Červenec 2006

Beránek Boží

Ivan Špaček

Autobus polepený plakáty se konečně rozjel. Hanka se dívá z okna, ztracena v myšlenkách jako všichni ostatní. Ticho je rušené pouze brumláním motoru a vrzáním karosérie při kodrcavém průjezdu občasným výmolem. Cesta do Prahy je vždycky příjemným dobrodružstvím, tedy skoro vždycky. Autobusem zní kytara, kluci a holky laškují a učitelé sedící v sedadle vedle řidiče se dozadu moc nedívají, obvykle čtou nebo spí. Učitelka dneska nedělá ani jedno ani druhé, upřeně se dívá před sebe pláčem zarudlýma očima a vypadá nesmírně unaveně stejně jako většina lidí v autobuse.

Počítám, že jsme všichni v šoku. Teda nejenom my v tomhle autobusu. Celý národ. Takže Jan Palach dosáhl čeho chtěl. Vytrhnout nás z nečinnosti, z odevzdanosti, že smíření se s osudem. Protože člověk si zvykne na všechno. Jaké to asi bylo při německé okupaci? Trvala šest let, to je dlouhá doba. My jsme v tomhle sajrajtu ani ne rok a život jde dál. Teda šel, teď se zastavil a celý národ čeká se zatajeným dechem co se stane. Vzplane další pochodeň? Jan Palach mluvil o sobě jako o pochodní číslo jedna. Takže asi přijde druhá, možná třetí. Čtvrtá? A co se změní? Pochodeň, to je snad od slova "pochod". Pochodovat s pochodněmi, na to si potrpěli nacisti. Vyznavači ohně, to zní pohansky, do ohně se házejí oběti, případně knihy. U nás se sice knihy nepálí, ale házejí se do stoupy, nevím přesně, co to slovo znamená, ale mám takový dojem, že se ve stoupě změní knihy na materiál na výrobu papírů, z prachu jsi a v prach se obrátíš, dvě formy pohřbu knih, žehem nebo hnitím.

Českou obdobou pochodňového průvodu je lampiónový průvod, smrdutý neukázněný plamen nahrazen spořádanou svíčkou hořící v uzavřeném prostoru. Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod.

Učili jsme se dějiny dělnického hnutí, což je podle mého názoru název neodpovídající skutečnosti. Jedná se o hnutí vysněné profesory a právníky, tedy příslušníky středních tříd známých jako buržoazie, kteří vědí, co je pro dělníky dobře, aniž se jich na to ptali. Připomíná mi to scholastické dumání o počtu andělů na špičce jehly. Základním kamenem všeho je názor, že dělník vykonávající činnost, kterou intelektuálové tajně pokládají za ponižující a nudnou, tedy fyzickou práci, chce být osvobozen. Cítím za tím i komplex viny, pokud někdo vykořisťuje práci dělníků, tak to je právě střední třída, která posílá své děti získat vyšší vzdělání, aby nemusely míchat maltu a házet lopatou a tedy aby tyly z ovoce úsilí dělníků. Neříkám "dělnická třída" protože si nejsem jistý, že existuje. Existují individuální dělníci, kteří jsou obvykle bohabojní a spíš konzervativní. Radikály bývají dělníci, kteří mají ambicí nebýt dělníky. Leží na zádech na podlaze obchodu, kopou do vzduchu nožičkami a mávají ručičkami, vyřvávají svou frustraci, protože nemohou vždycky mít, co chtějí. Nekonkrétní zloba, kterou cítí k celému světu je konkretizována v intelektuálovi, kterému jejich světabol zapadne do teorie o třídním boji. Pozorujte hněv dělnické třídy!

Komunistický manifest a komunistické popěvky v sobě obsahují mesiášské prvky. Poslední bitva, jinak řečeno Armageddon. Bitva, ve které zvítězí dobro nad zlem a to skutečně nadobro, neboli navždy. Na Zemí vypukne ráj za cenu hromadného vraždění, při každé bitvě jsou obětí, že? A ta poslední bude bitvou všech bitev, takže obětí bude nejvíc. Asi proto se komouši nepřátel nebojí, na množství nehledí, což je zase hustitský chorál, tedy další české mesiášské hnutí. Spasíme svět tím, že vyvraždíme všechny nevěřící, což je myšlenka, která ne a ne odejít. Na okamžik potlačena, vrací se znovu a znovu v různých formách. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Jestli se zhroutí komunismus přijde něco jiného, rovněž založeného na víře ve svaté poslání a výjimečnost té které skupiny lidí. Abraham získal moc nad národem tím, že jej identifikoval jako Bohem vyvolený, se kterým měl přímý kontakt pouze on. To mi zní jako politický akt. Jako obvykle, nevěřící musí být pozřeni nebo odstraněni. A dáme se na další pochod, hořící lidská pochodeň nám osvítí cestu abychom nezabloudili. Ježíšmarjá!

