Červenec 2006

Srbsko v roli rukojmího

Matyáš Zrno

Ratko Mladić rozhodl o přerušení rozhovorů Evropské unie s Bělehradem. „Ratko Mladić je úplně sám, a je tedy jen technická otázka, kdy bude odhaleno místo, na kterém se skrývá.“ Tak okomentoval srbský premiér Vojislav Koštunica fakt, že Srbsko opět (už pošesté) nesplnilo lhůtu Evropské unie pro zatčení bývalého velitele armády bosenských Srbů. Jeho vydání do rukou mezinárodního tribunálu v Haagu se opět odložilo na neurčito a EU na oplátku zastavila rozhovory o přistoupení Srbska a Černé Hory. Srbský vicepremiér Miroljub Labus odpovědný za kontakty s Bruselem podal demisi a nad dalším osudem vlády visí otazník. Američané i Evropané omezují ekonomickou pomoc Bělehradu. Komentátor srbského listu Politika Dragoljub Žarković si neodpustil jedovatou poznámku: „Představuji si teď Mladiće v nějakém konspiračním bytě, jak propiskou píše oznámení pro veřejnost: Koštunica je úplně sám, a je tedy jen technická otázka, kdy padne vláda.“

Mistr odkladů

Koštunica už léta pracuje podle stejného principu: přežít ještě jeden termín, usmlouvat přerušení rozhovorů ještě o dva měsíce, slíbit v Bruselu zatčení, ale doma o tom mlžit a pokud možno se k tomu vůbec nevyjadřovat. Tentokrát neuspěl a Brusel rozhovory opravdu přerušil. Vztahy s EU jsou ale jen jedna miska vah. Na té druhé jsou sympatie části veřejnosti k Mladićovi, otázka, nakolik vláda kontroluje tajné služby, a koneckonců i silná psychologická bariéra Vojislava Koštunici.

Je to jen něco přes deset let, kdy Koštunica a ostatní tehdejší opozičníci zuřivě obhajovali bosenské Srby a Slobodana Miloševiće proklínali především za to, že nedostatečně podporuje jejich „boj za svobodu“. A teď má právě Koštunica poslat Mladiće v poutech od Haagu? Jenže i když se nikomu v Srbsku do zatčení generála moc nechce, něco se přece jen mění. Koštunica sice dle svého zvyku mlčel celé tři dny po uplynutí ultimáta EU, ale pak se vyjádřil nezvykle ostře. Nepřipustil sice, že se Mladić dopustil nějakých zločinů, nicméně obvinil ho alespoň z toho, že kvůli němu trpí celá země, a vyzval ho, aby následoval příkladu ostatních generálů a do Haagu odjel dobrovolně. To by bylo pro vládu ideální. Ministr obrany Zoran Stanković zmínil ve slabší chvilce další elegantní řešení – generál by se mohl zastřelit. I v tomto případě by to bylo pro vládu poměrně bezbolestné. Ale Mladić, zdá se, nemá pro Koštunicovy problémy pochopení… a vláda nakonec přitvrdila.

Neschopnost, nebo záměr

Už šest měsíců si ministři dovolí zmínit v jedné větě slova „Mladić“ a „zatknout“. Přesto ale preferují eufemismy jako „odstraníme všechny překážky na cestě do Evropské unie“ (čti: zatkneme Mladiće). Zhruba deset lidí, většinou aktivní či penzionovaní vojáci, je ve vazbě za to, že pomáhali Mladićovi ve skrývání. Policie prý objevuje stále nové a nové konspirační byty. V Haagu to sledují s jistou škodolibostí. Léta tvrdili, že Mladić se skrývá v Srbsku a léta slýchávali z Bělehradu, že vůbec netuší, kde by Mladić mohl být a že v Srbsku možná vůbec není. A teď najednou vychází najevo, že minimálně do roku 2002 se o Mladiće zcela oficiálně starala armáda a že od té doby se v Srbsku s neformální podporou části tajných služeb dále bez problémů pohyboval.

A právě to vzbuzuje pochybnosti, zda jsou tajné služby pod kontrolou vlády a zda dělají opravdu vše pro Mladićovo dopadení. Bezpečnostní experti tvrdí, že spektakulární akce, kdy policie pročesává celé oblasti, jsou jen hrou pro veřejnost. Ale jak je možné, že je Mladić úplně sám, všichni jeho spolupracovníci jsou zatčení, policie odkrývá místa, kde se skrýval, a přesto 63letý, nemocemi sužovaný muž stále uniká? Přitom Koštunica podle svých slov nemá důkazy, že by kdokoli pátrání sabotoval. Jde jen o Koštunicovu pověstnou nepraktičnost, nebo o záměr?

Komisař EU pro rozšíření Oli Rehn tvrdí, že vláda tajné služby dosud plně nekontroluje. Sám ministr zahraničí Srbska a Černé Hory Vuk Drašković naznačuje totéž. Tvrdí: „Bylo velkou chybou, že jsme po pádu Miloševiće nerozpustili tajné služby. Neudělali jsme to, a teď za to platíme.“ Je tu ale i opačný názor. Koštunica tajné služby kontroluje, ale sám nemá zájem na tom, aby byl Mladić dopaden. Faktem je, že bývalý opozičník Koštunica měl překvapivou slabost pro exponenty Miloševićova režimu v policii a armádě. Dlouho nechával na svém místě šéfa generálního štábu Nebojšu Pavkoviće (nyní stíhaný Haagem za válečné zločiny), šéfa tajné služby Rade Bulatoviće (stíhán v Srbsku za vraždy politických oponentů) a mimořádně dobré vztahy měl i s šéfem vojenské kontrarozvědky Acem Tomićem. V případě Mladiće ale nejde ani tak o cílené spiknutí, jako spíše o kombinaci neschopnosti, nechuti (nikdo nechce být tím, kdo „slavného“ generála zatkne) a možná i úniku informací. Koštunica je vinen alespoň tím, že se do reformy tajných složek nikdy nepustil, dokonce ji blokoval.

Hlas pro radikály

Případ Mladić má nejen mezinárodní, ale i vnitrostátní dohru. Kvůli neschopnosti vlády Mladiće dopadnout rezignoval vicepremiér Miroljub Labus, lídr strany G17 Plus, která sdružuje hlavně uznávané ekonomy. K odchodu vyzval i ostatní ministry. To by znamenalo, že už tak vratká menšinová koalice padne. Nastalo ale klasické srbské politické schéma. Ostatní ministři G17 Plus odchod odmítli, stejně tak i většina poslanců. Hrozí tak rozpad další vládní strany (po faktickém rozkladu Srbského hnutí obnovy). Už nyní je situace natolik složitá, že ani sám Koštunica neví, na kolik poslanců se může v parlamentu spolehnout. Opoziční – Miloševićovi – socialisté hrozí, že stáhnou svou tichou podporu menšinové vládě, pokud bude Mladić zatčen. A ze všeho profitují ti nejhorší z nejhorších – ultranacionalistická Srbská radikální strana. Podle průzkumů veřejného mínění by jí dalo svůj hlas 38 % srbských voličů.

(Respekt, www.respekt.cz)