Červenec 2006

Bez boje i bez rvačky

Matyáš Zrno

Černá Hora rozšiřuje počet evropských států na 45. Večer 21. května slavili Černohorci po svém – střelbou z pušek, samopalů a pistolí. Nový stát ale vzniká na balkánské poměry nezvykle mírně, dokonce bez jediné rvačky. A především bez hrozby války. Nezávislost Slovinska, Chorvatska i Bosny a Hercegoviny provázely krvavé boje. Ti nejbojovnější ze všech jihoslovanských národů – Černohorci – se k nezávislosti dostali poklidnou cestou. A není to jediné specifikum, které doprovází jejich cestu.

Když schází Milošević

Celé referendum proběhlo pod přísným dohledem Evropské unie. Klíčovou roli sehráli dva slovenští diplomaté. Miroslav Lajčak coby zvláštní vyslanec představitele EU pro zahraničí Javiera Solany a František Lipka, který se stal přímo předsedou volební komise. Obě strany v Černé Hoře musely přijmout evropská pravidla pro referendum, včetně unikátního rozhodnutí, že k vítězství nestačí nadpoloviční většina, ale 55 % hlasů. Hladký průběh ale nezpůsobil jen dohled EU a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Ukázalo se, že balkánské války nebyly pouze důsledkem dějinné nenávisti horkokrevných Jihoslovanů. Pokud kdesi nesedí někdo, kdo má z války konkrétní politický prospěch, dají se vášně udržet na uzdě. Rozdíl je v tom, že v Bělehradě už nesedí Slobodan Milošević. Přední členové tamní současné politické garnitury sice patří k ideologům srbského nacionalismu, ale na rozdíl od Miloševiće nejsou ochotni (a ani schopni) organizovat mediální masáž veřejnosti, provokace tajné policie, dodávky zbraní a výcvik polovojenských jednotek… zkrátka a dobře všechny věci, které předcházely válkám v Chorvatsku a Bosně.

Šlo asi o jedinou kampaň za nezávislost, kde se více než název vlastního státu zmiňovala Evropa. Frekvence slova „evropský“ v hovorech politiků dosahovala neuvěřitelných několika desítek za jeden projev. Oba bloky si slovo „evropský“ daly i do názvu: „Blok za nezávislou evropskou Černou Horu“ a „Blok za evropské Srbsko a Černou Horu“. Zvláště ve druhém případě šlo ale jen o formu, obsah zůstal stejný jako za starých časů. Politolog Srdjan Darmanović z agentury CESID říká: „Když se zeptáte odpůrce nezávislosti na jeho nejoblíbenější organizaci, řekne EU. Ale to je jen od doby, kdy se Javier Solana (kdysi tak nenáviděný generální sekretář NATO) postavil k černohorské samostatnosti skepticky. Když se jich zeptáte na další body, zjistíte, že jsou proti spolupráci s mezinárodním trestním tribunálem v Haagu nebo že jejich nejoblíbenějším politikem je Slobodan Milošević.“

Strach z Albánců přehání

V referendu nakonec zvítězila ta mladší, vzdělanější a urbánní část Černé Hory. Neplatí to absolutně. I mezi zastánci samostatnosti je dost těch, co převlékli kabáty. Koneckonců sám lídr bloku za nezávislost, premiér Milo Djukanović, stál za Miloševićem až do roku 1997. A stejně jako on, i řada dalších vysokých politiků a byznysmenů byla namočena do pašování a organizovaného zločinu (totéž platí i o druhé straně). I proto se mnoho těch, co byli pro nezávislost a proti Miloševićovi v těžkých letech 1991–97, dívá na dnešní vlastenecké veselí skepticky. Ale i oni uznávají, že pro budoucnost představuje Djukanovićovo vítězství alespoň nějakou naději, kdežto vítězství těch druhých jistou cestu zpět k nacionalismu, izolaci a národnostní nesnášenlivosti. Djukanović dokázal Černou Horu otevřít světu, navázat dobré styky se sousedy a udržet smír mezi Černohorci a muslimskou, albánskou a chorvatskou menšinou. Pro Balkán je unikátní, že na začátcích mítinků za nezávislost tančil folklorní soubor, který představoval všechny občany země – i Černohorce i Albánce i Muslimy. A když stoupenci nezávislosti zvítězili, mávali Albánci ve svých městech Tuzi a Ulcinj černohorskými i albánskými vlajkami a stříleli do vzduchu stejně jako Černohorci. Obavy z toho, že se nový stát stane terčem albánských územních ambicí, jak straší z Bělehradu, jsou liché. Albánců je jen 6 %, žijí ve třech navzájem oddělených regionech a historicky jsou vztahy mezi nimi a Černohorci přátelské. Díky Albáncům a Muslimům může Černá Hora říci, že je jediným státem, kterému k nezávislosti pomohly vlastní národnostní menšiny.

Nový stát vzniká s nataženou pravicí k Srbsku. Na každém mítinku za nezávislost neopomněli řečníci zdůraznit nutnost udržení blízkých vazeb s „bratrským srbským národem“. Djukanović slíbil rozdělení po česko-slovenském modelu: „Srbové budou moci do Černé Hory jezdit pouze s občanským průkazem a veškerý jejich majetek zůstane netknutý.“ Z Bělehradu ale přicházely spíše výhrůžky. Černohorci se nebudou moci v Bělehradě léčit, studovat, budou mít stejný statut jako každý jiný cizinec, dojde k prověřování aut s černohorskou SPZ. Srbská politická elita zůstává ve své většině věrna standardní srbské představě, že Černohorci nejsou samostatný národ („vymyslel je po válce Tito“), nýbrž jen součástí srbského národního celku. I tento postoj byl jedním z klíčových důvodů pro nezávislost. Černohorci mají dlouhé zkušenosti se srbským odnárodňováním. Objetí 15krát početnějšího Srbska by v několika dalších generacích mohlo znamenat konec svébytné černohorské identity.

Další vývoj na srbské politické scéně a tlak EU ukáže, zda zvítězí racionální názor prezidenta Borise Tadiće o nutnosti korektního rozdělení, nebo spíše ublíženecká snaha premiéra Koštunici a opozice ze Srbské radikální strany Černohorcům nezávislost pěkně osladit. Za předpokladu spolupráce obou stran by přitom rozdělení neměl být velký problém. Už nyní mají oba státy vlastní měnu, cla, daně, policii, poštu, železnici, aerolinky a armáda je rozdělena do dvou celků. A právě mladí muži, které čeká vojenská služba, budou mít jako první z nezávislosti okamžitý prospěch. Černohorci slibují okamžité zrušení vojenské základní služby.

(Respekt, www.respekt.cz)