Je v tom určitá míra arogance. Lidem se musí ukázat kudy kam, neboť nejsou sami o sobě schopni si vybrat správné. "Vybrat si správné" znamená vybrat to, co já pokládám za správné. Dokopat je k Pravdě. Idealisticky mladý muž zemřel hroznou smrtí, protože se mu nelíbí média okupační armády, která nepřesvědčí nepřesvědčené. Mně ani příliš Zprávy nevadí. Nebo stanice Vltava. Nečtu je a neposlouchám. Rusové mi vadí, ale ti jsou někde zalezlí, v Liberci se moc neukazují. Klíčovým slovem asi je "zatím". Jednoho Rusa jsem viděl na chmelu. Lesy všude kolem byly plné vojáků, ale úspěšně jsme je ignorovali. Nebylo to příliš těžké, zůstávali mezi stromy. Asi se zakopávali nebo co.

Seděl jsem na převráceném kýblu vedle kombajnu utahanej jako kotě, včera jsem to v hospodě trochu přehnal a tak mě bolela hlava a neměl jsem moc hlad. Díval jsem se s nechutí na mírně okoralý krajíc chleba s unaveně vyhlížejícím kolečkem salámu. V té chvíli na mne padl stín a tak jsem zvedl oči, abych se podíval kdo to otravuje. Stal tam voják, teda vlastně vojáček. Vypadal tak na patnáct. Měl na sobě zmačkanou světle zelenou uniformu, kožený opasek s hvězdou ze kterého visely plátěné pytlíky, z nichž vyčuhovaly zásobníky do samopalu, který měl na zádech. Díval se hladově na mou svačinu a vypadal tak mizerně, že jsem mu bez uvažování vrazil do ruky krajíc s tím podezřelým salámem. Psalo se sice po zdech "okupantům ani vodu", ale tenhle kluk nevypadal hrozivě. Podíval se na mne s otázkou v očích. Kývnul jsem, usmáli jsme se na sebe a mě napadlo, že jsem vlastně kolaborant. Ale zrovna nebyl nikdo kolem, všichni šli dovnitř, aby unikli žáru poledního slunka. Vojáček si doslova dávil na krajíci chleba, asi bude pravda, že nemají žádný proviant. Nacpal to do sebe jako kdyby čekal že mu to někdo vezme.

Najednou jsem slyšel za sebou zvuk vtáhnutého vzduchu do plic. Otočil jsem se. Stala tam Petronila s rukou u úst a s očima navrch hlavy.

"Rusák!" zalapala po dechu. "Co tady dělá?" otočila se ke mně.

"Cpe se chlebem", konstatoval jsem.

"Kde to vzal?"

"Dal sem mu to", přiznal jsem se.

Vojáček, který při prvním zvuku sáhl na žádá pro automat zaváhal. Díval se na Petronilu snad ještě hladověji než na ten krajíc chleba. Petronila se zahihňala, což je u ní neobvyklé.

"Takový dítě!" žasla.

"Ale dítě se samopalem", varoval jsem ji. Vzpomněl jsem si, jak nám vyprávěla učitelka o své zkušenosti s Rudou armádou. Teda Fafková je stará panna, je nesmírně ošklivá a pochybuji, že byla pohlednější za mlada, takže vzpomínka na pokus o znásilnění sovětským vojákem měl pro ni asi zvláštní cenu, což je myšlenka, za kterou bych se měl stydět, ale nestydím. Vyprávěla s gustem a s viditelným potěšením, vždycky když se dostala k pasáži o tom, jak dala Rusákovi facku, až se mu otočila hlava, tak se jí rozzářily oči a uchechtla se. Rusák po té facce zřejmě přišel k rozumu, podíval se na to, s kým má vlastně tu čest a odešel, nejspíš hledat díru po suku v plotě.

Vojáček pokukoval dál po Petronile, ale vrátil se ke krajíci chleba. Spolknul zbytek a díval se hladově na půl krajíce, který měla v ruce.

"Třeba nějaký chleby zbyly", řekla Petra a odešla směrem k budově. Po chvíli se vrátila s davem kluků a holek. Donesli s sebou košík s chleby, které nikdo nechtěl, donesli i konev s čajem orůžovělým jahodovou marmeládou. Vojáček se vděčně cpal a mezi sousty odpovídal na otázky. Řekl nám, že je Kyjeva, že není Rus, ale Ukrajinec, že neví, proč je tady, ale že je voják, takže musí poslouchat. Uvolnil se, seděl taky na kýblu, ale pořád žvýkal. Je neuvěřitelné, co jídla se vejde do tak malého tělíčka.

Z ničeho nic se přikrčil s hrůzou v očích. Díval se k lesu. Otočil jsem se a viděl jsem tři vojáky s oficírem vycházet směrem k nám.

"Schovejte ho!", zašeptal jsem. "Voni by ho zastřelili!"

Stoupli jsme si kolem vojáčka, který se krčil za námi na zemi. Patrola se přiblížila ke statku, oficír se na nás podíval, cosi se zeptal, ale všichni se k němu obrátili zády. Pokrčil rameny a zavelel k ústupu. Zmizeli zase v lese a pobledlý vojáček vylítl jako vyděšený zajíc a pelášil ke svým. Takže jsme chránili vojáka okupační armády vlastními těly.

