Červenec 2006

Takové jsme mívali muslimy

Luděk Frýbort

Bylo to někdy v hlubokých létech sedmdesátých. Vstoupím takhle do hospody V Oule - stávala v Podbabě, ale už nestojí, zbourali ji kvůli rozšíření silnice - a koho tam nevidí oko mé jako jistého ... dejme tomu Džamila, takto českého Kurda. Přišel kdysi do Prahy na studie, ale když dostudoval, už se do své syrské vlasti nevrátil, no, ani se mu nedivím. Koukám, Džamil sedí, před sebou půllitr piva, na talířku deset deka šunky, a baští. »Ty, Džamile,« povídám, ukazuje na tu zapovězenou stravu, »a co tomu říká Alláh?« Odhlédl od talíře. »Alláh do Československo žádný vízum,« pravil a cpal se dál. Takové jsme tenkrát mívali muslimy.

A vzpomínám si na své toulky po Turecku o nějaký čas později, kdy už mně a mé rodině čas emigrační oponou trhnul. Jezdívali jsme tam rádi, bylo nám dobře mezi srdečnými lidmi a v zajímavé, antických památek plné krajině, i turecky jsem se jakž takž naučil ... a mimoto tam mívali dobré červené víno. Nevím, jestli ještě mají. Přijdu do hospody v městě Trabzon na březích Karadeniz neboli Černého moře, usednu a poroučím si: »Kirmizi šarap, lütfen!« Červené víno, prosím! Šenkýř koulí očima a dělá omluvné posunky - nejde to. Na mou nechápavou otázku mě vede k oknu a ukazuje: tamhle je mešita! Pomalu jsem začínal všemu rozumět. V mešitě, jak známo, bydlí Alláh a dává pozor, jestli se někde neděje nepravost. Podíval by se oknem do hospody a rozhněval by se: oni tam chlastají! Do hospody, jejímž oknem mešita vidět není, ovšemže Alláh nevidí a kirmizi šarap se tam bez všech okolků podává, nebo aspoň podávalo.

Jiný takový poznatek jsem si odnesl z Kappadokie - to je podivuhodná krajina bílých homolovitých skal, do nichž si lidé za starších časů dlabávali příbytky, ba i kostely a radnice. Mezi skálami rostou nízké keříčky révy a víno z ní je dobré, silné, kořenité. »A vy to víno pijete?« ptal jsem se takového bystrého mladého muže, ostatně se domnívám, že i studovaného. »Jak se to srovná s koránem?« Mrkl na mě spiklenecky. »To já, když chci pít víno, víte, jdu a zavřu okenice,« děl tajuplně. Pochopitelně; když se zavřou okenice, Alláh nic nevidí, to dá rozum. I takové jsme mívali muslimy. Pohříchu i muslimy občas úhledně namazané, jak jsem měl v Turecku možnost pozorovat, třebaže je pravda, že se neprali a nehulákali, nýbrž hleděli být nenápadní a někde v koutku se vyspat z opice.

Nevím, jak to teď v Turecku chodí s konzumací vína a jestli mezi bílými skalami Kappadokie ještě rostou révové keříčky. Naposledy jsem v té zemi byl před šesti lety, a už tehdy jako by něco nedobrého začínalo kvasit. Dnes ... váhám, jestli se ještě někdy do krajin mezi Karadeniz a Akdeniz (Bílé = Středozemní moře) podívám. Dočetl jsem se tuhle, že v městě Trabzon, zrovna tam, co byl ten bohabojný šenkýř, jakýsi fanatik zastřelil katolického kněze v rámci světového džihádu proti křižákům a nevěřícím ... nu, ne že bych se tolik bál. Spíš než být sprovozen ze světa jakožto nevěřící pes hrozí našinci v Turecku desetitisícinásobné nebezpečí, že vydechne duši v rozmačkaném autobusu, neboť i v zacházení s tímto světským prostředkem se turecký řidič až příliš doslovně spoléhá na Alláha. »Allah korusun,« Alláh řídí, stojí na tabulce, co se mu bimbá před nosem. To on nic, rozumíte, on se jen tak drží volantu, řídí Alláh. A když to řachne, jakáž pomoc, Alláh to chtěl. Co zmůže zbožný muslim proti jeho svaté vůli?

Ale to jsem trochu odbočil od toho zastřeleného kněze, promiňte. Chci jen říci, že mi pomalu zachází chuť cestovat do muslimských krajů, kdysi tak přátelských a příkazy koránu tolik si neberoucích. Nestojím o to, aby mi bylo na každém kroku naznačováno, že jsem nevěřící, tvor druhé jakosti, jenž doroste do pravé lidské hodnoty, teprve až odvrhne své bludy a přijme nepochybnou pravdu islámu.

