Červenec 2006

Co je žádoucí

Ota Ulč

Na jihopacifickém ostrově Rarotonga jsem se seznámil s pražskou rodačkou Zdenou Ryšavou. Důkladně jsem ji zpovídal o jejím životě v divočině Nové Guineje, v povodí řeky Sepiku, kde ani o lidožrouty nebyla nouze. Neúspěšně jsem ji ponoukal k sepsání memoárů s příhodným názvem „Mezi kanibaly – paměti české kuchařky.“ Vyprávěla o několikadenním pádlování na kanoji a návštěvě vesnice, kde na její přítomnost místní válečníci reagovali úprkem v předpokladu, že se dostavil duch, přízrak, něco tak bledého dřív ještě neviděli. Někteří se pak přece jen osmělili a přišli si na Ryšavou sáhnout, zda je skutečná. Totožnou reakci jsem si po letech ověřil z televizního dokumentárního záznamu z právě oněch dosud málo probádaných končin. Naše krajanka se z Rarotongy odstěhovala a naposled jsem si s ní po telefonu povídal za jejího pobytu na ostrůvku v moři Arafura, mezi Austrálií a Indonésií, kde mezi domorodci zastávala funkci účetní.

Ona zaznamenaná negativní reakce vůči bledosti je výjimkou z pravidla zcela univerzální preference pro světlejší a nikoliv tmavou pokožku. V USA černoši, jimž se ale dostalo politicky korektního přejmenování na Afro-Američany, se přece vyskytují v četných odstínech, a čím světlejší, tím hodnotnější, což může popírat jen slepec nebo pokrytec. Antracit skutečně není kýžený ideál.

Dočetl jsem se o výsledku psychologického testu mezi černošskými holčičkami, zda by si raději vybraly panenky bílé nebo tmavé. Výsledek byl jednoznačný. Že by dědictví kolonialismu, imperialismu, segregace, otroctví, jakkoliv již neexistujícího po dobu aspoň sedmi generací? Jak se ale s takovým vysvětlením spokojit v případě třeba nikdy nekolonizovaného Japonska? Bledá pokožka, tvářičky hodně do běla napudrované. Co třeba rovněž nikdy nekolonizované Thajsko či celé tamější asijské sousedství v němž loňského roku 2005 ne méně než 62 nových kosmetických produktů se objevilo na trhu? Podrobná zpráva v The New York Times (14. 5. 2006) též uvádí, že v Hongkongu. Malajsii, Filipínách, Jižní Koreji a Tchaj-wanu, téměř polovina všech žen – čtyři z deseti - používají nějaký ten tmavého odstínu se zbavující přípravek. Hodně populární je krém, jímž si natírat prsní bradavky, aby zrůžověly („pink nipple“) a tak se zbavit nevábných tmavých lívanců.

Sociologové už delší dobu debatují, proč že lidé v Asii, tolik rozdílní ve všech možných směrech - jazykově, etnicky, nábožensky - naprosto všichni dávají přednost světlé pokožce. Když tedy ne dědictví koloniální jařma, na něž lze přece svádět přemnohé neduhy světa, jaké pak máme vysvětlení?

Je dvojí. Jednak tmavá pokožka stigmatizuje jejího majitele, prozrazuje nevysoký ekonomický a tedy i sociální postavení někoho, kdo se musí živit manuální prací pod pražícím sluncem. Za druhé a ještě důležitější, je to vlivem filmu a televize, převážně západních produktů, formulujících a tím i formujících normy vkusu, zasahující snad už všechny kontinenty. Někdy i s blahodárným dopadem. Například v Polynésii, světě tlouštíků, mládež pod oním cizím vlivem začala kontrolovat svou váhu a se zbavováním tun tuku se začalo lepšit národní zdraví.

Což mě přivádí k Číně, nejpočetnějšímu státu světa. Tam si mužské plemeno potrpělo na tloušťku, však to byl důkaz prosperity. Na pláži mi tam několik dobráků kazilo náladu dobře míněnou lichotkou, jak že jsem zdárně vypasený.