Druhého Rusa jsem viděl stát na křižovatce před poštou. Přijel gazík, vyhodil regulovčíka s plácačkou v ruce a zase odjel. Rusové zřejmě skutečně přijeli do lesa, zatřásli stromy a co spadalo, navlékli do uniforem. Regulovčík vypadal, že se ještě neholí, byl špinavý, uprášený a nesmírně mladý. Mrkal modrými očíčky na nepřátelský dav kolem sebe a bylo vidět, že touží být někde, kdekoliv, jinde. Vzduchem lítaly nadávky, lidé mu hrozili pěstmi a mně ho bylo líto. Teda bylo mi ho líto do té doby, než z ramene strhl automat a zařval přeskakujícím hlasem "Budu streljat!".

Chvíli to vypadalo na masakr, lidé se ani nehnuli, zřejmě mu nevěřili, přestože odjistil zbraň. Najednou si před něj stoupla bělovlasá stará paní a začala mu spílat dokonalou ruštinou. Obvinila ho že pochází z nepravděpodobné rodiny, cosi jako Mauglí, ale horší. Pak ho vyzvala, aby ji teda zastřelil, je už stará a na životě jí nezáleží.

Klučina zaváhal, dal prst na spoušť, ale pak pustil samopal na zem a rozplakal se. Po zaprášené tváří se mu kutálely slzy jako hrachy, zanechávaly po sobě růžové pěšinky a dopadaly na zem. Stará paní ho objala a cosi mu tiše šeptala.

Takže Rusové jsou neškodní mladí muži, na které stačí udělat "bububu" a oni se obrátí a vrátí se odkud přišli.

Asi sotva. Tak si říkám, že stačí dát puberťákům do rukou zbraň a ti budou s potěšením vraždit. Lidí kteří jen tak z dlouhé chvíle zničí, co jim přijde pod ruce, či přepadnou pensistu a zmlátí ho, viditelně nemají žádné zábrany. Nemusím se ani moc snažit a vzpomenu si na pár lidí, kteří by spoušť bez váhání zmáčkli, babička nebabička.

Ovšem kromě vlčat jsou tu i beránci. Jsou hezčí na pohled, bělostné rouno a nevinnost účelu. Rozené k obětování na oltáři něčeho. Beránek Boží Jan Palach.

Nerozumím hrdinům. Nemyslím, že bych měl potíže bojovat se zbraní v ruce proti vetřelcům. To zní jako věta z ruského válečného románu, ale skutečně tak cítím. Čemu nerozumím, je sebevražda z demonstračních důvodů. Dejme tomu hladovka, teda ta skutečná, ne jako ta, kterou držel klub T.G.M. na náměstí před radnicí. Vandráci a vandračky leželi ve spacácích u schodů do radnice hned vedle Radničního sklípku, odkud se valí vůně guláše a svíčkové. Slyšel jsem, že jim tam v noci nosili jídlo a docela tomu věřím. Po dvou třech dnech vypadali hladovkáři svěže a spokojeně. Po dalších třech dnech je to přestalo bavit a zmizeli. Tak trochu mi to připomíná naše školní demonstrace proti americké agresi ve Vietnamu. Už vidím, jak americký velvyslanec posílá Johnsonovi depeši: "Žáci ZDS z Liberce 1 vyjádřili svůj nesouhlas s vVaší politikou. Žádám vás, abyste ihned vydal rozkaz ke stáhnutí armády z Vietnamu dříve, než dojde k nové demonstraci následované nedozírnými důsledky." Asi jako Rusové odtáhnou, protože dvacet trampíku z Liberce má hlad. Nějak mi to nepřipadá pravděpodobné. Znamená to tedy že jsme zcela a úplně

bezmocní? Asi jo. Co z toho tedy plyne? Co děláme, děláme hlavně sami kvůli sobě. Abychom si uchovali sebeúctu. Naději do budoucna. Když se všichni posereme, případný obrat k lepšímu nás přivede jenom do rozpaků.

"Tatínku co jsi dělal při okupaci? Jakým způsobem jsi přispěl k boji za svobodu?" Tyhle otázky jsem se nikdy táty nepoložil. Asi proto, že znám odpovědi. Táta se narodil roku 1921. Z Ptáčníkovy knížky vím, že to byl ročník který byl odveden na práci do Říše. Jediné výjimky byli ti, kteří pracovali v oborech, které byly "nepostradatelné pro válečné úsilí." Táta odveden nebyl. Pokud vím, tak dělal pro Philipsku v Praze. Teda něco s elektronikou. Po válce sloužil v československé armádě jako radista. S potěšením vykládal, jak "mlátili Němce přes huby". Taky říkal, že slavili všechny svátky všech náboženství takže většinou měli volno. Ovšem připadá mi, že ho bavilo porušování ženevských konvenci víc.

Z občasných zmínek tipuji, že pracoval u Philipse na výrobě vysílaček pro ponorky. Mluvil taky o periskopech, jeden jsme měli na půdě. Vždycky, když viděl válečný týdeník, tak se rozčiloval, že to jsou všechno podvody. Prý viděl, jak se to dělá, viděl, jak se natáčely námořní bitvy za pomocí modelů a animační techniky. Měl tedy něco společného s výrobou německé filmové propagandy?

Okupace neokupace, život jde dál. Člověk se ožení nebo vdá, má rodinu, byt, nábytek, jídlo, oblečení, za to všechno je třeba zaplatit a to spoluprací s autoritami, které vlastní všechno. Teda v totalitních systémech, kterým nacistická říše byla a komunistická je. Ta, která se vrací. Že se vrací, je bez pochyby. Pomaloučku polehoučku utahují smyčku kolem našich chřtánů, až se snaha nadýchnout se stane natolik silnou, že uděláme všechno pro to, abychom přežili.

