Červenec 2006

Mrkvičky strouhání a leccos jiného

Luděk Frýbort

Uvědomuji si, že bych měl napsat něco rozšafného k okolnostem právě proběhnuvších voleb, ale jednak je obtížné v nich hledat nějakou rozšafnost, jednak už o těch legracích bylo napsáno dost. Pročež se raději omezím na několikeré strouhání mrkvičky, vesměs na adresu vítězné partaje. Odřená záda jest záhodno natírati opodeldokem, milí modří ptákové! Vida, jak těsné a neuspokojivé bylo vaše vítězství!

Jak málo chybělo, abyste dopadli ještě hůř, a celá česká vlast s vámi! Že se nad ní, aspoň prozatím, nerozklenula rudá záře ... no? Čemu či komu vděčíte za div v chvíli poslední? Připomenu vám, kdybyste se nedokázali dovtípit sami: poděkujte Čechům žijícím v zahraničí, jejichž hlasy vám zachránily aspoň tu nemastnou plichtu. Bez nich by zajisté musel pan prezident pověřit složením vlády rudé konšelstvo, a to v plné a nedílné sestavě, neboť kde je konec řečí o hledání konsenzu napříč politickým spektrem. Možná by při tom zase upustil něco moudrých slov o prázdném a falešném antikomunismu a o záslužném konání těch, kteří za každého režimu poslušně šoupou podrážkami, do ničeho se zbytečně nepletouce. Jest pan prezident muž proslovů sice rázných, ale skutků spíš ohebných, i nedivil bych se ničemu.

Abych však zkrátil toto povídání: pohromě zabránivší hlasy zahraničních voličů pocházely, pravda, tentokrát už podstatným dílem od diplomatických úředníků, v cizině dlících obchodníků, sportovců a takové společnosti. Český exil, stárnoucí a otrávený dlouholetým šikanováním, se podílel na těch necelých sedmi tisících hlasech snad polovinou.

Přesto: co teď říkáte, pane Topolánku, záštiplné kampani vaší partaje proti exulantům v prvních posametových letech? Domnívali jste se tenkrát, jak znamenitě si posloužíte vyloučením exilu z politického života; jak nahlížíte na ten obratný tah nyní? Kdybychom teď měli, viďte, těch zahraničních hlasů sto i více tisíc, jak tomu při dobré vůli z vaší strany mohlo být, ó, jak krásně by se dávala dohromady parlamentní většina, kde by byl pan Paroubek se svými rudými kmotry! A kdyby i exulanti nenadělili své hlasy vám, ale některé menší pravicové straně, i za to byste se jim mohl uklánět až po pás. Viďte, viďte. Co kdybyste se už konečně jednou zasadili o korespondenční volbu pro zahraniční krajany? Z největšího dílu vám ten vláček už ujel; ale kdyby aspoň těch posledních dvacet tisíc dědoušků, věrných své vlasti tak, jak vy nikdy nedokážete, vložilo volební lístek do obálky a opatřilo australskou, švýcarskou či jakou ještě známkou. Procentíčko, mandátík by to bohdá udělalo. Co říkáte?

A byl i obratný tah čerstvějšího data, jímž jste si opět domnívali posloužit: to když jste pomáhali vyčarovat onen klopotný systém k přepočtu volebních hlasů na parlamentní mandáty. Kiš kiš, modří opeřenci! Připadalo vám tak výhodné osekat možnosti menších stran ve víře, že se lépe obejdete bez nich. A on se vám ten bumerang vrátil.

Dosněno jest, voda vzala představu většin, nepotřebujících podporu té partajní droboty, už jste zjistili, jak velice byste potřebovali například nějakých šest mandátů navíc, co o ně díky vaší chytrosti přišli zelení. A může být ještě hůř, neboť i v budoucnu přijdou jakési volby, třebaže není obyčejem politiků myslet víc než na čtyři léta dopředu. Když už past sklapla vlastní nožičku tentokrát, pomněte toho aspoň napříště. Ďábel, lapající pošetilé duše slibem výhod na účet jiných, vám bude dozajista našeptávat - dohodněte se, miláčkové, s rudými konšely na změně volebního zákona, zvedněte laťku na deset nebo i víc procent, anebo rovnou zaveďte většinový systém, abyste se zbavili těch malých otravů a navěky si zajistili střídání vlád, jednou vlastní, jindy narudlé...

