Červenec 2006

Ivanova válka

Milan Vodička

Knížka britské historičky Merridaleové nabourává oficiální sovětský mýtus a ukazuje, že ruští vojáci byli normální lidé a ne automaty a že nezvítězili díky svému vedení, ale jemu navzdory.

Kdyby tu scénu natočil soudobý propagandista, vypadalo by to, že se vojáci perou o místa ve vlaku na frontu, protože hoří touhou bít Němce. Ve skutečnosti se báli, aby je nezastřelili jejich vlastní lidé. Michail Volkov na tu rvačku nezapomněl dodnes. Začátkem války dostal tento mladý záložní důstojník z Kyjeva mobilizační rozkaz hlásit se do dvou dnů ve Lvově, k němuž se blížili nacisté. Mělo to ale háček. Nebyly přistaveny žádné zvláštní vlaky, Volkov však věděl, že do Lvova během stanovených osmačtyřiceti hodin prostě dorazit musí. Ne proto, aby mohl zabíjet fašisty, ale proto, aby se neocitl před popravčí četou. Byla to zanedbatelná, ovšem typická válečná epizoda: tady máte bumážku na dopravu, kterou vám neumíme zajistit, ale kdo nedorazí včas, bude považován za dezertéra. A tak se koncem června 1941 poručík Volkov pral s vojáky před vlakem o možnost nastoupit. Dovnitř ho nehnalo vlastenectví, ale strach.

Takhle válku z filmů a knížek sovětské éry příliš neznáme. To, co vyšlo na povrch, parní stroj oficiální propagandy spolehlivě přejel. S odstupem času však oficiální mýtus nabourávají příběhy, v nichž vojáci i civilisté v zázemí vystupují jako normální lidé. Ne stranou neomylně dirigovaní, vlastenecky naprogramovaní roboti s planoucíma očima, ale lidé, kteří trpí, chybují a nakonec zvítězí téměř navzdory vrchnímu velení, které se k nim chová jako ke stádu dobytka vedenému na jatka.

Jednou z novinek, které „obyčejnou válku“ odhalují, je i kniha Ivan’sWar (Ivanova válka). Nedávno ji na základě rozhovorů s veterány, dopisů, utajovaných osobních deníků i záznamů NKVD vydala britská historička Catherine Merridaleová. Válka z pohledu obyčejného „Ivana“ v ní vypadá skutečně jinak než ve filmové epopeji Osvobození. Příklad? Při zteči byl oficiální pokřik kromě hromového „Hurááá“ také „Za vlast“, „Za Stalina“. „Jsem si jistý, že když jsme útočili, něco jsme křičeli,“ řekl Merridaleové bývalý voják Ivan Gorin, „ale tahle slova to nebyla. Nemyslím, že bychom křičeli něco slušného.“

Někdy jsou vzpomínky až komické: když vojáci u jednoho útvaru zajali první Němce a zjistili, že jeden z nich je dělník, rozhořčeně se ho ptali, jak mohl jako proletář pozvednout zbraň proti vlasti světového proletariátu. Vůbec nechápal, o čem mluví. Nebo když Rudá armáda překročila hranice SSSR, začali se vojáci podle záznamů špiclů vojenské kontrarozvědky ptát, jak je možné, že jejich komunistický ráj je mnohem chudší než to, co právě vidí. Pointa spočívá v tom, že záznamy byly pořízeny při postupu chudičkým Rumunskem a válkou už dvakrát převálcovaným Polskem.

„Je jedno, kdo vyhraje“

Válka zpočátku vypadala jinak, než jak byla později oficiálně líčena. Vojáci jí v první chvíli nerozuměli a neměli pocit, že se jich týká. Z armády utíkaly tisíce zběhů, někteří mladí muži raději spáchali sebevraždu. „Přihlásím se dobrovolně jedině tehdy, když zmobilizují každého,“ řekl podle NKVD jeden komsomolec v Kursku. V říjnu 1941, když se Moskva připravovala na rozhodující boj, našli tam 5 000 dezertérů a 130 000 lidí bylo zatčeno za „porušení vojenských nařízení“. Tehdejší myšlení odráží odposlechnutý rozhovor dvou mužů v zákopech: „Měli bychom přestat bojovat. Je jedno, jestli zvítězíme, nebo ne. Polovina kolchozů je stejně proti vládě sovětů.“

Merridaleová uvádí, že v prvních týdnech války si vojáci dokonce kreslili na uniformy hákové kříže, odvody se občas děly pod hlavněmi pušek. Míra dezerce mezi Bělorusy, Ukrajinci a Balty byla tak vysoká, že byl vydán zákaz začleňovat je do nových tankových osádek, tedy mezi údernou elitu.

Na podzim 1941 však došlo k důležitému zlomu: Stalin se bál zhroucení armády a uvědomil si, že je teror neúčinný. Rozhodl se jít k vítězství cestou přesvědčování, ne násilí. Až do konce války to však pořád bylo ve stalinském stylu. Jak píše Merridaleová: na Krymu nejvyšší komisař Rudé armády Lev Mechlis zakázal kopat zákopy, „protože ničí útočného ducha“, a generál Eisenhower vzpomínal, jak mu maršál Žukov vyprávěl: „Když jsme narazili na minové pole, naše pěchota postupovala, jako by tam nebylo. Ztráty byly rovnocenné s těmi, které bychom utrpěli, kdyby Němci bránili oblast silnými jednotkami.“ „Ivan“ ve vzpomínkách v knize byl pouhý bezcenný kanonenfutr bez ponožek, fungující jen z pěti lžic kaše denně.