A pak je tu Jan Palach. Musel to být do určitě míry fanatik. Bolest, kterou prošel před smrti, si dovedu představit alespoň částečně. Experimentoval jsem s modely raket. Pohánělo se to válečky které vyráběl Pepan. Kdyby někdy vypukl požár v domě, kde Pepan bydlí, tak by asi celá budova odstartovala jako raketa. Vytáhl zpod postele krabici plnou TPH, teda tuhé pohonné hmoty. Viděl jsem tam určitě přes sto těch černých lesklých válečků. Jeden z nich jsem dal do rakety, kterou jsem vyrobil. Zapálil jsem doutnák a čekal co bude. Když dohořel těsně k tělu rakety, tak zhasl. Byl jsem natolik blbej, že jsem raketu vzal do ruky a díval se co je. V tom momentu se palivo vzňalo. Raketový plamen mi olízl čtyři prsty na právě ruce. Dodnes tam mám jizvy. Maso shořelo až na kost. Ani to moc nebolelo, teda nejdřív. Došel jsem domů a zkoušel jsem si dát na spáleninu máslo, jak to vždycky dělala máma. Rány začaly šíleně pálit. Jediná věc která fungovala proti bolesti bylo ponořit ruku do studené vody. Problémem bylo že voda v kýblu byla během půl hodiny příliš teplá na to, abych necítil bolest. A tak jsem strávil celou noc tím, že jsem běhal do koupelny a vyměňoval vodu v kýblu. Ráno jsem šel do nemocnice, kde jsem tvrdil že jsem omylem strčil ruku do kámen, což mi doktorka samozřejmě nevěřila, ale já na tom trval, nechtěl jsem přivést Pepana do průseru. A to byla jenom ruka a to ani ne celá. Jakou bolesti musel projít Palach? V nemocnici ho asi nacpali morfinem či čím, takže strávil zbytek života v podstatě v bezvědomí. A zas to otázka, čeho tím docílil?

Autobus zpomalil a zastavil. Zasyčely pneumatické dveře. To už jsme tam? Probral jsem se a rozhlédl jsem se kolem sebe. Stojíme uprostřed silnice v polích. Proč jsme zastavili? Autobus se zakolébal. Znovu jsem se díval do ústí zbraně, ale tentokrát jsem neměl kam se schovat. Voják, který stal vprostřed uličky se rozhodně nedá klasifikovat jako vojáček. Chlap jako hora, tvář modrá drátěným strniskem, tvrdá, jako tesaná z kamene. Na hlavě má modrou baretku s lesklým odznakem. Jeho uniforma není z obvykle pytloviny, vypadá profesionálně a nebezpečné. Stojí vedle řidiče, u boku nachystaný samopal s rezervními zásobníky přilepenými bílou chirurgickou páskou a tváří se, jako kdyby mu neudělalo nic víc radosti, než si vystřelit. Seděli jsme bez hnutí, báli jsme se i dýchat.

Vstoupil důstojník, oholený, vyholený a nablýskaný. Autobusem se agresivně roztáhl pach kolínské. Pomyslel jsem si, že se v ní snad vykoupal, ale to byla jenom letmá myšlenka, hlavní bod soustředění sídlil uprostřed černé díry hlavně automatů. Důstojník se otočil k učitelce a cosi ji říkal. Seděli jsme s Hankou v našich oblíbených místech, tedy na sedadlech naproti sobě umístěných nad zadními koly autobusu, kde si oba dva můžeme natáhnout naše dlouhé nohy, ty její uvnitř chráněné mými, takže Hanka seděla zády ke směru jízdy a tedy i zády k nebezpečí. Uvažoval jsem, jestli bych stihnul ji strhnout k zemi, až začne voják střílet. Jestli začne střílet. Možnost, že by se tenhle geroj rozplakal a pustil zbraň se zdála být velice nepatrnou.

"Chce, abychom sundali z autobusu hesla!" oznámila učitelka. Vypadala rozčileně a vystrašené zároveň. Oficír vystoupil z autobusu následován vojákem. "Prosím vás, sundejte to" řekla tiše. Nedívala se na nás, měla přivřené oči, jako by spala a trochu se kymácela. Po pěti minutách přestal autobus vypadat jako agitační středisko a vrátil se k původní špinavé červenosti. Oficír se otočil a odcházel směrem k pahorku vedle silnice, kde stal zelený tank s bílým pruhem na hřbetě. Takže je asi dobře, že jsme se nevzpouzeli. Počítám, že za tím kopcem je zaparkovaná houfnice či dvě, možná taky rota kozáků v papachách s rudou stužkou s tasenými meči sedí na koních, "Urááá" na nepřátele revoluce, teda nás a já ucítil záchvěv nenávisti a bezmocnosti, teda hlavně bezmocnosti, protože bezmocní skutečně jsme, tiskneme letáky, absurdně na cyklostylu náležejícím okresnímu výboru strany, teda komunistické, blány placené z fondu časopisu OKO, teda vlastně Parlamentu, to jméno mě napadlo když jsme, Hubert a já, seděli v putyce toho jména, teda Parlament, v meziposchodí radnice, kde venku už déšť smyl krev z dlažby a vítr odvál papíry se jmény zastřelených kluků, letáky roznášejí holky a rozdávají je na ulicích, což zatím ještě jde, co bude až přituhne? Budeme jako Mladá garda, stejně je to komické, že dokáži myslet jenom v termínech odboje komunistické mládeže, Zoja Kosmoděmjanskaja, Julek Fučík a parašutisté kteří práskli Heydricha, to teda nebyli komunisti, ale zavinili Lidice.