V éře Mao Ce-tunga koncept krásy byl zavržen jako feudální přežitek. Revoluční svazáci pobíhali krajem, nůžky v ruce a jen co zahlédli dívčí cop, hned šmik, šmik. (V moderní Americe se ultrafeministky vyznamenávají tažením proti prohřešku zvanému lookism – přednosti pro hezký před nehezkým vzhledem. I tak se dá bojovat proti diskriminaci.) Za Maa platilo spartánské pravidlo devíti roků: nosit šaty tři roky nové, tři roky obnošené, tři roky sflastrované. Modrá bluza, modré pantalony. Od domorodců jsem se dozvěděl, jak že ráno za tmy na sebe hodili tuto unisex uniformu, fofrem do práce, až pak zjistili, že vězí v odění svého manželského protějšku.

„Jak jen se ti běloši mezi sebou rozpoznají – všichni vypadají stejně, všichni jsou tak ohavní, no řekněte!“ rozumoval taxikář v jihočínském přístavu Xiamen a manželka mi za jízdy obsah nelichotivých sdělení překládala. „Bílé děti, když jsou malé – teda hodně malé – na to se dá ještě koukat, ale ne později,“ odporem se otřásl estét za volantem. Čína se přece tradičně pokládala za střed vesmíru a čím dál od tohoto centra, tím barbarštějším se pozemšťan stával. Nás bělochy pojmenovali na bílé ďábly, srstnaté, dlouhonosaté, velkookaté. Na ulici na mne dětičky prstem vzrušeně ukazovaly a chichotaly se.

„Když se otevřou okna, dovnitř vletí mouchy,“ pravda pravdoucí, s níž se smiřují vládci modernizátoři. Nám západním barbarům se smějí a přitom se snaží čile nás kopírovat – získávat kulatější oči, větší nosy, větší ňadra. Na Tchaj-wanu za pobytu u populárního horského letoviska (Sun Moon Lake) jsem sledoval natáčení filmu se standardní tématikou: něco z bohatýrské historie, k tomu bitky a dost krutosti. Sledoval jsem hlavní hrdinku, krasavici s náramným poprsím. Po produkci jsem se s ní sešel v restauraci a ona to skromná plošinka, tak jak mezi orientálními dívčinami spíš bývá.

Nejdražší špás je zvětšování ňader, však silikon je materiál, který se musí dovážet. S rostoucí prosperitou se rozmáhá činnost plastických chirurgů. V tchaj-wanském hlavním městě Tchaj-pei, na Chung-hsiao East Road své služby nabízí ne méně než čtyřicet takových ordinací. Podle mluvčího prestižní firmy SpringClinic, nejpopulárnější jsou nechirurgické, pouze kosmetické zásahy jako třeba injekce botoxu během polední přestávky. Štíhlost zůstává dominantním ideálem, jen s jednou výjimkou, jíž je ovšem mohutnost poprsí. V měsíčníku Taiwan Review (březen 2006) se dočítám, že ročně se na ostrově provede 5.000 takových vylepšujících operací. Jsou poněkud lacinější než v Jižní Koreji a o mnoho lacinější než v Japonsku či USA.

Tento druh plastické chirurgie značně získává na popularitě v Číně, řada zájemců či spíš zájemkyň chce kvůli takovému servisu na Tchaj-wan přijet, s čímž jsou prozatím potíže zásadní politické povahy. Však Čína si stále dělá nárok na pozření Tchaj-wanu, kde ale přibývá snaha vyhlásit nezávislost. Pokud k tomu dojde, Čína slíbila rozpoutat válku, třeba i nukleární. V tom případě starost o ňadra, oční víčka či nosánky určitě pozbyde na naléhavosti.

Již zmíněná zpráva v NYT též upozorňuje na nebezpečí, které představují nekvalitní kosmetické přípravky, jimiž je asijský trh zavalen. Substance, zakázané v Evropské unii a Americe, ubližují konzumentkám jak na zdraví, tak i v kariéře. Po použití třeba dochází ke ztrátě pigmentace, k totálnímu zbělení, jež by pak děsilo nejen kanibaly na Nové Guineji. Citován je případ číšnice v thajském městě Makham Khu, která tak radikálně zbělela, zflekatěla, že majitel restaurace v zájmu svého zákaznictva jí dal okamžitou výpověď.