Červenec 2006

Povídání s pamětníkem

Ota Ulč

Sedl jsem za volant a ze svého amerického domova jel 500 kilometrů k severu zpovídat svědka mnohých dobrodružství. Plukovník Moravec, dodatečně povýšený na generála, křestním jménem Bob, dříve Bohumil. Již nikoliv nejmladší štíhlý muž vysoké postavy. Narodil se v Protivíně, sloužil jako důstojník u kavalérie ve Vysokém Mýtě, protektorátu se vyhnul odchodem do zahraničí. Tento někdejší důstojník jak československé, tak francouzské armády teď žije v Kanadě v sídle obklopeném vlastními hvozdy (500 akrů), s výhledem na rovněž zcela vlastní jezero (50 akrů), v končině, kde se v zimě objeví vlci a semtam i medvědi. Dojel jsem v příznivější roční době posbírat houby, ulovit rybu k večeři a zejména klást otázky.

Kudy a kam jste před Hitlerem z vlasti zmizel?

Ven jsem se dostal přes Maďarsko do Jugoslávie a přes Řecko do Turecka. Istanbul, Ankara, pak Aleppo, Bejrút a konečně lodí do Port Saidu a Marseille. To už bylo jaro 1940. Měl jsem na sobě českou uniformu s hodností poručíka. Francouzská armáda tehdy nečinně seděla u Maginotovy linie. Pak se ovšem německé tanky daly do pohybu přes Ardenny. K našemu přesunu do Anglie došlo v červnu.

A co se s vámi dělo tam?

Do akce jsme zařazeni nebyli. Měli jsme hodně důstojníků a málo mužstva a tak generál Ingr přišel s nápadem kopírovat Kolčaka blahé či neblahé paměti a udělat z důstojníků vojáky. Vážně. My vycvičení profesionálové jsme museli dělat klencáky s kulomety.

Jak dlouho jste si tohle nechali líbit?

Moc dlouho ne. Asi 150 nás sepsalo petici naší exilové vládě v Londýně, abychom byli dáni k dispozici Britům, jejichž armáda tehdy trpěla katastrofálním nedostatkem důstojníků. Připadalo nám to velmi logické. Jenže prezident Beneš nás odmítl přijmout. Honza Masaryk delegaci přijal, seděl, nohy na stole, drbal se v rozkroku a povídá: „Vy bejci, máte roupy, z toho bude průser.“ Monsignor Šrámek, tehdy předseda vlády, se křižoval a lamentoval: „Pánové, pánové, to špatně dopadne!“ Ingr zrudl, zuřil, hrozil vojenským soudem a trestem smrti. To se ale Angličané dověděli a vyřídili mu, že toto je jejich území, kde on si takhle kolčakovsky nemůže poroučet. Musel to odvolat. Ingr se nás pak chtěl zbavit a já se dostal k Francouzům.

Proč k Francouzům?

Vysvětlení začíná v Africe. Guvernér Konga se dal k de Gaullovi a ten v tom viděl příležitost získat lidi do své armády. Ale neměl k tomu dost důstojníků. Požádal Beneše, aby mu dal k dispozici ty, kteří mluví francouzsky. Beneš to sice oddaloval, ale natrvalo nemohl. Přihlásilo se nás kolem šedesáti. A tak jsme v roce 1942 dostali francouzské uniformy, já hodnost poručíka a ve Skotsku s námi do transportu do New Yorku...

Moment, moment! Copak se z Evropy jezdí do Afriky přes Ameriku? To je jako jet z Plzně do Prahy přes Košice.

Jiná cesta nebyla. A vůbec nebyla příjemná. Trvala asi čtrnáct dní. Prázdný konvoj se vracel, celkem 69 lodí, jedna za druhou, pokrývaly celý obzor. Různě kličkovaly, mezi nimi se pohybovaly rychlejší korvety, malé torpédoborce, hledaly ponorky – ale i tak, do New Yorku dorazilo jen 36 lodí, ostatní šly ke dnu. Bylo nám všelijak míjet trosečníky a nechat je jejich osudu. Bylo totiž zakázáno zpomalit, zastavovat, aby těch ztrát nebylo ještě víc. Do New Yorku jsme ale dorazili pozdě, další konvojové spojení jsme zmeškali, takže jsme pak jeli na bývalé banánové lodi na jih do Natalu v Brazílii a odtud zpět přes Atlantik. Se zastávkou na ostrově Ascensiónu – to je jen velká skála a letiště a na něm bylo hodně otrávených pilotů, že tam musí patrolovat a nemohou se zúčastnit boje v Evropě. Hodně se tam pilo.

