Červenec 2006

Miloševićův pohůnek

Matyáš Zrno

Byl premiérem, pak prezidentem a potom zase premiérem. Byl Miloševićovým příznivcem i protivníkem. Byl zuřivým odpůrcem nezávislé Černé Hory a právě on vstoupí do dějin jako obnovitel její staleté státnosti. Malé balkánské zemičce vládne už 15 let, zatímco jeho strana, přejmenovaní komunisté, dokonce celých 62 let – bez přestávky od roku 1944.

V počátcích jeho politické kariéry to ovšem vypadalo jinak. Skoro dvoumetrový Milo byl aktivní svazák, od 18 let člen komunistické strany, zkrátka pravý homo politicus – nikdy totiž nepracoval jinde než v politice. Ctižádostivého Djukanoviće si vyhlédl srbský vůdce Slobodan Milošević. Zařadil ho mezi skupinu mladších stranických funkcionářů, kteří v tzv. antibyrokratické revoluci svrhli v lednu 1989 staré „titovské“ stranické vedení. Národ jim tleskal. Mila a jeho kumpány pojmenovali „mladí a krásní“. Oproti starým funkcionářům chodili ve svetrech (zanedlouho je vyměnili za elegantní obleky a drahé značkové hodinky) a jezdili ve starých ladách (ty ustoupily luxusním limuzínám audi). Slibovali méně byrokracie, větší mzdy, více pracovních míst. Většina Černohorců tehdy považovala svůj národ ne-li za totožný se srbským, tak alespoň za velmi blízký. Slyšeli proto i na velkosrbskou propagandu, zatím ještě zabalenou do hesel o nutnosti udržet jednotu Jugoslávie.

Moc si v zemi rozdělil nový triumvirát. Milo Djukanović se stal premiérem, Momir Bulatović prezidentem a Svetozar Marović předsedou parlamentu. Nepřejmenovanou komunistickou stranu dovedli v roce 1991 k drtivému vítězství v prvních relativně svobodných volbách. Přitom ještě počátkem roku 1990 si Milo pohrával s myšlenkou uspořádat referendum o tom, zda si „národ vůbec přeje mít vícestranický systém“. A i když více stran nakonec povolil, dobrá půlka z nich vznikla (po Miloševićově vzoru) v kancelářích tajné policie. Navenek se navzájem kritizovaly, ale ve skutečnosti byly jakousi smluvní opozicí, kde jeden hrál druhému do karet.

Vítězný triumvirát změnil zemi ve svůj pašalík. V Černé Hoře to nebylo příliš těžké. Měli pod kontrolou jediné noviny, jedinou televizi a jedinou rozhlasovou stanici. Být v opozici znamenalo neustálé zastrašování, fyzické útoky a šikanu. S tím, jak se vyostřovala situace v celé Jugoslávii a Slovinsko a Chorvatsko spěly k válce, byl každý opozičník označen automaticky za chorvatského zaprodance a ustašovce. Na podzim 1991 se Černohorci do války přímo zapojili. Zmobilizovali 35 tisíc záložníků, útokem na Dubrovník otevřeli v Chorvatsku novou frontu a tamních pár set domobranců rychle zatlačili až k hradbám.

V roce 1992, po vypuknutí války v Bosně, byla Jugoslávie definitivně v troskách. K zachování starého loga zbyla Miloševićovi jen Černá Hora. S jejím oddaným vedením vytvořil Svazovou republiku Jugoslávie a v referendu, zorganizovaném za pouhých sedm dní a s jedinou otázkou, většina Černohorců na svazek se Srbskem kývla.

Válka a sankce

Na „zbytkovou“ Jugoslávii v roce 1992 dolehly sankce za její účast ve válce v Bosně. A právě tady se ukázalo, co v Milovi skutečně je. Po Miloševićově vzoru sice ještě skrze pyramidové fondy vytáhl z obyvatel úspory, ale záhy se stal autorem vlastního receptu na přežití v podmínkách války a sankcí. Stát prakticky převzal organizovaný zločin včetně pašování a praní peněz. Obohatili se na tom sice jen někteří, ale Černohorci díky tomu přečkali sankce. V zemi, kde je státní moc personifikována, to není málo. Chodily sice ubohé, ale přece jen nějaké penze a důchodci s vděčností říkali: „Milo nám posílá penzi...“

Když skončila válka v Bosně, Milo nasadil image mírotvorce a soustředil se hlavně na pašování cigaret. Princip byl jednoduchý. Černá Hora nakoupila v bezcelních zónách obrovské množství cigaret, dovezla je do svých přístavů a na místě prodávala italským mafiánům, kteří je v rychlých člunech převáželi přes Jadran. Vydělal na tom i prezidentův bratr Aco, který měl monopol na dodávky vysokooktanového benzinu do motorů mafiánských člunů. Spokojeni byli skoro všichni – Černohorci, italská mafie i italští kuřáci, kteří pod pultem kupovali levnější, nekolkované cigarety. Oči pro pláč zbyly jen italskému státu. Milo si nejen vydělal astronomické sumy, ale i vytvořil síť spojenců v propojeném světě policie a organizovaného zločinu. Už brzy se mu to mělo hodit.

