Červenec 2006

Největší podivín mezi diktátory

Lubomír Heger

Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který zorganizoval útok nad skotským Lockerbie a podporoval teroristy po celém světě, otočil kormidlem k Evropě. Dočkal se odměny: Spojené státy jej uznaly za důvěryhodného partnera. Bitva skončila. „Lidé si třesou rukama. Když už i Palestinci uznali Izrael, proč bychom jej neměli uznat my?“ Tato slova pronesl loni v létě libyjský vůdce před delegáty Lidového kongresu, který zcela ovládá. Projev zakončil prohlášením, že nyní nastala éra spolupráce se Spojenými státy, Evropou a ostatním světem.

Ano, je to stejný člověk, jenž kdysi financoval hnutí Černé září, které spáchalo teroristický útok v Mnichově, posílal peníze Irské republikánské armádě, vyhodil do vzduchu letadlo PanAm nad skotským Lockerbie a při každé vhodné příležitosti zesměšňoval americkou demokracii. Beduín Kaddáfí, jenž si nikdy nepřisvojil žádnou oficiální funkci - v tisku se mu říká „bratr vůdce“ a „revoluční rádce“ - nadále udivuje laiky i odborníky nečekanými změnami kurzu, jímž se jeho loď jménem Libye ubírá. V nejbližších měsících by měla po čtvrtstoletí přivítat amerického velvyslance, neboť Spojené státy Libyi vyškrtly ze seznamu zemí podporujících terorismus.

To je pro Libyjce bezpochyby dobré znamení. Když odsud naposledy ambasador odjížděl, přiletěly záhy americké bombardéry. I teď do země míří jedno letadlo za druhým: sedí v nich zástupci firem, jako je Shell či Exxon. Plukovníkovo prudké otočení kormidlem směrem k Západu si nemohou vynachválit.

Útěk do pekla

Vše je tedy odpuštěno a Kaddáfí se brzy zařadí mezi respektované a moudré státníky? Takové tvrzení by bylo předčasné. Zatím totiž nic nenasvědčuje tomu, že by plukovník ve své zemi zaváděl něco tak přízemního, jakým je podle jeho názoru pluralitní politický systém. Oponovat revolučnímu vůdci nadále znamená nejkratší cestu za mříže. Kdyby měl čtyřiašedesátiletý vůdce revoluce zítra zemřít, jak by vlastně zněl jeho odkaz? Ukázal světu nějakou novou cestu? Zanechal za sebou nějaké dílo? Podívejme se, jak o své vlasti smýšlí jeden přední libyjský literát.

„Jsem chudý vandrující beduín, který nemá ani rodný list. Jím, aniž jsem si umyl ruce, a skopnu všechno, co mi stojí v cestě, i kdyby to mělo rozbít výlohu obchodu nebo trefit starou paní. Nikdy jsem neokusil alkohol, sodovku nebo pepsi. Nevím, jak vypadají peníze, i když po mně stále někdo něco chce. Vše, co mám, jsem vyrval z rukou zlodějů, z tlam koček, z pracek psů a věnoval jsem to obyvatelům měst,“ píše autor knihy Uprchnout do pekla. Jmenuje se Muammar Kaddáfí.

Pokud si jedenáct povídek, které byly nedávno přeloženy i do angličtiny, najde své čtenáře, nebude to jistě proto, že by nabízely mnoho humorných scén. V jedné z nich, nazvané Astronaut, se vesmírný cestovatel po delší době vrátí na Zemi a po rozhovoru, který vede se sedlákem, spáchá sebevraždu. Poučení: všichni se jednou musíme vrátit do lůna matky Přírody.

Z výše uvedeného je zřejmé, že mozek libyjského diktátora by spolehlivě zajistil práci celé plejádě amerických psychoanalytiků. Přijít na kloub jeho myšlení by jim patrně nepomohl ani krátký nástin jeho životopisu.

Obdivovatel teroristů

Asketický potomek berberských pastevců, jenž strávil mládí kočováním po pastvinách na jihu Libye, vstoupil do politiky s těmi nejčistšími úmysly. Stejně jako o 17 let dříve jeho velký vzor, egyptský prezident Abdal Násir, svrhl společně s několika svými spolužáky z vojenské akademie v roce 1969 monarchii a ve věku pouhých 27 let začal s reformami, navlas podobnými těm Násirovým.

Nenásilný převrat se setkal s víceméně pozitivním ohlasem. Ti nejchudší, jichž byla většina, si značně polepšili, zatímco více než 50 000 příslušníků elity se dalo na útěk. Kaddáfí se zprvu nechoval jako diktátor, nýbrž jako „duchovní otec revoluce“. Většinu času trávil teoretizováním, mezitím překvapivě loajální spolupracovníci uplatňovali jeho myšlenky v praxi. Když už se mu nepodařilo splnit si svůj nejtajnější sen a stát se vůdcem arabského světa, nebo alespoň spojit Libyi, Egypt a Sýrii v jeden státní útvar a zahájit tažení proti Izraeli, rozhodl se bojovat proti „západnímu imperialismu“ jiným způsobem. Podporoval různé teroristické organizace. Zbraně či peníze od něj v průběhu let získávali mimo jiné i terorista Carlos zvaný Šakal či levicové bojůvky v Latinské Americe.

