Červenec 2006

Špitální úterý

Jana Vlková

Jsem ráda, že to mám za sebou. Tisíc dvě stě kilometrů vleže v sanitce. Jinak to asi po operaci tříštivé fraktury kosti holenní a lýtkové s 23 šrouby a dvěma dlahami nejde. Repatriaci letadlem asistenční služba vylučuje. Jsem šťastná, že jsem doma. Operovali mne ve Francii pod horami, kde jsem si na sjezdovce vyhlášené lyžařské oblasti zmrzačila nožku. Mám intenzivní, úlevný pocit, že teď už bude všechno jenom dobré. Je čtvrt na dvě v noci a už brzdíme u elitní pražské nemocnice. Ale ouha. Všechno je jinak.

Nosítka vyjíždějí ven ze sanitky, jeden sanitář je drží vpředu a druhý vzadu. Ale drží je nějak divně, protože najednou ležím na chladné černé dlažbě. Oni ale ta nosítka drží pořád a něco na nich kutí, zatímco mne nechávají na zemi. Snaží se o opravu, dívají se směrem ke mně a něco drmolí. Trochu ječím, ale mám štěstí: upadla jsem na zdravou půlku těla a noha po ostesyntéze zůstala naštěstí trčet nahoře. Vzpomenu na francouzskou sanitku, kterou řídila zralá žena, a na mladičkého sanitáře, který mi podával kapesník na nezadržitelné slzy. S bezpečnou nakládkou jim pro jistotu ochotně pomáhali přizvaní čumilové. Že mne budou vzpomínky na předchozí pobyt provázet intenzivně i dnem nacházejícím, to ještě nevím.

Noc byla krátká a den začíná roznáškou teploměrů za černočerné tmy. To prý vadí českým pacientům ze všeho nejvíce. Vím dost přesně, že ve Francii to jde o hodinu později a používá se pro všechny pacienty jeden digitální teploměr s okamžitým odečtem. Chce se mi zdát, že jeho pořizovací cena je nižší než padesát skleněných.

Nemocniční program pokračuje přistavováním škopíků na mytí nechodících pacientek. Paní odvedle ho dostává spolu s familiérním pozdravem: „Dobrýtro, babi.“ Ve Francii mi ho nosili s vážně míněnou otázkou: „Zvládnete to sama, madam, nebo budete potřebovat pomoc?“ Koukám, že paní na vedlejší posteli se sama asi neumyje. Je hodně stará, má tak 45 kilo a zlomený krček a na operaci teprve čeká. Denní služba, která škopík odnáší, se na průběh mytí neptá. To ještě o sobě nevím, že jsem tak otrlá, že se na tohle divadlo budu dívat pět dní, než nahlas řeknu, že pacientku ráno nikdo nemyje.

Ještě není sedm a do pokoje už svižně vchází suita lékařů konajících vizitu. Zběžně si prohlížejí moji dosti komplikovanou zlomeninu. Můj ošetřující lékař setrvá o okamžik déle, aby mi řekl, že o postupu léčby se budou radit. Hromadná vizita, kdy lékaři projevují vlažný zájem o všechny pacienty, mi připadá po prožité zkušenosti jako ztráta jejich vzácného času. Jejich francouzští kolegové se zabývají pouze svými případy. A když se jednou denně objeví v pokoji, hovoří s pacienty důkladně.

Vizita odchází a dopoledne se toho moc neděje. „Už by měl být oběd,“ konstatuje spolupacientka. Vzpomínám na ten včerejší – salát s černými olivami a hovězí na víně, sýr, bageta a jablečné pyré. A už je tu tác a na něm je hustá šedá vločková polévka a buchtičky s krémem. Konzumaci nemocniční stravy ulehčuje „paní z kuchyňky“ vlídným úsměvem.

Odpoledne se trousí příbuzní i přátelé, vítají mne doma a kladou spousty otázek. Vyprávím o své cestě sanitou. Moc toho není, a tak líčím, kolik jsem měla možnost poznat neuvěřitelně vybavených záchodů pro invalidy u dálnic ve Švýcarsku a Německu. Dobrodružnou předehrou bývalo zejména čekání na vyzvednutí klíče u pokladny, protože žádný z řidičů moc nemluvil cizími jazyky. „Ale na ty záchody je euroklíč, který je po celé Evropě stejný,“ říká mi udiveně jedna z návštěv. Proč si ho podnik živící se repatriací neobstará, zůstane pro mne tajemstvím.

Zvoní mobil a na druhém konci se hlásí synteticky přezdvořilé call-centrum asistenční služby. Telefonista by se rád ujistil, že už jsem v české lékařské péči a mohou mou složku uzavřít. Já se do uzavírání případu moc nehrnu. Líčím svůj dopad na rodnou zem a již poněkolikáté jim kladu otázku o bezpečnostních přestávkách řidičů sanitky. Nemohu pochopit, že pro převoz ze vzdálenosti více než tisíc kilometrů snad neexistují žádná pravidla. Dva řidiči jedou tam a zpět více než třicet hodin bez spánku a delšího odpočinku – co píší do nějakého výkazu, ví asi jenom jejich šéf, a jak to odpovídá pravdě, ví jen všemohoucí.

Když sem teď napíši, že ve večerním televizním zpravodajství se objevuje šot, v němž je vidět havarovaná sanitka, z níž vyjela nosítka kamsi do polí, tak mi to asi nikdo neuvěří. Ale je to tak a sousedka na vedlejší posteli rozjařeně volá: „Koukejte se, Jano! No, to jste dopadla ještě dobře.“

Setmělo se, sestřičky roznášejí léky a natřepávají polštáře. Do ranních teploměrů mne čeká sedm hodin spánku, kdy mohu v té elitní pražské nemocnici snít o některých službách poskytovaných na jiných místech Evropské unie, kde dávají svišti dobrou noc.

(Respekt, www.respekt.cz)