhle objevilo celé slovenské moře chaosu; stačilo dotknout se židovské otázky a vyšlo najevo, že v mnohém se proti Židům pokračovalo i po roce 1945 tak jako za Tisova státu. Existenci akutního antisemitismu v ČSR konstatoval na zmíněném zasedání vlády ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka. Připomněl, že on a Jan Masaryk o antisemitismu hovořili z Londýna (ve vysílání BBC) několikrát „a dostávali vždy dopisy z českých i ze slovenských kruhů, v nichž pisatelé nesouhlasili s tím, že se ujali Židů“. A pokračoval: „Tento antisemitismus je jedním z nejhnusnějších a nejodpornějších zjevů a je přitom nesmírně nebezpečný, neboť věc se začíná antisemitismem, ale nikdy se neví, kde to potom všechno skončí.“ Ripka polemizoval s Ursínym o konfidentech: nesmí se zaměňovat vina některých Židů s židovským problémem. Jestliže některý Žid spolupracoval s Maďary a Němci, nechť je proti němu postupováno jako proti konfidentovi (Maďarovi, Němci), a ne jako proti Židovi. Ripku doplnil Jan Masaryk s tím, že jeho nedávný projev proti antisemitismu mu vynesl značný počet dopisů, z nichž citoval jednoho pisatele, který uvedl i své jméno a adresu a napsal, že „musíme být Hitlerovi vděčni za to, že nám ukázal, co Židé vlastně jsou“. I ministr zemědělství Július Ďuriš nepřímo polemizoval s Ursínym o konfidentech: jestliže se Žid něčeho dopustil, nelze jeho případ řešit rasisticky, ale individuálně. Ostře vystoupil proti pozůstatkům fašismu v armádě a zeptal se, co by se stalo v první ČSR, kdyby se voják zúčastnil pogromu.

Lidovecký ministr zdravotnictví Procházka nepřímo obvinil vládu, že události kolem pogromu v Topoľčanech chtěla zatajit: „Svět se na nás pečlivě dívá a pečlivě nás pozoruje. Když něco zatajujeme, obžalováváme sami sebe.“ O případu v Topoľčanech jinak nic nevěděl, jen to, co slyšel (dnes) na zasedání vlády. Rozhodně se vyslovil proti rasismu: „(…) nikdo, kdo má jen trochu rozumu, nemůže souhlasit s rasismem a každý slušný občan musí zastávat stanovisko, že všichni občané bez rozdílu náboženství či původu jsou si zcela rovni.“

Do řešení pogromu se promítly věci kompetencí vlády a ministrů na Slovensku. Ministr dopravy Hasal a ministr vnitřního obchodu Ivan Pietor vyzvali Noska, aby zakročil na Slovensku sám; Nosek odvětil, že podle názoru slovenských činitelů jsou celostátní věci jen ty, jež jsou zásadního charakteru, nikoli pokud jde o konkrétní aplikaci. Premiér Fierlinger připomněl, že když Stalin roku 1943 jednal s Benešem, řekl mu, „aby se Slováci pevně drželi v rukou“. Gottwald přisvědčil s tím, „aby si Slováci co nejrychleji zjednali pořádek“. Kopecký během schůze vlády vypracoval komuniké, jež dostaly k dispozici noviny, agentury a rozhlas.

Vláda se k topoľčanskému pogromu usnesla, aby SNR tento případ s maximální rychlostí a co nejpřísněji prošetřila, aby viníci byli soudně vyšetřeni a potrestáni. Vojáky měl vyslechnout ministr národní obrany. Vláda požádala SNR, aby provedla důkladnou očistu administrativy a politických orgánů a organizací od všech, kdo v době slovenského státu aktivně kolaborovali, a aby je postavila před lidové soudy. „Pokud jde o občany židovského vyznání, nechť se SNR vhodnými opatřeními postará o to, aby se v praxi uskutečnilo podle zákona jim příslušející úplné zrovnoprávnění tak, aby užívali občanská práva tak jako všichni ostatní občané republiky. Obětem pogromu nechť je poskytnuta veškerá pomoc a nechť je jim vyplaceno přiměřené odškodnění.“

Každé zlo je k něčemu dobré: topoľčanský pogrom zamířil ostrý proud světla na existenci antisemitismu na Slovensku. Nejen vládní kruhy, ale zejména Židé samotní z tohoto poznatku pro sebe vyvodili závěry; v mnoha z nich zesílila touha vystěhovat se do Palestiny, jež se jim zdála být skutečnou vlastí. K tomuto přesvědčení je přiváděly i další viditelné projevy antisemitismu na Slovensku, jež topoľčanským pogromem neskončily.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha