Červenec 2006

Vtip, smysl pro humor našich předáků

Ota Ulč

Zpravidla to nejsou příliš veselé kopy, však jejich posláním není nás bavit, ale schopně vládnout, aby se nám dobře dařilo. Tak nesnadná a mnohdy i nemožná role nevyvolává asociace bujarého smíchu, nezřídka tomu je naopak.

Tak se naším generacím přihodilo dvakrát, za Hitlera a Stalina, a reakcí byla úzkost, autentický strach. Měli, mohli vůbec mít taková monstra smysl pro humor – pro něco vlídného, radostného? Rozhodně ne toho druhu, že by si někdo troufl znevažovat jejich majestát. Jestliže legrace, tak na konto těch, kteří se nemohli bránit.

Dočítáme se o krutých, ponižujících rozmarech diktátorů , obklopených aplaudujícími pobočníky se srdcem v kalhotách, aby je nepostihl podobný úděl. Tak si přeci liboval Josip Vissarionovič o nočních pitkách, na nichž tupil významné státní a stranické představitele: Chruščova, aby tančil kozáčka na stole, policejního generála Sěrova, trpícího žaludečními vředy, aby do sebe ládoval vodku, což činil, bolestí se svíral, podívaná za všechny prachy.

Čeští vrcholní soudruzi rovněž nebyli příliš veselí braši k popukání, pokud by snad někdo za něco takového pokládal morbiditu Gottwaldova pozvání Rudolfa Slánského, spolubojovníka nejbližšího, na recepci při vědomí, že po absolvovaném obžerství bude doma zatčen a posléze věšen, hahaha! Nejposlednější vrcholný soudruh Milouš Jakeš nevědomky exceloval v komické roli na svém vystoupení v Červeném Hrádku, takto trvale zapsán do nejčerstvější české historie.

Není však na místě příliš poťouchlosti. V předkomunistických dobách svým vtipem vynikal snad jedině Jan Masaryk, zatímco jeho důkladným protipólem byl za všech okolností strašně oficiální suchar, Edvard Beneš. V nynější sametové současnosti pochvalu si rozhodně zaslouží Václav Havel, též pro jeho schopnost tzv. self-deprecating humor, kvalitu pro níž ve slovníku nenacházím správné české slovo, snad proto, že česká realita je nepostrádá. Vtipem, smyslem pro humor je též obdařen Miloš Zeman, na jehož občas údajně hulvátské ladění leckdo však bývá alergický.

Vtip, smysl pro humor, se na politickém kolbišti tradičně pěstoval a oceňoval v Anglii. Tamější gentlemani se tak trénovali už za svých studií v debatních klubech na prestižních univerzitách. Doporučuji zajít do Westminsteru, posadit se do divácké galerie a vychutnat parlamentní přestřelku. Předsedající, parukou okrášlený Speaker čili mluvčí, který skoro nikdy nemluví, rozhoduje o nepřípustnosti nepěkných slov. Není dovoleno někoho charakterizovat, že je šílenec, zločinec, ba ani opilec, i kdyby se ve sněmovně zásluhou alkoholu téměř neudržel na nohou. Též nepřípustně slovo „lhář“ se tedy musí upravit, s kosmetickým výsledkem jako například „purveyor of terminological inexactitudes.“

V devatenáctém století po obvinění vlády, že polovina jejích ministrů jsou oslové, Benjamin Disraeli byl pokárán a požádán vzít taková ošklivá slova zpět, což učinil opravným prohlášením, že polovina ministrů oslové nejsou. Superpohotovostí se vyznamenával Winston Churchill. Například Clementa Attleeho, vůdce opoziční strany, charakterizoval jako skromného člověka, který má dobrý důvod, proč být skromný. Snad nejslavnější zůstává tato výměna názorů: „Kdybyste byl můj manžel, dala bych vám do kávy jed,“ pravila Lady Astor, a Churchill okamžitě zareagoval ujištěním „Kdybyste byla má manželka, hned bych to vypil.“ (V jiných verzích to ale měl být jed do čaje.)