Jsem ochoten založit odbojovou organizací? Třeba se jménem Sluníčko, jak se vyškleboval Sýkora? Kolik lidí zařve, když skutečně nasereme Rusy? A povede to k něčemu? Američani se na nás vykašlou, to je dneska už jasný. A proč taky ne, co je jim vlastně do nás? Proč by měli mladí Američané zase umírat v evropské válce? A co mladí Češi? Co když mě chytnou? Moc bych se divil, kdybych jim všechno nevysypal při první facce. Vidím před sebou Henleinovu vilu s mučírnou ve sklepě, kam jsme pravidelně dělali školní výlety, fascinovaly mě krvavé skvrny na zdech, ale asi to je podfuk, komunistická propaganda, mučilo se někde jinde, ale jasné je, že se mučilo. Stejně, jako se mučilo v Leopoldově a v Ruzyni. Mučení českých vlastenců Němci za války je srozumitelné, mučení Čechů Čechy ne, i když slyším, že to byli někdy titíž "lidé". Asi to byla taky válka, teda třídní, mezi třídami čili občany, občanská válka je údajně nejhorší válka, co může být, nebere se sebemenších ohledů na pravidla války, což zní, jako když se mluví o fotbale, válka není hra.

A kolik lidí se vlastně těch věci účastnilo? Kde jsou dneska, co dělají? Brousí někde v závětří nože a čekají na příležitost? Někteří z těch útlocitnějších se na jaře pověsili, nebo jim bylo pomoženo, kdo ví? Revoluční ulice je přejmenována na Palachovu, jsem si jistý, že dočasně. Uplyne pár měsíců, emoce opadnou a...? Co je jeden život? Máma říkala, že při revoluci v Rusku tekly řeky krve. Tak nějak jsem to nebral vážně, masová smrt není nikdy tak dojemná jako individuální, ovšem, musí to být někdo, koho známe. Ne, že bych Palacha znal, ale jeho tvář se na mne dívá ze všech novin a časopisů, dívala se na mne z plakátů, kterými byl polepený autobus. Zdalipak Rusové tuší, čí to byla tvář? Teda například ten, co stál v uličce a mířil AK-47 na autobus plný no, asi se dá říci dětí. Jsou tady šestnáctiletí prváci, sedí na sedadlech a trochu vytřeštěně se dívají rovně před sebe, druháci až po čtvrťáky, zdalipak si uvědomují, že někdo někde pravděpodobně, teda určitě, zapisuje jména a akce, kterých se účastní? Nejspíš je to někdo z nás, člověk který sedí vedle tebe, za tebou či naproti tobě, ale to ne, Hanka je snad jediný člověk na světě, kterému zcela a úplně věřím.

Otázky, samé otázky a žádné odpovědi. To byl vždycky můj problém, teda od té doby, co se mi zhroutila budova z cihel-jistot. Jak mám vědět, která z těch nových, lepších jistot je ta nejjistotnější jistota, což je zase otázka, že. Je teorie chaosu odpovědí?

Občasná ruská patrola náš nezaheslovaný autobus ignoruje, ale cítím, možná nepravdivě, tisíce hlavní za jejichž muškami jsou bdělé a ostražitě oči příslušníků armády-osvoboditelky. Možná že si to jenom představuji, ale vidím odraz slunce od kovů v okolních lesích, stavěli jsme v čuracím lese u Mladé Boleslavi, holky napravo a kluci nalevo, ale většina lidí to radši držela, až dojedeme do města. Já už nemohl a tak jsem stál u stromu a krčil se v představě kulky do páteře, strašil mě ochrnutý kluk v kolečkové židli, který chytil zbloudilou kulku, stříleli do vzduchu ale odražená kulka měla v sobě ještě dost energie na to, aby přeťala jeho páteř. Kulka vystřelená sovětským vojákem, což je asi ta nejhorší část mého zhroucení hodnot. Nekonečné manévry Rusů snažících se zastrašit politiky a lidi, hrozby a nadávky vycházející že sovětského tisku, to všechno chutnalo jako nedorozumění, pořád jsem si říkal, že pochopí, že tady se nejedná o něco, co je hrozbou socialismu, naopak, pokud se nám povede dokázat že socialismus je nejenom eticky, ale i ekonomicky na vyšším stupni než kapitalismus s jeho chladným cinkáním pokladen a nezájmem o dobro člověka, tak se naše země stane příkladem místo odstrašujícího argumentu proti marxismu. Pokud dokážeme zkombinovat sociální systém, který zajistí každému občanu právo na práci, právo na lékařskou péči a právo na vzdělání se systémem, ve kterém země vzkvétá, místo aby hnila. Ale to je pryč, nikdy víc, ve stejných místech, kde jsou řeky piva a na stromech rostou buřty.