To by mi asi příliš nevadilo. Kdy jste se konečně do té Afriky dostali?

Příští zastávka už byla v britské západní Africe – Freetown, dnešní Sierra Leone. Jihoafrická loď, která zastavovala v každém přístavu, nás dovezla do Lagosu – tehdy to byla hrozná díra. Pak jsme měli pokračovat letadlem, ale kvůli bouřce a polnímu skládacímu oltáři z toho sešlo – ano, kvůli oltáři. Misionář z Gabonu se dostavil s obrovskou těžkou bednou. A v ní měl též zásobu biblí, v Americe speciálně vyrobených pro domorodce. Snad to stojí za zmínku. V normálních biblích jsou ilustrace s Ježíšem bílým, s čerty černými, co v pekle v kotlích pečou bílé hříšníky. Ale domorodý čaroděj, který v misionářích viděl nekalou konkurenci, začal mezi lidmi roztrubovat, že jednou se dočkají a v pekle se budou bělochům revanšovat. Proto jsme teď měli vézt nové bible, v nichž to bylo obráceně – černý Kristus, bílí čerti, černí hříšníci.“

A s tím jste se tedy málem zřítili.

Ano. Pak další čekání v Lagosu. Do Konga nás těch pár českých důstojníků dorazilo lodí. Odtud vlakem do Leopoldsvillu, hlavního města Belgického Konga a pak přes řeku, čtyři kilometry širokou do Brazzavillu, hlavního města Francouzského Konga. Dalším mým úkolem bylo odvézt transport 280 domorodých rekrutů na výcvik do Kamerunu. Byli z různých kmenů, ale spřátelených. Jinak by se mezi sebou pobili, jak je tam národním zvykem. Cestou jsem ztratil tři muže. Vlezli do vody a sežrali je krokodýlové. Jeli jsme po řece Kongu, pak do Bangui, taky hrozná díra. Dneska to je hlavní město Central African Republic, co měla za prezidenta toho Bokassu, známého kanibala. Dál na sever byl v Čadu velký výcvikový tábor, ale já jel západním směrem do Yaoundé. Zajímavá krajina – prérie, savany, plno velké zvěře. Cesta trvala tři dny. V Yaoundé už sloužil kamarád Vláďa Hornov. Jenže já dostal malárii, byl jsem tak zesláblý, že jsem vůbec nemohl chodit. Později jsem jel do Čadu takřka k pramenům Nigeru pak směr na Timbuktu a na sever, to už byla poušť, Sahara.

Poslyšte, vy jste takhle stále jen vandroval – kdy jste vlastně začal válčit?

Poprvé jsem byl v akci se Senegálci, měl jsem jich asi dvě stovky. Dvoumetroví pořízkové. Ač nejsem zrovna nejmenší, připadal jsem si mezi nimi jako trpaslík. To byli výborní vojáci v ruce flintu a mačetu mezi zuby. V boji zblízka odhodili flintu a spoléhali na nůž. Potkali jsme velbloudí karavanu Arabů a ti nám řekli, kde za dunami narazili na německou posádku. Tak daleko na jihu jsme Wehrmacht nečekali. Byla to radiová stanice, kterou jsme v oáze za svítání přepadli a jak zněl náš rozkaz, bez krveprolití celou posádku zajali.

Jiná otázka. Jak jste hodnotil kvalitu těch vašich domorodých kádrů?

Byla různá. Tak například Tuaregové, chlapi zabalení až po oči, vůbec neznali knoflíky, všechno si zavazovali. A teď si představte, že vyfasovali americké uniformy se zipem na poklopci. Zacházení se zipem nikdy nezvládli. Snad bych ale mohl natolik generalizovat, když řeknu, že ti ze severu, kde příroda je nepříznivá a kde se musí ohánět, aby přežili, byli daleko schopnější než ti z tropického pásma. Tam jim stačilo natáhnout ruku, utrhnout banán, o jejich pohodlí se staraly jejich dvě tři manželky. To teda byli hrozně líní chlapi a bordeláři. To se nedalo srovnat s kvalitními Senegalci, o nichž jsem se už zmínil.