Z Británie do Ameriky, její někdejší kolonie, putovalo všelijaké dědictví: kriket předělaný v baseball, z rugby se stal americký football, bohužel též byl transplantován systém anglického obyčejového práva a málem došlo i k monarchickému uspořádání státu. George Washington ale odmítl stát se králem. Již od prvopočátku této republiky se rozlišovalo „prezidentství“ jako instituce od „prezidenta“ té které osoby. Washington dával přednost přijímat hosty, aniž jim potřásl rukou, což pokládal být pod úrovní důstojnosti svého úřadu. Jaký pak kolosální rozdíl v pozdějších generacích, s potřásáním, objímáním, i dětiček hýčkáním, zejména během volební kampaně! Oné důstojnosti úřadu v očích veřejnosti ale rozhodně neprospívalo přespříliš demokratické počínání, na něž si tolik potrpěl prezident Jimmy Carter, když před televizními kamerami vystupoval z helikoptéry a se zavazadly se sám vláčel, místo aby je přenechal pobočníkovi.

Na rozdíl od britského Westminsteru, v americkém Kongresu nebývá tolik veselo, aniž by bylo zakázaných slov ani zábran je používat. (Mezi občasnými výjimkami/výstřelky donedávna vynikal kongresman jménem James A. Traficant, bývalý šerif z Ohia, posléze již nezvolen a snad i uvězněn.). Nedochází ale k fyzickému napadení či dokonce zopakování historicky slavného konfliktu v dávném roce 1804, kdy po volbách v New Yorku, Aaron Burr, neúspěšný uchazeč o funkci guvernéra, vyzval k souboji svého kritika, významného myslitele a státníka své doby Alexandra Hamiltona a kulí ho zabil.

Odtažitost prezidentského úřadu pominula v dobách Franklina D. Roosevelta, pravidelně promlouvajícího k národu rozhlasem, novým tehdy vynálezem. Poté už jsme měli televizi, stále víc mocnou. Rooseveltův nástupce Harry S. Truman, rozhodný a přímočarý, na dotaz nováčka kongresmana, kde ve Washingtonu navazovat přátelství, doporučil „Pořiďte si psa.“ Rovněž neváhal zbavit se generála Douglase McArthura, příliš samostatně si počínajícího velitele na korejském bojišti a miláčka národa.

Dwight D. Eisenhower, vítězný generál z druhé světové války, nikdy dřív se o volitelný úřad ucházející, v prezidentské funkci rozhodně nezazářil jako ohromující řečník. Ledacos zkomolil a přesto uhájil své znovuzvolení proti ofenzivě brilantního intelektuála Adlai Stevensona. (Příliš vtipu a humoru může být ke škodě, jak si v pozdějších letech ověřil senátor Robert Dole, neúspěšný prezidentský kandidát. Veterán, který se z války vrátil s permanentním handicapem, jehož ale porazil Bill Clinton, který se vojenské službě vyhnul ne zcela čestným způsobem. Komentátoři usoudili, že Dole si poškodil právě svým vtipem, ironií, příliš náročnou pro mnoho voličů.)

V roce 1960 volby vyhrál J. F. Kennedy, nastala nové éra – s šarmem, elegancí a mnohonásobným záletnictvím. Kennedy se například svěřil britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi, že musí mít sex každý den, bez něho by trpěl značnými bolestmi hlavy. (Hugh Sidey, Time, 26. 5. 2003). Sex s pokud možno největším množstvím zájemkyň. Ale snad jen jedna – Judith Exnerová, rovněž milenka chicagského gangstera Giancany a Frank Sinatry – se v tisku vytasila s detaily. A média se chovala se zdrženlivostí nepochopitelnou, měřeno-li metrem následné doby. Však porovnejme s trápením Billa Clintona, majitele neméně nepokojného poklopce, o jehož avantýrách s orální aktivistkou Monikou Lewinskou a dalšími partnerkami bývala bohatě vyrozumívána světová veřejnost.

Mezi šampióny vtipu a humoru zazářil Ronald Reagan, estéty intelektuály automaticky devalvovaný na nulu podřadného herce. Reagan byl optimista – čili právě to, co doba v post-vietnamském marasmu potřebovala. Miloval filmy, jejich fantazie mu byly inspirací jakož i národu spoléhajícímu, že fantazie zpravidla končí happy endem. Reaganovi v době jeho zvolení bylo už téměř sedmdesát roků. Starší kdysi byl jen William Henry Harrison, který umřel na zápal plic jeden měsíc po nastoupení do úřadu. Reagan se s námitkou svého pokročilého věku vypořádal takto: v celonárodní televizní debatě v Kansas City se svým soupeřem, dřívějším viceprezidentem Walter Mondalem, totiž řekl: „Já z otázky věku neudělám sporný bod této kampaně. Pro politické účely nevyužiji mládí a nedostatek zkušeností svého oponenta.“ Načež, jak Mondale přiznal, tím to bylo vyřízeno. Reagan vyhrál a posléze se obrovsky zasloužil o likvidaci sovětského impéria a komunistické expanze.