Každý má nějaký žebříček hodnot, věci které pokládá za správné nebo za špatné. Odkud se to bere? Člověk se narodí jako nepopsaná stránka, vyměšuje a pije, aby mohl vyměšovat znova, vitálními otázkami je "jsou tohle moje prsty?" a "co je s obědem?" ne co je správné a co špatné, tyhle věci nejsou "přirozené", vrozené. Kdybych vyrůstal ve společnosti lovců lebek, tak budu lovit lebky bez pochyb o etice svého počínání. Abych se mohl stát mužem, musím se vykázat scvrklou hlavinkou souseda, kdybych vyrůstal v Hitlerově Německu, tak budu asi nosit dýku a kalhoty s padacím mostem, teda pokud bych nebyl židem nebo cikánem, či jinak nevhodný. A pokud by mě moji rodiče neovlivnili jiným způsobem. Okolí, ve kterém žiji: známí, kamarádi a příbuzní.

Není třeba diskutovat o barvě čistého nebe, o tom, že v noci je tma a ve dne světlo. V zimě nosíš svetr a kabát, v létě kraťasy. Hádat se s počasím je ztrátou času. Z ničeho nic, v jednom nečekaném momentu vyjde slunce na západě, zapadne na východě, čisté nebe je brčálově zelené, v zimě rozkvetou třešně a o půlnoci se jdu opalovat.

Co teď? Předstírat že se to nestalo? Ignorovat nepřijatelná fakta? Hledat výmluvy? Vyrůstal jsem na Němé barikádě a Tenkrát v máji, krásná Jana Brejchová se rty smyslnějšími než Brigitte s jejími Bardoty, holky říkají prsům "brigity", čímž zřejmě vzdávají hold francouzské blondýně, respektive jejím výrůstkům, ale Jana Brejchová se mi stejně líbí víc, uprášený tankista Valerij Bykovský se vypotácel z domu, ve kterém zastřelil německého snajpra, ovšem ten jej taky trefil, to všechno protože buržua majitel činžáku nechtěl, aby mu tank rozstřílel barák, tankista vláčí za sebou za řemen samopal s kulatým zásobníkem a dopadne u nohou Brejchové, kde zřejmě umírá.

Ale to nebylo jasně vysvětleno, až teď mě napadá, že střílet z tanků do baráku, kde bydlí civilisti je stejně pitomost bez ohledu na to, kdo jej vlastní.

A knížky, plné regály knížek od Psáno na tanku po Kolju Nikolku tankistů, Příběh opravdového člověka, v kině Práce, Tenkrát o vánocích a jak ještě se všechny ty filmy jmenovaly, já to žral a to bez soli a bez námitek, na stole nic jiného nebylo, až na občasný únikový film jako třeba V pravé poledne a Mustangové, Marylin Monroe a Gary Cooper, Někdo to rád horké a Tony Curtis. Do kina se chodí jednou týdně za dvě kačky lízat plátno, ale americké filmy nemají ideologické jádro, kapitalismus nemá duši, jenom peněženku, což mám z příruček, kterým už nevěřím, nebo jo? Člověk, který změní názor rychleji, než si mění ponožky a může to dělat třikrát denně, nemá vlastně názor žádný.

Ze zápaďáckých filmů si pamatuji ideologickou diverzi v podobě obrazů života, který vypadal příliš dobře, než aby byl skutečný, i když děje většiny filmů, které se k nám dostaly, jsou situovány do doby prohibice, hospodářské krize nebo do devatenáctého století. James Dean a jeho shnilé kapusty, John Steinbeck a Henry Miller, báječná Bílá velryba s Gregory Peckem, Gregory hrál i ve Velké zemi s dvěma skvěle urostlými herečkami, ale to všechno bylo jako zprávy ze světa pohádek, náš svět jsou Lásky jedné plavovlásky a Černý Petr, na které se dívám a vím přesně, o co jde, je to něco, s čím se mohu identifikovat, co jsem zažil v té či oné podobě. Tady to znám, tady jsem vyrůstal, tady jsem políbil první dívku, opřel jsem ji o borovici cestou z tanečních, byla tma a tak jsem neviděl, že jí krev stromů olepkává záda zeleného plyšového kabátku, držím ji pevně, až se zajíká, asi má zavřené oči, což nemohu posoudit, protože jsem zavřel svoje, moc jsme to neuměli a tak jsme horlivě trénovali, až se z rozechvělé záhady stala rutina, "Ahoj", setkání a dotyk rtů, "Ahoj", loučení a další políbení, rituál jako potřesení si rukou, razítko vlastníka a majetku, "moje holka", "můj kluk", sedí tady naproti mně na sedátku v důvěrně blízkosti, má zavřené oči, ale nespí, drží hlavu zpříma přes kodrcání autobusu, dívám se na ni skrz přiotevřená víčka a říkám si "je to ono?".