Kaddáfí až do leteckého úderu USA proti Libyi v roce 1986, při němž zahynula jeho adoptivní dcera (někteří tvrdí, že ji adoptoval až po útoku), odpovědnost za podporu terorismu neskrýval. „Zatímco Iráčané popřou vraždu i ve chvíli, kdy jsou chyceni s ještě kouřící zbraní v ruce, Kaddáfí se hlásí k odpovědnosti i za smrt amerického politika, jehož krátce předtím přejel autobus,“ soudí egyptský satirik Mahmud Saddání.

Kam vedla třetí cesta

Co z díla velkého teoretika přetrvalo? Je to jakýsi hybridní politický systém, který není ani republikou, ani královstvím, nýbrž nese hrdý název Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáharíja. Nejsou tu ministři, nýbrž tajemníci generálních lidových výborů. Do těchto funkcí je nikdo nevolí - na slovo „volby“ je plukovník alergický - nýbrž jsou „vybíráni“, což je prý mnohem demokratičtější. Skoro všichni muži umějí číst, ale nikdo to nedělá - noviny připomínají Rudé právo ze sedmdesátých let. Jednu knihu však četl asi každý. Jmenuje se Zelená kniha a sepsal ji sám plukovník. Vyhlásil v ní „třetí cestu“, podle níž je každý občan členem nějakého „lidového výboru“ a zároveň se má spravedlivě dělit o zisk podniku, v němž pracuje.

Nebýt Kaddáfího pokusů hýbat světem pomocí petrodolarů a podpory teroristů, snad by systém nějak fungoval. Jenže v případě Libye došlo k něčemu neobvyklému: k tvrdým sankcím ze strany Spojených států se připojil skoro celý svět a Libye během dvaceti let spadla ekonomicky z úrovně Británie na úroveň Jihoafrické republiky. Kaddáfí náhle čelil nepříjemnému poznání, že se mu ani jednu z jeho tužeb nepodařilo naplnit. Arabové se nikdy nesjednotili, revolucionáři a teroristé nedosáhli svých cílů, Sovětský svaz - spojenec z nouze - se rozpadl a tradiční nepřítel, Spojené státy, byl silnější než kdykoli předtím.

Leopard v beránčím rouše

Kdy se z Kaddáfího stal přítel Západu? Ledy začaly tát po vydání podezřelých atentátníků z Lockerbie v roce 1999. Má se za to, že devastující vliv na plukovníkovo sebevědomí měla invaze USA do Iráku v roce 2003. Ve skutečnosti však Libye začala ustupovat ještě dříve.

Již od roku 1997 vedl režim v Tripolisu tajné rozhovory s USA o tom, že se vzdá svého programu výroby chemických a nukleárních zbraní, k čemuž o několik let později skutečně došlo. Po útocích Al-Kajdy v září 2001 pak plukovník prohlásil: „Po tomto strašném činu je lidskou povinností projevit účast s americkým lidem a stát na jeho straně.“

Jestliže platí rčení, že „leopard nemůže zakrýt své skvrny“, pak je otázkou, do jaké míry koresponduje současné Kaddáfího beránčí roucho s realitou. Odborníci upozorňují, že Západ má co do činění s romantikem, jenž si vždy zakládal na pověsti charismatického bojovníka za práva utlačovaných. Zároveň je to excentrik, jenž suverénně prohlašuje, že zelená hnutí v Evropě se inspirovala jeho Zelenou knihou, Ameriku podle Kaddáfího objevil arabský „emír Ká“ a slavný anglický dramatik William Shakespeare se ve skutečnosti jmenoval „šejk Espír“. Je velký fanda samostatnosti Kurdů, Kašmíru a sjednocení Koreje. Podporuje usmíření Izraele s Palestinou, ovšem v jeho pojetí by se mělo jednat o jednotný státní útvar „Izratinu“.

Není vyloučeno, že plukovník je amerikanofilem již řadu let. Když se schylovalo k první válce v Iráku, zazvonil v hlavní budově televizní stanice CNN v Atlantě telefon a ze sluchátka se ozvalo: „Dobrý den. Jmenuji se Muammar Kaddáfí a rád bych prostřednictvím vaší televize vysvětlil, jak by šlo zabránit válce.“ Odpovědný redaktor Eason Jordan hovor okamžitě ukončil a pak byl nucen totéž učinit ještě osmkrát, neboť neznámý vtipálek byl prostě neodbytný. Hovořil anglicky s dokonalým americkým přízvukem, přičemž o Kaddáfím bylo známo, že umí anglicky sotva pozdravit. (Pozn. redakce CS-magazínu: Kaddáfí jako absolvent britské vojenské akademie v Sandhurstu zřejmě anglicky dovést musel, ne však s americkým přízvukem.)

Krátce nato začali volat rozzuření libyjští diplomaté, kteří si stěžovali, že CNN odmítá hovořit s jejich Velkým vůdcem. Bylo jim vzkázáno, aby vůdce čekal za hodinu před svým beduínským stanem v Tripolisu. Když se tak skutečně stalo, Eason Jordan se nestačil divit: „Pane, kde jste se naučil tak dobře anglicky?“ ptal se prostřednictvím dálkového přenosu. „Přece sledováním CNN,“ odpověděl Kaddáfí bez zaváhání.

(MFDNES)