Reaganovi se dodatečně přiznávala výhoda, jak že byl všeobecně šmahem podceňován. George W. Bush ve svém počínání ho následuje, nikoliv svého otce Bushe, bývalého prezidenta. Zásluhou zejména války v Iráku , na domácí frontě s ním nesouhlasí rostoucí procento americké veřejnosti, byť nedosahuje intenzity rozhořčení západoevropských humanistů, pochodujících v ulicích s hesly KILL BUSH, MAKE PEACE – zabij Bushe, posílíš mír, jak krásně jednoduché. Bush bývá nezřídka prezentován nejen jako nebezpečný krvelačný zloduch, ale jako blbeček, mentální případ. I když se zjistilo, že má vyšší IQ než John Kerry, jeho konkurent v posledním prezidentském utkání. Bush rozhodně není zdatný řečník, v tom tedy připomíná víc Eisenhowera, než své jiné předchůdce. Tohoto nedostatku si ale je vědom, a místo, aby se ho snažil kamuflovat, raději na něj sám upozorní, čímž ovšem bere svým nepřátelům vítr z plachet, slast první noci. S mischievously masochistic záměrem rozdává výtisky knihy svých všelijakých přeřeknutí – George W. Bushism (Simon and Schuster) - onoho typu, jako že stále větší počet dovozu do USA přichází z ciziny.

V neděli každé ráno zapnu televizi podívat se na publistický pořad Meet the Press, jemuž už dlouhá léta předsedá zkušený žurnalista Tim Russert. Po ruce má štáb perfektně si počínajících šťouralů, schopných vydolovat materiály z předchozích let, které se značně rozcházejí s nynější čerstvou pozicí toho kterého předáka. Zpravidla druhou část programu tvoří diskuse u kulatého stolu o významných událostech dne. V neděli 7. května (2006) se Russert bavil s dvěma žurnalisty, načež kamera zamířila na třetího, který vypadal jako Bushovo identické dvojče. Nejenže vypadal, ale přesně tak mluvil, mimika, manýrismus, výraz ve tváři, pohyby těla. Toť komik, tzv. impersonator Steven Bridges. Stejně důkladně – jak zjevem tak projevem - se dovede prezentovat jako Bill Clinton či Arnold Schwarzenegger s jeho rakouským přízvukem. Předvedl se nám jako Bush, obtížně zápolící s komplikovanými slovy, též s oznámením, že se svou ministryní Condi pojede do Říma, seznámit se s tamějším rumunským národem.

Program poté pokračoval záběrem z večírku pro asociaci korespondentů v Bílém domě. Několik set přítomných, slavnostní shromáždění, na podiu dva řečnické stupínky, u jednoho prezident, u druhého komik Bridges, postavy k nerozeznání. Bylo to tak výborné, že jsem si posléze celý výstup – dvanáct minut – vylovil a přehrál z internatu. Nebylo jednoduché rozlišit, který z nich dvou si zrovna činí šprťouchlata. Třeba o viceprezidentovi, že Cheney ten večer nepřišel, asi je na lovu zas se do někoho trefit. V imitaci Reagana a jeho slavné výzvy Gorbačovovi strhnout berlínskou zeď, buď ten pravý Bush nebo jeho imitátor tvrdil, že vyzval čínského prezidenta, nedávno na návštěvě ve Washingtonu, aby rovněž strhl tu jejich slavnou čínskou zeď.

„Nemyslím, že je zdravé brát se příliš vážně,“ prohlásil prezident. Nemohu neporovnat s převládajícími zvyklostmi mezi českými předáky. Jak se snadno urážejí, žalobami pro urážku na cti si vyhrožují nebo i realizují. Částečnou útěchou pak zůstává vědomí, že aspoň nesahají po pistolích, tak jak učinil Burr a Hamilton.