Co jsi vlastně zač, dívko? Znám každý milimetr tvého těla, máš dvě pihy na zádech a tři na levém ňadru, když spíš tak jemně, melodický pochrupuješ, v koutě chaty šramotí myš a ty ses probudila a bojíš se, ale já tě uklidňuji vzpomínkou na Kantorkovy myši a tak zase usínáš s úsměvem na rtech, když se budíš, tak se usměješ, když mě vidíš vedle sebe a já na tebe, ale přesto všechno, je to ono? To právě?

Musím to vědět, protože z ničeho nic vím. Vím, co je třeba udělat, vím co musím udělat, i když nechci, rozhodnutí je učiněno, zbytek jsou detaily, otázka vůle a organizace, což sice není mou nejsilnější stránkou, ale vím, vím s klidnou jistotou, co bude. Vycítilas můj pohled, zamžikaly ti řasy, díváš se na mne s otázkou v očích, ale ještě není čas na odpovědi, autobus přijíždí ku Praze, nevím, co nás čeká za půl hodiny, ale vím, co nás čeká toto léto. Pokud tedy se nevyplní chmurné drby o Rusech čekajících na příležitost, kterou jim má poskytnout Palachův pohřeb, šikovně naplánovaná provokace, existuje plán? Škutina ve škutince, každý tak říká typu svetru, který vždycky nosí v televizi, stojí za řečnickým pultem, mluví odvážné a zároveň beznadějně, všechno je v řití, všechno, co nám zbývá, je bít se jako sedláci u Chlumce, bez naděje na vítězství skutkové ale s naději na vítězství morální, což je něco, v čem se specializujeme, skončí to obvykle popravou českých panů a to nejen na Staroměstském náměstí. Moderním vylepšením jsou popravy českých paní, vyhodíme místodržící z oken, o čemž se bude mluvit ještě po staletích, ovšem během těch staletí vláda tvá není v rukou tvých, o lidé český. Což má svoje výhody, za nic nemůžeme, nic nezmůžeme, co se stane špatného, je protože "oni" to zkurvili, co se stane dobrého je "jim" navzdory.

Martička Kubišová se v televizi hlasitě modlí za národ, zpívá emocemi nabitým hlasem, celý národ má slzy v očích, ovšem, jedná se o playback, jen tak hýbe rty, zatímco hlas, který nás dojímá vychází z magnetofonové pásky, což je asi normální, ale přesto to je cítit jako podfuk, vidím ji, jak si to sype spolu s Vondráčkovou po Pražské ulici, čemusi se smějí, dvě docela kočky, pěkně oháknuté, sluší jim to a vědí to, zpívají pak na výstavišti spolu s Neckářem ukřičené písničky, které se mi moc nelíbí.

Zlaté děti v nezlatých časech, které nikdy nebudou "staré zlaté" a bude hůř, přichází zkouška charakteru pro ně i pro nás pro všechny, ale asi bych neměl říkat "nás", protože už vím, že "my" se mě už dlouho týkat nebude, možná že to bude "my" zredukované o dva lidí, taky je možné, že to budu jenom já, což by vlastně nebylo nic nového, jsem sám i ve společnosti druhých, vlastně právě ve společnosti druhých, což zní jako sebelítost, ale není, jsem černovlasý, hnědooký, měřím 186 centimetrů, váha kolísá dle stavu mysli a v podstatě jsem nejradši, když jsem sám, protože pak nemusím dávat lidem, co chtějí a vždycky ze mne dostanou, touha zalézt do koutku a nemuset být někým, od koho se něco čeká, to všechno jsou neoddiskutovatelná fakta.

A jsme tady, parkujeme na náměstí nacpaném autobusy, většinou jsou polepené plakáty a nápisy, ten náš je jako jediný plně znormalizovaně červený, takže se asi Rusové soustředili na silnici z Mladé Boleslavi, protože tam mají posádku.

Stoupáme si na okraj ulice olemované studenty s černými páskami na pažích, po esenbácích ani stopy, což mě udivuje, ale pokud je plánovaná exploze, tak to je logické. Dívám se kolem sebe, vidím, že značné procento čekajících jsou muži ve středních letech atletických postav, takže asi veřejná bezpečnost je zabezpečena.

Stojíme před východem z budovy Karlovy university, je zima, nebe je šedivé, bylo by to asi divné, kdyby se pohřeb odbýval za jásavého slunečního dne, takhle je možné říci, že i nebe pláče, ale jsem na poezii příliš zavlhlý, čekám, až dorazí smutek, ale nějak se k tomu nemá.

Když jsem byl malej tak jsem chodil ke hřbitovů čichat vůni čehosi o čem jsem nevěděl, že to je kadidlo, říkal jsem tomu "pohřební vůně", nevím co v tom je, ale funguje to tak trochu jako droga, z kaple se ozývalo vzlykání a pohřební hudba, což mi vyhánělo slzy do očí, i když jsem tam nikoho neznal, snad tóny pod mezí slyšení, které budí smutek, vždycky jsem si myslel, že muzika funguje přímo na žlázy. Lidé pochodují, radují se, svádějí se, smějí se a rvou se v rytmu hudby, všechno je vlastně soul, teskné moravské písně i bujará česká dechovka, Osiřelo dítě je čistě blues, to je přece smutek, stesk, Dobrú noc, milá má, dobrú noc, písně o lásce se týkají většinou lásky zhrzené, naplněna láska je do jistě míry nudná.