Nevěřili na Lenina, ale na pověry

K největšímu zlomu došlo pod Moskvou a pak před bitvou u Stalingradu: zoufalství a apatie se změnily v hněv a nenávist. Ty vytrhly vojáky ze zajetí ducha porážky. Stalinův režim dělal z lidí stádo, vymazával individualitu a trestal iniciativu, ale nyní začal pomalu vytvářet armádu samostatných válečníků.

Bylo to však za Stalina, a tak bič nezahálel. V létě 1942 vydal Stalin svůj pověstný rozkaz číslo 227. Byl tak tajný, že byl údajně zveřejněn až v roce 1988. Hlavní smysl: Ani krok zpět. Podrobnosti: Každý voják či velitel, který ustoupí bez rozkazu shora, bude zastřelen, nebo skončí v trestném praporu. Zostření trestu: Rodiny těchto vojáků a zajatců dostanou status druhořadých občanů.

Oficiálně bylo za války k trestu smrti odsouzeno 158 000 mužů. Jen ve Stalingradu bylo během pár týdnů zastřeleno 1 350 vojáků. Nezapočítány jsou i tisíce dalších, zastřelených přímo v bitvě, protože stresovaní a otřesení „zradili vlast“.

I přesto všechno se „Ivan“ dokázal vzchopit a bojovat. Nebyl to však vznešený válečník, statečný syn Ruska, jak jej líčí sovětská propaganda, ale normální frontový bojovník. Víc než v Lenina věřil na pověry: když se zraněný dotkne přirození, zemře; čisté prádlo před bitvou nosí smůlu; klení v bitvě nebo při nabíjení nosí také smůlu; neštěstí může přivolat i to, když někomu před bitvou cokoliv půjčíte. Nikde ve filmu to neuvidíte, ale „Ivan“ samozřejmě rád zpíval oplzlé písničky a měl rád vulgární vtipy jako každý muž v zákopech. Což bylo tajné, protože to neladilo s oficiálně pěstovaným mýtem.

Lev Puškarev vyprávěl Merridaleové, že chtěl využít pobytu v armádě k získání podkladů pro pozdější disertační práci o vojácké kultuře. Když NKVD našla jeho zápisky s vtipy a texty košilatých písní, měl těžký problém. Vojáci vzpomínali, jak na konci války záhadně mizeli Leningraďané, kteří vyprávěli o hladomoru v obleženém městě.

V zákopech se samozřejmě kradlo, hladoví vojáci kradli i rolníkům, kolem nichž postupovali. V očích jim neplál jen komsomolský elán, ale také chtíč, byli to přece mladí muži: důstojníci měli běžně „manželky“, jimž se přezdívalo „pochodově pohlavní ženy“. Bezpohlavní sovětský model byl výmyslem. „V armádě jsou ženy jako gramofonová deska,“ cituje kniha dopis jednoho vojáka. „Přehráváš ji a přehráváš, až ji vyhodíš.“

Šluk za dva ruble

Byly to drsné doby. Jeden veterán uvedený jako Lev Lvovič Merridaleové řekl, že „zastřelit nenáviděného důstojníka při útoku bylo jako dětská hra, stávalo se to často“.

Máloco bylo tak jako v oficiální propagandě. Vojáky trápily myšlenky na domov a hlad jejich rodin. Cítili se zrazeni, čekali, že se o jejich blízké postará stát, když sami nasazují životy. Poručík Slesarev dostal dopis od ženy, kde stálo: „Budeme se snad jíst navzájem. Neměli jsme chleba dva měsíce... Jestli ty přežiješ, my už tu možná nebudeme.“

A byly tu i další starosti: „Bojovali jsme za naši zemi. A nyní jsme zjistili, že některé z nás zradily naše ženy,“ píše jakýsi rudoarmějec Michailu Kalininovi, který byl tehdy formální hlavou SSSR. „Musíme přijmout tvrdá právní opatření proti těmto ženám-zrádkyním.“ Merridaleová jen dodává, že to je jeden ze stovek dopisů na toto téma. Byly to těžké doby.

Ale když bylo jasné, že nacisté budou poraženi, strana si přisvojila zásluhu za vítězství. Aby nebyla volána k odpovědnosti, přepisovala válku ještě před pádem Berlína. Vypustila hanbu za svoji neschopnost v prvních měsících války i za vše, co se nehodilo. Kdo dnes ví, že tabák byl tak drahý, že v roce 1942 si Moskvané zapálili cigaretu a nabízeli kolemjdoucím šluka za dva rubly...

Válečný mýtus vynechal přehmaty, obyčejné rozvrácené životy, nedostatek, brutalitu. „Pocit bratrství a odhodlání, který válka zrodila, byl přizpůsoben tak, aby mohl být označen za výsledek ideologie a moudrého vůdcovství,“ píše Merridaleová.

Byla to jedna z největších krádeží v ruských dějinách. Strana ukradla lidem jejich vítězství.

(MFDNES)