Červenec 2006

Začne už politická krize?

Emanuel Mandler

Při všech rozepřích se v nedělních Otázkách Václava Moravce všech pět šéfů parlamentních stran shodovalo v tom, že patový výsledek voleb nesmí být počátkem politické krize v Česku. Jenomže jde o pouhé zdání. Politická krize nemůže vzniknout, protože už v Česku dávno je. Vznikla, jakmile Jiří Paroubek v čele vlády zahájil tažení, jehož cílem se vší pravděpodobností bylo vnést do demokratického státního zřízení co nejvíc nedemokratických prvků, ovlivnit tak volby a umožnit sociální demokracii zmocnit se co největší části státní správy. Sociální demokracie, i když pod Paroubkovým vedením podstatně zesílila, přece jen by sama nebyla schopna dovést toto tažení k význačnějším výsledkům. Jiří Paroubek proto před volbami energicky prosadil rehabilitaci komunistické strany a uzavřel s ní sice neformální, zato však pevné spojenectví. Bylo účinné: umožnilo levici prosadit nové nedemokratické zákony (viz za všechny nový zákoník práce) a mocensky ovládnout resorty zdravotnictví a kultury. Počínající politická krize byla zřejmá už z toho, že velké množství z nových zákonů prezident republiky vetoval a že komunističtí a sociálně demokratičtí poslanci ve Sněmovně pravidelně prezidentovo veto přehlasovali.

Zřetelným příznakem krize byla situace ve vládní koalici.Ta držela pohromadě jen formálně, a to tím, že ve vládě byla zastoupena prakticky již neexistující Unie svobody a KDU ČSL, která stále ostřeji vystupovala proti sociální demokracii, aniž dokázala vystoupit z vlády. Zákony, které by pro odpor lidovců vláda nepřijala, prosadila sociální demokracie ve Sněmovně bez obtíží s pomocí komunistické strany.

Již v druhé polovině minulého roku zahájil Jiří Paroubek předvolební kampaň. Byla nebývale ostrá, agresivně, nekorektní a demagogicky napadala ostatní strany. Velká část voličů nevěděla, že je to eskalace úsilí o ovládnutí základních pozic ve státě. Takové poznání jim ostatně znesnadnily pravicové strany, které se na rozdíl od levice nevzchopily k efektivní spolupráci a zjevně podstatně podcenily vážnost situace. Lidovci zůstali ve vládě a ODS se tvářila blazeovaně, jako by se nic nedělo a volby se měly konat za rok. Sociálním demokratům stoupaly preference tak rychle, že vše nasvědčovalo blížící se katastrofě.

Teprve těsně před volbami přišel deus ex machina; cosi a kdosi jako Pepa z Hongkongu. Kubiceho tajná zpráva (která se okamžitě dostala na veřejnost) neobsahovala sice důkazy, ale sdostatek obvinění z podvodů a úplatkářství ve státní správě. Jsou toho druhu, že voličovi připomínají situace známé z vlastní zkušenosti. Tento nekorektní zásah nepochybně inicioval stoupenec pravice; zpráva také svým způsobem přispěla k vítězství ODS. Její zveřejnění těsně před volbami není neomluvitelné, protože volby byly mimořádné: šlo o charakter státu.

To ostatně naznačil patový volební výsledek, národ je rozdělen. Ne snad na příznivce reforem (ODS) a stoupence daného stavu (levice), nýbrž na pravici, která se snaží zachovat demokratický charakter státu, a na levici, usilující pod Paroubkovým vedením o návrat mnoho let nazpět.

Václav Havel se před časem vyjádřil v tom smyslu, že komunisté nejsou pro naši demokracii největším nebezpečím. Kdyby dodal, že větší hrozbu představuje Paroubkova stále více komunistická sociální demokracie, byl by blíže k pravdě. Celá pravda však je, že největší nebezpečí hrozí od spojenectví obou těchto extrémně levicových stran a od jejich úsilí získat co největší moc ve státě. Pravice se jistě pokusí jim v tom zabránit. Musí se ovšem vyvarovat hrubých chyb, kterých se dopustila v předvolebním období.