Vychází pohřební průvod, profesoři a rektor ve středověkém převlečení, zkroucená kovová hůl, baňaté čepice z dob, kdy Universita Karlova byla výhradně německou, mistr Jan Hus tohle všechno změnil, ovšem, blbě to dopadlo, což je v českých dějinách obvyklé, druhá smrt plamenem člověka jménem Jan, symbol po symbolu, ale co není symbolické, je žal ženy v černém, potácí se mezi postavami v kostýmech, kdosi ji podpírá a dav kolem tiše sleduje procesí, jsem rád, že tu není pohřební kapela vyhrávající Pochod padlých revolucionářů, pam, papadadadam, tadam dam dam dam, ale to asi sotva, nepadl za vítězství revoluce, padají vojáci v bubnové palbě nepřítele, zalehnou hrudí střílnu kulometného hnízda, aby ti druzí mohli postoupit dál, až ke konečnému vítězství, ale žádné vítězství není konečně na rozdíl od porážky, prohráli jsme, cítím to silněji než kdykoliv předtím, prohráli a tím je tato smrt tragičtější, říkají tomu ušlechtilá oběť podle způsobu smrti, oběsit se nebo se předózovat léky by nemělo takový dopad, oběť za co? S obětí je spojen oltář, aztécký kněz přikládá ostří černého obsidiánového nože na krk dívky, která se svíjí v extasi naplnění, zítra zase vyjde slunce díky proudu krve dopadajícího na posvátný kámen, takže

účel oběti je jasný, oběti i obětujícímu, jaký je účel této oběti na oltáři národa?

Národ stojí zařazené na ulici, studentská pořádková služba nemusí zasahovat, neboť jsme všichni zmrazeni, že je konec všemu, na čem nám záleží, co zbývá, je přežití a to za každou cenu, čehož se nehodlám zúčastnit, ale možná, že si to jenom namlouvám, možná, že jsem obklopen lidmi, kteří se v této chvíli rozhodli bojovat za vlastní svobodu, ale to asi těžké, nás musí vždycky někdo osvobodit zpod jařma cizáka, obvykle jiný cizák, co je vlastně jařmo?

Jak průvod prochází kolem, tak se z diváků stávají aktéři, připojují se a průvod bobtná, přispíváme k bobtnání a držíme se za ruce, abychom od sebe nebyli odděleni, to je důležité, držím se stébla v moři lidství, cítím se jako kapka oleje ve sklenici vody, jsem a nejsem součástí davu, začínám se loučit, cvak, cvak, cvaká spoušť aparátu pamatování, vidím tváře plné nejistoty a občasné skryté slasti senzace, byl jsem při dějinné události, mám co vykládat vnoučatům, byl jsem při tom, stačilo natáhnout ruku a dotknu se rakve, cvak, ponuré nebe a ponuřejší šedá ulice, cvak, pán v černém šusťáku se dloube v nose, přistižen, zahanben mizí, cvak, pár hlasitě vzlykajících dívek v černém, jejich vzlyky stoupají nad tichý dav jako kouř, kolektivní vtáhnutí dechu, když kolem projede rakev, vystavovat ho asi nebudou, musí mít ohořelé vlasy a zpuchlý obličej a je čas jít k autobusu, prodíráme se davem, který se pohybuje brownovským pohybem zdánlivě bez cíle, ale podle skrytého řadu, roztahuje se a smršťuje jako ohřívaný a chlazený vzduch v balónu, ještě krok a jsme u stupínku autobusu, řidič nás viděl a tak nám zasyčel dveřmi na uvítanou, jsme první zpátky a tak si sedáme, držíme se za ruce a mlčíme, což je pro nás neobvyklé, ale já nevím co říci a Hanka se jako vždycky přizpůsobí.

Autobus se pomalu naplňuje mlčícími, zachmuřenými postavami, někdo si hlasitě vyčistil nos, všichni s sebou škubli nad tím nepatřičným zvukem. "Jsme tu všichni?" zeptala se Fléglová, a když ji nikdo neodporoval, tak dala příkaz řidiči a jeli jsme domů, venku se rychle stmívalo, musíme pospíchat protože zítra je zase další den, v pondělí jdeme do školy a já nemám dokončený rys, výpočty mi nedělají problémy, ale hrozně špatně kreslím, někdy si myslím, že jsem potlačený levák, možná po tátovi, který levák je, taky je šikovnej, což se o mně nedá říci.

Je sobota, takže mám na to dva dny, vlastně jeden, zítra držíme protestní tryznu, bílá čtvrtka napnutá na rýsovacím prkně na mne čeká v pokoji, až to bude nakreslené, tak se navrch dá pauzák, do každého rohu jeden kousek lepicí pásky, aby to drželo, tuš a redispéro, silné čáry, slabé čáry a čáry něco mezi, osa se dělá čarou čerchovanou, puntík-čárka-puntík-čárka, kóty musí mít ostré šipky, na každém konci jednu, a je to všechno normalizované, technické písmo mi dělá problémy, ale neumím užívat šablonu, vždycky se mi pod ní dostane tuš a tak vznikne flek a fleky jsou nepřípustné, dostanu za pět, ale na tom nezáleží, nemám rád drastické změny v životě, je v nich hrozba, ale taky naděje, naděje na co?