Něco se změnilo. Alláh si nasadil pronikavější brejle a vidí teď už nejen za roh do hospody, ale prohlédne zdmi a okenicemi, ba i skrz sako a košili až na dno srdcí lidských; a co tam spatří, jen málokdy se mu líbí. Ani muslimové už nejsou ti, jaké jsem je ještě před nedávnem znával, hodní lidičkové mající svou víru, ale nezříkající se kvůli ní radostí života a neotravující s ní jiné. Nyní... Alláh sestoupil z oblaků a vládne. Tvrdě, nelítostně, jakkoli je - v jazyce koránu - rahmán wa ráhim, milosrdný a slitovný. Neodpouští nic; maličko, a jste v pekle. »A poprosí-li kdo o pomoc, bude mu pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jeho. A jak odporný to nápoj, a jak zlé místo pobytu!« dozvídáme se ze súry osmnácté, súry jeskyně. Věru, máme se nač těšit od Boha slitovného! A od jeho věrných také. Povíme-li jim, jak tomu sami ještě před nedlouhým časem rozuměli, že můžeme být my křesťany a oni muslimy a přesto spolu vycházet, jelikož jsme si rovni před tváří Boží, odpovědí nám súrou Hromu: »Cožpak jsou si rovni slepý s vidoucím či rovná se temnota světlu?« I chodí s nosem vzhůru oni vidoucí kolem nás slepých, a my nevidíme do duší jejich, co v nich nosí. Jen sebejistotu, již dává náboženství převahy a pýchy? Nebo už také chuť poučit nás o své pravdě ohněm? Dát nám okusit vody, podobné kovu roztavenému? Ještě stále si nemyslím, že každý muslim je fanatik, ochotný podřezávat hrdla v rámci svatého boje; ale bezesporu přibývá náklonnosti takové skutky schvalovat. A ti, kteří snad neschvalují, mlčí. Je, jakáž pomoc, čas vzít ten stav na vědomí. A zařídit se podle toho. Když pan Huntington psal o střetu civilizací, byla to ještě teoretická úvaha. Dnes už živá a varující skutečnost. Neměli bychom před ní ustupovat, protože ústupností ještě žádný útočník ukonejšen nebyl, zvlášť ne útočník přesvědčený o své pravdě a připravený vnutit ji světu, možno-li slovem, nemožno-li, třeba i atomem.

Ale pravda, neměl bych se asi pošklebovat muslimům pro jejich příliš hmotné chápání Boha. Však i my jsme před nějakým stoletím mívali Pámbíčka stejně tělesného, s fousy a kolečkem nad hlavou, co sice neřídil autobusy, ale dejme tomu kontroloval, jestli jsme se před spaním řádně pomodlili. A když ne - trestem na vás, bezbožná holoto! Pámbíčka stranického, jenž byl ve vzájemných pranicích při nás a ne při nějakých tureckých či jakých pohanech. Pámbíčka, jejž naši předkové od těch fousů až po špičky sandálů znali a věděli přesně, co chce, co se mu líbí a co tresce v hněvu prchlivosti své; a bylo jim zřejmé, že chce totéž co oni, ba ani nemůže nechtít. I z naší strany vyplynulo mnoho vzteků a darmo prolité krve kvůli takto pojaté víře, což nám obhájci islámu nelení připomínat. Jenže je tu jistý rozdíl: křesťanství, a ještě lépe západní pojetí světa, se od těch dob změnilo, přesněji řečeno vyvinulo. Pochopili jsme, že nekonečně komplikovaný řád vesmíru nelze vměstnat do jednoduché, jako facka pádné nauky; že můžeme svými žalostně nedokonalými smysly obsáhnout jen mizivou částečku skutečnosti kolem nás; že jsou sféry, do nichž svým poznáním nedosahujeme a přesto se v nich skrývá Boží plán; že i zvěstování, jejž se nám dostalo, je uzpůsobeno našemu rozumu tak, abychom je dokázali pochopit. Vše jiné pak jest, bylo a zůstane vyhrazeno jen Bohu samému. Někteří z nás zlhostejněli pod tíhou toho poznání a odřekli se Boha i duchovního chápání světa úplně. Jiní ho přijímají spíš jako symbol a připomínku morálních hodnot západní civilizace, ostatně hodnot vycházejících jen menším dílem opravdu z křesťanství, a daleko víc ze zdroje mnohem staršího, pradávného morálního kodexu evropského člověka. Ještě jiní, hloubavější, se zamýšlejí nad signály z nepoznatelna a snují z nich vlastní náboženské názory, tisíce do sebe uzavřených církviček o jednom členu. A i ti, kdož zůstávají věrni skále, na níž Pán vystavěl církev svou, se před ní sklánějí v nevýbojné pokoře, u vědomí vlastní chybující nedostatečnosti.