A co takhle otrokářství – setkal jste se tam s ním ještě?

Aby ne. V Čadu například měli velikánský baobab a k němu přibité řetězy, pro otroky na prodej. Vláďa Hornov si za pět liber koupil jednu asi tak patnáctiletou. Já si rovněž koupil. Prodávaly je vlastní matky. A jen co jsme si plácli, ty dívky bez váhání, bez rozloučení z domova odešly a ani se neohlédly. Však šly za lepším. Ta Vláďova byla panna, ale říkal, že v posteli byla vynikající, hned od počátku.

Kdepak, přirozený talent se nezapře. Co jste s nimi pak ještě podnikali?

Když jsme dostali rozkaz k převelení, dali jsme jim svobodu. Hrozně naříkaly – zpátky do vesnice za dřinou a pak, že kdoví jaký chlap si je zas koupí, se jim ovšem nechtělo. Aspoň jsme jim trošku zmírnili žal, že jsme je vzali do obchodu s textilem, měly oči navrch hlavy. Každé jsme koupili balík sukna, hned si tu nádheru na sebe omotaly. Já té své navíc koupil gramofon, takový ten obstarožní s velkou troubou, u toho jedna tupá jehla a jedna deska – Oči čornyje zpíval Šaljapin. Chudinka byla štěstím celá bez sebe.

Kromě vašich českých kamarádů ve zbrani, potkal jste se také s jinými našinci?

Ale ano. V Kamerunu jsem jel na sever lovit slony. Silnice to byla prašná, ale hodně široká, aby se dalo vyhýbat četným hlubokým výmolům. Najednou míjím mercedesku a pod ní čouhaly nohy jakéhosi chlapíka. Zastavím a ptám se francouzsky, zda potřebuje pomoci. V tom se otevřely dveře a pod širokým kloboukem ženská a ta na mne česky „Seš to ty?“ Andula Horáková z Berouna – moc krásná ženská. LA PLUS BELLE FEMME D’AFRIQUE EQUATORIAL ji tam říkali. Franta Červený, její manžel, ten pod autem, byl baťovák a navíc měl v Kamerunu farmu, kávovou plantáž. Později, na frontě, poněvadž jsem uměl německy, mne přidělili k vyslýchání zajatců. Přišel mi tam Němec a povídá, že se jmenuje Vlastimil Zahradníček – tak nějak. Ptám se ho, odkud je, a on že z Plzně. Začal jsem na něj česky, ten se divil a pak jsem se divil já, když jsem se ho zeptal, zda zná ty dvě sestry v Erbenově ulici a on je znal. S jednou z nich, Jiřinou, jsem před válkou chodil, po válce jsme se vzali a žijeme spolu dodnes.“

Tak zpátky teď k válčení...

K tomu se dostaneme zase přes Čechy a sice přes českou cukrárnu v Casablance. Že prý tam mají vynikající kremrole. Tedy jsem se tam při první příležitosti stavěl a koho tam nevidím – plukovníka Šustra. Znali jsme se z parašutistické školy.

A já se s ním znám z Washingtonu. Hodně jsme si povídali o Číně.

To je on. Zrovna se chystal do Číny jako náš vojenský atašé. A právě od Šustra jsem se dozvěděl, že z toho transportování domorodců de Gaullovi do Anglie nic nebude. Že spojenci, zejména Roosevelt, který s de Gaullem špatně vycházel, se rozhodli nepoužít africké jednotky při invazi Evropy. S de Gaullem jsem se osobně potkal. Měl fenomenální paměť. Kdysi jsem mu byl v Anglii představen jako jeden z mnohých, pouze jsme si podali ruku a bylo to. Potom za rok za dva jsem se s ním znovu potkal v Africe, Brazzavillu, on se na mne podívá a pamatoval si i mé jméno. V Senegalu jsem se pak hlásil u 2. obrněné divize generála Leclerca. Tam mě přidělili ke SPAHI – to bylo africké jezdectvo francouzské armády. Já se dostal k alžírskému regimentu. Už jsem toho měl po krk převážet nepoužitelné domorodce. Dostal jsem pod komando Kabyly – ti jsou z pohoří Atlasu. Ne Arabové, moc byste je urazil mít je za Araby. S nimi jsem byl poslán na italskou frontu.

