Červenec 2006

Podvědomí voliče a volby

Emanuel Mandler

Výsledek voleb vlastně víceméně každého překvapil. „Pravicoví“ voliči a autoři (k nimž patřím) těžko chápou, jak se mohla Paroubkova neomalenost a zjevná snaha ovládnout státní správu líbit takovému množství voličů, že ČSSD získala jen o 3 % méně hlasů než vítězná ODS. Z mnoha příčin stojí zato všimnout si jedné, o které se hovoří málo. Je to velmi důležitá nevědomá (podvědomá) část voličova vztahu k politice, silně ovlivněná pamětí národa, přesněji řečeno ostrůvky paradigmat, které v ní přetrvaly. Tyto vrstvy se určitým způsobem poskládaly právě ve volbách a měly vliv na jejich výsledky. Pokusím se na hlavní z nich rozpomenout.

Začněme stále trvající vrstvou podvědomé letargie po první republice, jejíž součástí je odpor k šlechtě a částečně i ke křesťanským církvím (obojí v dalším vývoji zesílilo a nyní se jistě podílelo na volebním neúspěchu lidovců) i přesvědčení o vrozené demokratičnosti českého národa.

Druhou podvědomou vrstvu tvoří komplex z mnichovské dohody a vědomí, že Západ tehdy nechal Československo na holičkách. Tato část paměti se dnes modifikoval v antiamerikanismus a v přátelský vztah k Rusku a posiluje levici.

Následuje vrstva vzpomínek na období 2. republiky a protektorátu. Přetrvávají v ní city nesmiřitelného odporu vůči velkým majetkům a vůči Němcům. Tato nenávist, kterou posílila poválečná revoluce vyhnáním Němců a všeobecnými konfiskacemi větších podniků, byla až dosud všeobecná, a tak udržovala koexistenci různorodých politických směrů a stran.

Nejsložitější nevědomá vrstva psychiky většiny voličů se vztahuje ke čtyřem desetiletím komunistickému režimu. Obsahuje jak všeobecné zklamání z vlády KSČ a z dalších majetkových konfiskací, tak sentimentální vzpomínky na revoltu roku 1968 i na pokoření Sověty a Husákovými normalizátory. Hlavně ovšem uspokojení z toho, že se obyvatelstvu podařilo přežít na základě socialistického konsenzu s režimem, konsenzu, který vyčlenil osobní život z politiky. Dnešní voliči si jen málokdy uvědomují, že obě tyto sféry zůstaly pod vedením tehdejšího režimu spojeny. Televizní pořady – komunisticko-plebejské pohádky, estrády, seriály i zpravodajství – útočily mimo jiné právě na divákovo nevědomí. (Dnes se reprizují). A posléze – podvědomí si dobře zapamatovalo tehdejší „jistoty“.

Vezmeme-li v úvahu základní nevědomé vrstvy v psychice řadového českého občana ve vztahu ke společnosti a k politice, pomůže nám to pochopit snadný vzestup komunistické strany, neoproštěné od totalitních tradic, rehabilitaci komunismu ze strany vlády, stále výraznější Paroubkův příklon ke komunistickým stanoviskům i výsledky voleb. Proč tolik voličů přijalo komunistickou ideologii do té míry, že výzvy radikálních antikomunistů spíš extrémní levici prospívají, než aby jí škodily? Jak to, že Jiří Paroubek mohl klidně prohlásit před volbami, že by chtěl komunisty „vychovat“, aby je mohl postupně vtáhnout do vlády? Premiér svou agresivní volební kampaní útočil také na výše zmíněné vrstvy voličova podvědomí, zejména na vztah ke komunistickému režimu. Měl značný úspěch.

Nicméně: ve vztahu k minulému režimu je u mnoha lidí vztah vědomí a nevědomí v rozporu; jde o jakousi schizofrenii. Významná část obyvatelstva souhlasí s protikomunistickými stanovisky a je ochotna se jimi částečně řídit. Kupříkladu právě ve volbách. Podvědomí se však účinně brání. Kolik z nás se bez znechucení dívá na normalizační agitační seriály i na nenávistné pohádky a domnívá se, že KSČM a ČSSD jsou běžné, neškodné politické strany?

Na voličskou schizofrenii se bude spoléhat parlamentní levice i při konfliktech, které pravděpodobně budou doprovázet sestavování nové vlády. Uvidíme…