Ba ne, kritici křesťanství. Čas jeho rozpínavosti pominul, pochopili jsme, že se nemůžeme stát vlastníky Boha. Islám to dosud nepochopil a jest se obávati, že obdařiv sama sebe nálepkou dokonalosti, ani pochopit nemůže. Alláh hmotný a tělesný, Alláh nakukující oknem do hospody, Alláh stejný svárlivec a netrpělivec jako člověk sám, takový Alláh může být někomu k smíchu, ale ve skutečnosti z něj jde strach a předzvěst budoucích neštěstí. Neměli bychom ho brát na lehkou váhu.

Co s tím dál? Nemá-li huntingtonovský střet skončit příšerným kataklyzmatem, bude se muset islám změnit. Prodělat týž vývoj od bezpodmínečného vlastnictví Boha k pokoře a pochybám, jako jej má za sebou Západ. A nepřipomínejte mi dominanci Západu v současném světě; není dána výbojem ve jménu nesnášenlivých pravd, nýbrž vyšší schopností konkurence - nebo aspoň prozatím, nepřevládnou-li jiní konkurenti. Islám, podotýkám důrazně, bude muset k své proměně dospět sám; veškeré snahy o import západních hodnot a ideálů jsou a zůstanou bezvýsledné; nelze nasypat trychtýřem demokracii tam, kde se sama neurodila. Spíš ... dovedu si představit svět islámu zemdlený trvalým džihádem, jenž mu přinese jen bídu a strádání a užitek žádný. Třeba budou mít muslimové svých mudžáhidů a mučedníků jednou dost a vrátí se k umírněnému sekularismu, jak s ním byli spokojeni ještě před nemnoha lety. Možná je k tomu přiměje pád, následující pýchu; vyřeší-li Západ svou energetickou krizi a vymaní se ze závislosti na dodavatelích ropy, bude dopad na svět islámu nedozírný a zpokorňující. Nebo jsme prostě jen svědky přechodného zešílení dějin, jako už tolikrát. Až došílí, budeme mít zase muslimy takové, jaké jsme je mívali, lidičky přátelské a svou víru nepřehánějící.

Ledaže to může nějaký čas trvat. Co dělat mezitím ... nu, výběr není veliký. Vyjednávat, konejšit, ustupovat, vycházet vstříc, ukazovat porozumění ... ještě nikdy takový postup tváří v tvář majitelům výbojných pravd nevedl k ničemu kalému. Vycházejme vstříc, až uvidíme tutéž ochotu i na druhé straně. Nebo sebrat ozbrojenou sílu, co jí Západ disponuje, rozbít ohniska šílenství, smést džihádnické režimy... I kdyby se k takovému kroku pochlapil kromě Ameriky i někdo jiný, kouká z toho jen nekonečné, nesmírně nákladné válčení, v němž my si budeme ukládat požadavek naprosté humánnosti a naši protivníci se budou cítit vázáni jen zákonem pomsty a krve ... ne, bohužel není jednostranné války, války etické, v níž je dbáno lidské důstojnosti nepřátel víc než vlastního zdaru; nejsme-li z pochopitelných důvodů ochotni se vrátit ke způsobům někdejších lancknechtů, můžeme myšlenek na potlačení útočného islamismu vojenskou mocí nechat.

Co tedy zbývá? Snad to, co celkem úspěšně praktikuje Izrael, jejž dlouhá zkušenost zbavila iluzí. Oddělit se. Nemít pokud možno nic společného s majetníky Boha. Omezit závislost, vystačit si bez nich. Bedlivě sledovat, a kdybychom zjistili podezřelé aktivity, krátce a rázně udeřit, aniž bychom hned chtěli vychovávat. V našich vlastních zemích dát najevo, že tady jsme pány my; a nebudou-li tomu rozumět, ukázat dveře. Možná časem přijdou na to, že nás potřebují víc než my je. Ale kdož ví; třeba jednou přijdu do hospody a zastanu tam Džamila u piva a šunky, muslima věřícího, ale nefanatického, vědoucího, kam má Alláh vízum a kam ne. Tu bych poznal, že je svět zase v pořádku.