Vzpomeňte si, jak dopadl doktor Faust, a odmítněte tu nabídku. Neboť nikde není psáno, že se sami nemůžete stát tím malým a přebytečným, pro nějž je narafičena vysoko zdvižená laťka.

S ohledem na výsledek voleb pak připojuji třetí ... tentokrát ne strouhání mrkvičky, spíš připomínku lecčí domýšlivosti. Neboť to byla vaše partaj, modří ptákové, která ne tak příliš dávno rozpoutala pod taktovkou svého mentora a mudroslovce národovecký tanec, provázený šlehy proti odvěkým nepřátelům v Zašumaví, jakož i stavbami pomníků a ústavními dodatky k oslavě prezidenta Odsunovatele. A s vámi i valná část lidu českého, dodnes nacházejícího potravu své dějinné spravedlivosti v poukazu na vinu někdejších spoluobčanů německého jazyka, kteří se před sedmdesáti lety zbláznili a v demokratických volbách na sebe upletli bič v podobě jistého Konráda Henleina.

Že nepomíjející a ničím nesmytelný zločin? Důvod k nesmiřitelnosti? Pozor, spravedlivci. Nemusí ani uplynout dalších sedmdesát let, aby se vaši dědicové ptali - jak jste se zbláznili vy sami, že dobrá polovina vás byla hotova uplést na sebe ve svobodných volbách bič komunismu? Co chcete vyčítat Sudeťákům let třicátých? V čem se od nich lišíte, ledaže oni udělali tu hloupost jednou a z nevědomosti, kdežto vy jste na nejlepší cestě zopakovat to šílenství při dobrém vědomí a podruhé? Sudeťáci skončili v Bavorsku; kam byste museli být odsunuti vy?

Ale nechám již pošklebování; to, čeho jsem byl v Čechách svědkem v závěru letošních voleb, bylo vzdáleno vší slušnosti i demokratického mravu. Už při sledování televizního střetu obou velkopartajních předáků mě brali čerti: co to tady předvádíte, pánové? Ne soutěž idejí, ale holé hulvátství ... jak jinak vypadají televizní soutěže, na něž jsem z Německa zvyklý! Jejich účastníci se také někdy překřikují a skáčí si do řeči, avšak věcnými argumenty a ne nadávkami, urážkami, sprostotami. A jejich obecenstvo občas způsobně zatleská vtipnému výroku, neřve však hystericky, nemečí a nebučí, neřehtá se jako sjezd z řetězu utržených šílenců. Scénáristé onoho pokleslého pořadu přivedli do hlediště dvě party fandů, jednu v oranžovém dresu, druhou v modrém, a ti teď názorně předváděli, co jest v Čechách rozuměno pod pojmem demokratické diskuse. Nadšeně souhlasný řev pokaždé, ať vlastní rek vykvákne cokoli nejapného, výbuch záštiplné jízlivosti pokaždé, když pronese slovo stranický protivník, lhostejno zda chytré nebo hloupé, skutečnost nebo žvást.

V tu chvíli mi bylo vše zřejmé: co se přede mnou rozvíjí, je obraz této země a její politiky. Jejím vyjádřením není demokratické soupeření, ale tupomyslné fandovství. Proto česká politická scéna reaguje tak netečně na podlosti, jaké by všude jinde zvířily tajfun, v němž by se kácely trůny, rozpadaly partaje a končily kariéry. V Německu před časem stačil k pádu kancléře Kohla objev tajných volebních fondů (přičemž, nutno zdůraznit, nevplynul do soukromé kapsy ani fenik); v Čechách ani dramatické vystoupení pana Kubiceho nepohnulo voličskou veřejnost k podstatnějšímu posunu přízně. Jak také. Milionové a miliardové podvody, korupce na úrovni rozvojové země, metastázy organizovaného zločinu prorostlé do nejvyšších politických sfér, nájemné vraždy, nic z toho voliče nepřekvapí, to všechno zná a od představitelů svého státu celkem očekává, taková je holt politika a jiná nebude. Zato si můžeme překrásně zafandit, skoro líp než na fotbale.

