Červenec 2006

Pochybnosti

Ivan Špaček

Vždycky jsem pokládal za normální, že to či ono je „po Němcích", od parádního nádobí přes skleněné vázy a mísy po plechovku plnou starých mincí, kterou máme v knihovně. Rád se v nich prohrabuji, mince s dírkami uprostřed s obrazy starých králů a královen, letopočty začínající na čtrnáct a patnáct. Většina mincí je zašlá, není na nich moc vidět, ale je tam i pár, možná zlatých, tenkých plíšků, které vypadají jako nové.

Na zdi, nad mou posteli visí obrovský černý rám, ve kterém je pod sklem rytina středověkých měšťanů s korbely v rukou sedících před oknem z kousíčků skla spojených olovem. Nemyslím, že se jedná o nějakou vzácnost ale pod rytinou je vytlačené razítko drážďanské galerie, takže to asi tak úplně bezcenný kus papíru nebude. Taky máme korbel s porcelánovým deklem na pantu, na porcelánu je modrá dáma s tváří jako z kameje. Máma občas nadává, že přišli příliš pozdě, všechno co mělo cenu, už bylo rozkradené. Mluví o mercedeskách a nábytku z roku raz dva, křišťálových lustrech a zlatých špercích. Němci měli dovoleno vzít s sebou snad třicet kilo zavazadel, takže všechno, co měli, tady po nich zůstalo. Říká lidem, co sem přijeli rabovat, „zlatokopové", naši zřejmě zlatokopy nebyli, protože se zpozdili.

Dneska to vidím trochu jinak, i když chápu proč sem naši přišli, věčná bytová krize existovala i po válce a pohraničí bylo plně prázdných domů a domků. Židé neměli povoleno snad ani těch třicet kilo a do čeho jeli, bylo horší než hladové, rozflákané Německo, do kterého přišli Sudeťáci.

Je v tom spravedlnost? Opravdu nevím, bývalá jistota je nahrazena pochybami, co kdyby se začali trestat řadoví Češi a Slováci za komunistické koncentráky? Hančina maminka říkala, že devadesát procent Sudeťáků volilo Henleina, kolik procent Čechoslováků volilo komunisty? Devadesát devět celých devět devět procent?

Naši volit nechodili, ale to až v posledních letech, předtím lepili papírové československé a sovětské vlaječky do oken, o nedělích chodili na brigády a vodili nás na prvomájové průvody. Jaká je tedy jejich vina? Jaká je má, vlastní vína?

„Neznalost neomlouvá", zní jako tvrdá spravedlnost, ale co je to spravedlnost? Kdo soudí? Kdo je souzen? A jak se to rozliší?

Cítím pohledy dětí kulaků a politických vězňů, ptají se: „Jak's prožil léta padesátá?" Jak? Posledním rokem let padesátých byl ten devátý, jediná věc, kterou si z toho pamatuji je, kromě Aničky Mílové hokejové vítězství nad dosud neporazitelnou Kanadou. A jinak? Za dva roky poté letěl Gagarin. Rusové vystřelovali družici za družicí, čím dál tím větší, Američanům padaly družice velikosti grapefruitu do moře. Což bylo důkazem neotřesitelného faktu, že „Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí! Když dívka v tanci zavlaje, chlapec jí ruku podá, úsměvy letí do kraje rychleji nežli voda. Až do samoty nejtišší pronikne naše píseň, a každý, kdo ji uslyší, ten taky roztančí se! Kvetoucí zemí jede vlak, v slunci se leskne řeka a píseň letí do oblak a s nimi do daleka; do ulic velkých cizích měst, kde všichni mladí lidé začnou ji zpívat na počest života, který přijde! Můžeš se volně rozletět, písničko jasná, smělá, vždyť není síly na světě, jež by té zadržela. Veselý, silný, mladý svět do tance se dnes dává; láskou chcem hory přenášet, šťastnému míru sláva! Sláva!"

Češi se vzpírají kolektivní vině, ovšem běžně vyčítají Němcům Hitlera, a nemá cenu o tom s nimi diskutovat, teda přinejmenším s lidmi, které znám. Někde možná žijí lidi, kteří cítí výčitky svědomí za „léta deformací".

No jo, deformace. To znamená, že systém je v podstatě dobrý, problém je, že jej „někdo" „zdeformoval" do podoby dračí hlavy dštící oheň a síru.