Červenec 2006

Politická korektnost

Benjamin Kuras

„Politická korektnost“ (anglickou zkratkou PC) je jev, který na Západě kvete už nějakých patnáct let – odstartoval přibližně zároveň s pádem komunismu. V Česku se chytá jen zvolna, protože se příliš podobá staré dobré socialistické pokrokovosti, kterou Češi ještě úplně nevydýchali. Pod záštitou Evropské unie se mu ale už dlouho neubrání, stojí na něm téměř všechny evropské zákony a regulace. Je marxistického původu a dal by se nejjednodušeji popsat jako myšlenková tyranie vůči normální většině, fungující tak, že předstírá ohleduplnou a soucitnou laskavost vůči všem možným nenormálním menšinám, které vnímá jako tak či onak znevýhodněné a musí je proto zvýhodnit. Těch si dokáže navymýšlet tolik, až z nich udělá privilegovanou většinu a z normální většiny znevýhodněnou menšinu. Mezi takovéto menšiny zařazuje všechny, kdo se nějak liší od většinového normálu. Kromě menšinových etnik třeba homosexuály, tělesně a duševně postižené, intelektuálně zaostalé či pomalé, nedostatečně vzdělané a tu a tam dokonce i praktikující zločince. Vychází při tom z přesvědčení, že tyto znevýhodněné skupiny se a priori nemohou dopouštět ničeho nesprávného, a jestliže se toho dopustí, je to vina té zvýhodněné většiny, která je svým neohleduplným chováním k tomu utvořila.

PC začala nejprve jako jev lingvistický, nahrazováním slov a pojmenování, které třída samozvaných ideologů pokládala za urážlivé, ponižující, či nedostatečně ohleduplné vůči vybraným skupinám. Tím se mnohá do té doby normální pojmenování stala pro slušné lidi nepřijatelná a nepoužitelná.

Mírnou formou lingvistické politické korektnosti v češtině je postupný zánik kdysi běžných a krásných slov jako mrzák, blázen, hluchý, slepý nebo chorý a jejich nahrazení korektními ale kýčovitými pojmy jako tělesně postižený, duševně postižený, neslyšící, nevidomý, nemocný. V angličtině tato výměna zachází až do absurdit jako „člověk tělesně (duševně) znevýhodněný“ nebo „člověk odlišných schopností“. Impotenci v diagnózách nahradila „erektilní dysfunkce“. A u zaostávajících žáků se slovo „neúspěch“ při známkování má na návrh labouristických myslitelů nahradit frází „odložený úspěch“.

O stupínek výš – ale pořád jakž takž neškodná - je korekce takzvaného „sexismu“, která upravuje třebas i tradiční náboženské texty tak, aby jména Boží byla v gramatickém kontextu pohlavně neutrální a nebyla spojována s mužským rodem. A jednu dobu feministky navrhovaly, aby se vedle history (jeho story) učila taky herstory (její story). Ještě o něco nad ní stojí korekce slov používaných u osob páchajících trestné činy. Tak se z mladistvých delikventů stává „riziková mládež“ – která za své činy nemůže a neručí. O další stupínek výš je jazyková opatrnost etnická, jejíž nejnovější absurditou je zákaz žádat v kantýnách britské policie a dalších státních úřadů „černou kávu“, pro případ, že by to urazilo některého černocha. Místo toho je nařízena „káva bez“, tedy bez mléka, protože v Británii se káva – stejně jako čaj – podává automaticky s mlékem, pokud si neřeknete jinak. Z obav, aby se neurazili muslimové, se u zločinů spáchaných muslimy uvádějí pachatelé jako „Asiaté“, což ale zase uráží Indy a Číňany. Jenže o těch se ví, že za to nebudou nikoho vraždit, takže politická korektnost obsahuje i prvek zbabělosti.

Náboženská ohleduplnost k menšinám vede v anglosaských zemích k zákazu “veselých vánoc“ nahrazovaných „zimními svátky“ nebo „prosincovými prázdninami“, „svátečními dárky“ a dokonce „svátečním stromkem“, a městská rada Birminghamu si místo vánoc vymyslela nové důmyslné jméno Winterval čili „zimní interval“.

Politická korektnost vychází z historicky ověřeného vědomí, že jazykem, jakým člověk jevy pojmenovává, se utváří způsob jeho vnímání světa a událostí. A že jazyk se tak stává důležitou formou myšlenkové a společenské kontroly občanů. Protože změněný výběr slov mění i naše myšlení, a to směrem od normálního konzervativního tradicionalismu (politické nesprávnosti) k pokrokovému inženýrství lidských duší (politické správnosti), funguje jako účinná cenzura a omezení svobody projevu.

Politicky nekorektního činu se Češi a ostatní nováčci v EU dopustili tím, že stranili Americe a ne Francii, za což je Chirac hned usadil, aby nepropásli příležitost učit se mlčet. Nevěděli, chudáci, že Amerika je v Evropské Unii už několik let sprosté slovo a podporovat ji patří k nejhorším projevům politické nekorektnosti. Politicky korektní je naopak kšeftovat se Saddámem Husajnem a financovat z evropských daní palestinské teroristy a jejich školy vychovávající batolata k sebevražedným útokům na Židy, kteří jsou podle politicky korektního koránu „potomky opic a prasat“.

Rovněž politicky nekorektní byla v postkomunistické střední a východní Evropě privatizace, která zašla příliš daleko k thatcherovskému modelu a musela se před vstupem do EU zpomalit až opětně postátňovat, přičemž nejhoršími provinilci byli Estonci.

Politicky korektní je podle vzoru EU zvyšovat daně, protože ponechávat příliš mnoho peněz občanům na útratu by bylo politicky nekorektní. Aby ale mohli udržovat ekonomiku v úspěšném chodu, je politicky korektní jim usnadnit vypůjčování a politicky nekorektní jim připomínat, že to někdy budou muset vrátit. Třeba se najde někdo, kdo to za ně politicky korektně zaplatí nebo jim ten dluh odpustí. Tím bude nejpravděpodobněji daňový poplatník, proto je politicky korektní zvyknout ho na vysoké daně.

Politicky nekorektní by bylo Čechům vyčítat nedostatky, za které podle principů politické korektnosti nenesou žádnou odpovědnost, protože byli obětí historických okolností, které z nich udělaly, co dnes jsou a co by nebyli, kdyby se historické okolnosti vyvíjely jinak.

Je tedy politicky nekorektní po nich chtít, aby se chovali jako „Stará Evropa“ a naopak je politicky korektní, že se „Stará Evropa“ začíná chovat jako oni.