A když volební mumraj vyvrcholil projevy pánů Paroubka a Klause, v nichž už nebylo po politické kultuře ani stopy, jen čirá, křečovitá nenávist ... bylo mi útěchou, že se přece jen nacházím v tradičně nebojovných (ať již nepoužiji mastnějšího termínu) Čechách a ne třeba v Peru či jiné krajině ohnivějšího mravu. Po takových slovech by tam už vyjížděly do ulic tanky a samopalníci by rozháněli parlament.

Nicméně je to všechno truchlivé a naděje skýtající jen maličko. Česká demokracie, do níž bylo už v sametovém začátku vsazeno semeno úlisné vypočítavosti, se octla hloub než v bezradném patu, z nějž - snad - může šikovný politik najít cestu ven. Nepřekvapilo by mě, kdyby šéfové nejsilnějších partají po nějakém upejpání spolkli jedovatou slinu a upekli spolu druhé vydání opoziční smlouvy. Byl bych však velmi překvapen, kdyby vedla k něčemu kalejšímu než jen k dalšímu prohlubování krize, v níž se z věci veřejné stává kupčení se zakázkami a z demokratického řádu fotbálek k potěše prosťáčků. Zmínil jsem se před chvílí o naději; zbývá ještě nějaká? Domníval jsem se donedávna, že by mohla být skryta v malých, neparlamentních, ale korupcí a mafiánskými kšefty neprokvetlých stranách. Ale jak se zdá, nebude z toho nic; mohutný potenciál nespokojených, nesocialisticky orientovaných občanů zůstane nevyužit, jejich kritické mínění se projeví v hospodách, ne však ve volbách. O kozí chlup se od sebe lišící straničky neodloží své žárlivůstky, nespojí se do jednoho proudu, neodplaví nános postkomunismu. Je to k pláči, ale po tuctu let čekání je asi marné vsázet na tuto zoufalou kartu.

Favoritem českého voliče, celého ustaraného, aby nepromarnil svůj hlas, jsou velké a střední strany, skýtající jistotu parlamentního zastoupení. Budiž. Je zvláštností tuzemské politky, že se s výjimkou komunistů jedná o soukromé kluby o nevelkém počtu členů; to je ovšem znamenité podhoubí k vytváření vzájemně podpůrných bratrstev na hranici nebo daleko za hranicí zákona. Jejich sítě by mohl rozplést a politice vrátit důvěryhodnost příval nových, demokraticky smýšlejících členů, jimž tento pojem ještě nesplynul s výhodičkami, nesnášejícími denní světlo. Kdyby český člověk přemohl svou desítiletími vštípenou nechuť k členství v partajích, kdyby se v nich angažoval, zaujímal vlivná místa, postupně vytlačoval zkorumpované zahnízděnce, možná bychom se za čas mohli přiblížit západnímu standardu, jenž není kdovíjak ideální, ale aspoň nezapáchá tragédií.

Jinak ... kolikátou pak už máme republiku? Třetí? Čtvrtou? Ta první, Masarykova, se zhroutila po dvaceti letech trvání snad pod údery osudu, ale je hodno pozoru, že jiné státní útvary tytéž údery přečkaly; i stojí za zamyšlení, nebylo-li v tom něco jiného, nějaké semeno omylů, nedomyšleností, snad i pýchy a nafukovačnosti, jež během jedné lidské generace vzešlo a vydalo ze sebe zkázu. Ubíhá sedmnáctý rok od sametové obrátky, trochu nadneseně nazývané revolucí. To už není do výměny generací tak daleko; s čím se shledáme, až nadejde rok dvoutisící devátý? Nebo třeba už ten osmý, zase volební? Dožijeme se v něm dalšího dějství úpadku, provázeného nenávistnou rétorikou a odhalenými superskandály, jež nicméně nezanechají stopy ve voličském výběru? Nebo se už konečně něco pohne, dřív než dějiny povědí své amen? Chtěl bych doufat. Ale abych se tak přiznal, moc se mi to nedaří.