Ze spojence protivníkem

Ať už šlo o chybný odhad politické situace v Bělehradě nebo o pašerácké spory s Miloševićovým synem Markem, koncem roku 1996 nastala mezi Milem a všemocným Slobodanem roztržka. Srbskem otřásaly mohutné občanské protesty proti zfalšování místních voleb a Milo prohlásil: „Slobodan Milošević je překonaný politik.“ Jedna věta změnila vše. Milo začal mluvit o nutnosti reforem, demokratizace a opatrně i o větší autonomii pro Černou Horu. Vládnoucí skupina se názorově rozdělila. Lídrem promiloševićovského bloku se stal prezident Bulatović, ale Djukanović – s podporou šéfa tajné policie Vukašina Maraše – ovládl stranu, policii a státní aparát. Spojil se s částí opozice i národnostními menšinami, ve volbách v roce 1997 Bulatoviće porazil a stal se sám prezidentem.

S tím, jak se Milošević postupně zaplétal do kosovského dobrodružství, rostl odpor Černé Hory. Druhý Dubrovnik už neměl nastat. Černá Hora převzala pod svou správu letiště, přístavy, finance, založila vlastní leteckou společnost, vytvořila síť vlastních zastupitelství, zavedla vlastní cla a nakonec zrušila federální měnu (dinár) a převzala německou marku. Milo ovšem stále tvrdil, že je pro „demokratickou Černou Horu v demokratické Jugoslávii“, nikoli pro nezávislost. Když vypukla válka v Kosovu, jeho republika zůstala neutrální. Jenže napětí mezi ní a Srbskem (a mezi zastánci a odpůrci nezávislosti v samotné Černé Hoře) bylo takové, že na udržení míru v zemi nikdo moc nesázel. Nejméně ze všech sám Djukanović, který usilovně budoval policii s obrněnými vozidly a loajálním občanům rozdával zbraně. K válce nakonec nedošlo a Černá Hora se dočkala Miloševićova pádu v míru. Milovi k dobru se musí přičíst, že (ať už z jakýchkoli důvodů) v ní uchoval mír a dobré mezietnické vztahy. A to nebylo v těch letech málo.

Solanije

Nový režim v Srbsku sice už nehrozil zbraněmi, ale nezměnil tradiční srbský pohled na Černohorce coby příslušníky srbského národního korpusu. Pro Černou Horu ale vyvstala nová překážka na cestě k samostatnosti (o které už Milo tu a tam začal mluvit) – Evropská unie. Představitel pro zahraniční politiku EU Javier Solana dělal vše pro to, aby se Jugoslávie nerozpadla a na Balkáně nevznikl další nový stát. Marně Černohorci namítali, že jsou mezinárodně uznaným státem od Berlínského kongresu v roce 1878 a že právo republik někdejší Jugoslávie na odtržení uznala Badinterova komise tehdejších Evropských společenství v roce 1991. Solana donutil Srby a Černohorce vytvořit nový, spíše konfederační státní útvar, zvaný Srbsko a Černá Hora, lidově „Solanije“.

Vznikl podivný státní útvar s dvěma měnami, mezi jehož republikami je standardní hranice a který za dobu svého fungování nebyl schopen zvolit společný parlament. Obě republiky měly mít po třech letech právo vyhlásit referendum o nezávislosti, ovšem pod přísnou kontrolou EU. Ta jde tak daleko, že předsedou Centrální volební komise Černé Hory je slovenský diplomat František Lipka a pravidla referenda vyjednal jiný Slovák – Miroslav Lajčak. Mezi nejpodivnější body patří nutnost 55?% hlasů pro, aby mohla být vyhlášena nezávislost. Milo, kterému mezitím vypršel prezidentský mandát, a proto se stal znovu premiérem (a premiéra Filipa Vujanoviće udělal prezidentem), nakonec přijal. Demokratickou rétoriku u něho nikdy nenásledovala demokratická praxe. V zemi, kde je průměrný plat necelých 200 eur, je snadné si koupit hlas. V zemi, kde je většina zaměstnaných lidí závislá na práci od státní správy či státem ovládaných podniků, je snadné ovládat voliče. V zemi, kde se příslušníci národnostních menšin strachovali o svůj život, je snadné získat jejich přízeň už jen slibem záruky jinde samozřejmých věcí, jako je právo na život a majetek.

Milo Djukanović

Narodil se 15. února 1962 v Nikšiči, vystudoval ekonomii v Podgorici, jako aktivní svazák byl nejmladším členem ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie;

1991 – premiérem Černé Hory;

1996 – vstoupil do konfliktu se Slobodanem Miloševićem;

1997 – prezidentem Černé Hory;

1999 – udržel Černou Horu mimo kosovskou válku;

2003 – opět premiérem Černé Hory;

2006 – vyhlásil referendum o nezávislosti

(Respekt, www.respekt.cz)