A tam jste byl raněn, jak jste mi povídal.

To bylo blízko Monte Casina. Dělostřelecký výbuch a dostal jsem to – do ramene, kolena a páteře. Vše jsem viděl, slyšel, ale nemohl jsem vydat ani hlásek, ani se pohnout. Napřed jsem nic necítil, pak strašná bolest a to jsem omdlel. Probudil jsem se až za pár dní v Oranu, v Alžíru. V tom chvatu boje si totiž mysleli, že je po mně a z obvaziště mě dali do stanu mezi mrtvoly. Šťastnou náhodou se tam ale objevil americký doktor, úplný nováček na frontě. Chtěl vidět, jak ta hrůza vypadá, já tam ležel v první řadě, prohlédl si mě a vykřikl „Jesus Christ, this guy is alive!“ Hned zařídil můj přesun do supernového špitálu v Oranu, tam se o mne staralo asi dvacet krásných amerických ošetřovatelek. Ještě pak o holi – kvůli tomu kolenu – jsem se odbelhal na velitelství, tam seděl generál Flippo, před válkou vojenský atašé v Praze. Velký přítel Československa, také uměl trošku česky. Ten se mě zeptal, zda chci být převelen na frontu do Sovětského svazu.

Tam bych se teda nebyl hlásil.

Já však ano – chtěl jsem vidět tamější bojování. Jenže Sověti mi nedali vízum. Bylo nás víc, jimž je nedali. Těm co dali, hodně z nich padlo. Já pak s hodností kapitána jsem dával dohromady jednotku, s níž jsem se měl hlásit u Angličanů už na belgickém území. To už byl srpen 1944, invaze v plném proudu. Měl jsem se hlásit u velícího generála, pozval mě na oběd. Poněvadž jsem ale dorazil k smrti unaven, můj podřízený mě nechal přispat a těch extra patnáct minut mi zachránilo život. Raketa V-1 totiž zasáhla přímo to místo, kde jsem měl být. Všichni mrtvi.

Kolik toho ta československá západní armáda vlastně nabojovala?

Upřímně řečeno, s výjimkou letců, kteří udělali obrovský kus práce a mnoho jich padlo, pozemní jednotky nedocílily nic. Chápejte, ta armáda byla tak malá, že se nemohla nikde uplatnit. V okamžiku, kdy by byla do akce nasazená, byla by tím i vyřazená, poněvadž neměla záložníky, kteří by zaplnili prořídlé řady. Podnikli jsme jen dvě akce, obě úplné fiasko, o něm se ale nedočtete. Naši byli přiděleni k Dunquerku. Rozhodli se oslavit 28. říjen šturmem na pevnost, kde bylo jedno dělo na každých pět metrů. Masakr bez šance na úspěch. Tou druhou akcí byl úkol vyhodit do povětří jeden objekt. Jenže čeští ženisté zapomněli přinést třaskaviny.

Kdy jste se konečně vrátil do vlasti?

9.června 1945. Tehdy už v hodnosti majora mě přidělili jako styčného důstojníka k americké armádě ve Strakonicích. O civil jsem zažádal na jaře 1946, ale nepustili mě. Reicin mě chtěl použít k výzvědné činnosti u britského štábu ve Vídni, což se mu tedy nepovedlo. Už dva dny před únorovým převratem jsem byl zatčen. Tehdy to komunisté přece jenom neměli všechno zcela pod kontrolou, za pár týdnů jsem se dostal na svobodu. Pak tedy kopečky, znovu Západ a tady teďko jsme. Než přidělená kobka v rodné zemi, rozhodně lepší jsou vlastní hvozdy v Kanadě.

Vypnul jsem magnetofon, seznámil se s kupou černobílých fotografií z hodně černého kontinentu, rozloučili jsme se a s košíkem nasbíraných hub jsem odjel do svého amerického domova.